Valčepo 1. kapitola

Upozorňujeme, že příběh je nadnesený a nechce urážet nikoho z Prahy ani z Moravy, jen bychom chtěli ukázat, jak jiné tyto světy mohou být a jak lze i přes tyto rozdíly najít cestu k tomu druhému. Stejně jako jsme to dokázali my dva – jeden Pražák a jeden zarytý Valach.

Varování:

- příběh je sladký jako med od Olivierových včel a obsahuje klišé,

- text obsahuje plno cizích slov, kdo má zájem se učit valašštinu, tato kniha je ideální pro začátečníky i pokročilé. Pro ostatní rád přeložím.

Kdyby svítilo slunce, po obloze neplul ani mráček, třeba by i zpívali ptáci, ačkoli ti ho většinou rušili, a do toho v rádiu hrála nějaká dobrá muzika, byl by to vážně pěkný den. Problém byl v tom, že se nedělo ani jedno – pršelo, viděl sotva dva metry před sebe a připadalo mu, že v místech, kudy projížděl, nežije ani pár mravenců, natož člověk. Rádio a vypalovačky v něm, které mu tak akorát rvaly uši, byly kapitola sama pro sebe. Už v ten moment věděl, že tahle cesta bude stát za to, nebyl zatím ani v polovině…

Povzdechl si a rukou naštvaně praštil do volantu, samozřejmě jen zmírněně, o jakékoli poničení svého drahého auta doopravdy nestál. Následně ale zatočil na jedno z parkovacích míst na kraji ulice a pravou rukou si frustrovaně prohrábl své kaštanové vlasy. Dál jet nešlo, to věděl. Usiloval by tak akorát o zajetí do příkopu nebo srážku s jiným vozem, přičemž ani jedno neznělo dvakrát lákavě.

Tenhle den byl všehovšudy na dvě věci. Brzy ráno vstával, měl jednání s ředitelem jedné vážené firmy, se kterým se muselo jednat v rukavičkách, přestože k němu Šimon cítil přinejmenším odpor. Vezla ho tam sestřenice, necítil se dost vyspaný na řízení a nechtěl nabourat. Ke konci jednání mu ale poslala textovku, ve které mu sdělovala, že má důležitou schůzku, a tak odjíždí. Po letech byl tedy nucen znovu vlézt do hromadné dopravy a po dlouhých třiceti minutách kodrcání se vozem plným lidí, kteří se, dle Šimonova úsudku, myjí jednou za uherský rok, doufal, že to na dalších několik let bylo i naposledy.

Když konečně dorazil domů, zjistil, že muž, se kterým se měl ten den dále sejít, už se s ním rozhodně nesejde. Sekretářka mu v kalendáři špatně zapsala termín, a jak teď zjistil, daný muž už nebyl v republice.

Sakra, sakra, sakra! 

Ten den se tedy pěkně vybarvoval, nesnášel brzké vstávání a bolest hlavy, která ho ránem provázela kvůli včerejšímu večírku, tomu také moc nepomáhala. Od rána měl špatnou náladu a všechny věci, které se zatím děly, ho štvaly čím dál víc.

Vytáhl telefon a okamžitě vytočil číslo dané sekretářky, po půl minutě vyzvánění ale pochopil, že ta mu to doopravdy nezvedne. Jistě, měla dovolenou, ale to ji snad opravňovalo kašlat na práci? Ten kontrakt, který firmě zmařila, mu mohl vynést miliony! Kruci, tohle snad nebylo možné…

Nakonec danému muži zavolal sám. Jaké to pro něj bylo překvapení, když jeho telefon nezvedla sekretářka, ale sám pan ředitel… Neměl ale čas nad tím přemýšlet. Rychle shrnul veškeré své důvody a vysvětlil, proč se na jednání nedostavil, což zakončil několika omluvami. Nerad se omlouval, ale hrdost teď musel poslat k šípku. A to ho vlastně vytáčelo také.

I přes fakt, že se mu povedlo omluvit se upřímným tónem, ředitele druhé firmy se mu obměkčit nepodařilo. Setkat se chtěl stále, Šimonova firma i pro něj znamenala velké peníze, odmítal ale znovu podstupovat dlouhou cestu do Prahy.

A tak byl brunet tady, v kufru auta narychlo sbalené tašky a v navigaci velkého bílého Mercedesu měl zadanou řídící pobočku dané firmy nacházející se přímo v centru Žiliny. Na Slovensku nebyl, už ani nepamatoval jak dlouho, že by se ale těšil, se rozhodně říct nedalo. Naopak, ze srdce si přál, aby už daný den skončil a on si mohl lehnout do své postele a konečně se pořádně prospat… Bohužel, takové štěstí neměl.

Konečně přestalo pršet a on tedy opět vyjel na silnici. Obloha byla stále zatažená, mlha se ale vytratila a on konečně viděl na cestu. A to mu bohatě stačilo. Měl pocit, že se konečně všechno začínalo obracet k lepšímu. Na silnici už třicet minut nepotkal jediné auto, které by ho brzdilo, a i jeho špatná nálada, kterou od rána měl, zdálo se, pomalu opadávala. Ze srdce doufal, že už se nic špatného nepřihodí a on v klidu dojede až do Žiliny. To by si ale přál moc.

Cesta skončila. Chvíli pouze zíral do navigace ve snaze pochopit, co to má jako znamenat. Tady rozhodně neměl být les!

Jak ale po chvíli zjistil, byl správně. Bylo třeba krapet zacouvat a po jeho pravici se měla objevit odbočka na lesní cestu, po které měl zdolat dalších několik kilometrů. A tak tak učinil, brblaje si něco o líných místních, neschopných dostavět jednu blbou silnici.

Trvalo to zhruba dvě a půl minuty tak rychlé jízdy, jak ji les povoloval, než zjistil, že takhle to opravdu nepůjde. Cesta se zužovala a byla čím dál méně upravená, jestli se tak tomu, jak to vypadalo na jejím začátku, dalo vůbec říkat. Zastavil proto a pokusil se domluvit podivné ženské mluvící na něj z navigace a vysvětlit jí, že dalších sto metrů rovně doopravdy nezvládne a ať mu najde cestu jinou.

To, co mu displej zabudovaný do palubní desky ukazoval, se změnilo. Když si uvědomil, že nové pokyny zahrnují couvání v podstatě až k poslední vesnici, kterou míjel, nejen na začátek té hloupé lesní cesty, pochopil, že špatný den rozhodně nekončí. Kdepak, těch třicet minut štěstí bylo ve své podstatě úplně zbytečná zajížďka. Jestli na Slovensko dojede ještě dnes, bude to za neprostupné tmy, uvědomil si mrzutě.

Zařadil tedy zpátečku a šlápl na plyn, auto, uzpůsobené městským vozovkám, a tudíž s náhonem pouze na dvě kola, zabralo a bláto, které měl na svědomí déšť, začalo létat vzduchem, to bylo ale celé. Zornice se mu rozšířily zděšením, když po půl minutě zkoušení a zhoršování celé situace pochopil, že z tohoto se sám nedostane. Uvízl někde, kde nebylo ani živáčka, Žilina zdála se být jen pěkným, leč nedosažitelným snem, a do toho měl náladu horší, než kdy dřív za posledních minimálně deset let. 

