Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 7. Vychovatel

V místnosti byl ještě jeden chlap. Ten stejnej jako včera. Měl v ruce důtky. Nic povzbudivýho.

„Tak, zmrde, teď si řekneme pravidla,” ozval se ten, co mě přivedl. „Kleknout!”

Svezl jsem se na kolena uprostřed místnosti. Ruce jsem dal pro sichr za hlavu tak, jak jsem byl zvyklej od Górdana.

„Hele, zmrd s největším pérem, co jsem kdy u zmrda viděl, je chápavej,” posmíval se mi vychovatel.

„Možná by nám mohl přestat kecat!” ozval se ten s důtkama a vší silou mě přetáhl přes záda. Rozplácl jsem se na zemi a zařval.

Rány důtkama začaly pršet na mý záda i zadek. Mlátit mě začal i druhej chlap. „Tak ty seš na holky, jo? To povídej někomu jinýmu, zmrde!” řval na mě. „Potom, jak jsi včera vyhulil pana O’Sheridana, ti to uvěří leda tvoje prababička. A před doktorem se ti postavil, sotva ti šáhl na koule. To se heterákům nestává!”

„Prosím, pane, už mě nebijte! Přiznávám se, jsem gay!” řval jsem. Bylo mi jasný, že jsem v hajzlu. Proflák jsem se sám, s tím už se nedalo nic dělat. Jo, mohl jsem jim nakecat, že si vydělávám jako šlapka na pánskejch hajzlíkách, ale efekt by byl stejnej. Navíc u kurvy by se mohlo to tlustý prase bát nějaký nákazy. A já se k němu potřeboval dostat co nejdřív.

„Tak proč jsi lhal?” konečně si důtky daly voraz.

„Bál jsem se, že mě vyhodíte ze školy. Buzerant mezi samejma klukama není zrovna vítanej.”

Oba nade mnou hlučně oddechovali a bylo slyšet, jak jim skřípou kolečka v mozkovnách. Moje odpověď byla jednoduchá a logická. Marně na ní hledali nějakej háček.

„Tak ty rád hulíš vocasy?” první chlap. „A rád si necháš protahovat lauf?” přidal se druhej.

Ležel jsem na břiše a mlčel. Jasně, že teď mi to daj sežrat. Šlo o to, co měli od tlusťocha O’Sheridana povolený. Ten byl pověstnej tím, že do tajů análního sexu zasvěcoval nováčky sám tím svým obřím kyjem. Felan pak skončil na ošetřovně. Když jsem ale nebyl nováček, tak o to potěšení třeba přijdu. A to by nebylo dobrý. To by šel celej plán do hajzlu.

„Kleknout!”

Poslechl jsem jak nataženej na pérko. Záda i zadek mě bolel od masáže důtkama, ale prostě jsem to vytěsnil. Nemyslet na nepohodlí jsem se naučil už dávno.

„Tak se předveď,” první chlap spustil kalhoty a já měl v mžiku napůl schlíplej ocas u pusy. „A dej do toho všechno, jinak vodsaď nevodlezeš.”

Vzal jsem opatrně do pusy obnaženej žalud, co mi vychovatel strkal pod nos. Stiskl jsem ho rty těsně pod rantlem a objel jazykem špičku. V puse mi začal tuhnout. Chlap zavzdychal, rozkročil se a nabídl mi koule k olízání. Vyhověl jsem mu. Kupodivu jsem s tím neměl problém. Chlap příjemně voněl a sex z něj byl cejtit na kilometr. Vůně jeho oholenýho rozkroku mě vzrušila. Koukl jsem po něm. Ošklivej taky nebyl. Prostě správnej drsnej samec. Vzrušoval mě a ocas se mi ve chvíli nevešel do plastový klece. Tah kroužku nad koulema byl nesnesitelnej, ale bolest jen umocňovala mý vzrušení. Ještě několikrát jsem pořádně nasliněným jazykem přelízl chlapovi žalud a pak se na jeho stojící péro nasunul. Nebyl ani zdaleka tak vyvinutej jako Górdan, takže jsem ho bez problémů dostal až do krku. Zalapal po dechu.

„Ty vole, ta buzna se nám tady snad udělá,” vyprskl druhej chlap při pohledu na mý péro, narvaný v CéBéčku.

