Povídky

Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Až do posledně. Do toho našeho loučení před jeho pokojem.

„Co tady vyvádíte?“ nedokážu se v té změti jejich smíchu, pošťuchování a nadávek pořádně zorientovat. „Osky mi původně přišel na deset minut pomoct s noťasem, mám ho poslední dobou děsně zpomalenej a zasekanej, no ale nakonec mi tu rozdává nevyžádaný moudra ohledně něčeho úplně jinýho, tak jsme se tu nějak zakecali… Jo, Oskare, tohle je Vítek, Víťo, Oskar,“ podá mi Mirek jakýsi rychlovysvětlení, jehož součástí je zjevně rovnou i rychlopředstavení. „Ehm, ahoj,“ kývnu na Oskara, když konečně otočí hlavu a vezme mou přítomnost na vědomí. Když si mě konečně všimne.

Vlastně to všechno pořádně začalo až podzimním společenským plesem třetích ročníků našeho gymnázia, kde jsem si konečně přiznal, že naprosto beznadějně miluju Dominika. A Lucii jsem zatraceně záviděl, jak ji tam celou nápadně nenápadně osahává při tanci. Já bych tenkrát vynechal ten tanec, ale osahat bych se od něj nechal. A nejen osahat.

Takto se toulal, až narazil na koutek Santy Clause, všude postavy sněhuláků, stromečky, umělý sníh a všemu vévodil hodný Santa. Poslouchal ratolesti, které mu svěřovaly svá tajemství a sny. Plni očekávání pak odbíhaly doufajíce, že letos budou mít pod stromečkem vše, co si přejí. Santa byl impozatní, Vojta se bavil dětmi, ale i rozvěrnými maminkami, které se také chtěly se Santou vyfotit. Jeho postava byla jako z pohádky a bylo vidět, že i těm maminkám to tak přijde, neboť se při focení k Santovi tulily více než jejich potomci.

Kristián k nemu pristúpil a chytil ho za bundu. „Povedal som, že stačilo. Neviem, či si si všimol, ale ak tu niekto Olivera mláti, som to ja. Rozumieš?“ Jano a jeho partia ustúpili, zjavne nechceli riskovať konflikt s Kristiánom, ktorý mal v škole povesť chladnokrvného a silného športovca. „Fajn, fajn, veď sa len bavíme. Tak šťastné a veselé,“ zamrmlal Jano a spolu s ostatnými odišiel. Kristián sa otočil k Oliverovi, ktorý sa stále držal za tvár, na ktorej sa už začínala črtať červená škvrna. „Si v poriadku?“ spýtal sa Kristián, no jeho hlas neznel práve starostlivo.

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.

Do Honzovej náruče som zapadol, ako keby som do nej naveky patril. S ním všetko zapadalo na svoje miesto. Dokonca aj moje myšlienky pri ňom zrazu dávali zmysel. Záhadne z nich mizli všetky obavy a všetky pochybnosti. V jeho prítomnosti bol svet oveľa farebnejší. Nebol len biely a čierny. Nemal len farbu klaviatúry. Bolo v ňom niečo viac. Na okamih som si spomenul na naše zoznámenie. Vtedy som neveril, že ho dokážem vôbec akceptovať, a zrazu pre mňa znamenal celý svet.

Ta chvíle s Julim v učebně byla jedna z nejromantičtějších věcí, které jsem kdy zažil. Na střední škole jsem to byl vždycky spíš já, co se snažil svůj objekt zájmu něčím překvapit a okouzlit, no a Lukáš, ten můj učitel z vysoké, si už vůbec na takováhle gesta nepotrpěl. S ním byl ten vztah o úplně jiných věcech než zrovna o nějaké romantice. Julián ale zahrál na tuhle mou romantickou strunu, a to doslova, a já vnímal, jak se ve mně tahle dosud potlačovaná část mého já zase probouzí k životu.

Honza mi dal niekoľko možností, ako môžeme spoločne stráviť čas. Jedna možnosť bola, že by sme mohli robiť niečo, čo by som ja robil rád. Lenže to sme práve robili. Boli sme blízko pri sebe, držali sme sa za ruky, hľadeli si do očí a ja som nechcel, aby to skončilo. Tušil som, že akékoľvek moje slová to len zbytočne pokazia, ale aj tak som vedel, že musím niečo povedať, inak by si už o mne určite pomyslel, že som úplne hlúpy. Za posledné dva dni som mu už neodpovedal toľkokrát, že ma až prekvapovalo, ako to zakaždým v pohode prehliadol. „Mohli by sme…,“ zaváhal som, ale nakoniec som vsadil na úprimnosť, „ostať takto?“

Joseph vystoupil na stupínky u kádě. Jeho mužství se právě probouzelo. Ricardo se poněkud sehnul a začal líbat zvedající se penis. Léta nahromaděná touha se drala jako horská řeka. Chlapcovo sotva znatelné úpění ho rozdráždilo. Cítil jeho ruce na svých zádech. Zintenzívnil pohyby svých úst. Objal pevný zadek a přirážel si ho ještě víc.

Sakra, ten mi hnul žlučí, soptím v duchu, zatímco sbíhám schody na pláž. Na nádhernou pláž mimochodem, to se musí nechat! Oceán se šustivě, lísavě vlní, převaluje průzračnou vodu tam a zpátky, odráží se v něm dopolední sluníčko… a celá ta scenerie mě vyloženě zve k vykoupání, jenže to bych se musel vrátit na pokoj pro plavky. A to se mi nechce, a tak se chvilku jen tak rozhlížím kolem dokola, lámu si hlavu nad tím, proč se v té čisťounké a na omak teplé vodě vůbec nikdo necachtá… A pak se vydám jen tak nazdařbůh líným tempem doprava. Courám se podél vody, často teda přímo i vodou, užívám si, jak na mě nikdo nemluví a jak nemusím s nikým mluvit já a jak tu nikde neslyším češtinu… A zároveň mě to vnitřně všechno strašně užírá. Že tu na mě nikdo nemluví, že nemám s kým mluvit já.

Prešiel do spálne a otvoril zásuvku na komode, v ktorej mal schovaný svoj prsteň. Bol to elegantný zlatý prsteň so zafírom, ktorý kúpil pred časom, keď si bol istý, že Filip je ten pravý. Hlavne si pamätal okamih, keď ho pre Filipa vybral – s túžbou, aby ho daroval láske svojho života. Marek sa vrátil do obývačky, kde Filip spoznal v Marekovej ruke dobre známu krabičku z komody, stál s úsmevom na tvári, očividne dojatý. Marek sa priblížil a nežne vzal Filipovu ruku. „Teraz je na mne, aby som ti ukázal, ako veľmi ťa milujem,“ a prsteň mu natiahol na prostredník.

Bolo mi tak trápne, že mi začínalo byť trápne aj z toho, ako mi je trápne, a tak sa z toho stal jeden nekonečný kolotoč. Zobudil som sa už pred hodinou, ale dlho mi trvalo, kým som nazbieral odvahu, aby som vyšiel z izby. Keď som z nej konečne vyšiel, tak som počul Honzov rozhovor s babičkou a to mi začalo byť pre zmenu… ešte trápnejšie. Nevedel som si predstaviť, že sa mám ukázať na oči jemu, a nieto ešte ďalšiemu členovi jeho rodiny. Čo si už len musela pomyslieť, keď jej povedal, že má doma študenta, ktorý to prehnal s alkoholom?