Venkovský příběh – 46. Povodeň

Třásl jsem se, Javi mě uklidňoval, naznačil mi to stejné, čím jsem včera obhajoval sám sebe, že to všechno je důsledek Robinova chování. Cítil jsem se strašně provinile, rychle se dooblékl, rozloučil se a běžel směrem, kterým se Robin vydal. Nikde jsem ho neviděl, telefon mi nezvedal, a tak jsem vyrazil na hotel. Cestou jsem přemýšlel, co mám dělat, co mám říct, na stranu druhou jsem si musel přiznat, že náš vztah je v rozkladu a že tomu tak bylo ještě předtím, než jsem vůbec věděl, že nějaký Javier existuje.

Robin už byl na pokoji, jeho pohled uměl být hodně zlý, ale z tohohle pohledu jsem měl vyloženě strach. Měřil si mě, a než jsem stačil jakkoli zareagovat, tak začal Robin:

„Jasně, takže ty jsi ten, co mě moralizuje, ale jakmile před tebou někdo jenom trochu zatřese řití, tak hned přiběhneš jako nejzoufalejší čokl.“

Ta slova byla vyřčena tak zle, že to ve mně probudilo vzdor:

„Jako sorry, ano, ulítnul jsem, ale proč, to ti nedochází?“

„Aha, takže to je takový to, ty sis užil, tak já musím taky, a teď jsi mi to jako nandal. A nakonec jsem to vlastně způsobil já. Tak to je skvělý, já myslel, že jsme se sem přijeli udobřit, a pán si sem přijel zaprcat.“

„Ano, přijeli jsme se sem udobřit, ale jak se celou dobu chováš? Přijdu si spíš jak nějaká onuce, která tě otravuje, aby sis mohl pořád s někým psát a mě si vůbec nevšímat!“

„Já si psal s Dominikem, myslím, že jsem ti to jasně ukázal, ne?!“

„Jo a celý ty dny si píšeš jenom s Dominikem, to je děsně zajímavý.“

„Ne, to máš pravdu, nepsal jsem si jenom s Dominikem, ale i s našima klukama, s Puckem a s Tondou, co u nás dělá faktury. Ale to je stejně jedno, evidentně si už vůbec nevěříme.“

„No asi ne no, když máš potřebu mě chodit špehovat.“

„No a nedělal jsi mi to samý? Ale já když dělám něco za zády, tak to alespoň umím hrát, tobě ten mrd koukal z očí, tak jsem si to měl nechat líbit?“

Už jsem se na nic nevzmohl, tak jsem jen pokrčil rameny se slovy:

„No skvělý.“ A odebral se do ložnice.

Těch posledních pár dnů jsme se s Robinem viděli vždy jen na pokoji. Nemluvili jsme spolu a každý jsme si den trávili po svém. Co dělal Robin, netuším, samozřejmě mě napadlo, že třeba zkouší někde někoho nabalit, ale asi mi to bylo i jedno. Já se toulal po plážích, vyrazil sám do hor, seděl po kavárnách a pozoroval šťastné lidi, jak si užívají svůj pobyt, zatímco já prožívám opravdovou noční můru. Hůře jsem se v životě asi necítil, potkalo mě v životě pár špatných zkušeností, ale vždy jsme tu byli pro sebe s Robinem a navzájem se podrželi, abych já nebo Robin přečkal to špatné, co nás potkalo. Ale teď nikoho nemám, zůstal jsem úplně sám, nemám koho obejmout, komu se vyplakat na rameno. Myslel jsem, že to nejhorší, co mě mohlo potkat, je rozloučení s rodiči, ale ne, tohle je to nejhorší, co jsem kdy zažil.

Za Javierem už jsem nezašel a raději ani nechodil okolo jeho restaurace, abych ho náhodou nepotkal. Naštěstí jsme si ani nestihli vyměnit nějaký kontakt na sebe. Bylo ode mě zbabělé, že jsem tam alespoň jednou nepřišel, abych se s ním rozloučil. Prostě jsem zmizel, jak největší srab. Usoudil jsem, že Javimu to zase tak moc vadit nebude, jelikož jsem jistě nebyl první ani poslední host tohoto typu.