Rána důtkama mezi lopatky mě probrala z transu, do kterýho mě ten sexy samec dostal. Vůbec jsem nechápal, co se děje. To ta jeho vůně mě dostala do varu. Feromony se mnou pěkně zacvičily a nebyl jsem sám. I chlapovi se moje kouření líbilo.

„Nech ho, ty kreténe!” okřikl svýho kolegu. „Chceš, aby mi ukous ptáka?”

„No jo, já zapomněl, že seš taky buzík. Tak si to tady užij,” odfrkl druhej chlap a uraženě vypochodoval z místnosti.

Dělal jsem, že se mě to netýká, ale byl jsem rád. Síly se vyrovnaly, byli jsme jeden na jednoho. Dál jsem jazykem důkladně zpracovával péro v mý puse a kouřil ho, jak nejlíp jsem dovedl.

„Vstaň!” chlap vytáhl svůj ocas a pomohl mi na nohy. A pak udělal něco, co jsem nečekal. Zamkl dveře a osvobodil můj tepající klacek. „Jestli mě práskneš, zabiju tě,” varoval mě důrazně.

„To bych nikdy neudělal, pane,” řekl jsem procítěně. Uvolněnej ocas mi trčel pod břichem. Dejchal jsem s otevřenou pusou a myslel přesně na totéž, co chlap proti mně. Na sex.

„Seš ten nejhezčí kluk, kterýho jsem kdy viděl. Až se tě O’Sheridan nabaží, budeš můj otrok. Já tě tady ochráním.”

„Děkuji, pane.”

„Přines židli.”

Poslechl jsem. Chlap si svlíkl kalhoty, spuštěný ke kotníkům a posadil se. Rozhodil nohy daleko od sebe a ukázal mi na místo mezi nima. Klekl jsem si a čekal na další povely.

„Pěkně mě vykuř, ale udělat se nesmíš. Tu klec jsem ti sundal, protože je na tebe takhle mnohem hezčí pohled. Ne pro tvý potěšení. Toho se dočkáš možná za odměnu a možná vůbec.”

„Děkuji, pane,” nic chytřejšího mě nenapadlo.

Objel jsem chlapovi jazykem nejdřív koule, ale i celej ocas. Slinama jsem nešetřil, aby byl spokojenej. Pak jsem znovu vzal žalud mezi rty a mazlil se s ním jazykem. Fakt jsem se snažil, abych mu udělal dobře. A kouření byla moje parádní disciplína. Górdan si mě dobře vycepoval. Kdyby mě teď viděl, asi by nebyl moc rád. V akci bylo ale dovolený všechno. To patřilo k věci.

Pomalejma zásunama jsem vychovatele dostával do varu. Líbilo se mu, jak hluboko do krku ho zasunu. Chtěl pokornýho suba, tak jsem mu ho předvedl, i když jsem byl všechno jiný, jen ne pokornej.

Chlap zhluboka dejchal a pomalu zrychloval frekvenci přírazů. Snažil jsem se, seč mi síly stačily, abych ho v tom chlapským ráji udržel co nejdýl. Nasával jsem jeho ohon do sebe a ještě ho dráždil špičkou jazyka na spodku i na žaludu. Chrochtal blahem.

„Dělej, přitlač tím jazykem a stiskni mě, nebo tě seřežu! Snaž se, ty kurvo líná,” řval na mě, i když jsem dělal maximum. „Ty líná mrdko, natrhnu ti prdel, jestli mě pořádně nevykouříš,” vyhrožoval mi. Potřeboval to ke svýmu vzrušení. Byl zvyklej deptat kluky. Nebyl jsem si jistej, jestli by svý výhružky splnil, anebo to byly jen chlapácký kecy. Tak vyvinutej nebyl, aby mi ublížil, seřezat mě ale mohl. Rákoska se tady při výchově používala denně.

Chytl mě pod krkem a začal mi ládovat péro do krku fakt brutálně. Dusil jsem se a vyhrkly mi slzy. Dál jsem ale držel a jen se modlil, ať už se vycáká. Furt mi nadával a vyhrožoval, ale taky zvyšoval razanci přírazů. Jak mi tisknul krk, zmenšil prostor i pro sebe. Jeho péro sebou konečně začalo škubat a koule se přitáhly k tělu. Už jsem moc nevnímal, jen jsem lapal po dechu. Přál jsem si jediný, ať už to skončí. A to se mi splnilo. Zarazil mi péro, kam až to šlo, a obstříkl mi mandle takovou dávkou, že jsem to skoro nestihl polykat.

