Venkovský příběh – 43. Krize

Jak jsem dojel domů, nevím, vystoupil jsem a jak bez duše jsem vešel do baráku, tam jsem potkal Libču s Fildou. Poprosil jsem je, aby se dnes obsloužili sami, že mi není dobře, a šel jsem si lehnout. V hlavě se mi znovu promítala celá ta scéna. Chtěl jsem to celé prospat a doufat, že se ráno probudím do staré reality, ale usnout mi nešlo. Kam jsem se podíval, všude jsem to viděl, ten chlap byl divný, vůbec bych neřekl, že se mu někdo takový může líbit. Ale budiž, každému se líbí někdo jiný, ale jak to mohl udělat, když má mě? Otevřeně jsme si říkali, kdo se nám líbí a kdo ne, ale mě nikdy nenapadlo, že bych se s takovým klukem chtěl spustit. Dobře, v práci jsem měl kolegu, ze kterého jsem byl hodně mimo, ale i kdyby přišla nabídka z jeho strany si něco užít, nešel bych do toho. Mám svého Robina… Počkat, mám? Nebo spíše měl? Jak to vlastně je?

Po nějaké době jsem uslyšel, že se Robin vrátil. Nechtěl jsem kohokoli vidět, natož Robina, ale nedalo se tomu vyhnout. Přišel do ložnice a začal:

„Fílo, ty mě teď jako špehuješ?“

„Co? Špehuješ?! No chápu, že ti to vadí.“

„Já myslel, že je mezi náma nějaká důvěra.“

„No to jsem si myslel taky, ale rozhodně nejsem takovej mistr ve špehování jako ty v zahejbání.“

„A co to máš vůbec za auto?“

„Jo tak vo to se staráš? Že tě špehuju, kde jsem vzal to auto, ale nějak taktně přecházíš, že se kurvíš za mejma zádama, to ti přijde naprosto v pohodě.“

„No stalo se, no!“

„Jo vono se to stalo. Jen tak se to stalo, přišlo to a bylo. Stane se to někde na nějaký pařbě, ale tvoje strategický výmluvy a plány, tomu říkáš stalo se?!“

„A co chceš slyšet, Fílo?“

„Víš co, radši nic nechci slyšet.“

„Hmmm, no tak skvělý, víš co, bude lepší, když dneska budu spát v pokoji pro hosty.“

„Taky si myslím.“

Sebral se a odešel. Celý ten jeho tón a postoj mi připadal, jako by se cítil v právu a to, že si jezdí někam užívat, je vlastně moje vina. Úplně mu přeskočilo, chtěl si užít, tak se zachoval sobecky a vzal si to bez ohledu na ostatní. Tohle nebyl jeho styl, ještě nebyl v tom věku, ale že by ho chytala druhá míza? Kdyby se k tomu alespoň postavil jako chlap a řekl, jo nachytal jsi mě, vysvětlil důvody, ale místo toho se chová jak fracek, co ho chytli, když rozbil sousedovi okno.

Druhý den se bez rozloučení vypařil do práce, ráno jsem se tak viděl jen s klukama. Ti pochopili, že se něco děje, nemluvili jsme o tom, ale z jejich pohledů a nezvyklé tichosti bylo jasné, že mě pozorují a snaží se zjistit, co se děje.

Přes den mi přišla zpráva od Dominika:

Fílo, včera to asi nedopadlo dobře, co? Robin je dneska na zabití.

Ahoj Dome, bohužel to dopadlo úplně na hovno. Večer hodím auto Monče, budeš doma? Pokecáme.

No jasně, hele a nemám napsat klukům, že bysme se sešli u Kaká?

Hele to je docela dobrý nápad.

„Tati, co se děje?“ udeřil na mě Libor, když jsem se vrátil z práce. „Včera jste se pohádali a od tý doby se chováte divně. Táta Robin se tady stavil, je to asi dvě hodiny, skoro nic neřekl, hodil sprchu a zase někam odjel.“

„Hodil sprchu a zase odjel, hmmm, to je fakt skvělý,“ reagoval jsem.

„Hele, my máme s Fildou strach, co se děje?“ vzpřímil se a hodil na mě ostrý pohled.