S Robinem jsme se tak na delší dobu sešli akorát na cestě domů, kdy jsme vedle sebe seděli v letadle, ale nepromluvili spolu ani slovo. Byl to nejdelší let v životě, ačkoli trval kolem pěti hodin, přišlo mi, že jsme obletěli třikrát zeměkouli, jak to bylo nekonečné.

V Praze nás přivítalo studené, větrné a velmi deštivé počasí, jak dokonale to dokreslovalo atmosféru mezi námi. Jen od auta na nás mával rozesmátý Dominik:

„Hoďte si věci rychle do auta a jedem, v tomhle marastu se s váma ani nijak vítat nebudu.“

Vyrazili jsme a Dominik hýřil dobrou náladou:

„Tak co, beach boyové, to jste přiletěli do slušnýho humusu, co? Tady leje už tři nebo čtyři dny a ten hnus má pokračovat.“

Spíše jsme mu to jen odkývli. Hustá atmosféra se dala krájet, což Dominik vycítil, a tak s vtipkováním přestal. Robin potřeboval na záchod, a tak jsme zastavili na pumpě. Když jsme s Domčou zůstali sami, podíval se na mě:

„Ty, Fílo, vypadáte voba hrozně, stalo se něco?“

„Dome, stalo a nevypadá to mezi náma vůbec dobře, mám strach, že všechno mezi náma skončilo.“

„Fílo, neee, to mě poser, to mi ani neříkej, co se stalo?“

„Dome, teď ne, ale večer nebo zítra bych se u tebe stavil a pokecali bychom, jestli ti to nebude vadit.“

„No Fílo, jasně že ne, to je jasný.“ Chvilku byl úplně zaražený. „Ne, tomu nevěřím, vy dva přece od sebe nemůžete, neber si to osobně, ale vy jeden bez druhýho nebudete fungovat, jak máte.“

„Dome, není to definitivní, spíš to jsou moje docela reálný obavy.“

To už se vrátil Robin a dojeli jsme domů. Tam nás čekali nadšení kluci plni očekávání na vyprávění. Bohužel i oni záhy pochopili, že je něco špatně. Já se přesunul klasicky do ložnice a Robin do pokoje pro hosty. Stál jsem v ložnici a koukal tupě z okna. Namísto abych klukům nadšeně vyprávěl, jak bylo, mě nenapadlo nic jiného, než začít vybalovat s tím, že věci rovnou vyperu. Klukům jsem řekl, ať mi dají věci, které je třeba vyprat. To samé zřejmě napadlo Robina, jelikož jsme se potkali v koupelně a oba měli hromadu prádla.

„Fajn, že to neseš, ukaž, udělám velký prádlo,“ řekl jsem Robinovi.

„Fílo, v pohodě, já si zvládnu vyprat sám.“

„No já vím, že zvládneš, ale je zbytečný, abychom každý prali zvlášť.“

„Fílo, myslíš to asi dobře, ale je zbytečný se snažit.“

Tahle věta pro mě byla jako bodnutí nožem. Už jsem mu neodporoval a šel do ložnice. Nevěděl jsem, co dělat, a tak mě napadlo jen napsat Dominikovi: Dome můžu se stavit tak za dvě hoďky?

Jasný.

Když jsem se chystal k Dominikovi, vlezl do ložnice Libor:

„Tati, nezlob se na mě, ale tohle se nedá vydržet, skoro jste nás s Fildou ani nepozdravili, nemyslíš, že zasloužíme nějaký vysvětlení?“

„Máš pravdu, Libčo, no víš, já vím, že jste to mysleli dobře, a nechci, aby sis něco ty nebo Filda vyčítali. Ale zkrátka jsme se tam rozhádali ještě víc.“

„Do hazjlu, a co se stalo?“

Uhýbal jsem pohledem a cítil jsem se jak školák, který dal učitelce mrtvou myš do kabelky a teď to vysvětluju svému taťkovi. Váhal jsem, ale Liborovy plamenné oči mě přesvědčily, že budu jednat na rovinu:

