Oliver – 1. kapitola

"Jestli budu muset strávit další rok za kasou v kině, asi se picnu!" prohlásil jsem a teatrálně rozhodil rukama, až jsem ze stolu skoro svrhl své ledové latté.

"Mně by to vůbec nevadilo," zavrtěla Nina hlavou, lžičkou při tom z okrajů skleničky shrnula šlehačku politou karamelem, aby si ji mohla dát do pusy. "Filmy se zaměstnaneckou slevou byly skvělý, jen co je pravda."

"Jo, ani nebudu počítat, kolikrát jsi mé slevy využila na rande. Ale ne se mnou!" podotkl jsem.

"Zlato, vždyť jsi od tý doby do kina nechtěl," namítla. "A právě teď vlastně jsme na rande, pozvala jsem tě na kafe."

"Fajn, to se asi počítá," ušklíbl jsem se. "Beztak se s tebou bavím mnohem líp, než na všech dosavadních rande dohromady."

"O tom nepochybuju. Kdybys byl na holky, byli bychom spolu už od šestý třídy."

"To rozhodně ano," přitakal jsem.

"A stejně jsem si až do druháku na gymplu myslela, že spolu skončíme. I naši si to mysleli."

"Ale pak jsem se ti vyoutoval," doplnil jsem ji.

"Ale pak ses mi vyoutoval," zopakovala, "a všechny mamčiny plány na naši svatbu byly ty tam. Stejně ji podezřívám, že celou dobu s taťkou někde stranou šetřila na naši svatbu, jelikož to léto, co zjistili, že jsi gay, najednou měli peníze na rekonstrukci celý koupelny. Bez půjčky."

"Ale stálo to za to! Tak krásnou koupelnu jsme neměli ani na dovolené v Egyptě, kde jsme s našima před pár lety byli."

"Já vím!" zakřenila se Nina a natáhla ke mně ruku. Přejela mi bříšky prstů po kloubech na hřbetu ruky a poté ji chytla do svých dlaní: "Ale nezapomeň, Eriku! Čekáme do třiceti, a když nám nepřijde ten pravej, zorganizujeme tu nejepičtější svatbu, jakou kdy svět zažil."

"Počítám s tím," zazubil jsem se, "budeme ten nejstylovější manželskej pár."

"To si piš," mrkla na mě. "A teď mi pověz – už se ti ozval René? Ohledně tý brigády."

"Ještě ne," pokrčil jsem rameny, "prý to ještě musí domluvit s vedením. Ale doufám, že to vyjde."

"Nedivím se, pokud bys mohl mít brigádu u něj v bance, byla by to paráda. Sice taky ohromná nuda, ale měl bys klid."

"To přesně chci," přitakal jsem, "skládat nějaký dokumenty nebude taková hrůza. A nikdo mě nebude hlídat, René počítá s tím, že si tam budu dělat i úkoly a tak. Takže teď už jen stačí, aby mu to šéf schválil, a můžu nastoupit."

Sice chvilku trvalo, než jsem svého drahého bratrance přesvědčil, aby se za mě přimluvil u vedení, ale jakožto vedoucí pobočky měl poměrně velké slovo, takže jsem doufal, že můj plán opravdu vyjde. Už jsem se viděl někde vzadu v kanceláři, jak organizuju dokumenty, dělám si úkoly a ideálně se i flákám. To vše samozřejmě za peníze.

Ne že by práce v kině byla tak špatná, to vůbec ne, ale už jsem měl všech těch lidí zkrátka po krk a nedokázal jsem se smířit s tím, že má nejoblíbenější slaná pochoutka, popcorn, se mi tak znechutila, že už jsem ji nemohl ani cítit. A navíc jsem potřeboval něco klidnějšího, jelikož výuka začínala být náročnější a náročnější. Sotva jsem nastoupil do druhého ročníku oboru překladatelství, a už jsem měl úkolů nad hlavu. Nutně jsem potřeboval práci, kde bych zabil dvě mouchy jednou ranou, abych úkoly nemusel dělat po nocích.

S Ninou jsem se rozloučil, až když se venku setmělo, a naskočil jsem do přijíždějící tramvaje. V polovině října bylo počasí ještě příjemné, tedy až na ty časté deště, které mě zásadně přepadaly ve chvílích, kdy jsem na ně nebyl absolutně připravený. Což bylo v podstatě pokaždé.

A stejně tak to bylo i tentokrát.

Jen co jsem vystoupil z tramvaje a vydal se setmělou ulicí se sluchátky zastrčenými v uších, cítil jsem, jak na mé zrzavé vlasy začínají dopadat kapky deště. Do nosu mě praštila vůně čisté vody a listí, v další chvíli ale zafoukal silný vítr, tak agresivní, až jsem musel ukročit stranou. A hned nato se spustil takový liják, že jsem dospěl k závěru, že nemá ani cenu běžet. Během několika vteřin jsem měl tenisky úplně promáčené, až mi v nich čvachtalo, košile se mi lepila na kůži stejně jako prameny vlasů na čelo.