„Všechno to spolykáš, ty línej zmrde!” řval a dávkoval mi další a další příděly. Nechápal jsem, kde se v něm vzalo to množství. Měl jsem fakt co dělat, aby mi ani kapka nevytekla.

Když mě pustil, složil jsem se na zem. Chlap se nade mnou sklonil a chytl mě za pořád tvrdej ocas. Měl obrovskou sílu. Málem mě zvedl do vzduchu. Zařval jsem hroznou bolestí.

„Válet se tady jak líná mrdka nebudeš, ty hajzle!” pustil mě. Už už jsem si chtěl pochroumanej bolavej ocas ošahat, ale včas mi docvaklo, že bych to pěkně odsral. Nesměl jsem se dotýkat svýho přirození a zakrejvat se před vychovatelem. Zvedl jsem se zase do kleku, ale ocas mi pořad pulsoval bolestí. Vychovatel stál rozkročenej nade mnou s CéBéčkem v ruce.

„Stoupni si a nohy pořádně od sebe!”

Poslechl jsem a nechal si bolavej ocas nacpat do klece a zamknout.

„Máš kliku, ty zmrde,” pochválil mě, že se mi tam pochroumanej ocas vešel.

„Ano, pane,” ani jsem se nehnul, i když nasazování CéBéčka bolelo jako čert.

„Kouřit ale umíš, jen co je pravda,” konstatoval, když mě postrčil ke dveřím. „A teď pojď, odvedu tě do tvý třídy.”

Šel jsem vedle vychovatele přesně tak, jak mi to přikázal. Řekl mi, že když mě vede samotnýho, měl by mi dát pouta. To ale neudělal. Že mu prej s bolavým čůrákem stejně nikam neuteču, když chodím tak pěkně doširoka. To měl pravdu. CéBéčko bylo peklo a těsný kalhoty uniformy mi pohmožděnej ocas ještě přimáčkly k tělu. Až budu zdrhat z ložnice toho tlustýho prasáka, budu mít dost.

Chodby školy a ubytovny byly pěkný bludiště. Ošklivý dělnický baráky, spojený dohromady přístavbama s ošuntělou tovární halou. Tam byly dílny, kde se severoirská dělnická třída učila pracovat. Etalon hnusu. Každou chvíli našeho pochodu jsem díky nalejvárně od agenta Protřepat, nemíchat věděl, kde jsme. Strávil jsem s ním nad plánem toho odpornýho areálu snad půl dne, kdy mě zkoušel, jak bych se dostal z bodu A do bodu B. Taky jsem se musel naučit, kde co je. Bylo to proto, abych mohl ze školy kdykoliv bezpečně zdrhnout. Z jakýhokoliv místa jsem musel trefit tam, kde mě měli vyzvednout Górdanovi muži s autem.

Přiblížili jsme se ke křídlu, kde měl tlusťoch O’Sheridan svůj bejvák. Myslel jsem, že je přes den někde v nějaký kanceláři ve škole, proto mě překvapil křik a pláč, co se z bytu ředitele školy ozýval. Koukl jsem nenápadně po vychovateli, ale ten si toho nevšímal. Možná ale, že jsem na jeho obličeji uviděl lehkej náznak spokojenýho úsměvu. Měl jsem sto chutí se ho zeptat, jestli se přidá, ale byl jsem zticha.

Vychovatel mě dovedl do třídy. Cestou to vzal kolem jídelny a nechal mě, ať si vyzvednu balíček se snídaní a svačinou. Měl jsem hlad jako čtyři vlci, ale kdy si mám jídlo sníst, jsem se nedozvěděl. Místo v lavici jsem měl vedle Ercana. Sedl jsem si a podepřel bolavou hlavu. Krk, kterej mi ten hajz mačkal, se začal ozývat. Byla mi ukradená velká hromada učebnic, kterou jsem měl připravenou. Bolel mě ocas i krk a já si chtěl ze všeho nejvíc lehnout a spát. Příště asi pošlu Górdana do háje, říkal jsem si, i když mi bylo jasný, že to neudělám.

Vychovatel se ve třídě chvíli zdržel. Polohlasně něco probíral s učitelem. Mluvili o mně, to jsem pochopil, ale bylo mi jedno, co řeší. Dřív nebo pozdějc se to dozvím. Rozhlížel jsem se po třídě a zjišťoval, že moje sny a noční můry se naplňujou. Vedle katedry stála na stupínku dřevěná koza s řemenama a v koutě se v kýblu máčely různě dlouhý a silný rákosky.