„Libčo, dobře, řeknu ti to na rovinu jako chlapovi, vždyť už stejně chlap jsi. Prostě jsme k sobě nemohli najít cestu, a když jsem se byl projít o samotě, potkal jsem někoho, kdo mě hodně zaujal a já zaujal jeho. No a Robin na to přišel, pak se to ještě víc zhoršilo.“

Libor zavrtěl vztekle hlavou:

„Tati, promiň, že to řeknu, ale jsi vůl, fakt vůl!“

„No dovol, jak to se mnou mluvíš?!“

„Tak jak zasloužíš, myslel jsem, že alespoň ty máš nějakej rozum, na rozdíl od táty Robina, ale jste voba jak umanutý. Prostě ti to říkám, jak to je!“

„No dobře, ale tak trochu úcty ke mně, nemyslíš?“

„Neboj, v úctě tě mám, o to strach mít nemusíš, ale tohle mě nasralo!“

Nakonec jsme se dohodli, že to Libor nějak jemněji vysvětlí Fildovi a já kráčel směr Dominik. Cestou jsem přemýšlel nad tím, co mi Libor řekl, takhle ke mně ještě nikdy nemluvil, byl jsem z toho vykolejený, ale nakonec jsem mu musel dát za pravdu a chápal ho.

Dominikovi jsem celý příběh povyprávěl dopodrobna, seděli jsme naproti sobě v jeho ložnici, tak jak jsme to dělávali v dobách, kdy to byl ještě jeho dětský pokoj. Monča se s dětma dívala na nějaký film a nechala nám prostor. Dominik se na mě díval vyčítavým pohledem a poslouchal bez jediného slova. Když jsem svoje vyprávění dokončil, zavrtěl hlavou:

„Fílo, Fílo, já si nemůžu pomoct, ale ty jsi idiot, to se nedá jinak říct.“

„No super, Dome, ještě ty do mě kéruj, jako by mi nestačil Libor, kterej mi řekl defacto to samý.“

„Jako já to nemyslím hnusně, no… vlastně trochu jo, ale co sis myslel, že mu to nedojde? Nebo i kdyby mu to nedošlo, ty takovýhle věci prostě neumíš. A hlavně to vypadá, jakože se mu mstíš za to, co ti udělal. Ještě předtím jsi ho stíhal kvůli tomu chatu se mnou.“

„Msta to nebyla, ale choval se ke mně hrozně, pořád se tvářil, jak když jsem mu na obtíž. No pak se objevil kluk, kterej byl milej a měl o mě zájem, jako o člověka.“

„Ježííš Fildo, to já přece taky, proč ses neozval, jestli jsi potřeboval někoho na pokec?“

„Jenže on byl navíc hezkej a taky můj poslední sex byl kdo ví kdy. Jel jsem tam s tím, že i na tohle dojde s Robinem, ale nic, no a tenhle se po tom všem ke mně ještě začal lísat, takže to byla, na rozdíl od tebe, přidaná hodnota. Nevím, jak bys reagoval ty, kdyby ti lezla mrdka z uší, jako mně v tu chvíli.“

„Hele, Fílo, to já nevím a ani si to nechci představovat, ale říkám si, když jsi měl na to chuť, proč jsi nešel za Robinem a nevzrušil ho sexem, třeba by to ocenil.“

„Nevím, Dome, ale asi na rovinu, na jedné straně je někdo, kdo je usměvavý a má zájem, na straně druhý je kyselá prdel na pokoji.“

„Já vím, Fílo, je to těžký a jsem rád, že já jsem tohle nikdy řešit nemusel, jen mi teď řekni, doufám, že se budete snažit se dát nějak dohromady?“

„Upřímně, Dome, se bojím toho, že to nedáme.“

„No a ty osobně bys o to stál?“

„Jako asi jo, ale chtěl bych, aby to bylo jako dřív, abychom se na sebe usmívali, měli se rádi a aby tam bylo takový to hezký, tahle tichá domácnost, napětí, hádky jsou k hovnu a musím říct, že na to myslím doma, teď, v práci, když jdu někam ven a dost mě to ničí, to bude asi fakt lepší konec.“