Zabočil jsem za roh – ještě jedna blbá ulice a budu doma.

Jen co jsem konečně odemkl a vklouzl dovnitř, prsty jsem si prohrábl mokré vlasy, až se mi přilepily na temeni hlavy a voda z nich mi stékala za krk. Otřásl jsem se, jak mi z toho naskočila husí kůže, a rychle jsem zamířil k výtahu.

S drkotajícími zuby jsem odemkl dveře, ani jsem nepozdravil, a po špičkách, jako by to snad mělo zabránit kapání vody na podlahu, jsem se přesunul do svého pokoje. Shodil jsem ze sebe mokré oblečení, včetně spodního prádla – fakt nechápu, jak se voda dostala až tam – a začal jsem hledat župan, do kterého bych se mohl zabalit.

"Ahoj, zlato, ty už jsi —"

"Ježiš, mami!" vyjekl jsem a schoval se za dveře otevřené skříně. "Můžeš počkat, než se oblíknu?"

"Jsem tvoje matka," protočila oči a zavrtěla nade mnou hlavou, "porodila jsem tě a vím, jak vypadáš, proboha. Přede mnou se nemusíš stydět."

"Soukromí, mami, no tak! Je mi dvacet, fakt by ses mohla naučit klepat," odvětil jsem, zatímco jsem se hrabal ve skříni, stále úzkostlivě skrytý za dveřmi, a hledal svůj huňatý šedý župan.

"No fajn, tak já teda jdu," řekla naoko ublíženě a začala za sebou přivírat dveře.

"Počkej, mami – neviděla jsi můj župan?"

"Na pračce v koupelně, kde jsi ho ráno nechal, pane je-mi-dvacet."

"Tohle se nepočítá, nacházení ztracenýho oblečení a ovladačů se nikdy nepočítá, to je prostě nějaká černá magie, kterou ovládají všechny mámy."

"Jistě," uchechtla se. „Tak se přijď najíst, jo?"

"A donesla bys mi ten župan?"

"Ne."

"Prosím!"

"Dones si ho sám, alespoň se naučíš nenechávat věci poházené po bytě."

"Pěkně prosím!"

"Umyješ po večeři nádobí."

"Máme myčku," namítl jsem.

"Naskládáš nádobí do myčky a potom ho uklidíš," opravila se.

"To je vydírání."

"To je vyjednávání, Eriku. Máš pět vteřin na rozmyšlenou."

Zoufale jsem přešlápl na místě a poté jsem si poraženě povzdechl: "Fajn, udělám po večeři nádobí." Cokoliv, jen abych celý mokrý nemusel na chodbu, kde byla největší zima z celého bytu. Potřeboval jsem svůj župan, hned.

"Tak tady ho máš," hodila ho po mně, když se s ním za pár vteřin vrátila.

"Dík," chňapl jsem po něm a rychlostí blesku se do něj zabalil. Úlevně jsem se zatetelil, přešel kolem svého gauče, až jsem se svalil na postel a zavřel oči.

"Večeře je za deset minut," uslyšel jsem ještě, než se zavřely dveře. Přetočil jsem se na bok a přetáhl přes sebe peřinu, abych se zahřál ještě rychleji. Asi bych v posteli zůstal ještě dlouho, dokud by mě mamka nepřišla násilně vytáhnout, ale mou pozornost upoutalo cinknutí telefonu oznamující příchozí SMS. Takže ačkoliv se mi extrémně nechtělo, zvědavost mi nedala, a když jsem vylezl z postele, vytáhl jsem z kapsy mokrých džínů telefon.

'Dobrá zpráva! To místo je tvoje!'

***

"Tak jo, je to vlastně hrozně jednoduchý." René ukázal do rohu místnosti, kde byla v krabici kupa papírů, mohlo jich být klidně tisíc. "To jsou různý dodatky, co se jaksi nestihly zařadit ke smlouvám."

"Samy se nestihly zařadit," poznamenal jsem kousavě.

"To je mi vděk za to, že jsem ti domluvil brigádu," ušklíbl se René a zapnul si sako. "Každopádně…" Otevřel jednu z ohromných skříní, které v kanceláři byly, a odhalil tak nekonečné množství různobarevných šanonů seřazených podle měsíců a let. "Tady jsou všechny uzavřené smlouvy. Neměli jsme ale čas je seřadit podle jmen, takže tady jsou seřazené alespoň podle data uzavření. Tedy… když jsme to zrovna stíhali."

