Venkovský příběh – 45. Po delší době sami

Ráno jsem svůj nápad představil Robinovi, no upřímně čekal jsem alespoň trochu nadšení, ale spíše se mi dostalo váhavého pohledu.

„Robe, nebo s tím nesouhlasíš? Nechce se mi na místo, kde už jsme byli několikrát, tady alespoň budeme mít víc času na sebe.“

„Ale jo, Fílo, dáme tohle, u moře jsme nebyli ani nepamatuju, a alespoň nepolezeme někde po horách a já si pořádně odpočinu na pláži.“

Ale vůbec to neznělo přesvědčivě:

„Nebo tam nechceš kvůli tomu, jak to nakonec dopadlo, když jsme tam byli naposledy?“

„Tak to už se snad opakovat nebude, ne?“

„No to si taky myslím, navíc jsme to slíbili klukům. Robe, pojďme tomu dát šanci. Ale je to můj nápad, jestli se ti nelíbí, nemusíme a dáme něco jinýho, jen dej nějakej nápad.“

„Ne, Fílo, už jsem řekl, dáme tu Canarii, jen na zařizování asi nebudu mít moc času.“

„Robe, to nech na mně, ostatně jako vždycky, víš, že tohle mě baví.“

Ještě ten den, plný nadšení, jsem se pustil do hledání, tentokrát jsem se rozhodl, že pojedeme s cestovkou, abych se s tím nemusel tak dlouho připravovat a mohli jsme vyrazit co nejdříve. Našel jsem zájezd s odjezdem za měsíc a prvotní záloha byla zrovna ty čtyři tisíce. Udělal jsem tedy rezervaci a odpoledne jsem klukům řekl, jak jsem jejich dárek hned využil. Byli rádi a byla na nich vidět upřímná radost z toho, jak nás tak pěkně popíchli k nějaké akci.

Zájezd jsem brzy doplatil a už zbývalo se jen těšit. Já se těšil moc, i když jsem měl obavy z toho, jak to dopadne. Říkal jsem si, že tam hodíme vše za hlavu a vrátíme se alespoň do těch rutinních kolejí, ovšem se špetkou jiskry. Horší bylo, že z Robina jsem žádné nadšení necítil. Byl pořád stejně otrávený, až mě to docela začínalo štvát. Úplně z něj vyprchal jakýkoli život, pořád jsem přemýšlel, jestli se netrápí tím, co provedl a teď neví, jak si ke mně najít cestu. Já byl taky opatrný, ale věřil jsem, že cestu zpět k sobě najdeme, i když už ve mně bude navždy hořet plamínek nejistoty a nedůvěry. Napadlo mě, jestli mu dostatečně dávám najevo, že bych mu byl i schopen odpustit, ale zase jsem nechtěl to na něj vybalit napřímo ve stylu: Hele pohoda, tady jsi mi takovou dobu zahýbal, ale to je v klidu. To bych lhal i sám sobě.

Den odjezdu se přiblížil a my dávali klukům rady, jak se mají doma chovat, co je třeba hlídat a samozřejmě byli poučeni, že žádné mejdany se u nás konat nebudou, i když nám bylo jasné, že to je házení hrachu na zeď. Dominik nás hodil na letiště, kde jsme se rozloučili. V tu chvíli na mě padla tíseň. Už je to tolik let, ale mně se místo Dominika objevil před očima Venca. Tehdy jsme se loučili téměř na stejném místě, a to bylo naposledy, co jsme ho viděli. Taky to byl směr Gran Canaria, tehdy to bylo nádherné, ale skončilo to tak strašně. Je prakticky nemožné, aby se osud opakoval, ale i tak jsem prosil Dominika, ať je obzvláště opatrný.

„Hlavně vy dva se dejte nějak dohromady,“ poplácal mě na závěr.

Už během cesty jsem cítil stále přetrvávající napětí mezi námi. Zkoušel jsem Robina nějak rozptýlit řečmi typu, podívej se dolů, kde to asi jsme. Těšíš se? Skočíme zase na nudu? Zajdeme do buzince? Pojedeme na tenhle výlet? Dostalo se mi vždycky spíše jen vlažného přikývnutí a jen jednou Robin navrhl, že by rád zašel do nějakého aquaparku. No konečně, byl jsem nadšený, že ze sebe něco dostal a něco navrhl. Hned jsem mu to odkýval, byl to ostatně dobrý nápad, zablbnout si na nějakém tobogánu nebo jiné pitomině.