Ještě jsme chvíli seděli a Dominik hledal cesty, jak ze začarovaného kruhu ven. Bohužel jsme na nic nepřišli, a tak si dali alespoň dvě piva a já šel domů. Cestou domů jsem opět přemýšlel, a i když jsem už věděl, že náš vztah s Robinem je u konce, tak někde v hloubi mnou zmítal obrovský strach, že to všechno končí. Pořád silně pršelo, jako by i nebesa věděla, proč sem toto počasí pouští.

Doma jsem pochopil, že Filda už ví od Libora, jak se věci mají. Filda, který tíhl vždy spíše ke mně než k Robinovi, byl vůči mně očividně rezervovaný. Ne že by byl na mě nepříjemný, ale připadal jsem si jako vzduch. Sakra, opravdu je to všechno jenom moje vina? Robinovi odpustili a teď jsem ten špatný já? Bloudím stále v kruhu, hledám příčiny našeho stavu, vím, že jsem udělal chybu, snažím se ji i ospravedlnit, ale je to správná cesta? I když vím, že já si nezačal, mám vůbec právo si svůj čin omlouvat? Myslel jsem si, že zrovna Filda to pochopí a bude na mé straně i tak, ale to, co se stalo, je pro něj ještě příliš komplikované, jeho oči jsou především ustrašené z toho, co přinese budoucnost, a zrovna v tomhle věku, i když se tváří jako největší frajer, jsou kluci tak křehcí.

Další den odpoledne jsme se po práci s Robinem potkali ve dveřích:

„Robine, můžeme si spolu chvilku sednout o samotě?“

„Asi by to bylo třeba, co, Fílo?“

„Robe, já jsem úplně v koncích, vůbec spolu nekomunikujeme, jsme tu jak dva cizí lidi, řekni mi, jak to vidíš do budoucna? To budeme okolo sebe pořád takhle chodit?“

„Fildo, mám asi úplně stejný pocity, chtěl jsem ti to říct dneska nebo zejtra, ale nevidím jiný východisko, než se s klukama odstěhovat zpátky do Vojkova. Sám asi cejtíš, že jsme se totálně odcizili a v týhle dusný atmosféře se nedá žít, to by nám jeblo všem. Jenom potřebuju pořešit ukončení nájemníků, vím, že je to teď drzý, ale kdybych tady mohl ještě s klukama chvilku bydlet, budu ti dávat nějakej nájem, o to se neboj.“

Začaly se mi koulet slzy, to, co jsem vnitřně čekal, ale zároveň si to nechtěl přiznat, tu najednou bylo.

„Robe, ta atmosféra mezi náma je fakt děsná, ale tak trochu jsem to čekal, nevím, jestli to chci, spíš ne, ale zase chci žít klidně, jelikož to, co je, mě prostě sžírá. Nechci konec, vždyť nám bylo spolu tak krásně, měli jsme se tak rádi, tak proč to tak dopadlo?“

„Já vím, Fílo, já to tak taky nechtěl, ale už to tak dopadlo, neboj, nechci tě nenávidět a budu doufat, že to tak budeš mít i ty vůči mně. Na druhou stranu to asi takhle chci, cítím to tak a nevidím žádnou budoucnost.“

Řekl to tak opatrně, přesto rozhodně, že nebylo pochyb, že jeho rozhodnutí nijak nezvrátím.

