Povídky

Přidám se k potlesku, kterým vyprovodíme konferenciéra z pódia, zároveň mám ale chuť si spokojeně zamnout ruce: konečně se dočkám! Hudbu od Hanse Zimmera miluju! No dobře, trochu to upřesním: miluju hudbu ze spousty filmů. Z většiny filmů. A z her. Nebo i klasický rádiový hity – ale v podání symfonickýho orchestru. Když jsem třeba nedávno objevil nesmrtelnou pecku Right Here, Right Now v symfonické verzi, způsobilo mi to takovej malej duševní orgasmus, haha… Ale k věci: proto jsem dnes tady, v Praze, na koncertě jednoho brněnskýho juniorskýho symfonickýho orchestru.

„Zkusíme to taky, né Feďo?“ Filip přidržel Fedorovu hlavu. Prsty zabořené ve vlasech. Jazyk vnikající do úst. „Seš božskej,“ zašeptal, jeho ruce náhle sjely až do Fedorova rozkroku. Stisknul. Ten se vyděšeně díval ke Karolíně, ale ta dávala hrníčky do dřezu.

Říká se, že v partnerským vztahu hrozí krize po třech, sedmi a desíti letech. Aspoň ve všelijakých psychologicky laděných příručkách se na to upozorňuje. Je v nich teda hlavně plno nápadů, návodů a mouder, jak si takový spokojený partnerský, ale třeba i pracovní vztahy vybudovat a udržovat, a já se jima veskrze snažím řídit, takže mi přijde, že to všechno docela funguje – a že tedy všeobecně v těch knížkách nejsou žádný bláboly. Ale kruci, nemusel bych se na vlastní kůži přesvědčovat o fungování úplně všeho, ne? A tedy právě i o tom načasování těch krizí. Sedm let…

Když dopil a otočil se ke dřezu, aby mohl opláchnout použitou skleničku, protože tady sakra nemají ani tu pitomou myčku, zadíval se pro změnu Julian zkoumavým, zvídavým pohledem na Bernarda. Taky si ještě pořád na novou situaci nezvykl. Že už tři týdny, od začátku letních prázdnin, nebydlí v tomhle rozlehlém rodinném domku jenom se svou mámou a babičkou, ale přistěhovali se sem hned dva další zástupci opačného pohlaví – a sice Lukáš, mámin nový partner, a jeho syn. Bernard, týjo, to je aspoň jméno!

Když se Petr vrátil z koupelny, na stole hořely dvě olejové lampičky, plaváčci. Dávaly se i do hřbitovních luceren. V kulaté nádobce byl olej ke svícení a na něm na třech kouscích korku zapíchnutý plechový držáček knotu. Nádobka stála ve válcovité sklenici. Talířek pusinek z bílku a věneček sušených fíků. Půllitrová sklenice, dvě štamprlky.

Vzájemně stažená trika, rozechvělá kůže obou, až palčivé doteky. Matěj podložil ruku pod záda svého protějšku. Pomalu ho pokládal. Začal přejíždět rty po tvrdnoucích bradavkách. Pocítil nepoznanou touhu po těle pod sebou. Valeriánovy prsty pročesávaly vlasy. Jemné mnutí ušních lalůčků, kresba nehtů na kůži krku. Kolik je podob lásky? Nikdo je nikdy nespočítá. Neustále se rodí nové, aby nahradily předešlé. Prsty obou se znovu semkly. Ústa spojilo nekončící líbání.

Zelená postavička se na semaforu objeví o pár vteřin dřív, než bych potřeboval, a tak se k němu nepřipojím před přechodem, ale dojdu ho až na druhý straně ulice. Dojdu ho, jakoby nic se zařadím vedle něj – a začnu ho míjet, prostě jsem jeden z mnoha kolemjdoucích, kterej si to vykračuje nepatrně rychlejším tempíčkem než on… Akorát že nejsem jeden z mnoha kolemjdoucích. A ani on není jeden z mnoha kolemjdoucích. Pro tuhle chvíli. Pro tuhle naši minutu.

“Pi…pi…pi…,” spustil Jano, ktorý bol už poriadne hladný a dal si prvý hlt. “Pikantný!” dopovedal Arpi. “Pi…pi…piči, ale páli!” nasával vzduch do úst Jano. Nebol zvyknutý na štipľavú papriku, ktorú Arpád doniesol a dochutil ňou guláš. “Prehnal som to?” “Ne…ne…ne…nevadí.”

Brosus chvíli nechápal, co se děje, neovládal své tělo, pokusil se vykročit, málem spadl. Vnímal Merinovu přítomnost uvnitř sebe, cizí, odpudivou, ochromující. Mysl mu zaplavily obrazy mučení, bolesti, všeho, čeho se Merin dopustil. Brosus se snažil ovládnout, získat své tělo i mysl zpět. Stálo ho mnoho sil, než pozvedl oči. Spatřil Riama v okně. Uvnitř něj sebou cosi trhlo, jako by neznámá síla v něm, cizí, a přece teď jeho součástí, reagovala na Riama.

„Musím mít ty kalhoty!" začal jsem panikařit, po čemž on se trochu lekl. Slyšel ale zoufalství, s nímž jsem promlouval, a pochopil, že můj požadavek skutečně nebyl myšlen z legrace. „Musíte je najít," strkal jsem jej směrem, kterým jsem tušil kabinku. „Dobře, dobře, vydržte," řekl mi a pustil mě, to mi však příliš nepomohlo. Znovu jsem se roztřásl. Vycítil to a opět mě chytil. „Bude to jenom na chvíli. Stůjte tady, jsem hned vedle vás." Mluvil smířlivě a přívětivě, natolik, že i já jsem se pokusil alespoň trochu uklidnit a s pažemi obmotanými kolem svého trupu vyčkával, až uslyším, jak se vedle mě pohybuje. To se stalo hned vzápětí. Klekl si na zem a bez problému se začal soukat po podlaze. „Takže…," odtušil, když už měl hlavu za dveřmi. Už jen ta představa pro mě byla nebetyčně nechutná, tma tomu nepomáhala a jeho hlas zněl snad až hravě. Kdyby nebyl moje jediná záchrana, nakopl bych ho. „Čtete rád?"

Snažím se to nevnímat, všechny ty hlasy a myšlenky. Najednou mě něco zaujme. Někdo na mě myslí. Představuje si, jak prozkoumává moje tělo. Jeho jazyk teď bloudí od čelisti, přes krk až k mým bradavkám.

Po večeři dlouho povídali. Gusta se při sprchování prohlížel v zrcadle. No je kus hezkého chlapa, trochu víc ochlupená prsa a nohy. Že nemá Petr v plánu ženitbu, to ještě nic neznamená. Představoval si, jak takové mládí objímá v bocích. Hodně se vidinou jeho těla vzrušil a musel odpustit. Pěkný gejzír málem vystříkal na nedodělanou zeď. Sny jsou sny. Nesmí se jim poddávat.

Na Instáči se tak objeví krátkej prostřih mýho dnešního videoklipu, tentokrát jsem s dronem lítal nad nedalekou zříceninou jednoho středověkýho hradu; pod video přidám poznámku, že celá verze je jako vždycky k vidění na mým Youtube kanálu… No, a pro dnešek mám hotovo, zítra si sem přijdu „posbírat“ lajky a případný komentáře. Užuž chci spokojeně vypnout komp a zajít si pro zaslouženou večeři, když mi zabliká upozornění na příchozí zprávu od nějakýho Joachima.