"To nechápu," nakrčil jsem obočí.

René vytáhl ze skříně náhodný šanon nadepsaný 10-2017 a položil ho na ohromný stůl uprostřed místnosti. "Prostě… tady máš všechny smlouvy z října 2017. Každý den jsme je tam ukládali a tvým úkolem je seřadit je podle abecedy a zkontrolovat, jestli jsou všechny opravdu z října 2017. Pokud se tam zatoulala nějaká z jiného měsíce, nebo dokonce roku, prostě ji zařaď do správného šanonu. Až s tím skončíš, měly by smlouvy v každé složce být seřazené podle abecedy."

"Myslíš za těch sto let?" zeptal jsem se ironicky. "Vždyť jen v téhle skříni je devatenáct šanonů. A skříní je ještě dalších pět."

"No… měly by tam být smlouvy od ledna roku 2012."

"To je skoro deset let!" zvolal jsem vyděšeně. "To je tu fakt přes sto složek?"

"A ta krabice s dodatky je, no… jedna z mnoha. Další jsou ve vedlejší místnosti."

"Prokrista…," zasténal jsem zoufale.

René mě poplácal po rameni a pokračoval: "Jakmile seřadíš smlouvy ve složkách, roztřídíš si dodatky podle let a měsíců a budeš je zakládat ke smlouvám. To už by mělo jít rychleji."

"To dřív vystuduju, než tohle všechno udělám."

"I kdyby… Alespoň se nebudeš nudit. A uvidíš výsledky!" prohlásil nadšeně.

Jeho nadšení jsem opravdu nesdílel.

"Chceš začít hned dneska?"

"No… asi to tady trochu omrknu," přitakal jsem. "Beztak dneska nemám školu."

"Tak jo, když tu vydržíš až do poledne, vyzvednu tě a zajdem si někam na oběd."

"To zní jako motivace. Zkusím to."

Jen co za sebou ale zavřel, veškerá motivace mě ihned opustila. Nejhorší totiž bylo donutit se začít. Takže první půlhodinu jsem místo toho strávil vařením kávy a šmejděním všude kolem. Když jsem ale našel další čtyři krabice plné dodatků, dospěl jsem k názoru, že šmejdění pro moje psychické zdraví v tomto případě nebude dobré.

Poraženecky jsem si tedy ze skříně vzal nejstarší šanon označený 1-2012, posadil jsem se s ním ke stolu a pokoušel jsem se vymyslet systém, který bude nejrychlejší a nebude mě stát celé moje nervy.

'Tak co, jak to jde?'

'Katastrofa! Mám tady zavést systém do bordelu, který se tu nastřádal za deset let. Chápeš to?' odepsal jsem Nině, zatímco jsem smlouvy vyndával ze složky.

'Ještě se můžeš vrátit do kina. Věřil bys tomu, že ty lístky bez slevy stojí 190 Kč? A to mám studentskou slevu!'

'Jo, já je rok prodával, jasně, že to vím. Musím jít pokračovat v tý noční můře. Drž mi palce.'

'Počkej ještě! Není tam třeba někdo pěknej? Nějakej sexy bankéř? 3:)'

'Nikoho jsem zatím neviděl. Ale doufám v to, alespoň by tu bylo nějaký vzrůšo.'

"Tak ty seš malej bratránek Reného!" ozvalo se ode dveří a já si mobil polekaně zastrčil do kapsy. O rám dveří stála opřená krátkovlasá žena ve středních letech, na sobě měla krémově bílou košili a šedou pouzdrovou sukni a vypadala, k mé úlevě, velmi přátelsky.

"Dobrý den," pozdravil jsem a zvedl se ze svého místa.

"Prosím tě, hlavně mi nevykej! Jsem Nataša," představila se a natáhla ke mně ruku, abychom si potřásli.

"Já jsem Erik, těší mě."

"Tak jak se ti tu zatím líbí? Nejsi vyděšený z toho všeho kolem?"

"Trochu," přiznal jsem, "nečekal jsem, že tomu celému budu muset dát nějaký řád. Je toho hrozně moc."

"To je pravda, ale určitě to zvládneš, máš na to času dost," povzbudila mě a zašla do kuchyňky. Já jsem pokračoval v práci a k mé radosti jsem si poměrně rychle našel fungující systém, takže když mě po poledni přišel René vyzvednout na oběd, vůbec mi nepřipadalo, že bych měl tři a půl hodiny práce za sebou. Dobrá, spíš tak dvě a půl, jelikož první půlhodinu jsem nic moc nedělal a nějaký čas jsem strávil klábosením s Natašou.

