Gay povídky

Když odjížděl domů, tak mi řekl, že mne přeci nemůže nechat samotného, tak mne bude hlídat jeho kamarád a já ho budu poslouchat, jako by to byl On. V tom zazvonil zvonek, Pán šel otevřít a za chvíli se vrátil i s návštěvou. Padla mi sanice. Přede mnou stál urostlý, nefalšovaný, mladý černoch. „Dobrý den, Pane.“ Následně jsem mu políbil boty, tak jak jsem byl vycvičen. „Myslím, že si s touhle děvkou budu rozumět. Rozhodně si pořádně užijeme.“

Zaklonil jsem hlavu, abych se nemusel do těch modrých kukadel dívat, a zanedlouho jsem se s táhlým zasténáním udělal hluboko do jeho krku. Po dlouhé době jsem vytáhl svůj klacek z jeho úst. Byl usoplený, uřvaný, oslintaný a měl plnou pusu mé mrdky. „Spolkni to!“ Ublíženě na mě zakoulel očima, ale neprotestoval a spolknul všechno, co měl v ústech. Jeho rty byly oteklé, oči červené, stále plné slz, přesto se na mě pousmál, snad abych si byl jistý, že to všechno dělá na důkaz své lásky a nikterak mu to nevadí.

„Nebudu se dívat na filmy se svou nevychovanou hračkou!“ držel se Kamil dál své role. „Nejdřív lekce správnýho chování, potom teprve může bejt řeč o nějakým filmu…“ Ben se uculil, zatímco tělem se mu už zase šířilo šimravé vzrušení. „No… a co teda potřebuješ k tý lekci?“ „Bene, takhle ta otázka ale vůbec nestojí. Správně to je, co ty potřebuješ k tý lekci, víme?“

Abych to upřesnil, Jonatánův bratr není až takový idiot, ale ke mně se tak vždycky choval. Je o pár let starší, tak pětadvacet mu je. Není nijak výrazně podobný Jonymu. Má blond vlasy a hnědé oči. Jediné, co mají společné, je debilita a úsměv. Jonatan je vzhledově po mámě a Martin je po tátovi. Na základce mi dost často dával přednášky, abych Jonyho nešikanoval.

„Je na tebe úžasný pohled,” usmíval se Górdan, když jsem mu donesl talířek sýrů jako dezert. Prstama mi zlehka přejel po stojícím ocasu, takže mi ten talíř málem upadl. Pak mi můj tyran dal naslinit ukazováček a krouživým pohybem mi přejel po žaludu. Zalapal jsem po dechu a málem to neustál.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Upřel pohled na Elstara. Hlavu opřenou o opěrku křesla, ruce volně na područkách, rozhozené nohy do stran. Lákavý pohled na muže, který mu je od chvíle, kdy se setkali, na blízku. Mladík listinu odložil, prohlížel si klidnou tvář spícího muže. Vstal, došel k němu, jemně pohladil strniště na milované tváři, prsty přejel po jizvě. Sklonil se a přitiskl své rty na Elstarovi, zlehka. Kolem boků se mu nečekaně rychle ovinuly ruce, Elstar ho stáhl k sobě na klín, do pusy mu vrazil jazyk. Lukas se nebránil, vychutnával si dravý polibek, vnímal své tělo, které na to reagovalo téměř okamžitě. Zvědavá ruka mu sjela do kalhot. Vzdychl.

Kousek od školy je dost slušná kavárna. Zasedli jsme a objednali si dvakrát dvojitý presso. Přinesli ho i se sklenicí vody a drobnou sušenkou ve tvaru čtyřlístku na podšálku, jak říkám, slušná kavárna. Nalil jsem si do kafe mlíko, zamíchal a olízl lžičku. Vím, je to neslušný, ale mně je vždycky líto tý pěny, která na lžičce zůstala a která mi chutná, a navíc jsem si zkusil taky trochu zaflirtovat. Tu lžičku jsem olízl pomalu a díval se přitom na něj s přimhouřenýma očima. Víc můžu udělat už je to, že to na něj vybalím naplno. Zasmál se a udělal totéž. Tak jo, rozumíme si.

Rukami som mu prechádzal po mohutných stehnách a vyrysovanom bruchu. Pomaly som sa posúval perami po jeho penise a jazykom som dráždil žaluď. Počúval som, ako sa Mišov dych zrýchľuje. Odrazu sa neovládol, chytil mi zozadu hlavu rukami a začal si ju prirážať na svoje péro čoraz rýchlejšie a hlbšie.

Rozhodl jsem se, že tam nestojím od toho, abych studoval jeho myšlenkové pochody. Nemínil jsem se zabývat důvodem jeho chladu. Znal jsem ho už dlouho a spadnout znova do neustálého hádání a výměny pěstí jsem nechtěl. Myslel jsem si, že bude lepší ho nechat, aby si sám srovnal v hlavě, jaké signály k němu vysílám. Byla řada na něm, aby začal mluvit, až bude chtít.

Netušil jsem, jestli sedí v křesle pár metrů ode mě, nebo opravdu odešel. Tak jsem se soustředil na rákosku na rukách, že můj mozek už nebyl schopnej zpracovávat nic jinýho. Rákoska a bolest, bolest a rákoska. Musel jsem rychle najít nějakou jinou zábavu pro mou šedou kůru mozkovou, jinak zlikviduju sám sebe.

„Zajdi za ním, že s ním potřebuji mluvit!“ sice jsem mu slíbil rozhovor na jeho území, ale vzhledem k tomu, jak nejistý se cítím po tom dodatku, že se mnou potřebuje dořešit něco v minulosti, rád bych zůstal na domácím hřišti. Možná jsem sobec, ale teď jsem sakra nejistý sobec. „Volal jste mě, šéfe?“ „Ano, sedni si prosím.“ „Myslel jsem, že vás mám čekat ve své kanceláři.“ „Neprovokuj, Kite!“