Oliver – 2. kapitola

"Třeba to nebude tak hrozný," drkla do mě Nina povzbudivě ramenem.

"Zkoušel jsem ho dohledávat na Instagramu, tam není vůbec. A na Facebooku jsem sice dva účty s jeho jménem našel, ale ani jeden z nich neměl profilovku, ze které by se dalo vyčíst, že se jedná o osmadvacetiletého kluka. Vlastně jsem si dost jistý, že jeden z nich byl nějaký důchodce, co už měl vnoučata. Vzhledem k tomu, že měl veřejný profil, sdílel fotky malých dětí s děsně sentimentálními popisky a takový ty řetězáky, co jsme si posílali, když nám bylo deset."

"A proč na tom vlastně tak záleží? Třeba bude v pohodě. A navíc je to jen brigáda, když bude nejhůř, můžeš ze dne na den skončit."

"Víš, jak hrozně moc nemám rád změny," povzdechl jsem si a opřel se o zadní opěrku gauče. Nina si přehodila své dlouhé tmavě hnědé vlasy přes rameno a zapřela se o zadní opěrku loktem.

"Já vím," přitakala, "jen říkám, že v tomhle případě fakt o nic nejde. Zítra ho poznáš a uvidíš. A já myslím, že bude fajn, máš na dobrý lidi štěstí."

"Já ti nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Každopádně… co to tvé tinderové rande? Jak že se jmenoval?"

"Jmenoval se Simon a vůbec o tom nemluv! Nejpříšernější rande mého života, proč si to dělám, fakt to nechápu."

"Na fotce vypadal sympaticky."

"Já vím. A on byl fakt pěknej! Ale to bylo tak jediný, v hlavě měl prázdno, nebo maximálně tak piliny. A když došlo na výměnu politických názorů, sebrala jsem se a odešla."

"Tak to ale muselo bejt fakt zlý, protože ty jsi vůči názorům ostatních hodně tolerantní," podivil jsem se.

"Jakoby to, že volí SPD… Dejme tomu, asi bych to přežila. Ale on všechny ty názory fakt sdílí. A víš, že na homofobní kydy jsem kvůli tobě obzvlášť háklivá. Takže může být rád, že neskončil s vínem chrstnutým do ksichtu," vyštěkla rozlíceně, jak ji jen samotná vzpomínka evidentně rozpálila do běla.

"Nechce se mi věřit, že někdo takový našeho věku fakt existuje. Já měl pocit, že naše generace už má trošku větší přehled a je otevřenější."

"Já taky doufám, že to byla jen děsivě tupá výjimka. Víš, ono nešlo jen o politiku. Ale ten frajer mi prostě řekl, že holky by neměly studovat technický obory, že na to nemají. Chápeš to? Ty vole, jsme ve 21. století, ne ve středověku."

"Už asi nechci slyšet víc, doufám, že se to nebude množit."

"To si piš, že bude, co jinýho má asi takovej člověk na práci," protočila oči, "vyhlídky na kariérní vzestup mizerný… Jediná šance je, že stejným způsobem, jakým odpudil mě, odradí každou další holku, a nebude se mít jak množit."

"Doufejme," uchechtl jsem se. "Tohle je totiž fakt smutný. Doufám, že ten novej šéf nebude stejnej kretén."

Byl jsem z něj zatraceně nervózní, takže jsem další ráno dokonce ani nepřišel klasicky v jedenáct, nýbrž už před devátou.

"Čau, jsi tu brzo," pozdravil mě René, který se právě převlékal v šatně. "Chceš udělat dobrý dojem?"

"To asi ani ne," pokrčil jsem rameny, "ale jsem na něj zvědavej."

"Měl by každou chvilku dorazit."