„Robe, nechci tě přemlouvat, pořád tě mám nějak rád, i když je pravda, že to, co mezi námi bylo dřív, někam vyprchalo. Cítím, že jsi rozhodnutej, ale samozřejmě bydlete tady, jak dlouho potřebujete, a hlavně mi nic neplať, co to je za nápady? Jen mi prosím tě slib, že budu moci vídat alespoň kluky.“

„Fílo, to se neboj, Liborovi to stejně už zakázat nemůžu, Fildovi ještě pár měsíců ano, ale budu se snažit nechovat se jako čurák a máš jistotu, že kdykoli tě budou chtít vidět a třeba tady i přespat, bude to čistě na nich. Neboj, pořád vím, jak tě mají rádi, a hlavně vím, co všechno jsi pro ně udělal, takže by mě hanba fackovala, kdybych jim znemožňoval tě vidět. Sám chci, aby to všechno proběhlo v klidu, i když je mi jasný, že to bude hodně smutný.“

Byl pátek, obvykle nejveselejší den v týdnu, ale tentokrát to byl snad můj nejčernější pátek v životě. Pípla mi zpráva od Dominika, že doufá, že se dnes stavíme na šichtě. Jen jsem mu napsal, že dnes to opravdu nedám, že se něco stalo a že asi ví co. Pak už jsem jen padl do postele a začal plakat a zároveň přemýšlet o prázdné budoucnosti. O budoucnosti, o samotě bez nikoho, o životě poustevníka. Venku stále lilo a já chtěl utéct někam ven, podíval jsem se alespoň na net, kdy tohle hrozné počasí skončí. Psali, že by podobné počasí mělo být ještě dva dny, a zároveň hlásili, že se dramaticky začínají zvedat hladiny řek, a to především u nás v jižních Čechách. Koukal jsem tedy do tmy a poslouchal tu spoušť za okny, zatímco moje oči jakoby kopírovaly dění venku.

Druhý den ráno jsme se všichni potkali u snídaně, kluky jsme seznámili s tím, na čem jsme se včera domluvili. Kluci byli zdrceni a chudák Filda začal také plakat:

„Táto, Fílo, když já tě nechci ztratit,“ díval se na mě zoufalým pohledem.

„Neboj, Fildo, i když se odstěhujete, neznamená to, že se nebudeme vídat. Kdykoli mě budeš chtít vidět nebo já tebe, tak se uvidíme. V tomhle se nic nemění. I já vás oba chci vídat, budeme kousek od sebe, a kdybyste chtěli tady přespat, tak tady máte navždy dveře otevřený.“ Snažil jsem se ho v klidu konejšit, i když mi to moc nešlo, zvláště při pohledu na toho nešťastníka.

Nakonec jsme se zase odebrali každý do svého pokoje, abychom byli o samotě. Brzy odpoledne mi zvonil telefon, byl to Dominik:

„Ahoj, Fílo, tady Dominik, nechtěl jsem tě votravovat, ale Kaká je někde pryč a Pucek už běží, jde o to, že řeka už se pomalu rozlejvá a teď hlásili, že praskla hráz Malivskýho rybníka, takže přijde nějaká vlna. Stěhuju naše do patra a potřebuju co nejvíc nábytku dostat nahoru. Neměl bys čas mi přijít pomoct?“

„No jasně, Dome, že se ptáš, hodím něco na sebe a letím.“

Dominik bydlel pár metrů od říčky, která rozdělovala Záboří na dvě části, hned vedle mostu, který ji překlenoval. Říčka tekla právě přes Malivský rybník, takže nebezpečí zatopení bylo opravdu velké. Vyběhl jsem za Robinem.

„Robe, malér, Dominik bude asi vytopenej, tak mu letím pomoct vynést věci do patra, nechceš jít taky?“

Do Robina jako když kopne. Vyletěl, shodil domácí oblečení se slovy:

„Ježkovi voči, moment, hodím něco na sebe a jdu s tebou.“

Přiběhli jsme k Dominikovi na dvůr, řeka už byla rozlitá a na malé části dvorku již byla voda, o zídku bylo vyskládané dřevo na zimu a zpod zídky už také probublávalo trochu vody. Kousek vedle byla králíkárna a vedle kovárna, kde kdysi kraloval pan Pavelka, když byl ještě v plné síle. Zaběhli jsme dovnitř, Dominik zrovna podpíral svého tátu, aby mu pomohl do patra. Přiskočil jsem, abych mu pomohl. Chudák pan Pavelka, pořád to byl ohromný chlap, ale čím byl starší, tím více ho bolely svaly a stále hůře chodil. Bylo mi ho hrozně líto, taková stavba těla a takhle je nyní zhuntovaný.

