Povídky

Neviem, čo ma dostávalo viac. Či to, že to pre mňa robil, alebo pohľad na to, ako to robil. Chvíľu som videl len jeho čierne vlasy, no o pár sekúnd ku mne zdvihol zrak. V očiach mal iskru a ústa mal plné… mňa. V tom momente mi všetky myšlienky vyšumeli z hlavy a len som si vychutnával každý jeho pohyb. Vrátane tých, ktoré boli viditeľné nové aj pre neho.

Už nad ním jenom mávnu rukou a během snídaně si hraju na nafučenýho a on na blahosklonně mlčenlivýho, ale když pak vyrazíme naboso, jenom v plavkách a s Matesovým batohem, ve kterým máme ručníky a lahve s pitím, podél pobřeží na sever, postupem času se zase rozkecáme. „Ty, hele,“ nevydrží Mates neokomentovat, když v průběhu půlhodiny míjíme už asi tak padesátýho nahatýho turistu, „zpátky půjdeme taky jenom tak, co?“ „A proč až zpátky?“ zašklebím se na něj. „Jestli tě něco takovýho láká, tak si klidně svlíkni plavky hned! Mrkej, takhle se to dělá!“ ukážu na jednoho týpka, co šel celou cestu asi padesát metrů před náma, pak se na chvilku ztratil kdesi za útesem – a najednou si to taky vykračuje s nahým zadkem.

Hned jak jsem Dominika zahlídl pár minut před zvoněním ve dveřích, pousmál jsem se, ne přímo na něj a nějak okatě, prostě sám pro sebe, protože se přese mě přehnala taková ta rychlá, potěšená vlna, že ho vidím. Druhá, parádně rozhozená vlna se ale přehnala hned vzápětí a za ní následovaly další a další, každá zcela jiná. Protože to logo gymu, mého gymu, co měl Dominik na rukávu mikiny, mojí mikiny, bylo teda dost nepřehlédnutelné a docela vypovídající pro každého, kdo byl všímavější a uměl si dát dvě a dvě dohromady.

Sakra, ten mi hnul žlučí, soptím v duchu, zatímco sbíhám schody na pláž. Na nádhernou pláž mimochodem, to se musí nechat! Oceán se šustivě, lísavě vlní, převaluje průzračnou vodu tam a zpátky, odráží se v něm dopolední sluníčko… a celá ta scenerie mě vyloženě zve k vykoupání, jenže to bych se musel vrátit na pokoj pro plavky. A to se mi nechce, a tak se chvilku jen tak rozhlížím kolem dokola, lámu si hlavu nad tím, proč se v té čisťounké a na omak teplé vodě vůbec nikdo necachtá… A pak se vydám jen tak nazdařbůh líným tempem doprava. Courám se podél vody, často teda přímo i vodou, užívám si, jak na mě nikdo nemluví a jak nemusím s nikým mluvit já a jak tu nikde neslyším češtinu… A zároveň mě to vnitřně všechno strašně užírá. Že tu na mě nikdo nemluví, že nemám s kým mluvit já.

Prešiel do spálne a otvoril zásuvku na komode, v ktorej mal schovaný svoj prsteň. Bol to elegantný zlatý prsteň so zafírom, ktorý kúpil pred časom, keď si bol istý, že Filip je ten pravý. Hlavne si pamätal okamih, keď ho pre Filipa vybral – s túžbou, aby ho daroval láske svojho života. Marek sa vrátil do obývačky, kde Filip spoznal v Marekovej ruke dobre známu krabičku z komody, stál s úsmevom na tvári, očividne dojatý. Marek sa priblížil a nežne vzal Filipovu ruku. „Teraz je na mne, aby som ti ukázal, ako veľmi ťa milujem,“ a prsteň mu natiahol na prostredník.

Zmätene som nad ním pokrútil hlavou. Prečo sa pýtal? Nedostal snáď svoju odpoveď už tým, že som z tej kúpeľne vyšiel len v teplákoch? Keď niekto pred vami rozbalí bonboniéru a postrčí vám ju pred nos, tak sa jej tiež nespýtate, či si z nej môžete kúsok vziať. Alebo ju rovno celú zožrať. Nenechať ani zrniečko. Prípadné drobky rozsypať po zemi a pošliapať, akoby neboli dôležité.

