Povídky

Opalovali jsme se asi půl hodiny a já se nemohl vynadívat na jeho tělo, i když byli vidět jen jeho záda. Vlastně ne jen záda, jak už jsem zmínil, měl krásně tvarovaná lýtka. Ale nejkrásnější část byl zadek. „Sakra, koukej se jinam,“ říkalo mi mé lepší já. Měli krásnou zahradu. Posázené kytky a stromy různých barev. Nebylo to přehnané, ale tak akorát. Zabralo to, mé vzrušení už opadlo. Tedy spíše opadlo by, kdyby se Tom neotočil na záda. To snad udělal naschvál. „Nedívej se tam. Nedívej se tam,“ říkal jsem si.

Najednou vstoupil ten kluk z parkoviště. Okamžitě si mě všimnul a začal se smát. Je ještě hezčí. Má na sobě už jenom triko a kalhoty. A přesto jsou vidět svaly. Bože, to je kus. Tebe bych přefik raz dva.

„Tak já se jdu převléct do koupelny.“ Vzal jsem plavky a hned jsem zalezl. Když jsem vyšel, Tom ze mě nemohl spustit oči. Je pravda, že jsem chodil do posilky, ale nechtěl jsem to přehánět. Musím ale uznat, že i na Toma byl pěkný pohled. Krásně tvarované prsní svalstvo. A štíhlý pas.

Venku se ozvalo psí štěkání a Václavův rozčílený hlas. Zapomněl jsem na zákaz a vrhnul jsem se k oknu, odhrnul jsem záclonu. Nějací dva chlápci to zrovna brali ze zahrady přes zeď. S foťákama. Ještě se ohlédli a jeden z nich mě musel zahlédnout. Cvak! Skoro jsem ten foťák slyšel. No nazdar. Andělíček strážníček se na mě vybodnul. Vypadá to, že půjdu z průšvihu do průseru. Uskočil jsem od okna.

Vnitřek helmy mám zafuněný, až skoro nevidím na krok. Ventilaci pouštět nechci ani nemůžu, protože bych na sebe upoutal pozornost těch dvou. Budu to muset zmáknout i bez ní. Alar pere klacek do kluka pod tlakem a přidává na tempu. Kadet se kroutí rozkoší, ale poslušně nastavuje a rytmicky přiráží, aby z mrdajícího borce vydojil co nejvíc.

Bylo přesně 15:00, dobrý, stihl jsem to. Doma jsem si zapomněl vzít pití, tak si skočím do Tesca. Hmm, je 15:10 a on nikde. Mám mu napsat? To zas budu vypadat vlezle. Tak ještě chvíli počkám. 15:20, já se na to můžu… větu jsem v myšlenkách nedopověděl. Už přijížděl.

Během dneška jsem to stihl, takže už pár lidí na to i zareagovalo. Teď to odsejpalo rychleji. A to jsme byli jen dva. Pavel se asi někde zdržel se svým novým objevem. Tak kolem druhé polední přišel. „Podívejme se, pořád může chodit,“ neodpustil si poznámku Patrik. „Jaké je hodnocení?“ musel jsem se přidat. „6 za námahu, 3 za splnění.“

Ráno se všichni shromáždili v zasedací místnosti doslova těhotné očekáváním a zvědavostí. Dlouho to netrvalo. Vstoupil generální a za ním vyšší černovlasý muž. Azra zbledl. Neviděli se celé věky, od té doby co… Ale nemohl se zmýlit. Poznal by ho vždycky. Stále stejné černé kučeravé vlasy, jen kratší, tmavé, téměř černé oči. Jen na bradě byla jizva, kterou si nepamatoval. Je to snad památka na tu „událost“?

Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní.

Bola nesmierne romantická a vzrušujúca noc. Cez pootvorené okno sa vkrádal do hotelovej izby svit mesiaca, ktorý osvetľoval posteľ. Sadli sme si na jej okraj a začali ochutnávať naše pery. Bozky boli najskôr vzletné, neskôr intenzívne. Jeho jazyk v mojich ústach prezrádzal, že sa nebozkáva prvýkrát.

První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.

Dívali se na sebe. Dělily je čtyři kroky. A ještě cosi, co ani jeden z nich nedokázal definovat. Může být většího rozdílu, než mezi jejich dvěma světy? Lišili se jako voda a oheň. Jako noc a den. Jako láska a nenávist. Vždyť kdo se může lišit víc než čert a anděl?

Byli jsme na vejšce ve stejném ročníku. Chodit jsme spolu začali ve druhém ročníku, natajnačku, aby Arnyho rodiče nevěděli. Dost mu plánovali budoucnost, měli prostě svoje představy, zvlášť otec. Tohle do nich rozhodně nezapadalo. Podle jejich představ nejdřív promoce, pak svatba, aby se už ženil jako inženýr, dokonce už mu dohazovali nějakou holku. Taková uťápnutá chudinka, ale z velmi dobře situovaný rodiny. Když se po promoci vzepřel, tak se otec začal vztekat. Arny taky dokáže být docela pruďas, tak mu bouchly saze a řekl mu, jak to vlastně všechno je. Letěl ze dveří tak, že málem vyvrátil futra.