Povídky

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Pavel vyleze na břeh a stoupne si na osušku. Martin z vody sleduje, jak se na břeh vynořuje nádherné opálené štíhlé tělo. Kapičky vody po něm stékají, hladí ho a laskají ve svém objetí. Závidí jim. Usměje se. Taková blbost. Vždyť to může udělat taky.
Pavel se utře a lehne si na osušku. Ještě je teplo, ale cítí, že by se rád zahřál. Spokojeně přimhouří oči a zaposlouchá se do šumění bříz.

Tak a je to tu, zítra mi končí ochranná lhůta. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky mi nakonec na mysl přišlo tohle, když jsem ten večer usínal. Nevypadalo to, že by to nějaký další stážista řešil, natož například Jay, ale já prostě často řeším i větší blbosti, než je tohleto.

„Ty vole, mně už se blíží tunel… To nemá cenu, jsem v právu, ale on je mimoň. Tak si to užij, magore! Zrovna taková pěkná… Doufám, že ji alespoň pořádně sjede. Hej, kde je? Kde je?“
„Nevím, vjel na vlnu a teď ho nevidím. Se někde vynoří.“
„Sakra, nikde není, ani prkno nevidím. Ještě aby se někde zachytnul. Kluci, nevidím ani prkno, někde se musel zachytit. Podrž mi moje. Sakra, ten legrope se blbě sundává!“

Pavel se pomalu svlékne, přestože má chuť se zakrýt. Tomáš si ho s povzdechem prohlédne. Sakra, ten jeho přítel ale má kliku. Je nádherný se svoji štíhlounkou bezvadnou postavou a k tomu je úplně vyholený. Je jako pařížský dortík ve výloze cukrárny. Jen si ho zabalit, koupit a sníst. Bohužel každý kousek je zamluvený a prodaný. Zakleje.

"Co?" hekl Marty a nesouhlasně kmital pohledem mezi svým nalitým ptákem (který teď čněl jen tak do vzduchu a stékaly po něm kapičky slin) a Vakiho tváří, kterou už nenapěchovala jeho chlouba; tvář s úšklebkem, který na něm neznal.
"Neblbni vole a pokračuj," prohlásil rezolutně Marty, ale v tom hlase bylo až moc cítit, že je to spíš prosba. Vakimu ale škleb na obličej snad přirostl, protože nereagoval a jen ho sledoval. "Nebudu ti ho… kouřit."

Podezřívavě i s trochou vzrušení sleduje, jak se k němu blíži. Každým krokem je blíž a blíž. Mimoděk se otočí. „Co chceš dělat?“ Ani neví, proč to řekl.
„Co bych měl dělat se svým přítelem, který mě vzrušuje?“
„Tady? To nemyslíš vážně, že ne?“

Udýchaný Pavel přijede s pošramoceným kolem domů a dlouze zazvoní.
„Kde jsi byl? Měl jsem strach. Už je pozdě.“
„Promiň, miláčku!“ Přistoupí k vysokému černovlasému muži, kterého vášnivě políbí.
„Nemám rád, když chodíš takhle pozdě!“ Muž ve dveřích si Pavla nasupeně prohlíží.

Vždycky jsem svou nadprůměrně vysokou inteligenci považoval spíše za prokletí než za dar. Ale když mi přinesla tyto zážitky, musel jsem to výrazně přehodnotit.

-Pokud bych byl na jeho místě, neváhal bych ani minutu.-
-To já váhám.-
-To v mém objetí nebudete. Nebudu se ptát a vnutím vám svou vůli a lásku. Učiním vás závislým na mé lásce. Jen přijďte a uvidíte.-
A jist si svým triumfem přitiskl mladíka na zeď a chtěl ho začít líbat.

Školní chlapecký příběh vznikající online na nočním chatu, který si nehraje na literární dílo, ale ostrým spádem si v něm každý zahrál to, čím chtěl být ve svých snech.
Max je na střední škole nový, nastoupil do posledního ročníku, stejně jako Honza, který tu už je trochu kápo. Oba spolu chodí na stejné patro. Max potkává Honzu pravidelně na chodbě a nevynechá žádnou příležitost zajít za ním na záchod. Záchodky na téhle škole jsou ještě postaru, jen žlábek, na který chodí kluci pěkně vedle sebe tělo na tělo.