Hotel jsme měli jiný, než když jsme tam byli prvně, ale nebylo to moc daleko, takže jsem v paměti lovil, kde co bylo. Samozřejmě se tu spousty věcí změnilo, a tak jsme hned po vybalení vyrazili na průzkumy do městečka. Procházeli se vedle sebe a já vzpomínal na to, jak jsme tady s Robinem chodili ruku v ruce po vzoru ostatních teplých párů, kterých jsme i nyní potkali mraky. Pravda, že jsem nyní měl vůči Robinovi stud, ale když se k ničemu neměl, popadl jsem ho já. Jenže se mi vyvlíkl a řekl jen:

„Fílo, spíše pomalejc.“

No dobře, řekl jsem si, ale nasměroval ho k jednomu baru, kde jsme mohli pozorovat ruch ulice, což nás posledně hodně bavilo. Koukali jsme na kolemjdoucí a já poukazoval na ty, kteří mě zaujali. Robin také po chvilce začal komentovat různé lidi. Pomalu se to rozjíždělo, ale bylo jasně slyšet, že to není spontánní a že se Robin do komunikace nutí. V té atmosféře jsme prožili první a druhý den.

Třetí den jsme se dohodli, že se půjdeme podívat na tu nudapláž, která se nám před lety tak moc líbila. Sedli jsme si zhruba do míst, kde jsme byli i posledně, a já nadšeně Robinovi popisoval, jak se tady skvěle cítím a jak je skvělé být u moře jen tak, bez ničeho. Robin se zase moc netvářil.

„Ty, Robine, tebe to se mnou moc nebaví, co?“

„No, Fildo, jako baví, ale jdeš do toho moc po hlavě, tohle nejsi ty, to tvoje nadšení ze všeho, hrozně to přehráváš.“

„Možná přehrávám, ale alespoň se snažím, asi nejsem úplně přirozenej, ale je to proto, že chci, abychom k sobě našli zase cestu, tak se tě snažím nějak povzbudit. Ale od tebe prostě necítím žádnou snahu.“

„Tak snahu, hledám si k tobě zase cestu, říkal jsem si, že se tady budu cejtit jako tenkrát, ale nějak to není ono.“

„Tak Robe, tehdy jsme byli mladý a ta chemie fungovala úplně jinak. Přece žádnej vztah nevydrží v takový intenzitě jako na začátku nebo jako za mlada. Včerejší den tady nenajdeme, ale můžeme zase najít jeden druhýho.“

Ani tento rozhovor nikam nevedl a Robin byl spíše otrávený, pořád byl na telefonu a případně si s někým psal. To ve mně vyvolávalo velkou nejistotu. Co to může znamenat? Pokud to s tím nerdem skončilo, znamená to, že má někoho jiného?

Večer jsme šli do restaurace kousek od jedné z pláží, kde nabízeli rybí speciality. Jak jsme dosedli, přiběhl k nám číšník, mladý, vysoký, šlachovitý Španěl s naprosto svítivým úsměvem na tváři:

„Hola seňoras, bienvenido, quieres un menú?“

Číšníkovi nebylo víc než pětadvacet, jeho tmavé oči nás propichovaly a pendlovaly mezi mnou a Robinem. Vyzařovala z něj tak neskutečně pozitivní nálada a radost ze života, taková, kterou už jsem dlouho u nikoho nezažil a taková, kterou bych si představoval u Robina. Objednali jsme si, a zatímco Robin se buď otráveně díval okolo sebe nebo si s někým psal, já koutkem oka pozoroval tu běhající nálož pozitivní energie. Pak jsem se podíval zase na Robina a nálada se mi zkazila, takže jsem si ji opět spravil pohledem na číšníka, kéž by ten mohl předat alespoň desetinu toho pozitivního Robinovi, to bychom byli někde úplně jinde.

