Povídky

Leškovy ruce svíraly chlapcova ramena, pak jeho boky. Fritz se vymanil z jeho sevření, otočil milence na záda. Dřepl si nad něj, podepřel se rukama a sám se nabodával ve vzrůstajícím rytmu. Miloval tuhle polohu. Adam si někdy klekl za něj a přidal se k Leškovi. Ale raději si klekl před něj a s Fritzem se líbal, nebo skloněný kouřil jeho penis. Lešek líbal zadeček svého miláčka. Dnes jen jejich ruce občas zbloudily k Adamovu spícímu tělu, aby svými doteky vytvářeli chybějící pocit sounáležitosti. Fritz pak přešel do kleku a vzápětí vystříkal do čekajících úst.

"Krásně hřeješ," zašeptal jsem své drahé polovičce a zavrtal jsem se do houští, jak říkám občas z legrace jeho porostu. Už není černý jako kdysi, ale trošku stříbrný. Když nic neříkal, začal jsem ho hladit. Pleskl mě po ruce.

Přistoupil k Fritzovi a políbil ho. Pomalu se stmívalo. Ne ovšem pozdní dobou, ale černými mračny. V koupelně zapálili svícny. Oblečení se ocitlo na věšácích. Oba chlapci přistoupili k Leškovi a začali líbat jeho prsní bradavky. Hladili zároveň jeho tělo. Pak se ruce všech ocitly na jejich krásně vztyčených penisech.

Ráno pak, když se s Rustym vrátil z časné procházky, promluvil s Petrem řečí jasnou a nesmlouvavou: „Tohle bylo poprvý a naposledy, jestli ho tedy máš doopravdy rád.“

Sehnul se k jeho klínu. Trochu propadlé břicho, zesláblá stehna. Snad změna vzduchu a klid, snad…, je dvacáté století, lékařská věda významně pokročila. Karel s Jiřím jim poradí. A přijede i lékař z Olomouce. Jen toho nejžádanějšího mezi nohama neubylo. Chvilku si pohrával, pak se sklonil. Pomohl si trochu rukou. Chlapec se mírně prohnul a s výkřikem mu plnil ústa.

„Co tady chceš, ty buzno!“ vykřikl jeden z nich. Začal plavat k němu. „Jdeme, dáme té svini nakládačku,“ volal na ostatní. Ti hned směřovali za ním. Hoch ani nestačil něco říct. Dva ho chytili zezadu za ruce. Jeden mu stáhl plavky a chytl ho za koule. „Nechte mě, nic jsem vám neudělal,“ křičel bolestí. Porazili ho do vody a začali do něj brutálně kopat. Adam sundal kecky, stáhnul montérky a tričko. Jeho tělo v bílých trenýrkách se mihlo v oblouku u skály. Vynořil se kousek od kluků.

Přidám se k potlesku, kterým vyprovodíme konferenciéra z pódia, zároveň mám ale chuť si spokojeně zamnout ruce: konečně se dočkám! Hudbu od Hanse Zimmera miluju! No dobře, trochu to upřesním: miluju hudbu ze spousty filmů. Z většiny filmů. A z her. Nebo i klasický rádiový hity – ale v podání symfonickýho orchestru. Když jsem třeba nedávno objevil nesmrtelnou pecku Right Here, Right Now v symfonické verzi, způsobilo mi to takovej malej duševní orgasmus, haha… Ale k věci: proto jsem dnes tady, v Praze, na koncertě jednoho brněnskýho juniorskýho symfonickýho orchestru.

„Zkusíme to taky, né Feďo?“ Filip přidržel Fedorovu hlavu. Prsty zabořené ve vlasech. Jazyk vnikající do úst. „Seš božskej,“ zašeptal, jeho ruce náhle sjely až do Fedorova rozkroku. Stisknul. Ten se vyděšeně díval ke Karolíně, ale ta dávala hrníčky do dřezu.

Říká se, že v partnerským vztahu hrozí krize po třech, sedmi a desíti letech. Aspoň ve všelijakých psychologicky laděných příručkách se na to upozorňuje. Je v nich teda hlavně plno nápadů, návodů a mouder, jak si takový spokojený partnerský, ale třeba i pracovní vztahy vybudovat a udržovat, a já se jima veskrze snažím řídit, takže mi přijde, že to všechno docela funguje – a že tedy všeobecně v těch knížkách nejsou žádný bláboly. Ale kruci, nemusel bych se na vlastní kůži přesvědčovat o fungování úplně všeho, ne? A tedy právě i o tom načasování těch krizí. Sedm let…

Když dopil a otočil se ke dřezu, aby mohl opláchnout použitou skleničku, protože tady sakra nemají ani tu pitomou myčku, zadíval se pro změnu Julian zkoumavým, zvídavým pohledem na Bernarda. Taky si ještě pořád na novou situaci nezvykl. Že už tři týdny, od začátku letních prázdnin, nebydlí v tomhle rozlehlém rodinném domku jenom se svou mámou a babičkou, ale přistěhovali se sem hned dva další zástupci opačného pohlaví – a sice Lukáš, mámin nový partner, a jeho syn. Bernard, týjo, to je aspoň jméno!

Když se Petr vrátil z koupelny, na stole hořely dvě olejové lampičky, plaváčci. Dávaly se i do hřbitovních luceren. V kulaté nádobce byl olej ke svícení a na něm na třech kouscích korku zapíchnutý plechový držáček knotu. Nádobka stála ve válcovité sklenici. Talířek pusinek z bílku a věneček sušených fíků. Půllitrová sklenice, dvě štamprlky.

Vzájemně stažená trika, rozechvělá kůže obou, až palčivé doteky. Matěj podložil ruku pod záda svého protějšku. Pomalu ho pokládal. Začal přejíždět rty po tvrdnoucích bradavkách. Pocítil nepoznanou touhu po těle pod sebou. Valeriánovy prsty pročesávaly vlasy. Jemné mnutí ušních lalůčků, kresba nehtů na kůži krku. Kolik je podob lásky? Nikdo je nikdy nespočítá. Neustále se rodí nové, aby nahradily předešlé. Prsty obou se znovu semkly. Ústa spojilo nekončící líbání.

Zelená postavička se na semaforu objeví o pár vteřin dřív, než bych potřeboval, a tak se k němu nepřipojím před přechodem, ale dojdu ho až na druhý straně ulice. Dojdu ho, jakoby nic se zařadím vedle něj – a začnu ho míjet, prostě jsem jeden z mnoha kolemjdoucích, kterej si to vykračuje nepatrně rychlejším tempíčkem než on… Akorát že nejsem jeden z mnoha kolemjdoucích. A ani on není jeden z mnoha kolemjdoucích. Pro tuhle chvíli. Pro tuhle naši minutu.