Oliver – 3. kapitola

Když jsem dorazil do klubu, René už byl rozvalený na jednom z gaučů. Vedle něj seděla Elen, malá roztomilá blondýnka, která ale dokázala být pořádně rázná, jelikož s Reném to občas ani jinak nešlo.

"Ahoj, Eriku," zamávala na mě a poklepala na místo vedle sebe z druhé strany.

"Ahoj," zazubil jsem se na ni a dal jí pusu na tvář. V tu chvíli se zrovna od baru vracel Sebastián i s tácem plným panáků a spokojeným úsměvem na tváři.

"Tak ses stavil!" zahulákal na mě. "To je bezva."

"No jasně, tohle jsem si nemohl nechat ujít," zazubil jsem se na něj.

Jak postupně přicházelo více lidí, panáků přibývalo, na stole se začínaly objevovat maxi verze různých koktejlů s minimálně dvaceti extrémně dlouhými brčky, a aniž bych se nějak musel snažit, poměrně rychle jsem se začínal cítit příjemně uvolněně.

A jako na zavolanou, když jsem si začal ten večer opravdu užívat, místa naproti nám obsadil Oliver a další mladý muž se ženou. Jako by mi mojito v tu chvíli zkyslo v puse.

Otočil jsem se na Reného, který zapáleně diskutoval s dalšími kolegy, takže pomoc jsem u něj v tu chvíli hledat nemohl. Obrátil jsem se zpět na nežádoucího vetřelce naproti sobě a setkal jsem se s pohledem jeho světle modrých očí, i v tlumeném světle tak pronikavých, až jsem se ošil na místě.

"Ahoj," pozdravil mě s lehkým pokývnutím hlavy.

"Ahoj," dostal jsem ze sebe nakřáplým hlasem a rychle si odkašlal. Poté jsem sklopil pohled k plastovému džbánu mojita a začal jsem znovu pít, dokud mi v žaludku doslova nežbluňkalo. Ani nevím, proč jsem se tomu očnímu kontaktu tak moc vyhýbal. Znervózňoval mě, to ano, v určitých chvílích mě přímo šíleně štval, ale to nemohlo být hlavním důvodem. Jako bych se ho bál. A jen myšlenka na to, že bych byl vůči někomu takovému tak slabý, mě doháněla k nepříčetnosti.

A taky mě hrozně štve, kolik mé pozornosti k sobě láká, ač jen té negativní.

Zvedl jsem se a zatočila se se mnou celá místnost. Odpotácel jsem se od stolu směrem k toaletám, proklouzl jsem úzkou chodbičkou kolem líbajícího se páru a zapadl jsem na pánské záchody. Zapřel jsem se dlaněmi o masivní kamenné umyvadlo a zadíval se do zrcadla podsvíceného studeným fialovomodrým světlem.

Ach bože, nesnáším, co se mnou dělá alkohol.

Stačil mi jen letmý pohled na ten rozvášněný pár osahávající se v temné chodbě a cítil jsem, jak se mé tělo i mysl v kombinaci s alkoholem stávají až děsivě povolnými. Najednou jsem zoufale toužil po lidském kontaktu, po doteku, což bylo něco, co jsem posledních několik měsíců úspěšně upozaďoval. Ani mi nepřipadalo, že by mé tělo strádalo. Stačilo ale jen dostatečné množství alkoholu, vhodné prostředí, a všechno se mi vrátilo jako bumerang.

Pětkrát jsem si opláchl obličej studenou vodou, až jsem měl zrzavé prameny vlasů přilepené k čelu a tričko jsem měl u límce úplně mokré. Shrnul jsem si vlasy z čela dozadu, ale hned jsem se zamračil a znovu jsem si je rozcuchal, jelikož sčesané dozadu je nosil Oliver. Byl jsem si jistý, že by mě rozčilovalo mít i stejný účes.

Zavrtěl jsem hlavou a vydal se ke dveřím toalet, za kterými už hlasitě duněla hudba. Otevřel jsem a málem jsem se srazil s člověkem, který chtěl ve stejnou chvíli vejít dovnitř.

"Pardon," zamumlal jsem a vzhlédl. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Měl jsem ty dveře otevřít prudčeji, třeba bych ho trefil do hlavy.

