Povídky

První ranní pocit byl strašná bolest hlavy. A celého těla. Pepa večer usnul přímo u stolu. Těžce se rozpomínal, co se stalo. Musí zavolat, jestli přijedou s obědem a se sběrem a rádiem. Sakra, neměl by raději říct, že si ho nevezmou? Jenže je jejich napůl. Poprvé se trochu usmál, když si představil, jak rádio řežou pilou na poloviny. Podívá se na Štefana, ať je to, jak chce, je sice zrůda, ale ne zas tak bezcitná, aby se vykašlal na nemocného. Uvařil čaj, namazal chleba pomazánkou z taveného sýra a tvarohu. Zaklepal. Nic se neozvalo, lekl se. Když otevřel dveře, viděl, jak si Štefan přetáhl deku přes obličej.

„Tak proč nechceš?“ „Co když budu chtít i potom, až odsud odjedeme? Co když budu chtít pořád?“ „Blázínku. To přece nepatří jenom sem. A já tu pro tebe vždycky budu.“

Polknul jsem na sucho a snažil se na něho moc nezírat, když jsem si z jeho ruky bral ty papíry. Málem jsem je rozsypal. Málem jsem se rozsypal. Naše ruce se na okamžik dotkly. Bylo to jak elektrický výboj, jako rána pěstí, jako šoková terapie. Věděl jsem, že jsem zase už totálně v háji.

Tak to jistě, pomyslel si ironicky Tom, tak když chceš, ať je po tvém. Ale už se té všetečné ruce, následnému polibku a o chvíli později ani hbitému jazyku, který začal opracovávat jeho penis, nebránil. Zavřel oči, dlaní vjel Petrovi do vlasů a sám si určil tempo, aby to tentokrát moc neprotahoval. 

Po zavíračce se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře kanceláře. Na vyzvání vešel Pavel s tržbou z pokladny, vypadal jak spráskaný pes. „Stalo se něco?“ ptal jsem se starostlivě. Sedl si ke stolu a začal před sebe rozkládat peníze: „Chybí mi dva tisíce.“ „Přesně?“ zeptal jsem se a s úsměvem dodával. „Běžně ti chybí ještě nějaká koruna a dnes úplně přesně? Tak to se lepšíš, už aspoň vracíš na desítky.“ Tak tak jsem uhnul letící tužce.„Blbče,“ počastoval mě nadávkou a pokračoval, „bych se vsadil, že ta dvoutisícovka tam ještě v poledne byla a teď tam není.“ Otočil jsem ho k sobě a klekl si před něj, chytil ho za ruce. „To se vyřeší, neboj.“ Skoro brečel: „Vždyť si na to dávám pozor, manko už jsem neměl ani nepamatuji a teď rovnou dva litry.“ Začalo mi ho být líto, nesmím ho tak moc trápit.

Chvíľu chlapca pozoroval. Drobný mladík, s pokožkou, ktorá za svitu mesiaca žiarila. Areon si odmietol pripustiť ten zvláštny pocit, snáď to bola radosť, možno nádej, ktorá na okamih vzplanula v jeho vnútri, spôsobená tým, že chlapca bude mať pri sebe.

Udělal krok kupředu a jeho nepoddajná hříva dlouhých světlých vlasů se mu svezla do obličeje. Cítil na sobě jejich podezřívavé pohledy. Zvedl oči a ty se střetly s očima pátera Derona. Moc dobře věděl, proč ten nejhorlivěji žádá jeho oběť. Pokusil se ho jednou svést. Nebylo se také čemu divit. Ačkoli nepatřil k nejvyšším a nejzdatnějším, jeho rysy tváře byly velice pohledné.

Chvilku přemýšlel, co s načatým sobotním podvečerem, nakonec na sebe hodil sportovní hadry a vyběhl na svou oblíbenou trasu. Kterou si protentokrát o hodný kus prodloužil, protože měl dojem, že obvyklých sedm kilásků mu na jeho dnešní míru nasranosti stačit nebude. No, jenom jestli jsem se trochu nepřecenil, uvažoval, když asi o padesát minut později posedával na lavičce v odlehlém parku, ve kterém snad ani nikdy dřív nebyl, a lapal po dechu. A ještě jsem si jak ten největší kokot nevzal ani pití, ani peníze.

„Brácho,“ ohlásilo se v telefonu mé dvojče Jan, „kluci udělali asi malér.“ „Až mi jednou zavoláš a nebude potřeba řešit maléry, tak si to pozlatím,“ odpověděl jsem místo pozdravu. „Hele, je to asi vážný,“ pokračoval, „včera jsme byli u našich a táta se ptal kluků, kam s ním chtějí jet o víkendu na výlet. A Honzík odpověděl, že na zámek Krásný Kopec. Tátu to evidentně zaskočilo a ptal se proč. Naši malí detektivové někde vyšpiónili, že tam děláš kastelána a že tě teda chtějí navštívit. To tátu neskutečně rozčílilo a začal strašně vyvádět. Adéla musela děti odvést pryč.“

Chladný bílý maják, tyčící se do výšky, se částečně ztrácel v mlze jako všechno ostatní. Malá dřevěná dvířka byla zřetelně vidět, s velkou pravděpodobností je ještě nedávno někdo natřel veselým červeným odstínem, a vyleštěná mosaz na klepátku v podobě fantastické mořské panny se přívětivě blýskala. Že ho vůbec překvapovalo něco jako mořská panna místo klepátka. Další z těch zbohatlických manýrů lidí, kteří nevědí, jaký nesmysl by si ještě mohli za peníze, co by zachránily nejeden život, pořídit.

Nastoupil jsem na místo kastelána na zámku Krásný Kopec. Nebyl nijak velký, ale zato byl nádherně vybaven s velmi vytříbeným vkusem (což se o mnoha šlechtických sídlech říct nedá). Mě, jako velkého knihomila, lákala rozsáhlá knihovna. A nejvíce mou pozornost upoutala skříň, v jejíž spodní části byla dvířka na klíček. Podle předešlého kastelána tato dvířka neměla klíček, alespoň ne v zámeckých sbírkách, a tak prý zatím nebyla otevřena.

Max seděl při světle jedné svíčky na podlaze, opíral se o bar a přímo z lahve pil víno, které našel v jedné z beden ve skladu. Jeho matka by to zcela jistě odsoudila jako jednání bez úrovně, ale jemu to bylo úplně fuk. Na okenní tabulky bubnovaly drobné kapky deště a on měl pocit, že prší i v něm samotném. Rozhlížel se po velkém a pustém prostoru, pozoroval stíny, které na stěny vrhalo skromné světlo, a měl strašnou chuť do všeho kopnout.