Konečne som sa odhodlal vziať si dovolenku a vypadnúť niekde, kde si prevetrám kancelárskou byrokraciou zapratanú hlavu. K narodeninám som ešte v lete dostal zimný poukaz do jedného zapadnutého vidieckeho penziónu v rakúskych Alpách, niekde v okolí Achensee. Cez internet som si zarezervoval izbu a tešil som sa na mrazivé zimné večery strávené v hoteli, sediac s rozčítanou knihou a s horúcou šálkou čerstvého čaju za oknami, kde počuť kvíliaci plač silného vetra hrajúci sa so snehovými vločkami padajúcimi na kalamitnú nádielku čerstvého snehu.
Ve sklepě jsem ještě nikoho nepíchal. Všecko je jednou poprvý :-) A všecko by se mělo vyzkoušet! Žrádla i chlastu maj ostatní nahoře i v obejváku dost; nikdo tam teď nepřijde. Navíc je náš sklep dobře zvukově izolovanej. A taky tam máme slušnej výběr vína…
Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.
Přijde mi zpráva. Jen se nenápadně podívám. Objeví se fotka. Sakra, schovám mobil zpátky do kapsy. Nechci se teď tady na městským úřadě dívat na fotky nahýho zadku. I když byl pěknej. Vím, že mě Sebastián spamuje dalšíma zprávama, cítím, jak mi mobil neustále vibruje v kapse. Ale už se na něj nepodívám.
„Ne? Jaký ne?! Víš co? Napadlo mě, že by se odkaz na to video moh nějakou záhadnou cestou dostat i k tvýmu fotrovi. Co ty na to?“ –– „On… on stejně všechno školní rovnou maže,“ pokusil se zmrdík chabě zaprotestovat. Asi tušil, jak by ho fotr zřezal, vidět mladýho tančit v dámským prádle. –– „Ale zprávu s názvem VÁŠ SYN KURVIČKA, tu by si otevřel, že jo?“
Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.
Mark klečel vedle hrobu. Prsty zarýval do kypré hlíny, která zakrývala Liemino tělo. „Pomstím tě, lásko. Zaplatí za to, co ti udělal. Kdybych měl umřít, jeho život vyprchá jako první, přísahám. Je to jediná věc, kterou mám teď před sebou.“ Čelem se dotkl země a rozplakal se.
Teda, nevím, svý poprvé jsem si představoval trochu jinak. Bože, jak ho má asi velkýho?! Jestli adekvátně postavě, tak je to fakt Bigus Dickus a je to v prdeli. Akorát že v mý a nejspíš natržený. Kruci, já nechci brečet! To jsem kurva na zavolání? Ani se nezeptá, jestli můžu…
"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.
Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil… Našel jsem zbraň!
„Tak počúvaj sem, ty Romeo. Na toho vytočeného buzíka ti seriem. Zaujíma ma len do takej miery, ako ho dokážem využiť vo svoj prospech. Odo dnes mi budeš robiť osobného otroka, budeš pri mojej nohe 24 hodín denne, ja si len niečo pomyslím a ty to už budeš mať splnené, ak urobíš niečo zle, zmlátim ťa ako hada a budem ťa mlátiť dovtedy, kým to nebudeš robiť podľa mojich predstáv. Dovolím ti sa s Kamilom stretávať, kľudne s ním aj šukaj, je mi to jedno, ale keď ťa zavolám, pribehneš od neho ako ratlík. Rozumel si?" povedal kľudne.
"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.
Vzal klíče a podával mu je. Tom k němu přišel a uchopil klíče, jenže Radim je nepustil. Stál u stolu, držel klíče a nevěděl co teď. Radim pohladil jeho ruku, čekal. Věděl, že je to hloupost. Zítra má jeho nadřízený na stole stížnost za obtěžování. Klučina polknul, ale nezdá se, že by chtěl teď hned utéct. Stiskl mu ruku a začal si mladíka přitahovat k sobě.
