Povídky

Měli jsme vlastni kóji, která byla uzavřena posuvnými dveřmi ve formě jednosměrného zrcadla. Okolí tak nevidělo, co se děje uvnitř, a její osazenstvo naopak dobře vidělo dění venku. Celá její konstrukce byla postavena v tomto duchu, a tak nebylo nic, co by nám uniklo. Usadil jsem se pod stůl mezi Pánovy nohy a tím se mi otevřel úchvatný výhled na nejdokonalejší výtvor přírody. Nelenil jsem a dal se ihned s radostí do práce.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Rukami som mu prechádzal po mohutných stehnách a vyrysovanom bruchu. Pomaly som sa posúval perami po jeho penise a jazykom som dráždil žaluď. Počúval som, ako sa Mišov dych zrýchľuje. Odrazu sa neovládol, chytil mi zozadu hlavu rukami a začal si ju prirážať na svoje péro čoraz rýchlejšie a hlbšie.

„Co koukáš, děvko! Postarej se o Pána!“ s těmito slovy ukázal mezi své nohy, a jak rád jsem se tam vrhnul, je snad zřejmé. Šukal mi hubu bez jakéhokoliv ohledu. Jen tak tak jsem měl co dělat, abych se neudusil. Když se konečně vypustil, promluvil znovu: „Tak tobě se líbí dělat bílou děvku černým ptákům?“ „Ano.“ „Odpovídej celou větou! A ode dneška jsem tedy tvůj Pán!“ „Ano, můj Pane. Moc se mí líbí být bílou kurvou černým ptákům, můj Pane!“ „Tak to ti to můžu poskytnout.“

Marek pomalu prošel předsíní dovnitř. Šel zvolna uličkou mezi lavicemi. Mířil k masivnímu baroknímu oltáři se začernalým obrazem Svatého Kryštofa. Po stranách oltáře nadživotní figury Zvěstování. Vlevo přikrčená postava Panny Marie v modrém plášti, se sepjatýma rukama a možná i trochu vyděšeným výrazem. A na protější straně anděl.

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.

Prvním kusem byla složitě barevným dřevem vykládaná lenoška. Zvládal jsem základní truhlářské a řezbářské techniky, ale intarzie, navíc tak komplikovaná, mezi ně nepatřila. Po vykuchání původního čalounění se nábytek rozpadl a shnilé dřevo rozdrolilo. Vykládané čelo naštěstí zůstalo, a to ostatní se dodělá. Když jsem to Alexovi zavolal a oznámil mu, že se renovace prodlouží a prodraží, nijak se necukal. Naopak to přijal jako informaci srovnatelnou s faktem, že ten týden byly banány v akci.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“ Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk. „Co se děje? No tak,“ konejšil ho. „Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

Čekala mě dvouhodinová cesta se zastávkou v Písku, kde nastoupil můj kamarád Zoltán. Poznali jsme se na úplně prvním pobytu. On tomu říkal rehabilitace a svým způsobem to pro něj byl, po celém roce, ozdravný pobyt. Kdekdo by si myslel, že si po tolika letech vezmeme společně pokoj. Opak byl pravdou. Každý jsme si vzali svůj a vždycky s nadšením i obavami čekali, kdo bude náš spolubydlící. V podstatě to znamenalo oficiálně nevyhlášenou soutěž mezi našimi pokoji. Co to budu prodlužovat, prostě, kdo první srazí postele, vyhrává. Jednoduché, prosté, zábavné.

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy. „Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra. „Však dlabu,“ pohodil Damian rameny.

Umyl jsem talíře a postavil je na rošt odkapávače. Utřel jsem si ruce, otočil se a opřel o linku a sbíral odvahu. Bert mě s lehce nakloněnou hlavou pozoroval. Vidí do mě. Ví, že něco chci. Čeká, co ze mě vypadne. Baví se tím. Tak do toho. „Berte? Jak to letos uděláme s dovolenou?“ „S dovolenou?“ zahrané překvapení. „S jakou dovolenou? Ty ji tu vlastně máš pořád, ne?“