Venkovský příběh – 44. Výčitky

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Když Robin dorazil do práce, hned se na něj vrhnul Dominik:

„Robe, jako sorry, ale to nemyslíš vážně, to, co děláš?“

„No to jsem přesně věděl, že je u tebe a stěžuje si. Dome, při vší úctě, tohle je mezi mnou a Filipem a tobě do toho nic není, nevzpomínám si, že bych se někdy montoval do toho, co je mezi tebou a Mončou, tak to prosím nech na nás.“

„Na jednu stranu máš pravdu, nic mi do toho není, ale na druhou stranu Filip je můj nejlepší kámoš a celkově oba jste moji kámoši, nevím, co se mezi váma stalo, že Filipovi zahýbáš, ale vzpamatuj se, neříkej mi, že je někdo lepší než Filip? Navíc Filip je z toho dost v prdeli, jak asi tušíš.“

„To asi je, ale nemusel by bejt, kdybyste neměli potřebu mě špehovat!“

„Robine, tebe mám taky hodně rád, ale za tohle bych ti dal nejradši přes hubu. Takže nad tvým chováním měl Filip mávnout rukou, ty by sis v klidu někde vyprcával prdel, zatímco Filip by jak trubka čekal na tebe doma, abys dostal nažrat a mohl jít spát, aby ses připravil na další prcung? Víš co, Robine, fakt jsi mě nasral a to fest. Dokonce víc než tehdy Pucek, když vás nachytal.“

„No tak jsi nasranej no a co já s tím udělám? To, co tady meleš, jsou jenom kecy, Filip mohl klidně čekat doma, vždyť mu to tak vyhovuje, a vůbec nech toho a nech to na mně!“

„No jasně, víš co, ty běž do prdele, Robine! Prober se a uvědom si, že jsi vám všechno rozbil a hlavně jsi rozbil Fílu, přitom si můžeš líbat prdel, koho máš vedle sebe!“

Robin už jen mávl rukou a odešel. Dominik byl celý den při práci nerudný a pořád do něčeho vzteky mlátil. Pro mě celý den v práci stál také za prd, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká doma. Večer jsme se s Robinem sešli doma.

Robin na mě rovnou udeřil:

„Prosim tě, Fílo, to musíš hned běžet za klukama a všechno jim vyslepičit? Tos to nemohl probrat přímo se mnou?“

„Robe, to nemyslíš vážně? První den jsi se nechtěl o ničem bavit, včera jsi přede mnou utekl a co jsem tady jako měl dělat? Čekat, až si někde užiješ s tím zoufalcem a dorazíš domů? Že bych se tě pak třeba zeptal: Tak co, miláčku, jak sis zamrdal? Vycákal ses do poslední kapky?“

„Tak předně ten zoufalec, jak ho označuješ, se jmenuje Standa, je tak zoufalej, že má dvě vysoký školy…“

„Óóóó,“ zvolal jsem teatrálně.

„Jo, byl jsem za ním, je z toho taky na nervy a budeš se divit, pořád spolu jenom nemrdáme!“

„No a to tě jako má omlouvat? Takže fajn, já jsem vlastně úplně v klidu, vy spolu chrápete jenom každou třetí schůzku. No tak to se moc omlouvám, že mám takový perverzní myšlenky.“

„Fílo, když s tebou není žádná řeč, když se takhle chováš.“

„No skvělý, se mnou není žádná řeč, dobře, tak jinak, jak dlouho ze mě děláš takhle idiota?“

Robin neodpověděl.

„No tak jak se s tebou mám bavit? Jak myslíš, že jsem na vás přišel? Už to spolu musíte táhnout pěkně dlouho… A tehdy, jak Filda zdrhnul z domova, to jsi byl taky s ním, že jo?“ Na Robinově obličeji se ukázal výraz, kdy mi bylo vše jasné. „No jasně, že byl. To je fakt skvělý, tak mladej ti uteče z domova a ty si někde vesele užíváš a děláš idiota nejenom ze mě, ale i z kluků, zvlášť v době, kdy tě hodně potřebujou. Já abych to zachraňoval.“

„No a to je právě vono, ty pořád jenom kluci sem, kluci tam, pořád lítáš okolo domu, je potřeba tohleto, támhleto a my dva už jenom přežíváme, podívej se na sebe, jak vypadáš. Kde je ten akční Filip, podívej se na to panděro, co ti narostlo. Vždyť to je jak stará po třiceti letech, řekli jsme si, že takoví nebudeme.“