„Libčo, strach nemějte, každej vztah má někdy trhliny, přes to se přeneseme a bude zase dobře, rozhodně vy se bát nemusíte, vás se to nijak netýká.“

„Jak to, že netýká? Žijeme tu s váma, celou dobu jsme všichni v pohodě a teď taková hnusná atmosféra.“

„Libčo, já vím, ale prosím nech to teď bejt, je to den stará záležitost, tak je třeba tomu dát čas. A nezlob se, já mám dneska sraz s klukama u Kaká, tak ani nemám čas to nějak řešit.“

„No dobře, ale asi ti je jasný, že nám nejste lhostejný, i když už jsme velký.“

„To jsem pochopil, Libčo, a jsem rád, že jste takový, hlavně žádnou paniku, jo?“

Ke Kaká jsem dorazil jako poslední, na dvorku jsem potkal tátu Kaká, který mě pustil. Chudák za poslední dobu hrozně zestárl, ale věděl jsem, že si docela užívá s manželkou důchod a pravidelně někam jezdí. Na tváři mu hrál spokojený úsměv.

„Ahoj Láďo, tak jak se máš? Jak užíváš podzimu života?“

„Ahoj Filipe, ale jóó, díky, jde to, akorát to zdraví už moc neslouží, bolí mě nohy a oči se mi nějak horší. A co ty? Co ti dva raubíři? To ti řeknu, ty už jsou tak velký, že to snad ani není pravda.“

„To je co? Letí to jako blázen, ale zase je radost je vidět takhle, než aby se trápili tím, co se kdysi stalo.“

Pak už jsem vešel ke Kaká do pokoje.

Banda na mě koukala tak nějak komisně a sotva pozdravili, jak byli v napětí, s čím přicházím. Já se opřel o futro a chvilku je pozoroval. Už to dávno nejsou takový klučíci, co bývali, ale teď jak je vidím, tak vlastně pořád jsou. Kdy jsme se sešli naposledy v téhle sestavě, a ještě k tomu u někoho v pokoji, v pokoji, kde jsme blbli už jako děti, a u Kaká v pokoji se toho zas až tak moc nezměnilo.

„Čau bando, vy se teda tváříte,“ pozdravil jsem.

„Tak jasný že se tváříme, co se teda děje?“ pronesl vážně Dominik.

„No co se děje, to asi všichni tušíte, prostě Robin mi zahejbá, má někoho jinýho. Ještě kdybyste ho viděli, takovej slizák. Nachytal jsem je, jak prcaj u Robina v autě. A obzvlášť mě sere, jak se k tomu staví. Tváří se, jako že to je naprosto normální a jako že za to můžu já.“

„No ale nevypadáš, že bys z toho byl nějak v prdeli, snad s tím nejsi v pohodě?“ zeptal se Pucek.

„Půco, to tak jenom vypadá, než jsem sem přišel, tak jsem byl hodně v prdeli, ale jak jsem vás tady viděl sedět a koukat, tak se mi vybavily vzpomínky na starý časy a rád vás vidím v týhle sestavě a na tomhle místě, tak mi to asi zvedlo trochu náladu.“

„Ty vole, já mu půjdu dát přes hubu…, ne, já mu prostě dám přes hubu, kámoš nekámoš, takový zmrdství!“ hřímal Dominik.

„Dome, a co tím vyřešíš? Ještě víc se zatvrdí a ty přijdeš o kámoše, a hlavně by ti mohl dělat problémy v práci.“

„No jo, ale co chceš dělat?“

„Tak to vůbec netuším, prostě nevím, jenom vím, že je doma hodně dusno, ráno zmizel do práce dřív, než všichni vstali, a teď jsem se od Libora dozvěděl, že přijel domů dřív, osprchoval se a zase někam odjel.“

„Tak to je jasný kam,“ zavrtěl hlavou Kaká.

„No právě, je to jasný,“ potvrdil jsem mu.

„Teda to je sráč, tak místo toho, aby se k tomu nějak postavil, tak prostě jede za tím novým frajerem a před tebou utíká. To je síla teda, ten mě hodně zklamal,“ nadával Dominik. „A kdo to vůbec je?“

„Hele já nevím, já s nima nemluvil, jen jsem se postavil tak, aby mě viděli, aby věděli, že je vidím, a odešel jsem. Ale není z toho baráku, kde jste měli zakázku.“ A popsal jsem Dominikovi přesně, odkud ten nerd je.