Vystoupil, práskl dveřmi a vztekle si dupnul. Kruci, tohle celé bylo tak debilní!

A vtom uslyšel cinkání. A dupot.

Konečně, pomyslel si spokojeně, konečně tu někdo jde vytáhnout mne z tohoto pekla! Konečně někdo, kdo mi pomůže!

„Béé," ozval se cinkající příchozí a Šimon měl v ten moment dojem, že už se na všechno doufání v lepší budoucnost snad vážně vykašle. On doufal v člověka – a potká stádo ovcí! Tohle už vážně nebylo možné! To se mu muselo jen zdát! Ne, už nemělo cenu doufat, co by to jinak bylo příště, králíci? Byl jen krůček, maličký krůček od ztracení veškeré sebekontroly a ovládání, celý ten den ho všechno jen vytáčelo a jemu chyběla poslední kapka, poslední malá, malinká kapička do plného poháru…

A v ten moment se jedna z ovcí zastavila přímo u něj a zvedla k němu své černé, hluboké oči. Koukal na ni také, přemýšlel, zda od něj to zvíře chce žrádlo, nebo mu jen přijde nadmíru zajímavý, když ucítil, jak mu na nohy padá cosi s dost divnou konzistencí. Vytřeštil oči na nevinně zírající stvoření před sebou. Ta ovce ho… ta ovce ho posrala?! Tak, a měl toho dost. Všeho!

Nohou ovci hrubě odstrčil, z očí mu šlehaly blesky.

„Zvíře jedno zkurvený, nevychovaný, debilní! Doprdele, celej tenhle konec světa je debilní…!" všechen jeho vztek za celý den se postupně vyléval na zvíře, které si dovolilo přilít tu poslední kapičku.

***

Sním, bdím, je to sen, totéž ráno, tentýž den…, ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice…

Olivier se znechucením vypnul malou televizi a kroutil hlavou. Proč na začátku léta dávají v televizi Mrazíka?

Svět sa v prdel obracá, zamumlal si pro sebe s úšklebkem. S nikým v chalupě nebydlel, a tak byl zvyklý si vykládat sám se sebou nebo mluvit na své psy a koně. Nikterak mu to nevadilo, měl práce kolem hospodářství a zvířat tolik, že neměl čas se nudit a myslet na to, jak se občas cítí osamocený. Jen někdy večer se mu hlavou honily neveselé myšlenky na život bez partnera, když výjimečně usínal ve své posteli, místo krajně nepohodlné a malé pohovky, na které se nedalo spát, ale přesto na ní běžně usínal únavou po dlouhém dni. 

Minulé Vánoce oslavil třicet, byl nejvyšší čas si najít nějakou dobrou duši, která by mu pomohla nejen s hospodářstvím, ale i s jeho samotou. A v koutku mysli si přiznal, že i jeho malý přítel mezi nohama by občas uvítal jinačí teplo než jen jeho vlastní pravačku. Přehodil přes sebe košili, narval do kapes křížaly jablek a vyšel na dvorek. Před chvílí přestalo lít jako z konve a teď se opět slunce činilo ostošest. Miloval tyhle chvilky těsně po letní bouřce, kdy byl vzduch čistý jako sklo a voněl ještě deštěm. 

Hvizdem přivolal Verna a Julese, své ovčácké psy, kteří se přiřítili někde zpod kopce a nyní na něj nedočkavě hleděli s vyplazenými jazyky. Hodil jim kůže z vepřového kolene, které měl na oběd, a spokojeně pozoroval, jak je hltají celé najednou.

„Žerte pomály, šak sa raz udusíte, psiska hlúpe!" vyčítal jim, ale s láskou oběma prohrábl kožich a vydal se i se psy za patami na louku, kde se páslo stádo ovcí. 

Slunce pálilo a Olivier spokojeně přivíral oči před oslňujícími paprsky, které se ještě nestihly schovat za kopec, a hvízdal si potichu písničku, která mu utkvěla v paměti, aniž věděl, kde ji slyšel. 

Obratně obešel pár kobylinců, které přes prudké slunce snad ani nemohl vidět, přesto jakýmsi šestým smyslem vytušil, že tam jsou, a on se později vyhne čistění svých oblíbených pracovních bot. Jiným tady by to snad bylo i jedno, ale Olivier s jeho smyslem pro pořádek a čistotu by nesnesl, aby měl své oblíbené pohory zasviněné kobylinci. Procházel okolo ohrady s koňmi a ti už z dálky ržáli, když ho viděli. Tušili, že ani tentokrát okolo jejich výběhu neprojde s prázdnými kapsami. 

Nejmlsnější kobyly už přešlapovaly u plotu a odfrkávaly, když viděly, že jejich hospodář z velkých kapes kárované flanelky vytahuje křížaly jablek.

„Rozino, ty rozežhraná hajtro!" vyčítal ubohému koni Olivier, neboť kobylka nenechala ostatním kousek místa, aby také oni dosáhli na jablíčkovou dobrotu. Přejel jemně přes její nozdry, aby jí vyčinil, a pak sněhobílou koňskou hlavu odstrčil, aby i další koně dosáhli na svou pochoutku. Jakmile měl kapsy prázdné, ještě všechny pohladil a odcházel dál pod kopec, kde se pásly ovce. 

Hospodáři v okolí ho varovali, že se v lesích potuluje vlk, možná i vlčí smečka, a on věděl, že musí pro ochranu ovcí udělat maximum. Psi nejsou schopni všechnu práci zastat, a hlavně v noci by je nenechal na louce se stádem. Bál se o ně. S jedním vlkem by si snad poradili a zahnali ho, ale proti smečce by neměli šanci a Olivier raději přijde o pár ovcí než o své chlupaté společníky. 

Proto šel zkontrolovat elektrický ohradník a po cestě přemýšlel nad tím, že natáhne další dráty a udělá plot vyšší. Psi odběhli kontrolovat ovce a on sám šel kolem ohradníku ponořený do myšlenek, kolik ho celá tahle záležitost bude stát. Skromné finance, které měl našetřené, mu moc nedovolovaly si vyskakovat, ale rychlým propočtem zjistil, že na zvýšení ochrany pro své stádo ještě měl. Jen bude muset odložit koupi nového auta na neurčito. Ale to ho netrápilo. Věřil, že technickou kontrolou jeho stará oktávka tentokrát ještě projde, a za dva roky si zase těch pár tisíc došetří. Teď bylo důležité neztratit ovce.

Ale dnes musí opravit alespoň zničené dráty na kusu ohradníku u západní strany louky, o nichž věděl už celé týdny, jen neměl čas tam zajít a opravit je. Věděl, že ovce se nezatoulají, jeho chlupatí ovčáci je uhlídají, i když se vydají na průzkum lesa, ale hrozba vlků ho donutila ostatní práci odložit a vydat se na vzdálenou část pastviny plot opravit.