Nad těmi slovy se mi nepříjemně zhoupl žaludek. Ačkoliv jsem sám sobě neustále opakoval Ninina slova, že o nic nejde, vůbec to nepomáhalo. A ve chvíli, kdy se otevřely vstupní dveře, se mi začaly nepříjemně potit dlaně. Slyšel jsem z chodby tlumený hlas Reného a sám jsem si alespoň otevřel šanon se smlouvami, aby to vypadalo, že něco dělám.

O pár vteřin později se otevřely dveře a můj pohled se z Reného, který v nich stál, okamžitě přesunul za něj.

"Tak, tohle je můj bratránek Erik, Olivere," řekl René, když vstoupil. Následoval ho vysoký černovlasý kluk, možná spíš muž, s těma nejpronikavějšíma světle modrýma očima, jaké jsem kdy viděl. Neohrabaně jsem si stoupl a málem při tom shodil štos smluv na zem.

"Těší mě," natáhl ke mně ruku a já mu stisk váhavě oplatil.

"Taky mě těší," pronesl jsem tím nejvyrovnanějším hlasem, jakého jsem v tu chvíli byl schopen. Přesto v mých uších stále zněl o půl oktávy vyšší.

"Erik organizuje dokumenty, třídí smlouvy a později bude zařazovat dodatky," vysvětlil René.

"A jak často sem chodí?" zeptal se Oliver, jako bych tam vůbec nebyl.

"Obvykle pondělí dopoledne, středy a občas i pátky," vysvětlil René, ale druhý muž se nezdál být s jeho odpovědí spokojený.

"A časy?"

"To je různé."

Oliver na něj nakrčil obočí a poté svůj pohled přesunul ke mně. Stále ze mě nespouštěl zrak, když k němu opět promluvil: "Dobře… My se nějak domluvíme, aby to fungovalo."

A v tu chvíli mi bylo jasné, že mé pochybnosti byly oprávněné. Přesto jsem byl v práci celý den a snažil jsem se toho udělat co nejvíc, aby neměl můj nový šéf pocit, že se flákám.

Odcházel jsem kolem půl šesté a jako vždy jsem se stavil za ostatními, abych se rozloučil. René měl sice u svého stolu klienta, upoutal jsem však Oliverovu pozornost, za což jsem si už v tu chvíli nadával.

"Pojď sem na chvilku, Eriku," pobídl mě a já váhavě vykročil k němu. Stoupl jsem si vedle jeho židle a on si otevřel jakousi tabulku – upravenou verzi té, kterou měl René. "Napíšu si sem, kdy bys měl dorazit, data i časy. Mohl bys mi teď říct, jak to bude do konce tohoto týdne? Od února mi to budeš posílat na mail vždy nejpozději týden předem."

No to snad ne.

"Já… nejsem si jistý," vykoktal jsem, "asi… asi bych přišel ve čtvrtek."

"Ale René říkal, že chodíš pondělky, středy a pátky," namítl.

"Ale teď mám zkouškové a všechno je to trošku jinak," vysvětlil jsem. Na moment ke mně otočil hlavu a zamračeně mě propálil pohledem, ale poté se otočil zpět k tabulce a zapsal čtvrteční datum do volného okénka.

"Čas?"

"Uhm… Od deseti do čtyř," odpověděl jsem váhavě. Nechtěl jsem riskovat, že bych zaspal.

"Dobře," přikývl a zapsal si časy do dalších okýnek tabulky. "Budu s tím tedy takto počítat."

Rychle jsem přitakal a můj pohled na moment sklouzl k jeho prstům, které se hbitě pohybovaly po klávesnici. A asi jsem u něj stál déle, než bylo potřeba, protože když ke mně znovu otočil hlavu, jeho pohled velmi jasně vyjadřoval, že bych měl velmi rychle vycouvat z jeho osobního prostoru. Zrudl jsem jako rajče a s kvapným rozloučením jsem se vytratil zpět dozadu.

Přísahal bych, že tak nepříjemného idiota jsem musel přivolat silou vůle. Rozhodně.