"Omluva se přijímá," odvětil Oliver a procpal se kolem mě dovnitř. Cítil jsem, jak mě ovanula těžká kořeněná vůně, a se zamračením jsem se prudce vydal na druhou stranu k baru. Sice jsem byl ještě před chvilkou přesvědčen, že nejmoudřejší by bylo přestat pít, v tu chvíli mi ale připadalo, že ještě trochu alkoholu v krvi mi dá dostatek odvahy k tomu, abych mu do očí řekl, co si o něm myslím.

"Tatratea, prosím," objednal jsem si bez přemýšlení.

"Který? Máme kokos, citrón, broskev, klasik a lesní ovoce. Od nejslabšího po nejsilnější."

"Tak ten nejsilnější, prosím," řekl jsem, ačkoliv největší chuť jsem měl na kokosový. Ten bych asi ale ani nepocítil.

"Tak rovnou dvakrát, prosím," ozvalo se vedle mě. Otočil jsem hlavu a spatřil poměrně vysokého blonďatého kluka, jak mě s úsměvem sleduje. Mohlo mu být tak sedmadvacet a já zauvažoval, jestli je trefnější pojmenování kluk, nebo muž. Dostával jsem se do té fáze, kdy už říkat "kluk" skoro třicetiletému muži bude nevhodné?

Asi jsem si právě odpověděl sám.

"Doufám, že nevadí, že se k tobě přidám," dodal pak. 

"Vůbec ne," zavrtěl jsem hlavou. "Jsem Erik, mimochodem." 

"Dominik, těší mě," odpověděl a zvedl ruku položenou na baru, abychom si potřásli. Ani ji ke mně nemusel natahovat, jelikož už tak stál dost blízko. 

Vzápětí před námi přistály dva panáky a já z kapsy vytáhl bankovku, Dominik však byl rychlejší. 

Ani jsem mu nestihl říct, jak moc jsem nesnášel, když za mě někdo platil.

"Díky," broukl jsem, abych nevypadal jako hulvát, a pozvedl svou skleničku. Ťukli jsme si a já z jeho úsměvu poznal, kam tohle celé bude směřovat. A vzhledem k tomu, kam se mé myšlenky poslední minuty ubíraly, mi to ani v nejmenším nevadilo.

"Jsi tady s přáteli?" zeptal se.

"S kolegy z práce," opravil jsem ho. "Tedy… pro mě je to jen brigáda, ale i tak."

"Takže takový menší teambuilding?"

"Dalo by se to tak říct. A co ty?"

"Dorazil jsem s partou přátel," vysvětlil, "ale postupně někteří odpadávali, nebo se přesunuli do jiného baru. Vlastně jsem si šel jen pro posledního panáka, než vyrazím taky domů."

"A já už si myslel, že jsi takový ten balič, co čeká u baru na vhodnou kořist," ušklíbl jsem se a kopl do sebe zbytek Tatratea.

"Ani ne," zasmál se překvapeně nad mou přímostí, která byla způsobena dostatkem alkoholu v krvi, "jsi zklamaný?"

"To záleží," pokrčil jsem rameny. "Na druhou stranu je pravda, že pokud bys čekal na baru na mladé kluky, abys je sbalil, asi bys nebyl zrovna v tomhle baru."

"A jak si můžeš být tak jistý, že po tobě jedu?" nadzvedl pobaveně obočí a naklonil se trochu blíže. 

"A ne snad?" zeptal jsem se s poťouchlým úsměvem. Prohrábl jsem si své rozcuchané zrzavé vlasy a sjel ho pohledem. Blonďaté vlasy sčesané dozadu ho dělaly ještě vyšším, ačkoliv i tak mohl být o dobrých patnáct centimetrů vyšší než já. Temně modré oči vypadaly v tom skromném osvětlení skoro černé. Úplný opak těch Oliverových světle modrých, pichlavých stejně tak, jak on sám. 

Zavrtěl jsem hlavou, už zase jsem na něj myslel, už zase mi kazil mou chvíli. 

"Možná," pronesl hlasem, který vyjadřoval jednoznačné ano. 

A přesně proto jsem o dvacet sedm minut později stál přitisknutý ke dveřím jeho bytu a oplácel mu polibky se stejnou náruživostí, s jakou mi je dával. Nikdy jsem na líbání moc nebyl, nechápal jsem, co na tom všichni měli. Ale věděl jsem, že by bylo divné něco takového odmítat, když za pár minut budeme na úplně jiné úrovni intimity.