Najedli jsme se, dali si ještě jednu skleničku, když jsem viděl, jak si Robin opět s někým píše, moje nervy už to nevydržely:

„Robe, musím se tě zeptat, ty si s někým píšeš?“

„Jojo, s Dominikem, řešil něco kolem jedný zakázky a teď píše, že bude třeba pořídit nový kotouče na pilu.“

Jenže já měl v sobě červa nedůvěřivosti, tak jsem jen suše dodal:

„Jo s Dominikem, no tak to jo.“

Z tónu bylo jasně slyšet, že jeho lži nevěřím. Jenže Robin mi vztekle dal mobil se zprávami před obličej, kde jsem skutečně viděl vzkazy mezi ním a Dominikem a opravdu to bylo o nějakých nákupech příslušenství do strojů:

„Takhle těžko něco urovnáme, když si nevěříme.“

„Robine, promiň, tohle jsem přehnal, ale zase tak nediv se mi, místo toho, aby ses věnoval mně, tak si pořád píšeš s Dominikem, ani to nijak nekomentuješ a co si mám myslet, po tom všem?“

„Po tom všem? No super, takže to mám zase na talíři.“

Nakonec to vyústilo v tichou hádku, abychom nedělali rozruch v restauraci. Dopadlo to tak, že Robin za sebe zaplatil a řekl mi, že jde spát a abych se mezitím nad sebou zamyslel. Bylo mi příšerně, právě jsem se zachoval jako ta největší stíhačka, na druhou stranu jsem si svoje chování obhajoval. Kdyby mi Robin neprovedl to, co mi provedl, a komunikoval, tak k tomu nedošlo. Kdykoli jindy by mi řekl, co dělá, resp. by mi řekl, že třeba potřebují ty nové kotouče. Sice s tímhle bych mu nijak nepomohl, ale je to taková ta denní rutina, kterou každý řešíme a většinou si o tom řekneme, byť ten druhý tomu nerozumí.

Nakonec jsem si dal ještě jeden koktejl, když jsem platil, číšník byl hrozně úslužný a hlavně opět velice milý, pohledem mě hypnotizoval, jako by chtěl prokouknout celé mé nitro. V kombinaci s jeho vzezřením se mi draly slzy do očí. Tak krásný kluk, a to, co z něj sálá, je něco neuvěřitelného. Jako by tu snad stál Robin v době, kdy jsme se poznali. Robin tedy nebyl nikdy extrovert jako tento mladík, ale hned jsem si to musel spojit a jen si povzdechl, že to bylo něco, co jsem měl a přišel jsem o to. Chvilku jsem se jen tak bezprizorně toulal městečkem, a ještě si ve dvou barech dal osamoceně skleničku a přemýšlel nad budoucností.

Ještě jsem napsal Dominikovi, abych se ho zeptal, jestli si s Robinem tak často píše. Ten mi to potvrdil a zároveň doplnil: Fílo, nic ve zlém, ale takhle jsi trochu stíhačka, nemyslíš?

Jo Dome, já to vím, ale Robin se chová strašně divně a vůbec mě to tady nebaví.

Po příchodu na pokoj, který byl spíše takový menší apartmán, jsem si všiml, že Robin nespí na posteli, ale na gauči, který sloužil jako přistýlka. To pro mě bylo naprosto zdrcující, těšil jsem se, že se tady na ostrově po dlouhé době pořádně pomilujeme, a nakonec by si nejraději vzal jiný pokoj sám pro sebe.

Ráno jsem si chtěl s Robinem promluvit a omluvit se mu, ale ten jen mávl rukou a řekl, abych to neřešil. Den stál za nic a místo užívání si dovolené jsme kolem sebe chodili jako nějací nepřátelé, kteří zde musí přetrpět pár dní. Nastala další noc, kde jsme byli rozmístěni tak jako noc předtím, bylo mi vedro, nervy jsem měl v hajzlu, a tak jsem vůbec nemohl usnout. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít do městečka. Robin se probudil se slovy:

„Co je? Kam jdeš?“

„Robe, nic, ale nemůžu spát, tak se jdu trochu projít.“

Robin se jen přetočil a spal dál. Já se toulal městečkem, kde už běžný život také pomalu usínal, a tak bylo živo jen na různých diskotékách, v klubech a podobných zařízeních. Nechtělo se mi být mezi lidmi, a tak jsem se odebral na pláž, kde jsem sice nebyl úplně sám, ale rozhodně jsem se tak cítil. Sedl jsem si na písek a koukal do tmy směr moře, poslouchal šumění a pozoroval v dáli osvětlené plující lodě. Přišlo mi na mysli, že je všemu konec, můj život teď ztratí jakýkoli smysl, bude ze mě stará zapšklá buzna, která bude všechny jenom srát.