Tady Robin píchnul do citlivého místa, pravda byla, že nedostatek času se promítl do mé postavy a narostlo mi fotrovské bříško, ale zase ne nějak velké, odhadem do maximálně deseti kil:

„No tak tohleto mi vyčítáš? A proč jsi něco neřekl, že ti to tak moc vadí, vždycky sis z toho dělal spíš srandu a plácal jsi po něm, že jsem ten správnej táta teďka.“

„Ale tak já to chtěl říkat hezky a myslel jsem si, že ti dojde, že mi to vadí.“

„Jako sorry, ale jak si tohle mám domyslet? Stejně to vzniklo, že je málo času, a ty mi ještě vyčítáš, že lítám kolem kluků a domácnosti, ale co ty? Ty jsi věčně v práci, že máš hodně zakázek, copak jsem ti neříkal, abys zpomalil a udělali jsme si čas na sebe?“

„No tak práci mi vyčítej, vždyť se díky tomu máme jak prasata v žitě, vždyť to dělám všechno pro vás!“

„Ježíš, Robe, pro nás! A já to asi všechno dělám jen tak z dlouhý chvíle?! Vždyť to máme tak pěkně rozdělený, ty práce, já domácnost, a nikdy jsme nepochybovali, že je to tak správně.“

„Vždyť jsem ti říkal, že dělat nemusíš.“

„To jo, ale taky chci mezi lidi a nechci se nechat vydržovat jak nějaká zlatokopka, o tom jsme už mluvili stokrát.“

Zase nastalo to napjaté ticho, které jsem nevydržel:

„Robe, tak mi alespoň řekni, co teda bude dál? Jak si to dál představuješ? Necháš Standu?“

„Nooo promiň, ale já teď asi nemůžu.“

„Fajn, takže ho miluješ…“

„To se asi nedá takhle říct, je to takový komplikovaný, on je ženatej a má dvě děti, a nejspíš kdyby se to dozvěděla manželka, tak ho vyhodí.“

„No super, takže kdyby to tak nebylo, tak ho miluješ a mě už jsi dávno poslal do prdele. A třeba mě ještě miluješ, nebo už jsem stará použitá nula?“

„Fílo, takhle zase nemluv, pořád tě mám hrozně rád, prožili jsme spolu spoustu krásnýho, jen jsem se asi začal nudit, nebo já prostě nevím.“

„No a proto jsi nic neřekl a radši sis našel někoho novýho.“

Touhle hádkou jsme samozřejmě nic nevyřešili. Asi týden po této hádce a tiché domácnosti to nevydržel Libor. Z pár slov, které občas zaslechl, si dal střípky dohromady a uhodil na Robina.

„Tati, co se mezi váma děje?“

„Libčo, to je mezi náma, do toho bych tě nerad zatahoval, my si to pořešíme.“

„No to doufám, ale ta atmosféra je tady na hovno, vůbec nás to tady s Fildou nebaví a už vůbec si nechceme zvykat na někoho jinýho.“

„Počkej, jak na někoho jinýho?“

„Tati, zase ze mě nedělej blbce, my víme dobře, že máš někoho jinýho, zase tak moc potichu nejste, abysme něco nezaslechli.“

„Dobře, ale do toho nevidíš, tomu nemůžeš rozumět.“

„Nejsem zase tak mladej, abych tohle nechápal, možná do toho nevidím, ale vidím, co pro nás všechny táta Fíla udělal a dělá, a rozhodně ho nemůže nahradit nějakej cizí chlap, na toho nejsme zvědavý.“

„Libčo, promiň, ale o tomhle s tebou nechci diskutovat, to je moje soukromí a vám do toho nic není.“

Načež se Robin sebral a odešel, aby v tomto nepříjemném rozhovoru nemusel pokračovat.

Náš vztah uvízl na mrtvém bodě, atmosféra doma byla naprosto strašná, všichni jsme kolem sebe opatrně našlapovali, jako bychom se báli, aby ten stav nepřešel ještě do něčeho horšího. Mně se z práce nikdy nechtělo domů, a i když nastala chvíle, kdy nebylo moc práce, stejně jsem zůstával déle. Přišlo mi, že v práci mám ten svůj ostrov klidu a bezpečí. Zamýšlel jsem se, že přece tohle je úplně špatně, tohle mám přece cítit doma, a ne v práci, domů se mám vracet, abych si oddechl, vypnul a tam se mám těšit, ne do práce. Do práce v ideálním případě samozřejmě také, ale domů víc.

