„Kde jste to vzal?“ zeptal se a díval se na mě pohledem plným podezření. „Dostal jsem je…,“ odpověděl jsem tiše. „Kdyby byly pravé, tak máte úžasnou věc. Víte, co to je?“ „Mince…“
„Viděl sem to, tak mi laskavě nelži.“ Tvrdost Zdenkových slov ho ranila. Nic neprovedl, proč se má obhajovat a proč mu jeho přítel nevěří? „Já ti nelžu,“ řekl ostře. Zdenek se rozmáchnul a ubalil mu facku. Radek upadl.
Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.
„Ricku, ty hajzle, jestli ho uděláš, tak si mě nepřej!“ ozval se Lewis, stále týraný mými čtyřmi prsty. „Chci, aby mě tou svou kládou VO-PÍ-CHAL!“ „Dočkáš se,“ odpověděl jsem mu a pořádně ho zatáhl za koule. „Ale až já budu chtít,“ doplnil jsem a stále měl situaci zcela pod kontrolou, kdežto ostatním už dávno sebekontrola unikala mezi prsty. Jimmy už jen tiše naříkal a v tu chvíli mi ho sice bylo líto, ale vůbec nebyl důležitý, Lewis mi vyhrožoval všemi morovými ranami, jestli ho okamžitě nevobtáhnu, a Rick sebemrskačsky obdělával moji kládu s výrazem posvátné úcty.
Řval jsem a prosil, ale on jako by neslyšel a sázel mi na vystrčený zadek jednu ránu za druhou. Cvočky se brutálně zarývaly do masa a způsobovaly mi šílenou bolest. Mrskal jsem sebou jako ryba na háčku ve snaze chránit si zadnici, vyškubnout se mu anebo se alespoň nějak ubránit. Kopal jsem kolem sebe, kousal ho do boku a do zadku a snažil se mu dosáhnout mezi nohy, abych mu zmáčkl koule, ale všechno bylo marné. On se jen smál a řemen svištěl a svištěl.
Už od začátku března jsme, když jsme vařili něco z vajec, vajíčka ze skořápek vyfukovali. Bylo jich docela dost. Přemýšlel jsem, jestli je mám nějak obarvit, ale pak jsem si řekl, že je nechám normálně hnědá a bílá. Přivázal jsem je na barevné mašličky a na Modré pondělí jsem je navěšel na jablůňku, kterou máme před vchodem na statek.
Bylo to něco neskutečného. Objížděl mi praporem brku žalud a špičkou mne lechtal v ústí močové trubice. Dráždil mi ocas po celé délce a šimral mne na koulích, ale i v tříslech, na břiše a na bradavkách. A pak přejel po vnitřní straně stehen až ke kotníkům a na chodidla, a to už jsem ječel. Byl jsem mu vydaný zcela napospas a on mne šimral tím brkem po celém těle.
Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“
Nesnáším lidi. Jo, prostě je nesnáším. Jsou křiví jak šavle. Všichni. Nedá se nikomu věřit. Pořád bejt ve střehu, kdy ti kdo něco provede, nějakou sviňárnu. Naposledy jsem jen tak tak stačil zablokovat účet, než mi ho stačil vybrat můj ex. Styk s lidma jsem se rozhod omezit na nutný minimum. Jedinej, kdo je na světě rovnej, jsou hadi. Od hada vždycky víš, co můžeš čekat. Je předvídatelnej. Pokud se něco stane, je to vždycky tvoje chyba, ne hada.
Skončili jsme v pohodlí jeho postele a já poprvé zažíval opačnou roli. Vždycky jsem byl já tím, koho šukali do zadku, a mne ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Jenže Górdan se mi sám nabídl a já nemohl odmítnout. Vzal jsem si lahvičku s lubrikantem, který byl připravený na nočním stolku. Byl si tedy jistý, že budu souhlasit, napadlo mne a sám pro sebe jsem se usmál. Tak mu tedy ukážu, co umím.
Přede dveřmi stáli upíři i vlkodlaci. Zvuky z pokoje se nedaly přeslechnout a nikdo nepotřeboval vysvětlení, o co jde. Fabris se zatvářil nanejvýš otráveně. „To nemají dost? Jsou neskuteční. Máme jít ke královně a oni…“ „…se pomilují, než vyjdeme,“ dokončil Paul. „Přestaň závidět. Já mít ženu, která by mě takhle chtěla, nevyjdu nejmíň sto let z pokoje. Prostě se našli, jsou si souzeni a jejich spojení, láska a vím já, co ještě, budou pro nás darem.“ Fabris se usmál: „Pravda, taky bych neodolal být takhle zamilovaný.“
Konečně padla zelená. V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku. Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal. Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí. "Čau Marku!" "Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí. "Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."
Nakonec si užili prohlídku mé díry oba dva a chvíli se dokonce dohadovali, že by mi určitě slušel ten obušek, zastrčený v prdeli. Pak se ale spokojili s tím, že mi zase spoutali ruce za zády a oba mne svými obušky pořádně zpracovali zadek, nohy, a dokonce i břicho. Nemohl jsem vůbec nic dělat a nějak se bránit. Varovali mě, že jestli po nich i jen vykopnu, budou to brát jako útok na veřejného činitele a takové obvinění jsem si fakt nemohl dovolit. A tak jsem je prostě nechal, ať si do mě praští, a doufal, že je to brzo přestane bavit. Přestalo asi za čtvrt hodiny, protože už byli oba docela uhnaní. Když jsem se nemohl bránit, tak jsem je aspoň honil sem tam po místnosti.