'Je hroznej!' napsal jsem Renému. 'Potkal jsi někdy někoho tak nepříjemnýho?'

'No… asi to s ním bude trošku komplikovanější než se mnou. Ale ber to pozitivně – není to tvoje práce napořád a nejsi tam tak často.'

'To neznamená, že to nebude peklo!'

'Jen zkus prostě chodit včas, jak se domluvíte. Myslím, že jinak fakt nebude mít čas po tobě šlapat a příliš tě kontrolovat.'

'V to doufám!'

Ačkoliv jsem se snažil nemyslet na to, jak mě to celé stresovalo, má hlava si podprahově zkrátka nedala pokoj. Už když jsem ve středu lezl do postele, cítil jsem se nepříjemně napjatý, nařídil jsem si budík na mobilu i na hodinách, jen abych nezaspal. A přesto, když jsem v 9:58 vešel do dveří, mě Oliver po pohledu na hodiny sjel tak pochybovačným pohledem, že jsem se cítil jako naprostý idiot.

Proto jsem raději rovnou zalezl dozadu do kanceláře, vytáhl jsem další šanon, který jsem v pondělí nestihl dokončit, uvařil jsem si pořádně silné kafe a pustil se do práce.

Ani ne o dvě hodiny později se dveře otevřely a já se celý naježil, jelikož jsem čekal další pasivně agresivní pohled, který i beze slov vyjadřoval naprosto všechno. Místo toho ale dovnitř vešla Nataša. Posadila se s úsměvem naproti mně: "Půjdeš se mnou na oběd?"

"Jo, jasně," přitakal jsem.

"Od rána jsem se nezastavila, ani kafe jsem si neudělala, nutně potřebuju pořádný jídlo a colu, abych doplnila kofein."

Hodil jsem na sebe kabát a modlil jsem se, aby můj oběd nebyl také nějaký problém, vypadalo to však, že si nás nový šéf ani nevšiml. Zapadli jsme s Natašou do nejbližší restaurace, která nebyla úplně přeplněná, a usadili se do rohu místnosti.

"Tak jaký je první týden s novým vedoucím?" zeptal jsem se hned. Nedokázal jsem to vydržet.

"Ani mi nemluv," povzdechla si. "On jako není špatný, je fakt vnímavý a výborný v tom, co dělá, ale to, jak chce mít o všem naprostý přehled, mě dost stresuje. Mám pocit, že jsem pod neustálým drobnohledem."

"Mám stejnej pocit," přiznal jsem.

"Nabízí nám pomoc a zajímá se, asi to je skvělej vedoucí, ale… s Reném jsme měli daleko větší volnost. Mám pocit, jako bych teď nemohla udělat žádnou chybu. Buď rád, že jsi zavřený vzadu."

"Mám pocit, že na mě taky brzy dojde," řekl jsem.

A ani jsem netušil, jak moc jsem se trefil.

***

"Eriku?"

Skoro jsem až nadskočil, když se za mnou ozval Oliverův hlas. Nikdo do kanceláře zadními dveřmi nechodil, většinou všichni chodili od hlavní chodby těmi předními.

"A-ano?" vykoktal jsem a nepříjemně se ošil, jelikož mi doslova stál v zádech. Naštěstí poté přešel přede mě a rozhlédl se po stole, kde jsem měl rozevřené šanony. A taky úkol z angličtiny.

Do háje.

Nenápadně jsem sešit schoval pod jeden ze šanonů, jeho ostříží pohled už si ho však zaručeně stihl všimnout.

"Mám teď chvilku volno, tak bych tě chtěl požádat, abys mi ukázal, jaký máš systém na třídění a řazení smluv. Třeba bychom ho mohli nějak vylepšit."

Jsem nadšením bez sebe.

"Jistě. Pojď si sednout." Odsunul jsem židli vedle sebe, Oliver ale jako by má slova úplně přeslechl. Posadil se až k rohu stolu a přitáhl si k sobě jeden ze šanonů.