Za postupného odhazování oblečení jsme pozadu couvali až k místu, kde musela být ložnice, jelikož vzápětí jsem dopadl zády do peřin, až se pode mnou měkká matrace zhoupla. Než se na mě Dominik položil, serval ze mě i poslední kus oblečení, tedy černé boxerky, a otřel se stehnem o mou erekci. Rozechvěle jsem zasténal, alkoholový opar vzrušení jen umocňoval. Sjel jsem mu nehty po pažích a zavřel oči, když svými rty začal putovat po mém krku a velkou dlaní mi promnul půlku.

Smělé doteky, jasný cíl.

Sám jsem se přetočil na břicho, když se nadzvedl, a zapřel jsem se koleny o matraci. Horní částí těla jsem zůstal položený na posteli, čímž jsem se pořádně prohnul v zádech a nastavil se tak, aby bylo jasné, co chci.

"Máš kondom?" zeptal jsem se. I omámený alkoholem jsem v sobě měl stále dostatek zodpovědnosti na to, abych se zeptal. 

"Už se na tom pracuje," uchechtl se a já otočil hlavu, abych se přesvědčil, že si ho opravdu nasazuje. Poté se natáhl pro lahvičku s lubrikantem a o chvilku později už do mě pronikal prvním prstem.

Hluboce jsem vydechl. Uvolnit se bylo s alkoholem v krvi daleko jednodušší, takže i když do mě o chvíli později pronikl svým ne zrovna malým mužstvím, necítil jsem v podstatě žádnou bolest. Pohnul jsem se proti němu, abych ho pobídl k pohybu. Dlaněmi mě chytil za boky a pozvolna do mě začal přirážet. Z úst se mu přitom draly pravidelné hluboké steny a já sám jsem rukou sjel ke své erekci. Uspokojoval jsem se ve stejném tempu, v jakém do mě přirážel. Takže se zrychlovalo zatraceně rychle.

Hlasitě jsem zasténal a cítil to mravenčení v podbřišku, které mě nutilo nepřestávat. Trvalo jen pár vteřin, než jsem dosáhl orgasmu a mé sperma dopadlo na pomačkané povlečení pode mnou. Chtěl jsem se svalit do peřin, ale Dominik mé boky stiskl o poznání pevněji a ještě několikrát do mě ostře přirazil, než se sám taktéž udělal. Oba jsme se svalili do peřin, jeho mohutné tělo mě při tom úplně zalehlo, a lapali jsme po dechu, což pro mě bylo mnohem těžší než pro něj.

A jak mě začalo opouštět vzrušení, začínalo mi zpocené svalnaté tělo položené na tom mém vadit. Nespokojeně jsem se zavrtěl a on se překulil na bok vedle mě.

Tohle byl můj věčný problém. Jakmile bylo po sexu, byl mi každý dotyk podivně nepříjemný, jako bych chtěl smazat, co se před chvílí odehrálo.

Přetočil jsem se na záda a dlouze jsem vydechl.

"Tak co, jsi rád, že jsem tě u toho baru sbalil?" zeptal se a podepřel si rukou hlavu.

"Jasně," odvětil jsem. Dostal jsem to, co jsem chtěl. Sex, vyvrcholení a uspokojení.

I když s tím třetím jsem si nebyl tak úplně jistý.

"Zůstaneš do rána?"

"Nemůžu, vstávám brzy ráno a musím si doma ještě něco připravit," zalhal jsem a zvedl se z postele.

Poslední zbytky endorfinů mě opustily a já věděl, že je na čase vypadnout.

***

"Je to divný?"

"Já ti nevím, Eriku," povzdechla si Nina, zatímco jsme se váleli na posteli v jejím pokoji. "Asi to není úplně normální."

"Ani ten sex nebyl moc dobrej. Byl jsem opilej, takže to stačilo, ale zpětně… nevím."

"Popiš mi to," pobídla mě.

"Až tak?" ušklíbl jsem se provokativně a vzápětí schytal ránu do ramene.

"Snažím se ti pomoct, ty blbečku."

"Já nevím, prostě to bylo celý takový hrozně obyčejný. Líbali jsme se, svlíkali, pak mě hodil na postel a ošukal. Nic extra."

"Jsou chvíle, kdy jsi prostě fakt chlap," zavrtěla nade mnou nevěřícně hlavou. "Co nějaký detaily? Pocity?"

"Já nevím, co chceš slyšet. Moc jsme nemluvili, prostě se jen osahávali a líbali. Teda… spíš on mě líbal. Víš, že já na to moc nejsem."