„Ó, jak milé, pane McDowelle, že jste nás poctil svou vzácnou návštěvou,” ozval se učitel afektovaně.

Rory McDowell bylo moje falešný jméno. Vstal jsem a omluvil se, že jsem měl konzultaci s vychovatelem.

„To mě ale nezajímá, pane McDowelle. Školní řád platí pro všechny a vy jste přišel o hodinu později na výuku. Víte, co to znamená?” protivnej, pisklavej, ironickej hlas.

„Ano, pane,” odpověděl jsem pevně, i když ve mně byla malá dušička. Školní řád jsem musel znát zpaměti. Čekalo mě rákoskou deset na holou.

„No výborně, tak se prosím obtěžujte sem dopředu a svlékněte se donaha.”

Šel jsem jak svázanej. Požadavek na svlíknutí mě překvapil a trochu rozhodil. Doufal jsem, že se to vyřeší jen stažením kalhot. Nestál jsem o exhibování před celou třídou, ale na výběr jsem nedostal.

Než jsem se svlíkl, vybral učitel rákosku. Vzal delší a silnější. Nebyl jsem si jistej, že je to výhra. Ve třídě by bylo slyšet, kdyby spadl špendlík. Sedělo tam asi patnáct kluků a skoro ani nedejchali. Snažil jsem se je nevnímat. Odpojil jsem se od okolí podobně, jako když mi strojek zajel do vlasů. Prostě jsem se nahej ohnul přes tu kozu a vůbec si nepřipouštěl, že všichni čumí mezi mý vyšpulený půlky. Pocit to ale byl úplně jinej než na dražbě trestů s Masterem Tylerem. Tam bylo ve vzduchu vzrušení a sex, kdežto tady byl cejtit z každýho póru strach.

Nemusel jsem počítat, to obstarala třída. Já měl jen po exekuci učiteli poděkovat. Chytl jsem se madel na koze. Učitel se nezabejval žádnejma poutama. Jen mi přikázal vydržet bez hnutí, jinak dostanu víc ran.

Během pár chvilek jsem učitele pasoval na saďoura číslo jedna. Nechal mě tam přehnutýho a jen řečnil ke třídě, jak je důležitý dodržovat kázeň a docházku. Prospěšnost tělesnejch trestů ale nikoho nezajímala a mě už tuplem ne. Já to chtěl mít co nejdřív za sebou, ale ten hajzl s rákoskou to viděl přesně opačně. Pot mi stejkal do očí, i když ve třídě žádný horko nebylo. A učitel se skvěle bavil a sem tam mě poplácal po zadku. Když se mu zdálo, že je málo vystrčenej, hned vyštěkl, ať se víc prohnu.

Po pěti minutách jsem byl psychicky na sračky. Nikdy bych nevěřil, co se mnou udělá tohle ponížení před celou třídou. Górdan ze mě udělal středobod mýho i svýho vesmíru a já se podle toho choval. Všechno se točilo kolem mě, dokonce i rekonstrukce jižního křídla a zahrady. Začal jsem se považovat za něco víc a to mi vůbec nepomáhalo. Už nikdy nebudu to bezvýznamný hovno u cesty z chudinský čtvrti Belfastu. Ne v mejch vlastních očích. A přitom teď mi bylo mý sebevědomí jen pro zlost.

Zasvištění rákosky mě fofrem probralo.

Švih!

První rána konečně dopadla na můj předpisově vystrčenej zadek. Dal jsem si za úkol nezařvat. Nejsem žádnej napomádovanej rozmazlenec, abych nevydržel deset ran rákoskou. Jsem chlap, doháje! Bolest byla ale šílená. Zaťal jsem zuby tak, že jsem si je málem vylámal. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do bušení krve v mý hlavě.

Švih!

Druhá rána, snad horší než první. Zaklonil jsem hlavu a otevřel pusu v němým výkřiku. Pořád jsem to ale dával a byl zticha. Snažil jsem se nemyslet na bolest. Nepřipustit si ji k tělu.

Švih, švih, švih!

Učitel zrychlil bití, takže jsem měl půlku trestu rychle za sebou. Celá prdel mě pálila, protože byla už dost pochroumaná od výprasku důtkama. Na to se ale nebraly žádný ohledy. Zbitý studenti tady byli na denním pořádku a nikdo s nima neměl slitování. Příšernej ústav, tahle škola.