„Ty jo to je divný, já asi vím, o koho jde, teda nevím, jak se jmenuje, ale když jsme tam jezdili zaměřovat a pak montovat, tak se tam takovej ochomejtal a s Robinem se párkrát bavil. Ale je to o to divnější, má určitě manželku nebo přítelkyni, se kterou má dvě děti.“

„No super, tak nejenže rozbije naši rodinu, ale rozbije ji i někomu jinýmu,“ posteskl jsem si.

Pak jsme už jen tak klábosili, Dominik si sedl vedle mě a občas mě poplácal po zádech a koutkem oka jsem si občas všiml, jak mě pravidelně pozoruje, jak mi je. Taková péče mi byla velice příjemná, i když zároveň jsem měl co dělat, abych neupustil nějakou slzu. Zase tu mám svého ochránce Dominika, kterému na mně záleží víc, než na mně záleží Robinovi, což je hodně smutné, ale na druhou stranu krásné.

Nakonec se zvedl Dominik s Puckem, že už půjdou domů, mně se vůbec nechtělo, čehož si Kaká všiml, pokývl hlavou:

„Fílo, jestli se ti nechce domů, tak klidně přespi tady, prostě jako za starejch dobrejch časů.“

Nabídka mi docela dost bodla, opravdu jsem se nechtěl s Robinem vidět, jindy jezdil pozdě, dneska přijel dřív, aby se mi vyhnul a zmizel za tím svým. Po tak skvělé společnosti se mi odtud opravdu nechtělo:

„Kaká, jestli tě to nebude srát, tak bych toho využil.“

„Ježíš, co bys mě sral, to je jasný, seš v nouzi, tak je řada na mně ti to oplatit.“

Sedli jsme si vedle sebe na zem, opřeli zády o postel a chvilku kecali o starých časech. Pak jsem se vrátil k tomu, co jsem zrovna prožíval:

„Ty, Kaká, mně to prostě nedá, furt musím myslet na to, co mi Robin udělal, tys byl vždycky docela kurevník, ty jsi asi docela zahejbal, viď? Co tě k tomu vedlo?“

„Nooo, bylo to takový to v pubertě, a když nám bylo kolem těch dvaceti, však pamatuješ, taky jsi musel bejt věčně nadrženej, prostě jsem si chtěl užívat, co to šlo, říkal jsem si jóó, tahle buchta musí chutnat skvěle, tu musím mít, a nějak jsem nemyslel na tu, se kterou jsem zrovna byl. Ono já nikdy s těma holkama nebyl moc doopravdy, a tak jsem to bral podle sebe, že oni to mají taky tak nezávazně. No bohužel se ukázalo, že to tak není, těch facek, co jsem dostal, a těch scén, co jsem si poslechnul…“

„No ale s Péťou to bylo doopravdy, ne?“

„Jo, s tou jo.“

„No a tý jsi někdy zahnul?“

„Fílo, budeš se asi divit, ale ne, ona je docela divoká a líbí se jí spousta věcí, ale tak znáš mě, já si dělám, co chci, a moc se asi nedívám okolo sebe. Za holky bych položil život, jako fotr snad funguju dobře, ale do vztahu se asi nehodím. Naštěstí s Péťou to proběhlo v klidu, jako rodiče fungujeme, dohodneme se, o holky se staráme, když mám volno, tak holky beru na výlety nebo třeba do nákupáku, což mám fakt děsně rád, no a pak když mají ty svoje gymnastický závody, tak to chodíme i s Péťou fandit. Hele, Fílo, ta gymnastika je děs, ti řeknu, jak tam běhaj s takovou tou páskou nebo míčem, tak docela trpim, ale jak se tam objeví jedna z těch mejch, to ti je super pocit, to tam vždycky umírám napětim.“

„Je to bomba, viď? Když takhle vidíš vyrůstat někoho, koho máš pod svýma rukama.“

„To ti řeknu, alespoň že při těch mejch eskapádách mi život dal ty dvě cácory.“

„To rád slyším, přijdeš mi takovej smířenej se svým osudem.“

„A víš, že jo! Já jsem vlastně spokojenej, určitě jsou věci, který by mohly bejt lepší, ale stěžovat si nemůžu.“