V dálce uslyšel psy. Zbystřil. Znal jejich štěkot, když nahánějí ovce nebo když potkají ježka či jezevce. Tohle bylo alarmující. Přimhouřil oči a díval se směrem k místu, odkud se ozývali, a rychlým krokem se tím směrem vydal. Nepředpokládal, že by vlci útočili přes den, přesto nechtěl nic nechat náhodě. Litoval, že si s sebou nevzal brokovnici, ale byl si jistý, že jakmile vlci uvidí člověka, utečou. Přece jen to jsou plachá zvířata.

Pískl na chlupáče, nechtěl je nechat napospas případnému útoku. Ti, zvyklí poslouchat, okamžitě přiběhli, ale Olivier poznal, že jsou neobvykle nervózní. Drželi se u něj, ale neodbytně jej vedli k místu, kde cítili hrozbu.

Pousmál se své mírné panice, když slyšel, jak kdosi nedaleko, nejspíš na cestě, po které se tahalo dřevo z lesa, túruje motor.

„Kerý Matěj vjel autem do rýzně?" kroutil hlavou a psi se na něj zvědavě ohlédli.

„To bude ňáký trumbelatý lufťák, kerý přijel na púť."

To už ale Olivier slyšel naštvaný hlas nezvaného návštěvníka, který se přestal snažit trápit auto, zato nadával jak špaček na lesy okolo. 

Schoval se za blízké křoví a pobaveně pozoroval trápícího se mladíka, který bezradně hleděl na své luxusní auto, jehož přízemní část už nebyla zdaleka tak nablýskaná jako střecha, a pozoroval jeho střet s ovcí. Měl na chvíli dojem, že nažehlený mladík toto zvíře viděl tak maximálně v dokumentu v televizi podle toho, jak na ni zíral. Ovečka byla taky zvědavá, a tak pomalu sešla z malého srázku a upřeně se na něj zadívala. Olivier v ní, podle zvonečku, poznal Amálku, která byla vždycky všetečná a ráda se toulala.

Bavil se tímhle divadlem až do doby, kdy Amálka vykonala potřebu přímo na kdysi zcela jistě naleštěné polobotky rozzuřeného mladého muže v elegantním obleku. Ten jistě nepřijel rozjímat v přírodě. Zabloudil.

Když viděl, jak štítivě a ne zrovna něžně zvíře odkopl, v Olivierovi se vzedmul vztek.

Tož panstvo si tu přijede, nigdo ho nepozvál, plundruje mi tu cestu a eště kope do mojich ovcí? Tož to teda ne!

Opustil svůj úkryt, syknul na psy, aby nebláznili, a oslovil překvapeného mladíka: „Ty, dacane! Ty mi tu budeš kopať do oveny? Tož to si vypiješ! Počkáj, já ťa přetáhnu baldou, že sa týdeň na řiť neposadíš! Nájprv ně tu z tej cesty uděláš dłápolisko a eště na oveny si dovoluješ!" 

Ta slova Šimona zaskočila. Ba nejen to, byl šokovaný, oči otevřené dokořán ve snaze přesvědčit se, že se mu tohle opravdu nezdálo. Ale jak to tak vypadalo, ke snu to mělo nejspíš stejně daleko jako k cílovému slovenskému městu. Tak to byl tedy gól! Lepší už tohle celé vážně nemohlo být! Byl někde bůh ví kde, jel někam, kam nechtěl, celý den trávil s lidmi, se kterými být netoužil, a ta mizerná ovce mu zničila úplně nové boty! A do toho všeho si sem napochoduje zakrslík a s výhružným pohledem mu tady popisuje… Co mu vlastně říkal? Nevěděl, ale byl si jist, že nepostřehl formální oslovení, projev úcty ani vlídný tón. Vlastně spíš naopak. Z šedých očí jako by při každém slově šlehaly blesky a na malý moment měl překvapený Šimon pocit, že ho teď zahrabával do sraček stejně, jako ta ovce. Tak to ne, na něj si dovolovat nebude! Konečně se opět vzpamatoval z šoku, který mu muž před ním způsobil, paže si založil na hrudi a narovnal se, aby se udělal ještě vyšším, než byl.

„No dovol? Já jsem podle tebe… eh… ten dacan, to je jako že jsem idiot? Já že jsem idiot?! Tak poslouchej, mluvíš s ředitelem jedné z nejváženějších společností v Praze! Jedné z firem, které hýbou tímhle světem! Vyděláváme miliony a ty mi tady budeš říkat, že… No to je jedno, co jsi říkal, prostě si to dovolovat nebudeš! Mimochodem, stále čekám na omluvu za tu nevychovanou ovci, předpokládám, že je tvoje. No, jak jinak, svý k svýmu, že…," utrousil mrzutě. Ten chlápek nevypadal, že by uměl řídit odtahovku nebo mu přišel pomoci, a tím Šimon ztrácel zájem. Nechtěl se s ním vybavovat, nechtěl se vybavovat s nikým v tomhle prazvláštním koutě světa. Chtěl zpět do Prahy, anebo alespoň konečně dojet na to blbé Slovensko…

Olivierovy šedé oči pozorovaly se zájmem vztekajícího se mladíka a zjistil, že se začíná bavit. Co mu to tady vykládal? Pan ředitel? V té chvíli už měl dojem, že vyprskne smíchy, ve tváři však měl usazený stále kamenný, mírně naštvaný výraz. Přesto mu tahle situace přišla nesmírně vtipná. Oliviera vůbec nezajímalo, že je ředitelem čehosi v Praze. Pro něj to byl rozmazlený pražský spratek, který nejspíš potřeboval pořádnou lekci, aby se vzpamatoval. Tam mu možná lížou prdel a klaní se až k zemi, ale tady? 

„Tož, pane dyrektore, možu ti tak pravit? Tu nejsi v Praze, tu sem dyrektorem ja. Si na mojej cestě, tak sa seber a di si ředitelovať do tej svojej pražskej ďúry a neplaš mi tu psiska a oveny. A omluvu od Amály by si chcél? Daj mi chvílu, já ti ju zavolám, ale nečekaj nic ohromného, ona tu chodí srať furt. Takže by bylo najlepšejší, dyby ses sebral a zmizl mi z očí, pane dyrektore z Prahy," přivřel oči a pozoroval auto zabořené v bahně. Bylo mu jasné, že by chvástající mladík byl nejraději za kopcem, přesto ho zajímalo, jak se k tomu všemu postaví. Dal si ruce v bok a nenápadně syknul na nervózní psy, aby je nenapadlo bránit svého pána.