"Což taky nechápu, vždyť je to hrozně intimní a hezký. Víš, čím to je? Že poslední dva roky jsi měl hlavně jednorázovky. Kdybys byl do někoho zamilovaný, určitě by se ti líbání tak nepříčilo."

"Mně se nepříčí, když se na něj dívám," namítl jsem, když se mi před očima promítl pár z předchozího večera, "ale když to mám dělat já, tak už tak nadšený nejsem. Každopádně… bylo to prostě takový… prostý. Obyčejný. Žádný mráz jezdící po zádech, žádný dráždění, dostal jsem, co jsem chtěl, ale… nic navíc."

"Možná bys mu musel říct, co přesně chceš, aby se to stalo. Jelikož tě vůbec nezná, nemohl to vědět."

"Jenže já nevím, co přesně chci. Jen vím, že jsem to zatím nikdy nedostal," povzdechl jsem si, "a asi ani nedostanu."

"Ale dostaneš, jen musíš vědět, co," prohlásila a překulila se na bok. Objala mě kolem pasu a přehodila si přese mě nohu. "Nabídla bych ti, že bychom si to mohli vyzkoušet spolu, ale to by asi úplně nefungovalo."

"Pokud si nevezmeš připínák," zašklebil jsem se a schytal další ránu.

"Úžasný," uchechtla se, "to mě fakt neláká."

"Tím pádem budu doufat, že jednoho dne se trefím a někdo mě příjemně překvapí."

"Nebo si místo náhodných dostaveníček můžeš najít někoho stálého. A třeba se tím vyřeší všechny tvé problémy najednou."

"Ty si prostě nedáš pokoj," zkonstatoval jsem a rukou proklouzl pod jejím krkem, abych ji mohl obejmout kolem ramen.

***

Do hajzlu. Už zase jsem nestíhal.

Vešel jsem do banky osm minut po desáté, nad čímž by René jen mávl rukou, věděl jsem však, že Oliver mě za takový přestupek sežere i s botami. Ale co už, alespoň od něj budu mít konečně klid, když mě vyhodí.

Když jsem kolem něj ale prošel dozadu, jen mě pozdravil a nic víc na to už neřekl. Překvapeně jsem se posadil za stůl a začal pracovat. Nechtěl jsem to přiznat, ale Oliverův způsob, který jsem začal praktikovat, práci opravdu velmi urychlil a vlastně i zjednodušil.

Myšlenkami jsem se vrátil zpět k té noci.

Když jsem se vrátil od toho chlapa, jehož jméno jsem mezitím zapomněl, domů, už na mě v telefonu čekala zpráva od Reného přítelkyně Elen.

'Kam jsi šel? Kdo to byl?'

Pobaveně jsem se uchechtl nad tím, jak se o mě starala jako starší sestra. Bylo mi jasné, že Renému mezitím pořádně vyčinila, že na mě nedával pozor, ačkoliv už mi dávno nebylo patnáct.

'To byl jeden známý, neboj, už jsem doma.' Raději milosrdná lež, než jí přidělávat starosti. 'Promiň, že jsem se nerozloučil.'

'Tak na to příště nezapomeň, bála jsem se!'

'Jasně :)'

Hned jsem si zalezl do sprchy a pořádně jsem se vydrhl. Zbytky uspokojení se dávno vytratily a zůstal jen nepříjemný pocit, který se ne a ne smýt z mého těla, ať jsem se snažil sebevíc.

Poslední dlouhodobější vztah jsem měl ve svých sedmnácti letech s o tři roky starším klukem, který o rok dříve maturoval na témže gymplu, takže jsme se už trochu znali. Vůbec to mezi námi ale nefungovalo. Já jsem naprosto zoufale někoho chtěl a on to nejspíš vycítil. Nebylo tedy překvapením, že mě během dvou měsíců začal podvádět, což jsem se dozvěděl ne právě vybraným způsobem. Nerad jsem na to období vzpomínal, opravdu nerad.

Od té doby jsem randil zásadně nezávazně. Mělo to dle mého názoru samé výhody – člověk k nikomu citově nepřilnul a mohl se jen bavit a užívat si, bez jakýchkoliv povinností. Objevil jsem však jeden problém – vždy, když jsem se s daným člověkem vyspal, zahalily mě tak nepříjemné pocity, že jsem raději okamžitě vyklidil pole a už se mu nikdy neozval.

A ani tentokrát to nebylo jiné.