Vybrali sa do baru, ktorý Peter dobre poznal. Miesto bolo útulné, no s príliš tichou atmosférou, ktorá pripomínala Filipovi, ako veľmi je teraz zraniteľný. Sadli si k stolu a Peter objednal drinky. Jeden pohár prešiel, potom druhý, a Peter sa snažil, aby sa rozhovor uvoľnil. Filip si začal všímať, že ho Peter obratne vedie v rozhovore späť k Marekovi a Štěpánovi.

Zůstal jsem na něj šokovaně zírat. Zůstal jsem zírat mnohem déle, než by bylo vhodné. A ještě jedno upřesnění: Než by bylo vhodné snad úplně KDEKOLIV, kde se v okruhu pěti kilometrů pohybují lidi. Natož uprostřed třídy, kde, přiznejme si to, událost jako tahle určitě neujde cizím pohledům. Kdepak, už v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle prostě vidí všichni, a kdo to nevidí, tomu to bude náležitě převyprávěno.

V romantickej atmosfére neskorej noci, keď sa svetlo mesiaca jemne odrážalo od okna, sedeli Filip a Marek v tichej, ale intenzívnej blízkosti. Obaja sa dívali na seba, akoby sa čas spomalil a celý svet sa sústredil len na ich vzájomnú prítomnosť. Vzduch medzi nimi bol nabitý nevypovedanými slovami, túžbou a vzájomným porozumením, ktoré nepotrebovalo byť vyjadrené.

„Požičiate mi tie noty?“ požiadal som ho a on pochopil, ktoré chcem, aj keď som to nedefinoval. „Určite,“ podal mi ich, ale keď som si ich chcel vziať, tak ich hneď nepustil, ale miesto toho sa mi zahľadel do očí. Jeho oči mali takú zvláštnu farbu, niečo medzi hnedou a zelenou, a ja som nevedel, či sa mi zadrhol dych z toho, ako nimi na mňa intenzívne hľadel, alebo preto, že som vedel, že sa niečo opýta. „Nechceš si o tom všem ještě promluvit?“

Tak to jsou muka. Sakra copak on to necítí? Po líbání měl Franta pocit, že mu prasknou koule. Taky když Lukáš usnul, opatrně vstal, šel ke kmenu jabloně a stačilo pár tahů prsty a úleva byla sladká. Jenže mnohem sladší by byla, kdyby místo na kůře stromu skončila úplně jinde. Vrátil se. Hoch ležel za jeho zády. Přisunul se blíž. Jedna ruka skončila ve vlasech, druhá na Frantových prsou. Snad časem.

To vše v Radimovi vykrystalizovalo v dosud nepoznanou nejistotu, ten muž, přestože byl téměř o generaci starší než on, ho prostě a jednoduše eroticky přitahoval, navíc způsobem, který až dodnes nepoznal a kterému nerozuměl. Prohlížel si jeho tělo a hledal na něm nějaké znamení, něco, co by ho polidšťovalo, něco, co by vysvětlovalo krev Radimovi divoce pulsující ve spáncích a povážlivě nejen v nich, a něco, co by zároveň vyjadřovalo i jakoukoli emoci stojící za zachycení. Kromě nesouměrného ostrůvku řídkého porostu pubického ochlupení a až nepřirozeně masitého penisu, který se v chomáči dlouhých hustých chlupů i s plným šourkem ledabyle povaloval na hraně lehátka narychlo ráno sestaveného z dřevěných palet pokrytých bílým prostěradlem, však neviděl nic, co by mu napovědělo, nic, co by alespoň trochu jeho pocity vysvětlilo.

„Ahoj, Oli!“ oplatil jsem mu pozdrav – a rovnou jsem přešel k věci: „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, čo si tým chcel povedať?“ Nějakým způsobem mě totiž ty jeho čtyři slova podráždily, nemohl jsem si pomoct, ale zároveň jsem na něj nechtěl hned spustit moc zostra, a tak jsem to celý zkusil zjemnit tím, že jsem tu otázku zaobalil do mnohem měkčeji znějící slovenštiny. „Čím…?“ zkusil Oliver hrát o čas – zjevně už i jemu došlo, že tím posledním vzkazem trochu přestřelil.