„No já jsem teď fakt nespokojenej, vůbec tomu nerozumím, vždyť nic nedrhlo.“

„A fakt ti nikdy nic neřekl, nic ti nevyčítal, nehádali jste se?“

„Hele ne, tak jako občas jsme se kvůli nějaký blbosti chytli, ale že by to bylo nějak moc, to ne. Že by bylo něco špatně ani nenaznačil, ani neřekl. To spíš já jsem mu párkrát řekl, že moc pracuje, jestli nechce přibrzdit, ale zase bylo to tak třikrát za poslední rok, to je všechno.“

„Ty jo fakt nevím, rád bych ti poradil, možná to, že jsi mu řekl o tý práci?“

„Nasralo by tě to?“

„Tak já nejsem Robin, ale mě teda ne, vnímal bych to spíš jako starost a to, že mě chceš víc vídat.“

„No Kaká přesně, tak jsem to taky myslel, přišlo mi, že díky tomu je ten náš vztah takovej nudnej a skomírá.“

„A myslíš, že to je konec? To snad ne?“

„To je moc brzo nad tím přemejšlet, ale to víš, že mě to napadlo, jako já bych byl úplně v prdeli, jako já nevím, to nechci zažít, to bych nedal. Robin je pro mě pořád ten nejdůležitější.“

Chvíli jsme mlčky koukali do zdi, bylo takové napjaté ticho, já své řekl, ale na Kaká bylo cítit, že chce na to, co jsem řekl, něco říci, ale neví jak. Nakonec pokračoval:

„Fílo, to bude v pohodě, uvidíš, myslím, že s ním Dominik docela rázně promluví, moc bych se divil, kdyby ne. A neboj, i kdyby to dopadlo nejhůř, tak jsme tu my. No a my dva budeme takový sirotci, tak budeme chodit po akcích a balit baby a chlapy.“

Pousmál jsem se:

„No balit takhle někoho na akcích, to je spíš tvoje parketa, moje vůbec. Takže ty by sis krásně užíval a já křenil.“

„No tak jako je pravda, že nouzi o sex zase tak moc nemám, ale když už se o tom bavíme, tak nikdo mě nevykouřil tak skvěle jako ty. Ty buchty to buď neumí, nebo se štítí, ty ses toho fakt nebál,“ smál se.

„Tak to mě jako těší, ne že né, ale bylo by to takový nevyrovnaný kamarádství s výhodama, vlastně výhodu bys měl jenom ty,“ pousmál jsem se.

„Takže to není tak, že ty bys měl tu výhodu, že si se mnou hraješ?“

„Jako jo, to se dá považovat za výhodu, ale tak víš co, taky se potřebuju udělat a samozřejmě výhoda je to, že si to neuděláš sám. A vůbec, co to je za téma, ty jsi snad nadrženej? Ale sorry, nemám na nic náladu.“

„Fildo, neblbni, to jen že se bavíme jako kámoši. A upřímně i kdybys sám chtěl, já bych ti to v tomhle stavu nedovolil. Měl bys mít před Robinem čistý svědomí, ty fakt nejsi v tomhle stavěnej jak já, kdy nad nějakým úletem mávnu rukou. Ty do toho dáváš víc osobnosti, přijde mi, že tobě nejde jen o vyprázdnění koulí.“

„To máš pravdu, Kaká, já tam potřebuju takovej ten citovej podklad.“

„Myslím si, že úplně stejně to má malej Filda, jsem rád, že se vzpamatoval po tom všem. A teď se koukejte vzpamatovat vy dva, hlavně Robin, takovejch let jste spolu a takhle se to vysere?“

Pak už jsme šli spát, takhle dobře jsem si s Kaká snad ještě nikdy nepromluvil, vždycky vše uměl hrozně zlehčit, ale tady to mělo takový nádech jak od Dominika. Když jsem ležel, koukal se z okna a přemýšlel, co bude dál. Evidentně Robina už nezajímám, vůbec neví, kde jsem, i když si to asi domyslel, ale vůbec žádná starost, že by zavolal? Napsal? Prostě nic. Že bych napsal já? Ne, nebudu se vtírat, posral to on, tak jestli má zájem, tak ať se snaží.