V ten moment měl Šimon dojem, že si z něj druhý muž dělal legraci. Že věděl, co se mu celý den dělo, a teď tu do něj přišel rýpat. Na jinou stranu, to on nejspíš ani vědět nepotřeboval, zabořené auto mluvilo samo za sebe a on si moc dobře všiml pohledu, který jeho ještě před chvílí bílému Mercedesu věnoval. Měla to být výzva? Fajn! V té chvíli začínal mít dojem, že by všechno a všechny nejraději poslal do prdele. Dokonce i toho chlapa, kvůli kterému momentálně jel přes celou republiku a ještě dál. Ale v prvé řadě by tam nejraději viděl toho chlapíka před sebou. Toho… toho dacana! 

„Hele, nemám na tebe náladu, Vánoce jsou až za půl roku a já vánoční skřety stejně nikdy neměl rád! Co se cesty týká, nech si ji a při nejbližší příležitosti ji rovnou vydláždi a prosekej, beztak je to tvoje chyba, že jsem teď tady. Takže by ses měl omluvit ty, když už jsme u toho. A až to uděláš, mohl bys, když jsi tady dyrektor nebo co jsi to říkal, rovnou zavolat odtah a sehnat mi nový boty, to by pro tebe neměl být problém, ne? A mohl bys mi pak umýt to auto, ale s tím si radši zajedu do města," zamyslel se brunet a úkoloval přitom nižšího muže před sebou. Zastával názor, že by se tu o něj, jako o pana ředitele Lovce, měli postarat přinejmenším v rukavičkách a nadšeně. Byl vážený host. A také byl ředitel, uměl rozdělit práci mezi další lidi.

Olivier při slově skřet, které evokovalo jeho výšku, jen zamrkal a polkl okamžitou nadávku.

Enem klid, Livi, taký panák ťa nemože vyvést z tvojej pohody.

Už dávno byl nad věcí, když si z něj dělaly cérky z dědiny srandu. Ale od něj? Zatnul pěsti a dal si dvě sekundy na to, aby se uklidnil.

Enem počkáj, já ti ukážu!

Ještě jednou se nadechl a při poučení, aby si cestu na svoz dřeva nechal vydláždit, se začal smát, až se málem zalknul. Psi se na něj tázavě podívali a ještě více se přitiskli k jeho nohám, každý z jedné strany. Nejspíš tušili, že tenhle vetřelec se pokouší jejich pána dostat do blázince. Olivier se v mžiku uklidnil a jeho tvář byla opět vážná.

„Tak poslúchaj, chachare, nastav si řádsky to udělátko v autě! Pokáď to nahrával ňáký pražský inžinýr, nedivím sa, že ťa navedla na rýzeň. Nebo si si to rozhodl sám? Temu bych aji věřil, gdyž sa tak na ťa dívám. Neposlúcháš nikeho a pak si v prdeli! Toto je cesta pro traktor a dřevo, ty hňupe! Tos neviděl, jak si sem vjížďál? Jak myslíš, že by asfaltovaná ryzňa vypadala po pár kubíkách? Gdyž už kdesi vjedeš, používaj zdravý selský rozum! To je pro teba ale slovo sprosté, nuž?" naklonil hlavu a podíval se mu svým pichlavým pohledem přímo do očí, v nichž četl stále více zloby. To mu však nebránilo pokračovat. Nenechá si poroučet od princátka, kterému nejspíš nikdo nikdy nic neodmítl.

„Si ředitel? Si! Tak si poraď sám. To nemáš v tom svojem smartfónu data? Dyž zajdeš tam na to kopčisko, aj signál chytneš. Krpále si možeš jít vyčistiť dole do potoka, moje by ti byly malé, dyť máš hnátisko jak slon, botiska na lyže sice doma mám…," zarazil se, když se zadíval pořádně na jeho nohy, které polobotky jsoucí mírně do špice ještě opticky prodloužily, „dyť ty máš hňápu jak sněžnicu."

Viděl, že se mladík užuž nadechuje, aby se obhájil, ale Olivier mu ještě nemínil dát prostor k tomu, aby se vyjádřil k námitkám, které se mu snažil sdělit.

„Smrade, esli si v koncích a potřebuješ pomoc, věř, že každý slušný člověk o pomoc poprosí. Já nejsem tvoja sekretářka a aj tu bys měl poprosiť, ty všivúňu," roztáhl ústa do úsměvu, kterým jindy šetřil, a čekal, co z mladého podnikatele vyleze. Rozhodně neočekával, že by se tak lehce snížil k prosíkům, přesto však věděl, že odtud se nikam nedovolá, a i na tom kopci musí najít to správné místo, kde jakž takž signál chytne. To však v jeho případě může trvat hodiny. To, že kolem jeho roubenky signál je, mu samozřejmě neměl povinnost sdělit. V širokém dalekém okolí byla jen jeho chalupa, takže věděl, že jiného zachránce zde nenajde. Tohle všechno ovšem hnědovlasý elegán nevěděl.

Vše, co padalo z úst černovlasého muže, poslouchal Šimon se stále více a více narůstajícím vztekem. Začínal tušit, že se nemýlil a je svému společníkovi skutečně jen pro srandu, což mu potvrdil i svým smíchem, kterým ho na malý moment obdařil. Kdyby byli v Praze a bača se choval podle Šimonových pravidel, nedával mu žádné důvody k vzteku a naopak s ním jednal, jak si zasluhoval (alespoň v jeho hlavě), kdyby byl jiný čas a brunet k vesničanovým slovům necítil tak hmatatelný odpor, možná by se nad tím smíchem pozastavil a třeba se i usmál. Šedooký měl vskutku moc pěkný smích, upřímný a zvonivý, krásný. A jeho oči se smály s ním. To se ale nedělo, oni byli, kde byli, za okolností, které změnit nemohli. A tak se Šimon akorát více zamračil, paže, které při svých vlastních slovech svěsil podél těla, si nyní v odmítavém postoji opět založil na hrudi. 

„Kdyby tohle dělal nějaký pražský inženýr, nemuseli by lidi jako já jezdit po cestách, jako je ta tvoje, a pak se bavit s lidmi, jako jsi ty, čímž by si pravděpodobně ušetřili své psychické zdraví," odsekl nepříjemně a frustrovaně si rukou prohrábl vlasy. Dál na toho muže neměl náladu, polovinu těch rádoby urážek mu stejně nerozuměl. Tenhle chlap by mu beztak nepomohl a dál neměl čas ztrácet tu čas. Poznámky o svých nohách přešel. Tak jistě, že měl delší nohy než tady trpaslík; když jsou děti tak malé, že v autě potřebují autosedačku, také mívají dětské velikosti bot, no ne? Z kapsy vytáhl klíčky a pohledem si ještě narychlo přeměřil muže před sebou, než popadl batoh, naházel do něj věci, které měl v autě, a nasadil si ho na záda. Nevěřil šedookému ani nos mezi očima, nehodlal tu nechat nic, co by měl nerad „znárodněno". A taky tušil, že tohle gesto musí štvát i černovlasého. Až pak auto zamkl, několikrát zkontroloval, že je skutečně zamčené (taktéž dost okatě), a pak teprve uložil klíčky zpět do kapsy. 

