Povídky

Mladý pán, ten povýšený kluk, kterého nenáviděl a trošku se ho bál, seděl na posteli a před ním klečel na podlaze v rukou drže jeho koule zrzavý mírně podsaditější kluk s rezavou čupřinou, který kmital hlavou v jeho rozkroku. Simui chtě nechtě sáhl do kalhot a začal si mnout svůj úd, když viděl, jak zrzkovi neúprosně drží hlavu nadoraz až se nosem dotýkal jeho břicha, ty dávivé zvuky, a když viděl, jak se tomu klučíkovi valí koutky úst jeho vlastní sliny, cítil až nečekané vzrušení.

Druhej den docela natěšenej, co se bude večer dít (nebo možná nadšenej, že se bude něco dít). Začal jsem na Bertovi vyzvídat: „Hele, jaký jsi vlastně říkal Mikulášovi básničky, když jsi byl malej?“ „Žádný. Já i jako malej byl velkej.“ Vyprsknul jsem: „Tak jo, jaký jsi říkal básničky?“

Strašně jsem chtěl vidět, jak vypadá jeho nahé tělo a zejména rozkrok. Nepochyboval jsem, že bude stát za to. Sundal jsem mu košili a nadšením vydechl. Hruď měl porostlou hustými světlými chlupy, z kterých trčely růžové bradavky. Prohrábl jsem rukou ten nádherný mužský porost a olízl špičky tuhých bradavek, ale pak už mě zajímal jen poklopec jeho kalhot. Rychle jsem rozepnul zip a sáhl dovnitř.

Tento príbeh sa stal dosť dávno. Vtedy po oblohe ešte lietali draci a po krajinách kočoval slobodný národ – cigáni. Ale nestal sa až tak dávno, aby naň ľudská pamäť zabudla. Je to príbeh dvoch chlapcov. Dragana a Tea.

A ještě plno dalších věcí se mi na něm líbí. Třeba to, jak je to pro něj všechno… nový. I proto mě ten sexting s ním baví mnohem víc než s jinýma klukama. Oni už totiž vědí, co a jak. Jde jim rovnou o to jedno. Nebo třeba i o to druhý, ale vždycky přesně vědí, o co jim jde. On neví nic. Je nádherně nezkušenej – a mě baví mu to všechno ukazovat. Vést ho. Učit ho. A baví mě být svědkem toho, co to s ním dělá.

Zase jsme se vrátili k posteli, kam jsme vzápětí padli, pořád nalepení jeden na druhého. Ležel jsem na něm a cítil, jak proti mému rozkroku lehce přiráží. Celým tělem dával najevo vzrušení a touhu. Po chvíli jsem se od něho odtáhl na bok a znovu jsem si ho prohlížel. Krásné mladé tělo oblečené pouze v nepatrných slipech, které jen taktak zakrývaly jeho plnou erekci. 

„Doufám, že jsi nehonil." Sleduje mě přísným pohledem, který předpokládá poslušnost. „Dnes ráno, při sprše a přípravě zadečku pro tvůj dokonalý úd, jsem se rozvášnil a bezmyšlenkovitě si vyhonil. Svou mrdku jsem samozřejmě slízal a spolykal." Jeho pohled se změnil, byl po mém přiznání doslova nasraný. Vstal z postele, od které zamířil ke skříni, z níž vyndal důtku a malou klec.

Věnováno všem jakýmkoliv menšinám, kterým se kdekoliv děje bezpráví. Zvláště pak věnováno slovenské komunitě, kterou zasáhly tragické události v Bratislavě. V neposlední řadě pak samotným obětem a jejich blízkým. Musím se současně omluvit za pozdní zveřejnění tohoto příspěvku. Musel jsem své pocity nechat usadit, abych byl schopen je převést do slov, a získání některých informací též netrvalo chvilku. Další omluva směřuje ke všem Slovákům. Vím, to, co jsem napsal, by mělo být napsáno v jejich mateřštině, ale ač slovensky umím, není to na takové úrovni, která je potřebná k napsání něčeho takového. Upřímnou soustrast všem.

Večer zaklepání na dveře. Otevřel jsem a za dveřma stál Josef. „Ahoj, pojď dál.“ „To ani nestojí za to. Nesu vám plakátek. Horní Franta usoudil, že se nějak dlouho nic nedělo a že by potřebovaly děti něčím zabavit, tak se rozhod, že by se moh uspořádat Halloween.“ Bert povytáhnul obočí: „Mě tenhle svátek moc nebere, ale když myslíte, že se tím děcka zabavěj, tak jo. Lepší než slavit sedmej listopad, že jo. Jak si to představujete?“

"Počítej nahlas." "Jedna," hlásím svůdně. Plesk. "Dva," zadek mi ožívá pod prsty. Plesk. "Tři," líbí se mi jeho dominance. Plesk. Napočítal jsem do dvaceti a to už mi zadek hořel. Jemně mi masíroval půlky krouživými pohyby obou dlaní, díky čemuž umocňoval intenzivní slastnou bolest po výprasku.

Mohlo by se zdát, že to všechno řídím, a jakože jo, když mu pevnějc stisknu vlasy, tak na moje udávaný tempo velmi vochotně reaguje, ale zároveň mám pocit, že v tuhle chvíli nemám pod kontrolou absolutně nic. Pokaždý, když přede mnou takhle bez rozpaků klesne na kolena, tak doslova cítím, jak je to všechno v jeho režii, že mě má přesně tam, kde chce. Ne že já bych to teda nechtěl. Protože jo, přesně takhle se mi to taky líbí moc.

Uvedomil som si, že učiť ich súcitu a tolerancii, je asi dôležitejšie ako to, čo pre herecký prejav znamená veľkosť záberu.

Bylo by zajímavé, kdybychom museli vstát na nástup, ještě že na formality teď nehrajeme. Stojí mu totiž jako kláda už od momentu, kdy jsem na něj poprvé dosedl do mountu jako na koníčka. Technicky správně se brání a já také pokračuju, jak se sluší, ale s posledním bouchnutí dveří jen zkontroluju, že jsme sami, a místo symbolicky škrtící ruky mu konečně ke krku přitisknu obličej. Voní krásně, kombinace pracího prášku, šampónu a trošky čerstvého klučičího potu. Bože. Zvednu hlavu, dívá se mi přímo do očí.