Po chvíli jsem se zvedl a pokračoval dál po pláži, až jsem se ocitl u té rybí restaurace, kde jsme včera byli s Robinem a kde mi trochu náladu zvedl ten sympatický číšník. Restaurace už byla zavřená, ale skrz několik ztlumených světel jsem viděl právě onoho číšníka, jak leští skleničky a jejich čistotu vždy pečlivě prověřuje proti světlu, takže vždycky se podíval směrem ven z restaurace. Zastavil jsem a pozoroval ho, byl to opravdu krásný mladík, vyzařoval španělskou volnost, nespoutanost a divokost, nemohl jsem se od něj odtrhnout. Najednou si mě všiml a zamával s tím přátelským úsměvem a hned se hrnul ke dveřím. Vykoukl:

„Hola, seňor, dnes už máme zavřeno.“

Jeho angličtina byla typicky naučená ve škole, a tak jsem mu dobře rozuměl.

„To je v pohodě, já vím, já šel jen okolo,“ řekl jsem stylem, jak kdyby mě nachytal při krádeži.

„A kde máte partnera?“

Sakra, ten věděl hned, která bije, ale zase jsem se tak nedivil, tady je to naprosto přirozená věc. Obdivoval jsem taky to, jak si nás pamatoval i přesto, kolik lidí tady za den obslouží. Opět si mě změřil, když dodal:

„Ale vy vypadáte nějak smutně, nedáme si sklenku vína? Já bych si dal, než půjdu domů.“

Jeho úsměv mě nemusel nijak přemlouvat, a než jsem se stačil vzpamatovat, seděli jsme spolu na baru s vínem a s vědomím, že tenhle sympatický číšník se jmenuje Javier.

Komunikativní byl hlavně on, vyptával se mě, co dělám, kolik mi je, odkud jsem, a když se dozvěděl, že jsem z Čech, zasnil se a říkal, že by se jednou hrozně rád podíval do Prahy, a nezapomněl se pochlubit slovy:

„Ahoj, jak se máš?“

Já jsem na něm mohl oči nechat, opět ten jeho úsměv, a všiml jsem si, že měl rozepnuté horní tři knoflíky na košili, takže na mě vykukovala blýskavá, holá a snědá hruď, na které se občas poškrábal. Z toho se mi doslova točila hlava, zároveň mě Javierova přítomnost vystřelila do nebeských výšin, jeho pozitivní energie, jeho zájem o mě, to bylo něco, čeho se mi delší dobu nedostávalo, a ve spojení s jeho mládím to na mě zafungovalo dokonale.

Javi byl původem z Andalusie, ale přestěhoval se sem, jelikož tady není takové vedro jako na pevnině a je zde po celý rok práce, která je lépe placená. Sice je to dřina na šest dní v týdnu, ale prý mu nic jiného nezbývá, bydlí se skupinou kamarádů, a tak dost ušetří a věří, že si jednou našetří na vlastní bydlení. Pak se zase vrátil ke mně a ptal se mě, proč jsem dneska sám. Byl to pro mě cizí člověk, ale okamžitě získal mou důvěru, a ani nevím proč, řekl jsem mu, jak to s Robinem máme, že jsem z jeho chování nešťastný, že tohle měla být dovolená na usmířenou, ale je to pravý opak.

Javi nalil další víno a trpělivě poslouchal, položil mi ruku na koleno a povzbudil mě, ať se ničeho neobávám, že všechno špatné jednou odejde a bude zase dobře. Zároveň mi řekl, že by se Robinovi divil, kdyby opustil tak hezkého a zároveň fajn chlapa. To mě zarazilo, ale zároveň potěšilo, takže to, že nás dva odhadl na partnery, nebyla náhoda, Javi je tedy taky asi náš. Jeho slova mě skoro dojala, položil jsem svou ruku na jeho, poděkoval za kompliment a zároveň vysekl pár komplimentů jemu, přičemž jsem očima pendloval z jeho očí na jeho hruď. Všiml si toho a bezostyšně se zeptal, jestli se mi to líbí, a košili si více rozhrnul.

Vzmohl jsem se jen na odpověď, že se mi to hrozně líbí a že i on celkově se mi dost líbí a ať se nezlobí, že mu to říkám takhle na rovinu. Javi se jen usmál, že se nemám omlouvat, že ho to těší a že já přijdu sympatický jemu, že o své vrstevníky moc nestojí, že se raději potká s někým starším, čímž mi definitivně potvrdil svoji orientaci, kdy mi bylo blbé se zeptat napřímo.

