Povídky

aneb o šlechetném studentovi.
Naučné vyprávění o síle viny a moci odpuštění. Zejména pro mládež dospívající veskrze vhodné a autoritami doporučené.
Důležité upozornění: Využití v textu uvedených erotických pomůcek v souvislosti s léčbou závislostí nemá žádnou relevantní oporu v seriózním vědeckém zkoumání a jejich užití pro medicínské účely nebylo příslušnými autoritami v jakékoliv podobě schváleno. Veškerá v textu uvedená odborná terminologie byla použita výhradně v rámci umělecké licence a text není určen jako doporučení či návod. Čtení může nepříznivě ovlivnit činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, motorickou koordinaci a rychlé rozhodování. Obsahuje doprovodné světelné efekty nevhodné pro děti, těhotné a jinak světlosenzitivní osoby.

aneb o šlechetném doktorovi.
Naučné vyprávění o síle viny a moci odpuštění. Zejména pro mládež dospívající veskrze vhodné a autoritami doporučené.
Důležité upozornění: V textu uvedené hodnocení důkazů, dovozené právní kvalifikace a potencionální trestněprávní důsledky nejsou závazným právním stanoviskem ani názorem k tomu oprávněné autority a nebyly s takovou autoritou ani konzultovány. Veškerá v textu uvedená odborná terminologie byla použita výhradně v rámci umělecké licence a text není určen jako doporučení či návod. Čtení může nepříznivě ovlivnit činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, motorickou koordinaci a rychlé rozhodování. Obsahuje doprovodné světelné efekty nevhodné pro děti, těhotné a jinak světlosenzitivní osoby.

Rybník byl na návrší nad vesnicí, její horní částí, z jedné strany obklopený lesem, ze druhé poli. Na keř nahnutý nad vodou si přehodili trička a plátěné kalhoty. Ve vodě mezi rákosím bylo potopené prkno původně z kusu lávky. Tím se dalo vyhnout bahnu a dál už byla větší hloubka vhodná k plavání. Ostrůvek vznikl naplavením větví, měl tak pět čtverečních metrů, plný prorůstajících vrbových prutů. Mezi nimi lavička z olše. Posadili se. Dal se odsud přehlédnout celý rybník s vlnícím se rákosím.

„To cestou doženeme, do Brna je daleko,“ mávnul rukou řidič a kráska se konečně rozhodla postoupit dál do autobusu. Ovšem hoch, co zřejmě patřil k ní a šel za ní, zase zcela rozhodil mě. Stejné vlasy barvy slonoviny, tvář anděla, modrý džínový komplet, oranžové tričko. Okamžitě mě napadlo, že tuhle tvář znám. Určitě z nějakého obrazu. Jistě, moskevské Puškinovo muzeum. Vlámští malíři, šestnácté století a hned se mi vybavil i nápis. „Chlapec, jehož krása se dotýkala hvězd.“

A i když si o jejích přesvědčovacích technikách myslím svoje, a i když mě to zrovinka na vodu nijak netáhne, jelikož jsem spíš suchozemskej typ – kolo, brusle, hory a podobně, tak tomu prckovi nechci kazit radost. „No tak teda jo,“ svolím a musím si oddálit telefon od ucha, jak ségra na druhé straně vypískne radostí. Jak malá!

Magnus se už těšil na teplo a něco horkého k pití, alkohol zakázán, to mu nikdo nenabídne. Jakmile obyvatel kupole vstoupil, následoval ho. Přiložil svou dlaň, vstup se otevřel. Paráda, jeho data jsou v systému. Byl uvnitř, rychle shazoval vrstvy oblečení. Nestihl to. Ten, kterého sledoval, ho bez varování hodil ke zdi, trefil. Magnus ucítil chuť své krve v ústech, na zátylku něco kovového. „Kdo jsi?“

Peter mne obdařil shovívavým úsměvem a Jarda to zazdil hláškou, že: „Bocian vravel, že čučoriedkový olovrant je maškrta.“ Koukal jsem na něj, jako kdyby promluvil klingonsky, a všichni okolo se královsky bavili.