Švih!

Šestá rána, mnohem silnější než prvních pět. Přetlakem se mi zatmělo v mozku, jak jsem se snažil neřvat a nehnout se. Pot ze mě jen lil a šumění krve v žílách bylo ohlušující. Zvedl se mi žaludek, ale rozdejchal jsem to, šťastnej, že jsem nic nejedl.

Švih, švih, švih!

Tři rány v rychlým sledu, každá stejně hrozná jako ta šestá. Marně jsem zadržoval slzy. Sice jsem na sebe uvnitř řval, že nejsem ubrečená sračka, ale vůbec to nepomáhalo. Zatím jsem ale ani nepípl.

Švih!

Konečně poslední desátá rána. Učitel s ní chvíli počkal a pak se rozmáchl celou paží a šlehnul mi takovou, že jsem málem poskočil i s kozou. Čekal jsem to, takže jsem se obrnil. Prostě jsem tam ten moment nebyl a bolest se mě netýkala. Když mě ale dostihla, byla strašná. Funěl jsem s otevřenou pusou a snažil se rozehnat mraky v mozku. Pot smíchanej se slzama kapal na flekatý dřevo. Zajímalo by mě, kolik nešťastníků tady nechalo svou stopu, vypálenou do podlahy. Sůl se na prknech podepsala tak, že to žádnej lak nenapraví.

„Už se můžete postavit, pane McDowelle,” blahosklonně mi dovolil pisklavej hlásek.

„Děkuji vám za vaši výchovu, pane,” stoupl jsem si před tím ubožákem vyzývavě do pozoru. Jo, měl jsem tváře mokrý od pláče, ale hlas jsem měl pevnej a celý mý tělo dávalo najevo, že mě nezlomí.

„Až do konce teoretické výuky budete stát nahý v koutě, pane McDowelle,” zapištěl ten zkurvysyn, vyprovokovanej mou hrdostí. „Ruce dáte za záda, rozkročíte se a ani se nehnete. Jinak si zopakujete výchovnou lekci na koze.”

„Ano, pane,” odpověděl jsem pevně.

„A nezapomeňte si pak vzít žlutou kartičku,” dodal piskloun vítězoslavně.

„Ne, pane,” mile jsem se usmál. Jedna žlutá kartička mě nemohla rozházet. Nebudu tady tak dlouho, abych jich nasbíral víc.

Přesunul jsem se do kouta. Byly tam namalovaný dvě stopy. Na ty jsem si stoupl, aby byl piskloun spokojenej. Ruce jsem spojil za zádama a zapíchl pohled do zdi ve vejšce očí. Prdel mě nesnesitelně pálila. Nejradši bych si ji ošahal a promnul a ještě radši si na ni dal ledovej obklad. To jsem měl ale smůlu. Lepší ale bylo stát v koutě než sedět na seřezanejch půlkách v lavici.

Čekaly mě ještě dvě vyučovací hodiny s pisklounem. Učil nás něco jako teorii a bezpečnost výroby, abychom si ve školních dílnách neuřezali a neusekali ruce a nohy. Autoritu měl ten šmejd pořádnou, protože nikdo při těch kecech ani nehlesl.

Vydržel jsem ty dvě hodiny před obědem jen tak tak. Chvílema mnou třásla zimnice, chvílema mě polejvalo horko. Krk mě bolel a ocas a prdel taky. Taky žaludek jsem měl jak na vodě. Teprve po zvonění mi piskloun dovolil se oblíct. Za dvě hodiny bez hnutí jsem byl celej ztuhlej, takže jsem docela hekal bolestí. Navíc se mi kůže na prdeli bolestivě napínala při každým ohnutí.

„Nechceš pomoct?” Ercan se objevil vedle mě. Nikdo jinej si mě díkybohu nevšímal. Seřezanej kluk tady nebyl žádná atrakce, ale každodenní realita.

„Díky, zvládnu to sám.”

„Tak pohni. Kdo přijde pozdě na jídlo, má žlutou kartu.”

Zadřenej mozek mi vydal informaci, že to už bych měl dvě žlutý karty. Se dvěma žlutejma kartama bych místo večeře dostal dvacet rákoskou a za pět žlutejch bych dostal červenou. A ta už znamenala parádní průser. Za tu byla noc v kleci venku. Nahej a za každýho počasí. Osm hodin surovýho očistce, kterej mi vylíčil v barvách Felan, protože jím taky prošel. Odsral to tehdy zápalem plic a měl kliku, že to přežil.