Javi ale neotálel a řekl rovnou, že když se mi líbí jeho hruď, že se určitě nebudu zlobit, když si rozepne košili celou. Než to dořekl, koukal jsem na jeho hubené tělo, vykukující z bílé košile. Bylo celé holé, skoro bych řekl chlapecké, jen od pupíku dolů byla houština černých chlupů, takových, které bych čekal spíše na prsou. Byl tak neskutečně přitažlivý a raději jsem si nechtěl ani představovat, kam ten chlupatý podbřišek vede. Javi mi rovnou nabídl, jestli si nechci odložit tričko, že je stejně horko. Podíval jsem se směrem ven z restaurace, která byla prosklená. Pochopil moje obavy a řekl jen:

„Neboj, z venku sem k baru není moc vidět, a stejně teď už tu moc lidí nechodí.“

Nešlo odmítnout, a tak jsem si sundal tričko, chvilku jsme se na sebe dívali a chvílemi se na sebe pousmáli. Vzal jsem opět jeho ruku a začal ji hladit a přejíždět k předloktí až na paži. Javi mi začal kloubama od dlouhých prstů jemně přejíždět po těle. Po chvilce se naklonil a políbil mě, okamžitě jsem mu to vrátil, načež nás oba strhla prudká vášeň, kdy se naše těla nalepila na sebe a jazyky se do sebe zapletly, co to šlo. Postavili jsme se naproti sobě a opět natiskli svoje těla na sebe. Cítil jsem horkou, hebkou španělskou kůži na sobě, oba jsme se na sebe mačkali, jako bychom se chtěli navzájem rozdrtit. V rozkroku jsem cítil bouři, kterou umocňovalo Javiho vzrušení, které jsem cítil skrz jeho kalhoty.

Najednou se Javi zastavil, vzal mě za ruku a vedl do útrob restaurace, kde jsme skončili v takovém malém kanclíku. Jakmile zavřel dveře, vrhl se na mé kraťasy, které okamžitě letěly dolů, já se fascinovaně díval na jeho bouli v kalhotách, díky které nebyla vůbec vidět přezka od pásku. Zajel jsem rukou do míst, kde jsem tušil pásek, a přitáhl si ho k sobě. Zároveň jsem hledal, kde bych pásek mohl rozepnout, přitom jsem cítil tvrdost Javiho ptáka. Povedlo se, kalhoty spadly dolů a Javi stál přede mnou jen ve slipech. Byl hubený jak na těle, tak na nohou, kde však měl prales černých chlupů. Nejvíce mě ale zaujaly slipy, to už jsem dlouho u nikoho neviděl. Ačkoli byly černé, byl na nich jasně znatelný mokrý flek a vzhledem k jeho vzrušení toho ani moc neskrývaly. Zato z očí mu koukalo celé peklo čertů a španělská vášeň. Pevně jsem ho stiskl za zadek a druhou rukou zmáčkl jeho penis přes slipy. Javi hluboce vzdychl, to už se ale naše jazyky opět propletly.

Ten žár byl spalující, cítil jsem horkost jeho těla a zároveň jeho parfém s vůní santalového dřeva. Nemohli jsme se od sebe odlepit, to už ale byl můj mozek absolutně zatemněn, plácl jsem Javiho po úzkém zadku, padl na kolena a stáhl jeho slipy. Přítmí kanceláře oslnil blýskající se Javiho žalud. Snědý penis, kterému do dvaceti čísel mnoho nechybělo, stál tak, jako kdyby dva týdny zahálel. Trs černých chlupů navazoval na jeho krásně chlupatý podbřišek, zato koule byly hladce oholeny tak, aby zvýraznily dokonalost Javiho chlouby. Nejprve jsem se zabořil právě do těch hladkých koulí, které jsem vášnivě olizoval, abych je nakonec vtáhl do útrob mých úst. Javi se propnul, aby se ozvalo jen:

„Síí, Felipe, sí!“

Pak jsem se hned začal věnovat jeho penisu, který jsem také nasál do pusy, hned jsem cítil jeho sladkou šťávu a pulsující krev v žilách. Měl jsem problémy ho celého dostat do pusy, ale i to se nakonec téměř povedlo. Sevřel jsem ho ústy a moje hrdlo sevřelo jeho žalud, kam se snažil zlehka přirážet. Moje ruce Javiera obejmuly, aby dlaně pevně zmáčkly jeho zadek, což byly jen takové dva tenké chlupaté kmínky.

