Povídky

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Pepa byl naprosto ztracený. Cítil, že to není jenom nějaká vidina změny. Zase viděl v duchu Sigiho půlky a tyhle přímo lákaly. Jako by říkaly, otoč si mě a přesvědč se. Cesta zpátky nevede. Přece nikdy dřív ho něco takovýho nenapadlo až u Sigiho. Není žádná buzna. Tak trochu se mu vždycky eklovalo, že by svého miláčka strkal někomu do zadku. René, jako by to tušil, se otočil. Rukama si přejížděl od pasu až po stehna.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

Tak to bude určitě jiná masáž. Ale uleví tělu. Určitě má taky něco zablokovaného. Teď hlavu. Jak říkal o znameních, co se hodí k sobě. Kozoroh a panna. A dá se horoskopům věřit? Taková malá výčitka hlodala. Má tohle říct Robertovi? Teď už necouvne. Večer se sešli u Vládi. Tam byly dvě válendy. Připravili se. Ale role rozděloval Rafael. Zcela odhadl Vláďu. Je rád dole a Vojtěch naopak, i když mohou i změnu.

Bylo to všechno skvělý, cítil jsem se v sedmým nebi a po večeři jsme se pomilovali v tom pokojíčku, ze kterýho mě skutečně přecházel zrak. Poctivá dřevěná postel, peřiny z husího peří, na zdi pendlovky, vůně venkova, sušených levandulí a celý to prostě nemělo chybu.

„Já tě nechci, ale ty mě chceš, dovolím ti, abys mě udělal.“ Spaloval mě pevným pohledem a ve tváři se mu zračil výraz, že dostane to, co chce. Přistoupil blíž a já jsem vzal do ruky jeho naběhlýho čuráka. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Mohl bych si myslet, že se oddával slasti, ale spíš se na mě nechtěl dívat.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud. Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest a od té doby jsem o něm neslyšel.

Marcelovi neušlo, jak se Petr zaškaredil. Zato na plavovlasého číšníka se usmál. Tím v chlapcově pozornosti klesl na třetí místo. Fiat, plavovlásek a pak teprve on. Pousmál se. Paní šéfová se zvedla, že se večer uvidí. Ujala se jich zřejmě učenka, vypadající velmi mladě. Zašla s nimi k chatce. Zapjala u dveří jistič.

Znovu si sadnem ku klavíru, ale ešte kým začnem hrať, zazvoní mi mobil. Usmejem sa a vezmem ho do ruky. Nevolá mi Adam, ale jeho babička. Mám jej číslo uložené ešte z doby, keď Adamovi u mňa dohadovala lekcie. Nepríjemná predtucha mi zovrie žalúdok, a tak mi chvíľu trvá, kým hovor prijmem, ale nakoniec to urobím. „Dobrý deň,“ pozdravím. „Och, ahoj, Viktor,“ povie a už podľa tónu jej hlasu spoznám, že sa niečo stalo. „Volám ti, aby si vedel, že Adam dnes nepríde. Prepáč, že som si na teba spomenula až teraz, ale mala som toho veľa a som stále v šoku, tak ma nenapadlo, že by som ti mala dať vedieť, keď spolu mávate tie lekcie klavíra.“

Šli jsme tak, aby na nás nebylo vidět, Robin si mě opřel o strom, ze kterého zhruba ve dvou metrech trčela větev. Nalepil se na mě a začal mě líbat, až jsme se oba ocitli bez trička. Cítil jsem jeho horkou, lehce opocenou kůži na mé a zároveň jsem v podbřišku cítil tlak tvrdého Robinova rozkroku. Pak si mě přesunul pod tu větev, z batohu vyndal pouta.