„Mám si nechat radit od někoho, jako jsi ty? To myslíš vážně? Nebudu tě prosit a nebudu tě poslouchat! Řídím firmu, vydělávám peníze. Slyšel jsi o něčem takovém někdy?! Co vlastně děláš? Čím se člověk jako ty živí? Ach, já zapomněl. Paseš ovce. To je hodně náročné na mozek. Jo, a taky rozdáváš rady lidem kolem. Hele, kašlu na tebe, o tvoje rady a tvou pomoc nestojím. Ale jednu dám já tobě – běž si zase hlídat ovce…"

Olivier nad jeho počínáním jen povytáhl obočí a zase se pousmál. Už dlouho nezažil takovou zábavu jako dnes. Pravda, život v kopcích a na samotě plynul stereotypně a jediné, co mu občas zdvihlo tlak, byly zprávy v televizi, kterou jednou za čas zapnul jen proto, aby věděl, co se děje ve světě. A kolikrát i nad nimi jen mávnul rukou. Co mu do toho bylo, on měl tady svůj svět, a kdyby nemusel prodávat vlnu, dříví a svou bio zeleninu, aby měl peníze, snad by se ani podnikatelem nestal. Ačkoliv to slovo mu přišlo přitažené za vlasy, nikdy by takto o sobě nemluvil. Nicméně proto, aby mohl své zboží dodávat do předních pražských a brněnských restaurací, musel mít jak živnostenský list, tak i další kupu oprávnění a papírů, že jeho zelenina je opravdu nezávadná a stoprocentně bio.

Nicméně tyhle myšlenky nechal plout, nebude mu přece vykládat, že na rozdíl od něj si své účetnictví, všechny dokumenty a telefony musí vyřizovat sám, dokonce nemusel vědět ani to, že strávil pět let u matky v Paříži, kde vystudoval Fytotechniku. Teď jej zajímalo pouze infantilní jednání hnědovláska, který hrál ukázkové divadlo.

Pobaveně sledoval, jak tančí okolo auta a sbírá své osobní věci, a čekal, jaká další slova z něj vypadnou. Věděl, že člověk jako on bude mít poslední slovo, a nechtěl odejít, aniž by si je poslechl. Kromě toho je to neslušné. Bylo by vhodné se alespoň rozloučit.

I když… byl si velmi dobře vědom, že se s hnědovlasým frajírkem stejně ještě potká. V okolí nikoho nenajde, a pokud by se dovolal na odtahovku, která je nejblíže na Vsetíně, dneska by se pomoci nejspíš už stejně nedočkal. Za chvíli bude tma a nikdo se nebude ochotný kodrcat až ze Vsetína v předvečer dvou následujících svátků k pojízdnému autu, které jen zapadlo do bahna. Jsou si dobře vědomi, že pokud se nejedná o bouračku, lidé si tady dokáží pomoct sami. Téměř každá rodina tu má traktor, který dokáže vytáhnout pojízdné auto z příkopu, bahna nebo závěje.

Měl pravdu, hnědovlásek se rozloučil opravdu originálně. Poslal ho hlídat ovce. Olivier musel uznat, že to byla první rozumná věta, která z něj vypadla. Za chvíli bude tma a on neměl nic udělané. Ten plot musel mít do tmy hotový, aby mohl aspoň trochu klidně spát.

„Tož jak myslíš, ogare, vyzkúšaj, aspoň sa nalokáš čerstvého vzduchu. A dávaj pozor, tu v hlubočku viděli vlka, tak ne že sa budeš túlat do noci. Já pro ťa za tmy na kopec nepolezu. Buď spánembohem," mávnul na něj a odcházel po své práci.

Doufal, že ho vystrašil. Ne proto, aby se mu nějak mstil, neměl proč, ale jestli byly zvěsti o vlcích pravda, zůstávat v noci v lese by bylo nebezpečné. Zvlášť bez psů, kteří by na nebezpečí dopředu upozornili. Ale stejně měl dojem, že tenhle floutek by se tam počural strachem i bez vrčení vlků.

„Vidlák jeden," odfrkl si ještě brunet tak, aby ho už jeho společník neslyšel, otočil se na podpatku a zamířil si to pryč. Hlavu vzhůru, vzpřímený, snažil se, seč mohl, vypadat, že ví (nebo alespoň tuší), co dělá. A že jsou mu slova o vlcích naprosto ukradená. A vlastně i mohla být, stačilo vylézt z lesa, někde poblíž se musela nacházet civilizace. Zavolá si odtahovku, a pokud to bude trvat dlouho, zkrátka se ubytuje v nějakém hotelu, pomyslel si a z kapsy vytáhl telefon. Nevěřil černovlasému jediné slovo, co by to bylo za konec světa, ve kterém by byl signál jen na kopci na obzoru? Nehodlal hrát hru jakéhosi pasáka ovcí, navíc pěkně nevychovaného. Chtěl si zavolat a prostě si zavolá!

Ovšem jeho mobilní telefon s ním už jeho názory nesdílel. Ba naopak, jako pěst na oko vyskočil na Šimona velký nápis „No signal" a následně se nejnovější iPhone sám vypnul.

„Kurva," zanadával a ruce sbalil do pěstí, pak se ale zase uklidnil. Ten vidlák měl pravdu. A to se přiznávalo vážně, vážně těžko, a možná proto to Šimon ještě několikrát zkusil, pokaždé však se stejným výsledkem. Ať už mu to bylo jakkoli nepříjemné, řekl mu pravdu – skutečně se, zdálo se, bude muset vyšplhat kamsi na kopec, aby si jednou jedinkrát zavolal.

Debilní část země…

Pohledem se přesunul ke svým botám a znovu si povzdychl, načež se vrátil ke svému autu a začal hrabat v kufru. Potřeboval jiné boty, takhle odmítal chodit dál. Nepořádek mu nikdy nevadil, ba naopak, ale tohle bylo nechutné. Nadmíru. To ty ovce nemohly mít nějaký pytel na koblížky, jako se dává koním? Anebo je ten muž nemohl lépe hlídat? Pff, jestli věděl, že sem ta ovce chodí srát furt, mohl, ne – měl zařídit, aby to neudělala! Celé to byla jeho chyba, včetně toho, že tu Šimon uvízl. Právě se rozhodl.

Po chvíli hrabání ve všech taškách, které si s sebou vezl, ovšem ne zrovna nadšeně zjistil, že oblečení měl sice dost, další boty už ale ne. A další kalhoty k obleku také ne. Ve spěchu, ve kterém vše balil, nejspíš zapomněl.

Kruci!

Fajn, boty koupí nové, až dojede do Žiliny, peněz na to měl dost. V tomhle chodit nebude. Ale co si na sebe vzít teď?

Kalhoty si převlékl za tmavě modré džíny, které ještě jakž takž mohl považovat za slušné oblečení, ani po převrácení kufru vzhůru nohama ale nenašel žádné další lakýrky.