Lehnu si do postele. Vojtěch skočí za mnou a otravuje. Přitisknu se k němu, hladím rukama jeho hebký kožich. Uklidňuje mě. Už se mi nechce brečet, to ne. Za poslední den jsem stejně vybrečel všechny slzy. Už by ani nebylo co. Jen bych chtěl, abych se zítra probudil a Tom byl můj nejlepší kamarád, zdravý a šťastný kluk.
Držel mě pod krkem; cejtil jsem zblízka, jak je zpocenej. Ta vůně potu se míchala s nějakým deodorantem. Svaly na prackách se mu leskly. Krátce střiženej ježour, zaťatá čelist, ocelový oči, který si mě teď nenávistně měřily… On je… on je vlastně krásnej… Péro mě zradilo a začalo se stavět. „Ty prase! Tebe to snad vzrušuje! Úchyle!“
Přidal proto raději do kroku a kapesní nožík sevřel v prstech ještě pevněji. Rodiče odjeli na chatu, přesto ale věděl, že se doma bude cítit o dost bezpečněji. Přišlo mu až úsměvné, jaký strach může dostat téměř dvacetiletý kluk. Sportovec jako on. Koutky rtů mu pobaveně cukly a veškeré napětí z něj na chvilku opadlo. Kdyby ho tak viděli kluci.
"Myslím," uchechtne se Kevin a znovu zvedne svůj pohled, "že máš tam dole menší problém." Sucho v krku mu nedovoluje vydat ani jedinou hlásku. Jen stojí a s vykulenými kukadly hledí do jasně zelených očí svého společníka, který se šibalsky usmívá. "Měl bys s tím něco udělat," pošeptá Kevin, načež se hřbetem své ruky jemně otře o objem Nikových boxerek a nakonec se otočí a s úsměvem na rtech odchází.
Okamžitě nastražil uši a zpozorněl. Znělo to jako pískání. Skoro jako když píská člověk na prsty, ale mělo to určitou melodii a pravidelnost jako volání nějakého zvířete. Les se zatím zdál opravdu prázdný, ale Thomas si vzpomněl, že může ukrývat ještě horší nebezpečí než moře. Raději se sehnul, opět posbíral své dřevo a rychlým krokem se vypravil zpátky k pláži. Dokonce našel i cestu, která nebyla tak porostlá prapodivnými květinami…, jako by ji někdo vyšlapal. Avšak něco jej bolestivě stáhlo kolem nohy a svět se mu zamotal.
Večer se vydali znovu na cestu. Les dělal čest své pověsti, cesta jim utekla jako nic v naprosté pohodě. Přesto Levan viděl, že Sebastian není ve své kůži. Snažil se ho povzbudit. Často ho bral za ruku, lehkým stiskem žádal jeho pozornost. Upír na něho vždy pohlédl a usmál se. Ale v jeho očích cosi bylo, promluví si s ním ráno.
Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.
Vezmu jeho hlavu do svých dlani a dívám se do jeho vlhkých zarudlých očí. Na moment je zavře, ale zpod zavřených víček se pomalu vykutálí první slza, další už nejsou tak velké a řinou se ven rychleji. Otevře oči a dívá se na mě takovým pohledem, jako by styděl sám za sebe. Položím si jeho hlavu na rameno a nechám ho se vybrečet. Po chvilce ode mě ustoupí, jako by se nic nedělo, obličej má rudý a uslzený a u nosu se táhne náznak nudle. Prohrabe kapsy, ale nic nenajde.
Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct…, prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.
„A co dá…?“ chtěl jsem se zeptat, ale ani to nestíhám doříct a onen modře zářící kousek čehosi se mi samovolně vpíjí pod kůži, z řetězu se stává pevný límec a já cítím – všechno možné. Vnímám, jak se mi sentrenálium v těle propojuje s veškerými mými vzpomínkami, prožitky a vědomostmi, které obohacuje o gigantickou nálož nových.
Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.
Všichni zvedli hlavy, koruny stromů byly propletené, neprostupné. Listy a větve tvořily dokonalý štít. Neviděli nebe, hvězdy, nic. „Ve dne tu bude absolutní tma, nemusíte se bát.“ Celou noc šli, pomalou a vyrovnanou chůzí. Nemluvili a skutečně se cítili uvolnění. K ránu se utábořili.
Strana 70 z 95