Pucek už byl na místě a snažil se pohnout s nějakou almarou, se kterou mu Robin šel pomoci. Jak jsme vedli pana Pavelku, Dominik se na mě podíval:

„Díky, že jsi dorazil, kámo, a díky, že jsi vzal i Robina, nechtěl jsem mu volat, abys třeba neměl… no však víš co.“

„Dome, to je jasný a teď nejde o nás dva, ale o tebe, tak žádný dojímání, ať zachráníme, co se dá. Kde máš děti?“

„Poslal jsem je s Mončou k jejím rodičům, za chvilku by měla přijít taky něco pomoct.“

Rodiče Dominika již byli v bezpečí horního patra, začali jsme vynášet elektroniku, Dominik vypnul elektřinu, pak přišel na řadu nábytek a nějaké uskladněné jídlo ve spižírně, pak jsme chtěli zachránit věci ze sklepa, ale tam už byla voda. Pozorovali jsme, jak se zahrada pomalu zaplňuje vodou, Dominik lamentoval:

„Já se poseru, nejdřív to nevypadalo, tak jsem ani nic nepytloval, ale nejsem sám, podívejte, nikdo nemá napytlováno, hlásili, že by to nemělo jít přes koryto.“

Voda zpod zídky bublala čím dál více a hnala se na dvorek:

„Ty vole, králíci, já na ně zapomněl!“ vykřikl Dominik, když jsme se dívali z okna na tu spoušť a uviděli jsme, že voda se za chvilku dostane do spodního kotce.

„Máš tu nějakou bednu?“ zeptal se Robin.

„Počkej, moment!“ začal Dominik zmateně prohrabovat věci, které byly všude poházené.

„Snad jen koš na prádlo tady vidím,“ poukázala Dominikova mamka.

Robin popadl koš, sundal si kalhoty a jen v keckách běžel dolů.

„Počkej, Robe, já tam skočím, už jste mi pomohli dost,“ volal Dominik.

„Prosím tě, v pohodě, už jsem na to vybavenej, tak tam skočím, alespoň si připomenu doby, když ještě měli naši králíky,“ pousmál se a pokračoval.

Přesně tohle byl ten Robin, jak jsem ho znal, rozhodný, ochotný pomoct, zapálený pro věc, ale hlavně z něj v tu chvíli vyzařovalo takové poctivé, nic neskrývající fluidum. Posteskl jsem si, že kdyby z něj tohle vyzařovalo i předtím, tak bychom se možná pohádali, ale nenastal by konec.

Dolní patro již bylo částečně zatopeno, a tak když byl Robin na dvorku, měl vodu už pomalu ke kolenům. S Dominikem jsme taky sundali kalhoty a běželi dolů, abychom byli pro případ potřeby k dispozici. Pucek zůstal nahoře s rodiči Dominika a koukal z okna. Robin vyndal králíky ze spodních kotců a došel nám je podat, kde jsme je dali do bedny, kterou jsme dole našli. Robin šel pro další, ve chvíli, kdy vyndal králíky z druhého patra, se najednou z okna ozval Pucek.

„Ty krávo, vlna!“

Byla to vlna z prasklého Malivčáku, která navíc před sebou hrnula hromadu bordelu, jen okamžik od Puckova výkřiku narazila do zídky, kterou prorazila nejdříve zespoda, ale během dalších dvou vteřin padla celá. Robin se dal na útěk. Voda podebrala králíkárnu a hromadu složeného dřeva, která se začala bortit, jedna z klád podebrala Robinovi nohy, ten se zhroutil do vody. Ušaté chlupáče odnášela voda pryč, ale stejně tak kláda odnášela rukama mávajícího Robina, aby ho po chvilce namáčkla na jinou zeď, která nápor vody vydržela. Za ní následovaly další tři klády, které ho uvěznily. Byl to strašný výjev, který pohltilo tísnivé ticho, vše rušil jen lomoz rozvodněné řeky. Špinavá voda obklopila Robina a začala se barvit do červena.

„ROBINÉÉÉÉÉÉ!“