Nakonec byl nucen vytáhnout onu tašku, kterou už převážel v kufru x let a do které se již nepodíval roky. Byla stará, látková, nápis na ní byl již značně sepraný a on už si kolikrát říkal, že by ji měl i s obsahem vyhodit. Měl v ní pár věcí, které používal ještě jako puberťák, včetně nevkusného časopisu, zapalovače a sirek, kdyby zapalovač došel (cigarety, kvůli kterým ho měl, se ale nedochovaly), černé mikiny s jakousi rockovou skupinou, krabičky se žvýkačkami i léky, a také staré, ošoupané kecky, kterými tehdy dostával do hrobu elegantní rodiče. Nikdy nebyly hezké nebo upravené, ba naopak, a jemu se to na nich tehdy líbilo. To, jak byly špinavé a odrbané. Zpětně moc netušil proč, zato ale začínal chápat, co na nich rodiče tak nenáviděli. Chtěl je vyhodit, nedokázal si ale vzpomenout… A teď se hodily.

Doufal, jak mohl, že mu nebudou malé, a konečně za celý hloupý den měl dojem, že ho jakási vyšší moc vyslyšela. I když i o tom se dalo pochybovat, možná vypadal lépe, dokud ještě měl ty posrané…

Zapalovač a sirky si strčil do kapsy také, boty dal do igelitové tašky a tu pak do další igelitové tašky, pro jistotu. Bohužel, další tašku nenašel, takže byl nucen spoléhat na tyto a auto zamknout.

Když došel na kopec, který mu černovlasý ukázal, myslel, že ho asi trefí šlak. Nebo i něco horšího.

„Co to…," vypadlo z něj, víc už toho ale neřekl. 

Co to kurva je?

Doprdele, pomyslel si, ústa šokem otevřená dokořán. V životě si nepřipadal tak jako právě v tenhle moment.

Stál na konci světa. Doslova. Všude kolem něj byly stromy, kam až oko dohlédlo. Mezi nimi se v dáli nacházely mezery, mohlo tam být pár chaloupek, ale bylo to daleko, a jakmile by slezl z kopce a ponořil se do lesa, dozajista by je nenašel.

Po hotelu, obchodním domě nebo alespoň supermarketu nebylo ani památky. Byl v prdeli. Doslova.

Vytáhl telefon a pokusil se znovu zavolat, iPhone ho ale obdařil stejným nápisem jako posledně. Pomalu se ho začínalo zmocňovat zoufalství, vztek ale rozhodně nechyběl. Ten skřet řekl, že na kopci bude signál, pomyslel si vztekle. Věděl, že z něj měl legraci, ale tohle bylo sprosté. Cítil k tomu černovláskovi odpor, po tomhle si ale začínal připadat, že ho dost dobře nesnášel. Sám v sobě už na něj přehodil veškerou vinu za celý jeho pokažený den včetně ranní kocoviny, nebylo to tedy tak těžké.

Sakra, debilní místo, debilní ovce, debilní bahno a debilní chlapík! Debilní den a debilní Slovensko! 

Všeho měl dost, a tak bezmyšlenkovitě popadl telefon a hodil…

Málem se mu zatmělo před očima. Kruci, co to udělal?! Jeho iPhone! Rychle k němu doběhl, srdce až v krku.

„Žij, kámo, žij…," říkal mu a opatrně ho zvedl. K jeho překvapení se ale nejen zapnul a fungoval, ale dokonce se objevilo pár zázračných čárek signálu. Na malý moment si brunet připadal jako pračlověk, který právě rozdělal oheň. Sláva!

Jeho nadšení ovšem nevydrželo moc dlouho. Trvalo to spoustu pokusů, než se konečně dovolal na odtah, kde mu bylo řečeno, ať laskavě neotravuje a jde si s těmihle vtípky prudit maminku. Nebo něco na ten styl, moc tomu nerozuměl. Ale bylo to jedno, pomoc to nebyla.

Zkoušel to tedy ještě párkrát, pokus, při kterém mu bylo oznámeno, že ještě jednou a jeho mrtvé tělo budou žrát prasata, byl poslední. Dál už to nezkoušel, nemělo to cenu. Evidentně.

Zkusil ještě další odtahovky, dopadlo to ale pokaždé stejně. Buď mu to nikdo nezvedal, nebo byl považován za střílejícího si puberťáka. Při dvou posledních pokusech mu jedni oznámili, že si pro žertík mohl vymyslet věrohodnější původ než Prahu, a druzí řekli, že tak daleko nepojedou a doporučili místo, které zkoušel jako první. Než stihl něco namítnout, byl telefon hluchý.

Posadil se do trávy, leč se toho ze začátku krapet štítil, nohy ho už ale bolely a on tušil, že na tenhle telefonát bude potřebovat sedět. Nedělal by to, ale jinou možnost neměl.

„Ahoj mami…"

Rozhovor s matkou se mu nakonec, jak očekával, dost protáhl. Měl ji rád, Karla byla vskutku milá, přívětivá žena. Věděl, že zde, na Valašsku, kterým právě projížděl, měla nějakého známého, který by mu možná mohl pomoci. Když už nic, on by něco mohl zařídit, myslel si.

„On se, Šimonku, odstěhoval, nejsem si jistá, kde přesně je… Ale tam, kde jsi ty, má někde syna. Zkus se na něj zeptat, lidé by mohli vědět," řekla zamyšleně žena.

„Je chytrý, studoval v cizině. Určitě byste si rozuměli. Hezký a docela milý. Určitě bys ho poznal. Jen… jen si teď nemohu vybavit příjmení, po otci ho určitě neměl… Jmenuje se Olivier," řekla ještě, v ten moment ale telefon ohluchl a zahlásil vybití baterie.

Byl v koncích, v místech, která neznal, auto zapadlé, a kolem nebyl nikdo, kdo by mu byl ochoten pomoci. Telefon už neměl, s jinými mapami než s těmi elektronickými už nepracoval spoustu let. A to jediné, co věděl, bylo, že muž, který by mu pomoc možná poskytl, byl pravý opak jediné živé bytosti, kterou zde potkal. Pochyboval, že se morous jako on bude znát s inteligentním Olivierem.

Byl v koncích.

***

Olivier rychle opravil ohradník, který naštěstí nebyl nijak moc poničený, a on si jen nadával, že už tohle neudělal dávno. Zbytečně tím přidával práci psům, kteří museli neposlušné zatoulané ovečky honit po lesích. Měl tedy ještě do setmění chvíli času. 

Vrátil se domů, zbývalo jen nakrmit zvířata, co měl u domku. Králíkům dal pořádnou porci sena i čistou vodu a nezapomněl každého z nich pohladit, v jednom z kotců si všiml i hnízdečka, ze kterého vykukovaly plyšové slepé hlavičky. Už si pomalu myslel, že se snad ani letos mladých nedočká… 

Slepice dostaly zrní a šrot, ještě i jim zašel k pumpě pro čerstvou vodu, a zatímco se s kvokáním hašteřily o zrní a odháněly kohouty, sebral vajíčka, aby se s nimi nemusel o ně hádat. Kolikrát si říkal, že jeho slepice jsou drzé jak opice, skoro jako ten mladý muž z Prahy. Ačkoliv toho by si spíš představil jako Matese, jednoho z kohoutů – lesklé peří třpytící se na slunci a on, jako pravý pán harému, vykračující si po dvorku, jako kdyby mu patřil. Nu, asi by Pražáček nebyl rád, kdyby ho přirovnal ke kokrháčovi, nicméně Olivierovi to přišlo úsměvné. 