„Zrychli, to už se nedá vydržet,“ skučím mezi vzdechy, jenže Marc to vidí jinak. Zase mi trochu pohoní ocas, ale přiráží furt pomalu. Mučí mě a já zatínám prsty do těch nažehlenejch srdíček. Snažím se ho přirážením donutit k tvrdýmu rychlýmu finiši, ale on se nenechá vyvést z klidu. Nemám představu, jak dlouho si se mnou takhle hraje, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalu dovnitř, chvilku počká a stejně pomalu ven, že ho skoro vytáhne.
„Ááách, jooo,“ vydechnul jsem znova. Nohy nad hlavou, stehna přimáčknutá jeho dlaněmi pevně k břichu, až jsem se bořil do polštářů gauče. Zadek vystrčenej nahoru k němu, půlky v téhle poloze roztažené, až by se jeden začervenal. Vyholený půlky, poznamenávám. Týpkovo péro, z větší části zaražené, teď působilo jako dokonalá součást tohohle lascivního sousoší. Noční sousoší lascivity – super název, musím si ho zapamatovat.
Už víckrát jsem se zabýval tím, co budu dělat, až můj výcvik skončí a já budu moct tábor opustit. Přemýšlel jsem, jestli si ještě dokážu představit život bez mého instruktora, jestli bych se mohl vrátit k obyčejným heterosexuálním vztahům, anebo si v Irsku najít milence. To se ale nezdálo tak jednoduché, jak to vypadalo, protože spousta lidí měla náboženské předsudky a v konzervativní katolické společnosti byli homosexuálové tvrdě pronásledováni a diskriminováni. Jako nejjednodušší řešení se zdálo mé setrvání v táboře, jenže to bohužel nebylo možné.
Zajede mi pod dekou klidně rukou mezi nohy. „Jo, doslova,“ sevře můj ocas, kterej ve vteřině reaguje. Odkládám šálek s kafem, abych se nepolil, a zírám na toho svalnatýho boha vedle mě. Jsou Vánoce, nebo co? Splněnej sen! Stahuje ze mě deku. „Líbil ses mi od první chvíle, ale tohle prostě nesmím,“ usmívá se a sklání se k mýmu stojícímu péru.
Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.
Byl jsem zoufalý a brečel jsem, ale můj křik nikdo neslyšel. Anebo slyšel a kašlal na mě. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam zavřený, ale připadalo mi to jako dny. Měl jsem žízeň a mé ledviny už dávno přestaly překotně pracovat. Taky jsem měl hlad, ale to se dalo vydržet. Absolutní zoufalství a pocit, že mne pohřbili zaživa, ale bylo mým největším problémem. A pak halucinace. Mozek, kterému scházely vjemy, si je začal vymýšlet. Možná i proto jsem otevření dveří nejdřív vůbec nezaznamenal.
Nejdřív bych ale upozornil, že pokud ten deník svíráš v rukou a chystáš se ho teď hned vyhodit, nedělej to. Přerušil bys totiž řetězec lidí, kterým je tento deník určený. Přerušil bys řetězec lidí, kteří jsou důvody, proč můj život skončil. Ano…, pochopil jsi správně. Pokud ten deník držíš v ruce a ten před tebou dodržel pravidla, pak jsi jeden z příběhů, které mě připravily o sílu.
Sebastián vybere míč, odpálí ho přes síť. Kluk za sítí po něm sice skáče, až se rozplácne do písku, to už ale míč odskakuje ven z hřiště. Ten bod je dostane do finále. Filip vyskakuje do výšky, rozbíhá se k Sebastiánovi a objímá ho.
Zíral jsem na něj a mráz mi běhal po zádech. Bylo mi jasné, že zažiju něco nepředstavitelného a že se mi to nejspíš moc líbit nebude. V prvním okamžiku jsem měl sto chutí se otočit a zdrhnout. Byl to takový šílený iracionální impuls. Přitom jsem věděl, že dveře od bytu jsou zamčené a ven se prostě nedostanu. Navíc pokusem o útěk bych si všechno jen zhoršil.
Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“
Měl na rukou chirurgické rukavice a počínal si nesmírně opatrně a jemně. Kdyby to šlo, vrněl bych blahem. Ležel jsem na břiše, ruce a nohy doširoka rozhozené a užíval si dotyky hojivé chladivé mastičky na vnitřní straně stehen, na varlatech, mezi půlkami i na celé zadnici a pak nahoru po páteři na záda. Když byl ošetřovatel hotov, přikryl mi natřená místa gázou a pomohl mi se otočit, aby mohl pokračovat na přední straně mého těla. Ochotně jsem pokrčil a roztáhl nohy, aby se svýma rukama dostal do každého záhybu, do každého místečka a slastně jsem zavřel oči.
Běží mi myšlenky a všechny říkají, že jestli za něco zkusit zabojovat, je to o něj. Normálně stavím hráze, zdi, a druzí aby se přes ně dolovali ke mně, schovanému ve svém 'bezpečí'. Nevím o něm dohromady pořád skoro nic, ale na piedestalu už ho mám vystaveného. Ať řekne cokoliv, udělám to, rodí se ve mně odhodlání. Kdyby šlo o sex, bude to prubířský kámen. Ale včera se hlásil k tomu, že o úlety nestojí, tak to leda jako že mě tak nebere a byl bych výjimka pro první rande?
Strana 67 z 95