Po chvilce ze mě vyklouzl a vrhl se pro změnu na kolena on, stáhl mi mé trenýrky, kdy mi opětoval to, co jsem mu právě dal já. Po chvilce mě otočil a zabořil se do mého zadku, cítil jsem horký, mokrý a mrštný jazyk mezi půlkami. Měl jsem mžitky blaha před očima, doslova jsem mu chtěl na ten jeho roztomilý ksichtík sednout, aby mohl ještě hlouběji. Po chvilce se zvedl a penisem se natlačil na zadek, přičemž mě zalehl a začal líbat za uchem, pak jsem uslyšel zašeptání:

„Felipe, chci se omrdat.“

Nešlo říct ne, taková vášeň, co mezi námi byla, by odmítnutím okamžitě zanikla a já sám jsem to upřímně chtěl. Javier našel v kapse kondomy a jeden z nich si začal nandávat. Jak byl tenhle rošťák připravený, no asi jako číšník v restauraci má dost podobných zkušeností. Pousmál se, plivl si na ruku, kterou mě vší silou plesknul po zadku, kdy to štíplo tak, až mi naskočila husí kůže. Pak ještě poklekl, dvakrát plivl do míst, kde před chvílí řádil jeho jazyk. Záhy jsem ucítil tlak, po kterém následovala vlna blaženosti a absolutního vzrušení. Javi mě jednou rukou chytl kolem podbřišku a pomalu mě tlačil tak, aby pohodlně zajížděl stále hlouběji. Druhou rukou si mě jistil na rameni, když jsem to ucítil, začal jsem jeho prsty líbat, až mi Javi strčil ukazováček do pusy a já ho mohl sát a olizovat.

Javier se do mě dostal tak hluboko, jak to jen jeho délka umožňovala, chvilku počkal, abychom si oba zvykli, a pak už následovaly klasické pohyby s tvrdými přírazy, které byly čím dál rychlejší. Bušil do mě jako mašina a nezapomněl mě občas fláknout po levé či pravé půlce. Jeho výdrž byla neskutečná, vyměnili jsme několik poloh a Javi byl neúnavný, snad po dvaceti minutách jsem uslyšel dýchání, které napovídalo, že se blíží konec. A taky ano, Javi ze mě vyjel a nařídil mi, abych si sedl na zem, postavil se nade mě, rychle sundal kondom a hned potom se mi na obličej a do pusy začaly valit mohutné dávky semene, které byly nekončící, stejně jako Javiho výdrž.

Když bylo všechno venku, poplácal mě svým penisem po obličeji a začal tu spoušť po mně roztírat a občas mi zajel svým ochabujícím penisem opět do pusy. Nemohl jsem se na něj vynadívat, v jeho očích se jiskřila spokojenost. Není nic lepšího, než pozorovat oddychujícího, nad míru uspokojeného chlapa. Pak mu došlo, že já ještě nejsem u konce, padl tedy do mého klína, kde můj penis zmizel v jeho puse. Hladil jsem ho ve vlasech, na zádech, užíval si doteků po jeho nohách, netrvalo dlouho, a i z mého dechu bylo jasné, že bude brzy konec. Javi však neuhnul a já s tlumeným řevem napustil pusu tohoto španělského mládence. Ten se pousmál a začal mě líbat i s náplní jeho úst.

Padli jsme na zem, leželi vedle sebe a usmívali se, pak jsem se otočil na bok, hladil jsem Javiho po těle a užíval si každé jeho zákoutí. Tohle dodalo právě prožitému sexuálnímu zážitku nádech erotiky a intimity. Javi ležel a na tváři mu hrál jeho obrovský úsměv, nakonec se taky natočil, dal mi pusu se slovy, že to bylo skvělé. Začali jsme se oblékat a u baru dali ještě skleničku vína. Pak už se musel rozloučit, jelikož potřeboval jít spát, aby zítra zvládl další směnu v restauraci.