Do jídelny jsme s Ercanem doběhli jen tak tak. U okýnka stáli ještě dva kluci a venku už byla připravená dívčí třída. Vlítli jsme do dveří jak velká voda, aby náhodou vychovatele, co měl službu, nenapadlo nás zastavit. Byl to zrovna ten můj, co se nechal ráno vykouřit. Kvůli němu jsem měl prdel zmalovanou rákoskou.

„Dobré poledne, pane,” pozdravili jsme oba uctivě.

Čuměl jsem do země a doufal, že si mě nevšimne, ale marně. Ercana poslal dál a mě si postavil do pozoru.

„Večer se u mě budeš hlásit. Pan O’Sheridan tě chce na noc k sobě domů.

„Ano, pane!”

„Těš se,” dodal ještě a pak mě nechal jít.

Ercana jsem doběhl až s tácem nechutnýho žrádla u stolu. Odporně zelenošedá hrachová kaše a nějakej kus tlustý flákoty. Ani Górdanův pes by to nechtěl.

„Musím najít bráchu,” šeptal jsem, protože u jídla jsme nesměli mluvit. V tu chvíli jsem byl vděčnej, že tam Ercan je. Bez něj bych byl možná v průšvihu.

„Vždycky odpoledne přikládá do kotle. Kluci, co mu pomáhaj uklízet, to říkali.”

Věděl jsem, kde je kotelna. Přes celej areál školy. To byl malér, protože nebude snadný se tam dostat. Nesměl jsem se vůbec vzdálit od svý skupiny, kdyby mě někdo viděl, dostanu červenou kartičku hned. A pak mi došlo, že za bráchou nemusím osobně.

„Který kluci maj dneska úklidovou službu?”

Ercan se rozhlídl po jídelně a pak ukázal na dva vysoký frajery. Vypadali starší než já, ale já klamal tělem. Podle falešnejch dokladů mi bylo dvacet. Górdan mi pár let ubral a prošlo mu to. Zvedl jsem se a šel si s klukama promluvit. Když jsem se vrátil ke stolu, Ercan na mě zíral s otevřenou pusou. Věděl jsem stejně jako on, že jsem si koledoval o malér. Náhodou mi to ale prošlo. Seanovi jsem poslal vzkaz, že se s ním potřebuju po škole vidět. To stačilo k tomu, aby pochopil, že se něco děje.

Přišel do naší cimry opravit kličku na okně. Měli jsme osobní volno, což znamenalo, že jsme nesměli z pokojů, ale mohli jsme si povídat. Sedl jsem si k němu na parapet a měli jsme chvilku jen pro sebe. Moc jsme toho nenamluvili, protože kolem bylo pořád moc uší, ty podstatný informace jsme si ale řekli. Snad poprvý od tý doby, co jsem začal žít s Górdanem, se na mě brácha nedíval s despektem a nevraživostí. Byl to zase ten můj Sean, kterej mě měl rád a chránil mě. Přesto se mi na něm něco nezdálo.

„Jseš v pohodě?” osmělil jsem se nakonec k otázce.

„To bych se snad měl ptát spíš já, ne?” koukl na mě vyjeveně.

„Já jsem v klídku, ale ty seš celej zelenej?” Byla to pravda. Fakt nevypadal dobře. Podle mě i zhubnul.

„Asi jsem něco špatnýho sněd. Po vobědě jsem blil.”

„Jestli jsi měl to, co my, tak se ani nedivím. Dávej na sebe ale pozor, brácho.”

„To by zas mělo platit pro tebe, ty vole,” usmál se a dal mi takovou herdu, až jsem sletěl z parapetu. Jo, konečně jsem měl zpátky toho Seana, kterýho jsem celej život znal. Netušil jsem sice, kdy se stala ta velká změna a brácha konečně prozřel, ale měl jsem velkou radost.

„Ty jdeš večer k O’Sheridanovi?” Ercan se jak duch zjevil u okna.

„Jo. Proč?” vyjel jsem na něj.

„Tak si dávej pozor,” odpověděl mi a zmizel. Chvíli jsem za ním koukal a pak nad tím mávl rukou. Pozor jsem si tady dával pořád.