Pravděpodobně byl z mojí přítomnosti asi tak nadšený jako já z té jeho.

"Takže jaký je tvůj systém?" zeptal se a listoval už seřazenými smlouvami.

"No… jelikož jsou smlouvy v každém šanonu totálně přeházené a není v nich žádný systém, nejdřív je všechny vyndám a pak je začnu řadit podle abecedy. Není v tom žádná velká věda. A když náhodou najdu nějakou, kterou jsem nezařadil, jednoduše ji vložím na patřičné místo."

"Takže to prostě jen vyndáš a poté to od A vkládáš zpět?"

"V podstatě."

"To je ale časově poměrně dost nevýhodné," poznamenal a já měl nutkání protočit oči. Pak jsem ale napomenul sám sebe – musel jsem se alespoň tvářit, že mě to zajímá. Byl to přece jen můj šéf. "Co kdybys už při vyndávání ty smlouvy rozděloval? Dejme tomu na tři nebo čtyři komínky. Třeba od A po F, od G po L, od M po Š a od T po Z. Lépe se ti to pak bude hledat a mohlo by to celý proces urychlit."

"To je asi pravda," přitakal jsem. A vůbec mě neštvalo, že na takový systém přišel asi za deset vteřin. Hned jsem si vzpomněl na Teorii velkého třesku, kdy Sheldon pár minut sledoval Rajeshe při práci a poté vymyslel stroj, který by ho mohl nahradit. Akorát že tentokrát mi to tak vtipné nepřipadalo. Spíš vůbec.

Pravda byla, že jsem nad žádnými vylepšeními ani nepřemýšlel, jelikož mi to bylo celkem jedno. Neřešil jsem, jak dlouho to budu dělat, nezáleželo na tom.

"Takže bych byl rád, kdybys od teď pracoval tímto způsobem."

"Jasně," přikývl jsem a sledoval, jak si opět stoupl. "Ještě něco?"

"Momentálně ne, nic jiného neděláš, že?"

"Ne. Řekl bych, že všechno tohle bude ještě nějakej ten pátek trvat," rozhlédl jsem se s uchechtnutím kolem sebe.

"To je asi pravda," přiznal, můj pokus o odlehčení atmosféry na něj ale příliš nezabral. "Pokud bys u toho ale nedělal úkoly a další jiné věci, možná by to šlo rychleji."

A poté bez jakéhokoliv dalšího slova vyšel ze dveří, ani se na mě neotočil.

Kretén.

Dobře, asi jsem neměl našlápnuto na titul zaměstnance měsíce, ale u mě na tom ani nijak nezáleželo. Svou práci jsem dělal, jen asi ne tak rychle, jak by si představoval. Jeho práci to ale nijak neovlivňovalo.

Takže fakt nechápu, co má sakra za problém.

***

"Asi bych měl jít na nějaký grinderový rande, potřebuju se odreagovat," povzdechl jsem si.

"Běž, třeba dopadneš líp než já," ušklíbla se Nina. "Ale stejně nechápu, že jsi z pitomý brigády ve větším stresu než ze školy. Proč prostě neskončíš, jestli ti ten novej šéf tak vadí?"

"Neudělám mu takovou radost," zasyčel jsem, "to přesně chce. Ale já se nedám!"

"Prosím tě," odfrkla si, "proč by tě chtěl asi tak vyhodit?"

"No to sice netuším, zato si jsem jistý, že mě nemůže cítit už od prvního momentu, co si se mnou potřásl rukou."

"No tak si udržuje odstup, bože," protočila Nina oči.

"Sednul si pomalu na druhou stranu stolu, když jsem mu nabídl židli vedle sebe!" rozhodil jsem rukama.

"A proč jsi mu ji vlastně nabízel, když ho tak moc nemůžeš vystát?" uchechtla se. "Občas si říkám, že po jeho pozornosti možná tajně toužíš."