Já se ještě chvilku coural po městečku, bylo mi hrozně dobře, tak dobře, že jsem si ani nedokázal vzpomenout, kdy naposledy mi takhle bylo. Od prvního dotyku až do této chvíle jsem si na Robina ani nevzpomněl, až nyní a začalo mě hryzat svědomí. Sakra, co jsem to udělal? Tak my jsme tady proto, abychom se udobřili, a já provedu to samé, co provedl Robin mně? Ale hned vzápětí jsem si to pro sebe začal omlouvat. Co mi zbývalo? Robin se ke mně chová hrozně, i tady se nic nezměnilo, já svoje city potřebuji živit a ano, mám i svoje biologické potřeby, kterých se mi hrubě nedostává a Javier mi tohle všechno dal. Byl na mě laskavý, hodný, jevil zájem, byl hrozně sexy a dal mi opět pocítit, co to znamená být v objetí někoho. Asi to bude pěkný kurevník, který využívá toho, že sem jezdí mnoho turistů, ale co? Kdyby mi Robin dal trochu zájmu, tohle by se nikdy nestalo. Pak jsem zase přemítal, že jsem se zachoval stejně jako Robin a je to vůči němu hnusné, ale hned jsem měl zase před očima Javiera a Robina upozadil.

Po příchodu na hotel Robin tvrdě spal, hned na mě padla stísněná nálada, ale po zalehnutí do postele jsem se usmíval nad právě prožitým zážitkem. Připadal jsem si, jak kdybych trpěl bipolární poruchou, chvilku v depresi, chvilku v naprosté euforii.

Druhý den jsme vyrazili po vlastní ose na túru na Roque Nublo. Krásná příroda, krajina jak z obrázku, tropické vedro, ale mezi mnou a Robinem mráz jak na Sibiři. Normálně bych si výlet užíval naplno, ale s touhle atmosférou jsem se spíše těšil, abychom byli už zpět na hotelu a já si mohl zajít na pláž nebo k bazénu a dát si o samotě nějaký koktejl. Myšlenkami jsem se také neustále vracel ke včerejšímu zážitku, na jednu stranu jsem se cítil vůči Robinovi provinile, na stranu druhou jsem si dělal alibi sám pro sebe a potvrzoval si, že to muselo takhle skončit a tenhle výlet mě v mém jednání utvrzoval čím dál více. Namísto abych myslel na nás dva, jsem čím dál více myslel na Javiera, bylo to sice divoké, ale bylo v tom to kouzlo vzájemného poznávání, oťukávání, zájmu, přesně tak, jak to bylo před mnoha lety s Robinem. Ta energie, ta chemie mě k Javimu vracela čím dál více. Bylo mi jasné, že to je jen epizoda v mém životě, za pár dní odletíme a Javi zůstane zde. Jenže co bude dál? Budu mít Javiho pořád v hlavě a co horší, začnu ho srovnávat s Robinem. A Robin teď prohrává na plné čáře.

Byl opět pozdní večer, já se osprchoval a zalehl, Robin také a opět jsem nemohl usnout. Vstal jsem, že se půjdu znovu projít, ale je vám asi jasné, že tentokrát ta procházka neměla mít náhodný cíl, ale naprosto zřejmý. Robinovi jsem jen řekl, že je mi zase vedro a jdu se ještě projít. Restaurace už byla zavřená a já uviděl Javiho ve stejné činnosti jako včera, dnes jsem ho ale nepozoroval, ale rovnou zaklepal na výlohu. Javi rozzářil svůj úsměv a pustil mě dovnitř. Náš společný čas jsme strávili jako včera, jen s tím rozdílem, že již nebylo třeba se tak oťukávat a svršky kromě spodního prádla jsme při líbání rozházeli různě po restauraci, teprve pak jsme zalezli do kanceláře. Sice již zde chyběl ten moment překvapení, ale o to intenzivnější prožitek to byl. Hormony hrály svoji symfonii, a když bylo po všem, leželi jsme opět na podlaze, ale dost déle než včera.

Nakonec jsme se začali ze srandy pošťuchovat, až jsem před Javim utekl do restaurace, abych si sebral svoje věci a mohl se obléknout. Když jsem se ohnul pro kraťasy, které se válely na zemi, přiběhl Javi zezadu a vší silou mě plesknul přes zadek. Vykřikl jsem, ohnal se po něm, a přitom jsem se nesoustředěně podíval směrem z výlohy ven. Chytil jsem Javiho ruku, abych se mu pomstil, ale vtom jsem zkoprněl a Javiho ruku bolestivě zmáčkl. Došlo mi totiž, co jsem venku právě viděl, otočil jsem se, jestli se mi to nezdálo. Nezdálo. Za výlohou stál Robin a koukal se přímo na mě. Když viděl, že už o něm vím, zatnul bradu, jen studeně pokýval na srozuměnou, otočil se a odešel.