Představil si hnědovlasého mladíka, který byl v jednu chvíli, když spolu mluvili, až roztomile červený tím, jak se rozčiloval, a teď zpětně mu bylo až líto, že na něj nebyl milejší. Ale copak mohl? Mladý frajírek se choval, jako by mu snad patřil celý svět a on v něm diktátorsky vládnul. Přesto, když si vzpomněl na zelené oči, které kolem sebe jednu chvíli metaly blesky a v té druhé zase byly plné bezradnosti nad situací, do které se dostal, zatrnulo v něm překvapením, jaké pocity v něm vyvolával.

Olivier uznal, že jeho oči byly jedinečné, ať z nich vyzařovalo cokoliv. Musel taky připustit, že luxusnímu obleku, jejž měl na sobě a který vypadal v lese krajně nepatřičně, vyloženě slušela vysoká štíhlá postava, kterou mladík disponoval. Na malinkou chvíli popustil uzdu fantazie a představil si, jak by jeho tělo vypadalo, kdyby bylo onoho obleku prosto.

Pěkný ogar, ale hlúpy jak almara a zežral všecku múdrost světa, zamrmlal si Olivier pro sebe a zakroutil hlavou, nad čím to zase přemýšlí.

Zarazil se, když mu v zadní kapse jeho pracovních riflí zazvonil telefon. Neobvyklé! Pracovní věci ohledně dodávek zboží odběratelé vyřizovali většinou dopoledne, věděli už, že odpoledne bývá na pastvinách a v lesích, kde většinou není signál. Takhle v podvečer mu volávala jen jeho matka. S tou ale mluvil předevčírem, takže ona to jistě nebude.

„Zdravím ťa, Liduno, čím možu byť třebný?" překvapilo ho, když uviděl na telefonu číslo jedné sousedky.

„Livine, potřebuju vajca. Ňák sem to blbě posčítala a potřebuju eště pécť, abych všecko stihla na sobotu, a došly mi vajca."

„A co bude v sobotu?"

„Šak ty nevíš? Dyť Maňa sa vydává. Šak sme o tem mluvili minulý týdeň a oznámení ti tež dala!"

„No dyť, já sem zapomněl… A dy je potřebuješ?"

„Čím spješ, tím lepšej, sedni do tej svojej plečky a dovez mi je, prosím. Jaryn je eště ve Vsetíně a přijede kdysi v noci, a já musím ostat u trúby, ať sa mi to nepřipálí."

„Tož ja, přijedu na Rozině, stejnak sem ju chtěl projeť."

„Neblázni, ogare, dyť z tych vajec budu měť vaječnicu!"

„Nic sa neboj, za hodinu su tam…"

Na svatbu úplně zapomněl a na ta vajíčka taky. Měl je Liduně přivézt už před dvěma dny. Ona však byla diplomatická a nevyčetla mu to. Znala ho dobře, nechtěla ho výčitkami navztekat a raději si o ně řekla takto. Tímto měla jistotu, že se Olivier opravdu sebere a přiveze jí je už teď večer. 

Naskládal vajíčka do pevných, ale měkkých proložek a spěchal osedlat Rózu. Bělostná kobyla nebyla zrovna klidné zvíře, ale on si věděl rady, jak ji dostat do latě. Věděl, že je třeba ji krotit, kdykoliv má čas, a tak i dnes ji využil na projížďku k pět kilometrů vzdálené chalupě. 

Když seskakoval z koně u Liduniny chaloupky, slunce už bylo schované za kopcem. Pojede domů za tmy, s tím byl smířený, a tak si v klidu nechal udělat jeho oblíbený černý čaj a poslouchal klepy z dědiny.

Liduna byla typická ženská – co neví, nepoví, ale jeho spíš zajímala její dcera Petra, která jí pomáhala. Ta se ke slovu nedostala, přes matčino klevetění ani neměla moc šancí, a Olivier o ní věděl, že i kdyby matka měla něčím ústa ucpaná, moc informací by z ní stejně nedostal. Byla spíš nemluvná, po tátovi, a taky stejně hezká.

Jaryn byl urostlý, ale štíhlý chlap, na kterém hrály svaly tvrdou dřinou z lesa, hnědé nepoddajné kudrliny lemovaly jeho ošlehaný obličej a oči měl modré jako studánky. Přestože byl starší od černovláska skoro o deset let, sám Olivier uznával, že je to po čertech hezký chlap. Jeho dcera mu byla tak podobná, že nebylo pochyb, že je opravdu jeho.

Panímáma se mu, kromě drbů, moc nevěnovala, měla spoustu práce s pečením, a tak Olivier zálibně koukal na Petřiny štíhlé nohy a krásný malý zadek.

Asi by se měl odhodlat ji konečně pozvat na rande. Předpokládal, že Liduna by ho nevzala pometlem, ba naopak, možná by mu i požehnání dala. Sám věděl, že je nejvyšší čas se oženit, a Petra mu připadala, že by mohla být vhodná nevěsta. Věděl sice dobře, že ji nejspíš nikdy nebude milovat tak, jako miloval Pierra, se kterým měl vztah celé studie v Paříži, jenže copak tady si mohl dovolit říct, že je spíš gay než bisexuál? Nehledě na to, že i s druhým vzpomenutým by se lidé zde asi těžko srovnávali. A protože nechtěl zůstat sám, nezbývalo mu nic jiného než si najít ženu.

Venku už byla úplná tma a opět lilo jako z konve. Olivier byl zvyklý, že tady v horách se měnilo počasí jako na apríla, a tak si nikdy nezapomínal na vyjížďky brát nepromokavou bundu, která chránila i proti zimě, jež zde nebývá neobvyklá ani v letních měsících. Přesto však pobídl Rozinu ke klusu, aby byl doma co nejdřív. Přemýšlel, že si ještě večer sedne k účetnictví, které zase a opět nestihl, kdy měl. Psům zapomněl nasypat granule. O nich však věděl, že se připomenou hned, jak přijede.

Měsíc svítil jen tak napůl, ač téměř v úplňku, prodíral se neochotně temnými mračny, která posílala k zemi provazce deště, ale on důvěřoval koni, jenž by z úzké cesty nesešel. Přestal se tedy soustředit na polňačku, jíž cválali a na kterou přes hustý déšť stejně pořádně neviděl, a přemýšlel, co z nenáviděného papírování musí zvládnout nejdřív. Proto si ani nevšiml tmavé siluety, která se najednou zjevila za zatáčkou přímo před koněm. Ten naštěstí zareagoval rychle a obratně se vyhnul nočnímu poutníkovi tím, že přeskočil malý příkop, vběhl na pastvinu táhnoucí se podél cesty a zastavil. 

