Povídky

Čapl mě za mou koženou bundu a nadzvedl mě ze židle. Praštil se mnou o zeď. „Tohle odvoláš!“ zařval na mě. Matt se okamžitě rozeběhl a odtrhával Isaaca ode mě. „Hold za pravdu se každý zlobí!“ řekl jsem a jeho to ještě víc naštvalo. Napřáhl pěst a chtěl mi vrazit. Šlápl jsem mu na nohu, což mi umožnilo ho ode mě odstrčit. Jeho pěst se stáhla, až když slyšel Allison, jak na něj křičí, aby přestal.

Na stolku ležela kniha. Vztáhl po ní ruku. Kámen a bolest. Bolest. Jo, to on zná. Kniha sama o sobě byla trochu nudná, ale miloval její sloh, krasomluvu a zvláštně utvářené věty. … a řvou, řvou lvové Medicejští … Těžká kniha mu vyklouzla z ruky a žuchla na zem. Chvíli seděl vzpřímeně, ale potom tělo ochablo a pomalu se sesunulo na podlahu…

„Víš co? Nech to plavat, jako bych se na nic nezeptal!“ řekl jsem, obešel ho a otevřel jsem mu dveře. On pochopil, že jsem se nechtěl hádat a odešel. Práskl jsem s dveřma a snažil jsem se před sebou dělat, jakože mi to je jedno, ale opak byl pravdou. Docela mě to mrzelo, chtěl jsem si s ním promluvit. No tak, chlape, copak jsi změkl? říkal jsem si, ale můj vnitřní hlas neodpověděl.

Nechápu, jak někdo může být nešťastný. Vždyť svět toho přeci hodně dává, hlavně lidem z lepší společnosti. Jmenuji se Jackson, je mi devatenáct a jsem studentem blackhillské střední školy. Pocházím z velice významné rodiny, která je důležitá pro město Black Hill. Tím chci říct, že můj život je jedna úžasná párty, která se snad nikdy nezastaví. Nebo snad ano?

„Je tady podmínka. Nikdy neřeknete, kdo vám masku vyrobil a hlavně adresu výrobce.“ „Souhlasím. Umím dodržet tajemství.“ „Dobrá. Je to Česká republika.“ Sinjin vyvalí oči. „Tak daleko?“ „Říkal jsem, že to nebude levné, ale on je nejlepší. Je prostě jedinečný, že miláčku?“ „To ano. Možná se tam uvidíme, pokud dostaneme pozvánku.“ „Já to risknu,“ pronese. „Líbíte se mi. Hnát se za chimérami není zdravé, ale někdy je to nutné. Zůstat a jen snít, tím nic nezískáte. Zde je adresa. Nechcete zůstat na večeři?“

Položil kamarádovi ruku na rameno a v náhlém popudu tiše řekl: - Pojď. - Vašek jen zavrtěl hlavou. Nač si cokoliv předstírat. - No tak, pojď… - A Vašek se nechal vzít za ruku a odvést do své vlastní ložnice.

Když já ale nevim, jak se to dělá. Neboj, brácho, to půjde samo. Šup do postele, pomalý svlíkání, líbání, laskání, a pak jí ho tam šoupneš a už to jede… Se ti řekne, šoupnu. Ale co když mi to nebude to… Stát? Co by ti nestál, vole? Se bojim, že se mi nepostaví. Co by se ti nepostavil? Hele, stojí ti teď? (zahanbeně) No totiž… Jako stojí, no… Tak co řešíš? Tohle je něco jinýho. Když o tom mluvim nebo když na to myslim, tak to mám furt. Tvrdý. Jako teď. Ale když mám rande, tak na to sice myslim, ale nic.

Když se tělo odebralo ke skříňkám, Martin utrousil: „Ty vole, viděls ho? Kolik ho asi má?“ „Sedmnáct,“ vypadlo ze mě bezděčně. „Jak to víš?“ „Odhad,“ vysvětlil jsem rychle. Když jsme se pak utírali ručníkem, Martin se mě polohlasně zeptal: „To ti fakt nevadí, že všichni vidí, že ti stojí?“ „Trochu jo. Tak já ho schovám,“ řekl jsem a obalil jsem si čuráka a koule ručníkem.

„Bude to na váš Letní ples? A druhá tvář?“ „Znáte ji. Ludovic Leroux. Máte ještě jeho tvář?“ „Samozřejmě.“ Adam se zhoupne na židli. Cítí v téhle objednávce další romantickou zápletku, ale tentokrát to asi nebude jednoduché vzhledem k vikomtovu postavení. „Kostým dáte ušít v Paříži, nebo to necháte na mé sestře?“ „Vaše sestra je velká umělkyně. Nechám to na ní. Pokud byste potřeboval míry, dodám je. Ještě maličkost. Pro něj musí být maska, aby nezakrývala jeho rysy.“ „Maska kolombíny, že?“ „Ano, přesně tak. Jeho krása musí vyniknout i v masce. Téma a vše ostatní ponechám na vás. Pevně věřím, že mě nezklamete.“

„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“ Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“ „Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“ Adam polkne. „Já vím, ale on je…“ „Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“ Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

Začalo se mu stávat, že se v autobuse zadíval na nějakého muže, sedával v parku a koukal na kluky hrající fotbal, na bazéně po očku pozoroval jiné muže, sprchující se před tím, než si šli zaplavat. Začal podvědomě chápat, že ho přitahují muži.

S radosťou som súhlasil. Erik sa rýchlo vyzliekol, ja som nemusel, keďže som už vyzlečený bol. Voda bola prijemne osviežujúca, šantili sme, ponárali jeden druhého. Prítomnosť Erikovho nahého tela ma opäť vzrušila. Pritiahol som ho k sebe a bozkával tak silno a vášnivo, akoby to mal byt náš posledný spoločný bozk. Nevedel som sa nabažiť jeho pier. Vyšli sme na breh jazera. Ľahol som si na neho a začal ho perami láskať po celom tele.

Ráno bolo plne priprav na pobyt v chate. Našťastie, alebo nanešťastie som si všetko zo včerajška pamätal a psychicky sa pripravoval na rozhovor s mojou sestrou. Rozhodol som sa to nechať, až keď dorazíme na chatu. Bol som pevne rozhodnutý jej povedať celu pravdu. Nech to prijme akokoľvek, ale ďalej sa nebudeme trápiť. Aj keď to bude veľmi ťažké, bol som na sto percent rozhodnutý. Pri odchode s chaty jej poviem... Nahlas som si vzdychol, keď v tom vošla do izby Kika aj s Erikom.