Z ničeho jsem neměl radost, dokonce ani z pátků s partou na pivě, sice jsem je viděl rád, ale chodil tam i Robin a to napětí bylo cítit i tam. Takhle to trvalo několik měsíců, Robin sice jezdil dříve domů, ale to já jsem moc nevěděl, díky předstírané práci. Jedinou radost jsem měl z Libora a Fildy. Filda byl na škole spokojený a byl to přímo ukázkový student, zatímco Libor sice měl již po škole, vyučil se truhlářem stejně jako Robin, a tak bylo jasné, že to bude právě Libor, kdo jednou převezme Robinovu firmu, kterou si vybudoval. Libor byl velice ambiciózní, nechtěl nic ponechat náhodě, ačkoli již po škole pokračoval ekonomickou nástavbou, a ještě docházel na kurzy účetnictví, aby jednou mohl kontrolovat všechny aspekty firmy.

Dlouho jsme se tak pohybovali v takovém podivném vakuu, jednoho dne jsem z toho byl již tak na dně, že jsem se rozhodl, že ať se stane cokoli, zkusím si s Robinem ujasnit, jak na tom jsme. Robin už byl doma, a tak když jsem dorazil, vzal jsem si ho stranou:

„Robe, já se cítím hrozně, ta nejistota mě sžírá, řekni mi, jak jsme na tom my dva?“

„Fildo, já sám nevím, přijde mi, jako bys sám nechtěl, aby to pokračovalo. Vyhýbáš se mi, skoro tě nevidím.“

„Robe, budu upřímný, ne jako ty ke mně. Schválně se zdržuju v práci, protože se mi sem nechce. Ta atmosféra je tady hrozná a to vědomí, že zase někde jsi s tím Standou, je prostě nesnesitelné, to musíš pochopit, jak by ses cejtil ty? Úplně nejhorší byl ten den po tom, co jsem vás nachytal, ty ses ani trochu nestyděl a namísto, aby ses to pokusil urovnat, tak jsi jel hned za ním, aby sis užil.“

„Fildo, to mi teda křivdíš, ano, jel jsem za ním, ale rozhodně jsme spolu neprcali, myslíš, že jsem až taková svině?“

„Robe, nechci tě takhle oslovovat, ale co si mám myslet, když jsi mě takovou dobu tahal za fusekli?“

„Jo, ale ten večer ne!“

„No a není to jedno, stejně jsi byl s ním. Ty ses do něj zabouchnul, co?“

„Fílo, už to skončilo, párkrát jsme se ještě viděli, ale jak jsi nás nachytal, tak do toho začala mít podezření jeho stará a ta, kdyby na to přišla, tak už v životě neuvidí děti, takže mě poslal do prdele.“

„No super, a to teď mám skákat tři metry vysoko? Tak mi to řekni jinak, kdyby to jeho manželka netušila, byl bys raději s ním, nebo se mnou?“

Robina ta otázka evidentně zaskočila, seděl tiše a koukal upřeně před sebe, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

„No Robine, mně to takhle stačí i bez odpovědi. Dáme si pár dní a oba se rozmyslíme, jak to chceme dál a pak si povíme.“ A odešel jsem do kuchyně.

Řekl jsem pár dní, ale toho rozhovoru jsem se hrozně bál. Byl jsem v tak hrozném stavu, že mi asi bylo i jedno, jak to dopadne, sžírala mě hlavně nejistota budoucnosti. Přes to všechno jsem se do toho rozhovoru nehrnul a ani Robin se nijak nepřipomněl. Takhle uplynuly další dva měsíce. U nás doma vůbec nebylo veselo, celá ta těžká atmosféra dopadla i na kluky, jindy veselí puberťáci byli jako tělo bez duše.

Jednoho večera na mě houknul Libor, jestli bych mohl přijít do kuchyně, tam už seděl Filda a očima těkal po místnosti, jako by něco provedl. Libor zase odešel s tím, že je za chvilku zpátky. Po chvilce se skutečně vrátil a přivedl i Robina. Posadil ho vedle mě a sám si sedl naproti nám vedle Fildy. Oba koukali dost vystrašeně a evidentně byli nervózní. Hlavou mi jelo všechno možné, hlavně to, že se někomu z nich stal nějaký malér. Konečně Libor začal:

„Taťkové, my nechceme, abyste šli od sebe, máme vás rádi takhle dohromady a nechceme, abyste byli každej sám nebo s někým jiným. My to chceme tak, jak to bylo dřív.“

Robin mu skočil do řeči, ne nějak neurvale, ale chtěl ho zachránit, jelikož už bylo vidět, že by se do toho mohl zamotat:

„Kluci, že máme krizi, je jasný i vám, ale asi byste se tím neměli trápit a žít si vlastní život. Libčo, ty už jsi dávno dospělej, tak už jsi samostatná jednotka, a Fildovi do tý osmnáctky už moc nechybí. Za chvíli si někoho najdete a na nás nebudete mít ani pomyšlení. Tímhle se netrapte.“

„Jako, tati, promiň, je sice pravda, že už jsem dospělej, ale to zní, jako by mi na vás už nemělo záležet, nám oběma na vás záleží, a jestli si myslíte, že už vás nepotřebujeme, tak to vás teda potřebujeme. Budeme vás potřebovat furt, dovedli jste nás až sem, ale to neznamená konec. Stejně tak by to neměl bejt konec pro vás. Přece jste spolu nedrželi celý ty roky jenom kvůli nám.“

„Ne, to rozhodně ne,“ odpověděl jsem. „Vy jste takovej náš milej doplněk.“

Oba byli naprosto kouzelný, roztomilý a jejich strach o nás mě začínal pěkně dojímat, a i na Robinovi, který byl v poslední době fakt ledový, bylo vidět jisté pohnutí, to jsem ale ještě netušil, kam tím rozhovorem vlastně míří.

„No víte, my jsme s Fildou přemejšleli, jak vám pomoci, a řekli jsme si, že byste měli někam vypadnout jenom spolu, bez nás. Já na Fildu dohlídnu, nebojte, a tady jsme se složili, zatím pořád nevydělávám, ale tady máte ode mě alespoň tři tácy.“

„Já můžu dát tisícovku,“ vytáhl Filda z kapsy, „hlavně prosím vás někam jeďte a dejte se zase dohromady, ať se máme dobře jako dřív.“

Srdce se mi rozbušilo, v krku jsem měl knedlík, tohle gesto bylo to nejkrásnější, co jsem za poslední dobu zažil. Tak moc jim na nás záleželo, že si odtrhli od pusy ze svých skromných příjmů, jen aby nám nějak pomohli. Nevědomky jsem chytil Robina za ruku a zmáčkl, načež mi to Robin opětoval. Podíval jsem se na Robina:

„Tak co ty na to, zkusíme to?“

Ten pokývl:

„Asi nám nic jinýho nezbejvá, zkusíme, nějak to prostě dopadne. Ale kluci, ty peníze si prosím vás schovejte, ještě nevyděláváte, tak je blbý, abyste nás takhle obdarovávali.“

Libor se vyprsil:

„Ne, nechte si je prosím, my jsme se s Fildou takhle dohodli, a pokud by vám to pomohlo zpátky k sobě, tak budeme šťastný, že jsme tomu nějak pomohli.“

„Tak dobře, vy naše zlobidla, moc děkujeme a brzo vám dáme vědět, co jsme za to pořídili,“ pousmál jsem se na ně.

„Tati, za to bohužel nic pořádnýho nekoupíte, my jsme to mysleli tak, že by to byl pro vás impuls a zbytek si budete muset doplatit,“ řekl až omluvně Filda.

„To je jasný, Fildo, neboj, my si moc vážíme toho, co jste právě udělali, jste oba prostě skvělí a jsme na vás oba fakt pyšný.“ A musel jsem Fildu pohladit po hlavě.

Když jsme byli s Robinem osamotě, podíval se na mě:

„Co, Fílo, myslíš, že to pomůže? Že to není zbytečný?“

„Robe, jestli k tomu budeš přistupovat takhle, tak to nikam nepovede, záleží, jestli ty to chceš urovnat. Za mě to půjde velice těžko, ale musíme to zkusit kvůli klukům, kvůli nám, ale v jednom mají pravdu, tahle situace je hrozná a dlouhodobě neudržitelná. Já jsem z toho taky už dost v prdeli.“

„Tak dobře a kam teda pojedeme?“

Přemýšleli jsme dlouho, Robin potom usnul, zato já byl vzhůru skoro celou noc a pořád přemítal. Do hor do Rakouska? Itálie? Nebo tady u nás? Nějaký wellness v Maďarsku nebo na Slovači? Co třeba skočit do vlaku a udělat si trip napříč Evropou? Nebo vyrazit na několikadenní trek po nějaké významné turistické stezce? Ne! Už to mám, je přece jedno místo, kde jsme byli šťastní, dokonce nejšťastnější, co jsme kdy byli, ale osud nám nepřál to štěstí dokončit a přihrál nám do cesty událost tak strašnou, že se naše štěstí ve vteřině rozplynulo. Ano, kde jinde začít znovu než tam, kde jsme byli na absolutním vrcholu. Na Gran Canarii.