Pomalu došli skoro až k zadním vrátkům, kde pod košatou třešní Petr postavil jednoduchou lavičku z opracovaného dřeva. Posadili se. Tom mu položil hlavu na rameno a jen se kochal pohledem. Miloval tyhle tiché chvilky jejich souznění, kdy nebylo potřeba cokoliv říkat. Tady byli ve svém vlastním světě.

Cítili na tvářích vzájemně svůj dech. Dotkli se nosy a pak rty. Na chvilku se odtrhli. Dívali se vzájemně do očí. Objali se. Rty se spojily v horečnaté křeči. Jejich líbání nabývalo na intenzitě. Ruce rozpínaly bílé košile a začaly zběsilou pouť po jejich polonahých tělech. „Chceš to, co já?“ „Chci všechno, co si můžeme vzájemně dát.“

Tomáš si uložil pár svých věcí a zatopil v kamnech. Postavil na ně hrnek s vodou, kam nakrájel jablko, hrušku, přidal pár švestek. Když se topilo, měl rád večer horký kompot z ovoce. Krásně zahřál, provoněl celou místnost a zahnal i žízeň. Někdy i hlad, když se peníze určené na skromnou večeři utratily jinak. Jablka a hrušky se daly posbírat padané v sadech, někdy i jiné ovoce. Doma mívali přes zimu na stole vždy ošatku s křížalami a ořechy. Bylo dobré občas si zpříjemnit chuť něčím tak dobrým i zdravým.

Uvnitř zapnul jen kontrolní osvětlení. Bylo tam o něco chladněji, vlhko a houbová vůně. Prošli na konec polic. Dál byla ulička zatarasená kolečky s posypovou zeminou. Slabá žárovka schovaná za sloupkem vytvářela pološero. Aleš vzal Béďu za ramena, sklonil se. Viděl jeho pootevřená ústa. „Promiň, odpusť, nemohu se ubránit!“ Jeho rty se přimkly a jazyk pronikl mezi zuby. Objímali se, líbání bylo až bolestivé. Oba pocítili svírání ve slabinách

Béďa chtěl, moc chtěl. Teď šel za Tomem a obdivoval jeho krásně vykreslenou prdelku v těsných trenýrkách. „Tady končí buky a začínají borovice, sedneme si na padlej kmen břízy.“ Kolem bylo vidět přerostlé babky. „Zítra můžeme zase nasbírat houby. Ale viděl jsem, že kluci moc o ně nestojí. Nejvíc jsme jich snědli my. Ani moc nestojí o to někam chodit.“ Poposedl si. „Nějak mě bolí koule. Chtělo by odpustit. Co říkáš, nepohoníme?“ Tom ani nečekal na odpověď. Stáhl kus trenýrky. Béďa byl úplně fascinovaný jeho pomalu topořícím penisem. Cítil, jak mu tvrdne vlastní.

Rozepjal sponku, shrnul zip a stál před Andrejem najednou nahý. Manga, blesklo mu hlavou. Jistě, japonské pohádkové postavy. Čupřina vlasů, malý nosík a veliké vykulené oči. Ty se na něj šibalsky dívaly. David k němu přistoupil a stáhl s obtížemi jeho plátěnky. Jejich stojící penisy se téměř dotýkaly. Vzal z ruky Andrejovi uhel a odložil ho. Začali se líbat. David se pomalu vymanil. Hned jsem zpátky, neboj. Andrej neustále viděl veliké oči svého chlapce, který na sebe bral nejrůznější podoby. A najednou byl zpět. Na krku mu zářilo pár kapiček vody jako perlový náhrdelník. Trochu se sklonil, aby je mohl slíbat. Byly studené a voněly lučními květy.