Olivier měl dojem, že se mu leknutím srdce zastavilo. Uslyšel vyděšený, ba téměř bolestný výkřik, který zněl, jako by si kolemjdoucí nějak ublížil. Rychle seskočil z koně, ale to už věděl, že se nic vážného nestalo. Pikantní nadávky, které se sypaly z úst nočního chodce, ho přesvědčily, že se pouze lekl, stejně jako sám jezdec.

„Můj ty Kriste, to si zasejc ty? Co sa tu moceš jak větr v síni? Tys neslyšel koňa? Kurník šopa, víš, jak si mňa vylekál? Sem si myslel, že ťa kobyla kopla, dyž tu ječíš na lesy. Co tu vlastně hledáš? Říkal sem ti, ať sa netúláš v noci."

A v ten moment, poprvé za celou tu dobu, co toho muže znal, měl Šimon dojem, že jsou spolu na stejné vlně. Kruci, to byl zase on?!

Všechno se sypalo, jeho telefon už se k životu neprobudil, a když slezl z kopce, na kterém se marně snažil přivolat pomoc, začala se obloha opět zatahovat.

„Ne ne ne ne ne!" šeptal zoufale, pozoruje temné mraky. Dokud byl v autě, byl déšť řádně iritující, ale venku to nabíralo úplně jiných rozměrů.

Nenáviděl tenhle zkurvený den! Už to vážně nemohlo být horší, pomyslel si zoufale, když mu přímo na nos dopadla první kapka. Nenáviděl! Jenže, jak se zdálo, nenávist pana ředitele Lovce byla počasí zcela ukradená. Netrvalo dlouho a začalo lít jako z konve, všechno oblečení na něm do pár minut promoklo a on se zmohl jen na tiché stěžování si.

Nagelované hnědé vlasy, na které vždy ráno vypotřeboval čtvrtinu tubičky, jen aby vypadaly upraveně, a ne jako vrabčí hnízdo, se mu nyní přilepily k hlavě a gel z nich odtekl spolu s kapkami deště. Všechno se mu vsakovalo do saka, které ještě nedávno vypadalo elegantně.

Zima se mu zabodávala do těla čím dál víc, durch mokré oblečení udělalo své. Nepochybně vypadal jako strašák, začínalo mu to ale být jedno. Potřeboval hlavně do tepla, jeho auto mělo topení a měl v něm suché oblečení…

A v ten moment si uvědomil, že veškerá slova o tom, jak to nemůže být horší, byla doopravdy neopodstatněná. Zornice se mu rozšířily zděšením, když si to uvědomil. Rychle se rozhlédl kolem sebe, široko daleko ale neviděl byť jediné světýlko, jediný náznak, že by kolem někdo byl. Z jedné strany měl neprostupný les a z druhé pastvinu. A byl si zaboha jistý, že kolem té autem neprojížděl, že kolem té se na kopec nešlo a že jeho auto bylo uprostřed lesa.

A v té chvíli ho ovládl strach. Pravý a nefalšovaný, takový, jaký už dlouho necítil. Skutečný strach. Na zem sedala tma a on neměl sebemenší ponětí, kde právě byl. Byla mu zima, všechno oblečení měl mokré a jeho telefon byl vybitý. Široko daleko nebylo živáčka.

„Kruci," zašeptal tiše, šokovaně. Co… co měl teď dělat? Kam měl jít? Nepřešel už danou odbočku? Co když byl úplně špatně a co když jen zmatkoval? Ne, to určitě ne. Jenže… kudy? Otočil se a vydal se na druhou stranu, po chvíli chůze ale pochopil, že se do všeho akorát zamotával. Netrvalo dlouho a neprostupná tma halila vše kolem. Neviděl vůbec nic a to, co ano, mu připadalo totožné. Ztratil se a neměl sebemenší ponětí, co dělat dál.

Otřásl se pod náporem zimy a vytáhl si sako až k uším. Bylo celé mokré, trochu to ale přeci jen pomáhalo. Tiše zaskučel a znovu se přiměl k chůzi, leč se mu do ní vůbec nechtělo. Měl by přidat, uvědomil si záhy, potřeboval to, potřeboval víc tepla. A tak trochu přidal do kroku, rozběhl se a vběhl přímo do zatáčky, kde se lekl, jako už dlouho ne.

Jezdec na koni, kterého Šimon vylekal pravděpodobně úplně stejně jako on jeho, se nenechal vyvést z míry natolik, aby koně nestočil pryč z cesty. Zato Šimon už takové štěstí neměl. Rychle zacouval, v bahně, které už ho jednou podrazilo, mu ale uklouzla noha, a než se nadál, ležel jak široký, tak dlouhý.

„Do prdele, zkurvený bahno, vysrat se na všechno včetně tohohle debilního kraje!" nadával vztekle, to, co v sobě ale cítil, mělo k vzteku daleko. Byl zoufalý, ztracený, mokrý a teď měl celá záda od bahna. Trochu mazlavé hmoty se mu dostalo i na obličej. Bylo to tak nechutné, byl z celého dne zničený, a kdyby tu nebyl ten muž na koni, pravděpodobně by se schoulil do klubíčka a rozbrečel se. Měl všeho dost.

Jenže pak muž promluvil a Šimon pochopil, že peklo, opět, zdaleka nekončilo. To byl on! Ten pasák ovcí, který si z něj dělal srandu už prvně! Ten, kvůli kterému měl zničené boty! Ten sprostý, nevychovaný bača, který i teď zapříčinil další jeho příkoří…

Jeho slova Šimona ale překvapila. Jistě, nebylo to nic přívětivého a možná se to celé mladíkovi jen zdálo kvůli zoufalství, které jím prostupovalo, ale na malý, úplně maličký moment měl dojem, že ve slovech černovlasého zaslechl strach. Strach o něj. To už byl vážně tak moc v koncích, že si představoval starost v hlase někoho, jako byl on? Anebo tam vážně byla?

„To se lehko řekne, když budeš za chvíli doma v teple," utrousil tiše a sám sebe opět šokoval víc, než bylo zdrávo. Opravdu teď sám zněl tak zoufale jako raněné ptáče? Ne, takhle nesměl působit, a už vůbec ne před ním!

„Chtěl jsem říct, že jestli si chceš dělat srandu, zajdi si za nějakou ovcí, nemám náladu," pronesl hned nato a zamračil se, doufaje, že jeho předchozí slova, a hlavně tón hlasu, nebyla slyšena. O existenci jeho štěstí se ale, jak se domníval, dalo ten den s úspěchem pochybovat.

Olivier se na něj zamračil a znejistěl.

Zasloužil si tenhle spratek, aby se o něj postaral? Ne! Potřeboval pořádnou lekci, k Liduně už to zase tak daleko nebylo a teď už nezabloudí. 

Pokrčil rameny a odcházel zpět za svým koněm.