Později jsem se seznámil ještě s lehce zakřiknutým Martinem, který mohl být tak o rok nebo dva mladší než René, tudíž mu nemohlo být víc než dvacet šest. Posledním kolegou byl třicetiletý Sebastián, chlap jako hora, pořádně veselá hora, jinak se ani po prvním dnu nazvat nedal.

"Tak co, sbalíš si saky paky a utečeš, nebo vytrváš?" zeptal se René, když vypínal počítač. Zůstali jsme spolu na pobočce jako poslední, dvacet minut po zavírací době, ačkoliv jsem měl v plánu maximálně do tří vypadnout. Bylo ale skoro půl sedmé a já pracoval opravdu celý den, pokud jsem nepočítal tři čtvrtě hodiny na obědě a velkou spoustu pauz na kávu, svačinu a pokec.

"No jasně," přitakal jsem a přehodil si batoh přes rameno. "Potřebujete někoho, kdo vám tu v tom udělá pořádek. Jinak… platí to, že můžu chodit, jak se mi bude chtít?"

"V podstatě jo," pokýval hlavou, "bylo by fajn, kdybys chodil alespoň dvakrát týdně na pár hodin. Ale prostě se mi vždycky jenom ohlásíš, až přijdeš, abych ti to zapsal do docházky, stejně tak až budeš odcházet."

"Ideální," zazubil jsem se na něj a vyšli jsme společně zadním vchodem na ulici osvětlenou lampami a projíždějícími auty. "Já mám volné pondělky dopoledne, celé středy a i pátky, takže tak nějak budu asi chodit."

"Jasně. A když si tu budeš potřebovat vytisknout něco do školy nebo tak, máš v kanceláři i tiskárnu."

"Geniální!"

A opravdu to tak bylo. Chodil jsem si, jak se mi to hodilo, což bylo naprosto ideální vzhledem k tomu, jak nerad jsem vstával. Občas jsem tedy přišel až na jedenáctou a odešel až po zavíračce, jindy jsem zase přišel už na devátou a odešel po obědě. Nebyl nikdo, kdo by nade mnou stál a komandoval mě, takže mi připadalo, že má práce díky tomu byla ještě efektivnější.

Tak to fungovalo až do ledna, kdy mi zkouškové pracovní docházku poměrně zkomplikovalo, ale René se za mě samozřejmě zaručil a vůbec neřešil, že jsem občas celý týden nepřišel. Byl jsem přesvědčený, že tak ideální brigádu nebude problém si udržet klidně po celou dobu mého studia.

"Eriku?"

"No?" vzhlédl jsem od šanonů se smlouvami z roku 2015. René stál ve dveřích a na tváři mu pohrával nečitelný, lehce zamračený výraz. Přisunul si židli ke stolu proti mně a posadil se.

"Totiž… Dostal jsem nabídku pracovat na centrále."

Nakrčil jsem obočí, ihned jsem pochopil, co by to znamenalo. "A vezmeš to?"

"Rád bych, je to lépe placené místo a nebudu se muset každý den dohadovat s deseti klienty."

"Tak to ber," pobídl jsem ho, "já to tu nějak přežiju, ostatní tu zůstanou, ne?"

"Jo, to jo," přitakal. "Takže seš s tím v pohodě? Nevadí ti to?"

"Co ti budu povídat, radši bych, abys tu zůstal, ale tohle je přece tvoje kariéra, na mě se vůbec neohlížej. Tohle tady můžu dělat i bez tebe. Navíc… vedoucím pobočky se stane Nataša nebo Sebastian, ne?"

"To jsem si taky myslel, ale vypadá to, že by sem šel vedoucí pobočky, která se bude rekonstruovat, takže bude na neurčito zavřená. Má už na tom místě zkušenosti, tak by ho chtěli přesunout sem."

Nespokojeně jsem nakrčil nos. Úplně nový vedoucí, který mě vůbec nezná, to už neznělo tak dobře.

"A znáš ho?" zeptal jsem se.

"Jakoby jo. Párkrát jsme se viděli na firemním večírku, ale nikdy jsme spolu moc nemluvili."

"A co mi o něm můžeš říct?"

"Nic moc. Vím, že na vedoucí pozici je už necelé dva roky, je mu o rok víc než mně, takže dvacet osm, a jmenuje se Oliver. A to je tak nějak všechno."

"Takže vůbec nevíš, jaký je?"

"Nevím," zavrtěl hlavou, "ale určitě sem jednou nebo dvakrát zajde, než nastoupí, takže se pokusím zjistit co nejvíc. A bylo by fajn, abys tu v té době taky byl, abych vás mohl seznámit."

"Proboha, prosím, ať je v pohodě!" zvolal jsem zoufale.

"Neboj, určitě ti tu nebude dýchat za krk, myslím, že bude mít úplně jiné starosti."

Mohl jsem jen doufat.