"Rozhodně," prohlásil jsem ironicky, "nic bych si nepřál víc."

"A jak že teda vypadá? Už jsi ho našel na nějaké další sociální síti?"

"Ne," zavrtěl jsem hlavou.

"Ne, jako že nenašel, nebo ne, jako že jsi to nezkoušel?"

Odmlčel jsem se a těžce se nadechl.

"Já věděla, že jsi ho zkoušel hledat!"

"Jasně, že jsem ho zkoušel hledat!" vyštěkl jsem uraženě. "Je to můj šéf, zajímá mě něco o jeho životě a tak. Nějaký drby. Něco usvědčujícího!"

"Dost pochybuju, že by dával na Instagram videa toho, jak někoho vraždí."

"To sice asi ne, ale vsadím se, že už rozbrečel hodně svých kolegů a podřízených!"

"Třeba tebe, viď," poplácala mě pobaveně po hlavě. "Ale teď fakt, já si nemyslím, že je tak špatnej. Říkal jsi, že se o všechny zajímá. Podle mě chce mít ve všem jen pořádek. A co si budem…, ty se v tý práci fakt nepředřeš."

"To je sice pravda, ale to mu nedává právo se chovat —"

"Jako šéf?"

"Pěkně otravnej šéf," zabručel jsem. "Ale já se nevzdám. Nenechám se jím vystrnadit."

"Správnej přístup. Tak se pojďme podívat na nějaký hezouny na grinderu, ať ti najdeme pořádné rande," zavelela a přesedla si na židli vedle mě, jelikož do té doby seděla naproti, a málem u toho vylila své latté.

"Můžeme najít někoho pro nás oba," nadhodil jsem, "myslím, že další rande s voličem SPD už bys asi nepřežila."

"Já jo," pokrčila rameny, "ale on ne. A počkej… To jako navrhuješ trojku, nebo jak?"

"Ne!" řekl jsem rázně. "Když už by k tomu došlo, tak bych se o tebe s nikým fakt nedělil. A přísahám, že jestli někdy budu chtít mít sex s holkou, budeš to jen a jedině ty."

"Nic jiného ani nepřipadá v úvahu," uculila se a pohodila svými dlouhými čokoládově hnědými vlasy, stejné barvy jako její oči. Občas jsem si vážně říkal, že nejspokojenější bych byl právě s ní, rozuměli jsme si neskutečně. Ale ten sex by fakt nefungoval. Párkrát jsme se sice v opilosti líbali, já to ale bral jen jako zábavu, nic to se mnou nedělalo.

A snažil jsem se tvářit, že s ní taky ne. I když jsem věděl, že to tak úplně nebyla pravda.

Když jsem se ten večer vracel tramvají zpět domů, cinkla mi v kapse příchozí zpráva. Byla od Reného.

'Co děláš?'

'Jedu zrovna domů. Proč?'

'Tak změň směr. Chystáme se do toho nového baru u obchoďáku.'

Zamračil jsem se na displej a jal se odepisovat: 'Já ti nevím, je už skoro osm a já ráno vstávám do školy.'

'Prosím tě, jen se nedělej, pár drinků tě nezabije. A my taky vstáváme do práce.'

'Kdo je my?'

'Já a Elen, pak pár kolegů z centrály, Sebastián, Martin, na chvilku i Nataša, Oliver a ještě kolegové z jiných poboček, které neznáš.'

Elen, Reného dlouholetou přítelkyni, jsem znal velmi dobře, celkově ta společnost zněla příjemně. Tedy až na Olivera. Říkal jsem si ale, že třeba se v baru tak moc opije, že následující ráno zaspí, nebo udělá nějaký jiný pro něj nemyslitelný kiks, díky kterému už nebude ten otravně dokonalý a bezchybný šéf.

'Fajn, počítej se mnou!'