Doufal jsem, že mezi těmi muži bude někdo, s kým mi to alespoň v posteli bude opravdu klapat. Ne že bych jich měl nějak mnoho, za celou tu dobu byli jen čtyři, pokud budu počítat svůj první vztah, tak pět. Ale nikdo z nich tohle nedokázal zlomit.

Raději jsem tedy v noci mizel z jejich bytů s myšlenkou, že jsou v posteli fakt hrozní, než abych přemýšlel nad tím, že je něco špatně se mnou.

"Co je na té smlouvě zajímavého, že na ni tak zíráš?"

Polekaně jsem nadskočil a cukl pohledem k Oliverovi, který stál ve dveřích a sledoval mě. Úplně jsem se ztratil ve svých myšlenkách, až jsem zapomněl, kde jsem.

"Nic, nic," zavrtěl jsem hlavou a rychle ji zařadil do desek.

"Fajn," přikývl, ale neměl se k tomu, aby odešel a nechal mě zase dýchat.

"Omlouvám se, že jsem přišel pozdě," hlesl jsem, ale očima jsem sledoval jen svou práci, ne jeho.

"V pořádku," odvětil a já na něj šokovaně vykulil oči.

"Vážně?" Nějak jsem tomu nedokázal uvěřit. "Nebudeš mi nadávat, kázat mi nebo se na mě dívat jako na vraha?"

Oliver se zamračil a založil si ruce na prsou: "Eriku, to, že po tobě chci dochvilnost a poctivou práci, je přece naprosto pochopitelné, nebo snad ne?"

"Jo, to jo, jen jsem nebyl zvyklý na to, aby po mně někdo tak šlapal," vysvětlil jsem.

"Tak to jsi evidentně ještě nebyl nikde doopravdy zaměstnaný," poznamenal s neutrálním výrazem. Bylo by tak těžké se alespoň občas usmát?

"Je mi dvacet, zatím jsem neměl úplně možnost být někde dlouhodobě zaměstnaný," ohradil jsem se. Měl jsem pocit, jako by na mě svými slovy útočil.

"Tak by sis měl možná osvojit nějakou disciplínu," prohodil a očima sjel již hotové šanony, "jinak bys s tím mohl mít někde problém." Neříkal to nijak výsměšně ani provokativně, jen jako prostý fakt. A to mě možná rozčilovalo ještě o to víc.

A ty by sis zase mohl osvojit trochu milejší chování ke svým podřízeným, pomyslel jsem si nabroušeně. Nahlas jsem ale řekl jen kousavé: "Jasně, budu na tom pracovat. Chtěl jsi předtím něco?"

"Ano," přikývl, jako by si vůbec nevšiml toho, jak rozlícený jsem, "mám tady nějaké další smlouvy, které jsem našel vzadu, tak ti je nesu."

"Fajn," natáhl jsem po nich ruku a neodpustil si sarkastický, provokativní komentář. "A já už si myslel, že mě jdeš pozvat na oběd." Mohl bych mu do něj dát třeba projímadlo, že ano.

"Na oběd se chystám za půl hodiny, takže pokud tak moc toužíš po mé přítomnosti, klidně můžeš jít se mnou," odpověděl se sarkastickým podtónem, který jsem u něj ještě nezažil. A úplně mi tím sebral vítr z plachet.

A když ze mě úplně nečekaně vypadlo "no tak fajn", asi jsem nás tím překvapil oba. Ani jeden z nás dvou totiž dost očividně netoužil po společnosti toho druhého.

"Na stole v kuchyňce je vytištěné polední menu restaurace tady za rohem, tak se koukni, jestli si vybereš," řekl zaraženě. Když nic jiného, minimálně mu moje přítomnost znepříjemní obědovou pauzu. Jenže to i jeho přítomnost tu mou, takže jsem se z toho ani nedokázal škodolibě zaradovat.

"Dobře, podívám se," přikývl jsem a sklonil hlavu, abych dal najevo, jak intenzivně musím pracovat.

V hlavě jsem ale panikařil. Jak mám s někým takovým vést půlhodinovou konverzaci nad jídlem? Nejsem ten typ, co by dokázal dlouho mlčet, ticho je mi krajně nepříjemné.

'SOS, jdu s Oliverem na oběd!' napsal jsem Nině v zoufalém výkřiku.

'Jakože rande?!?'

Nevěřícně jsem nad její odpovědí zavrtěl hlavou. Jen přes mou mrtvolu.

'Ne, jakože totální katastrofa.'