Povídky

Ako chalan z kresťanskej rodiny som bol vychovávaný v duchu poskytovania nezištnej pomoci druhým. Preto som v posledný rok priemyslovky cez víkendy dobrovolničil v jednom z bratislavských útulkov pre bezdomovcov. Pomáhal som vymieňať posteľnú bielizeň, umýval som dlážku a vydával jedlo. Útulok slúžil výhradne na prenocovanie a cez deň bol opustený. Okrem prenocovania dostali bezdomovci aj večeru a mohli využiť sprchy alebo spoločenskú miestnosť.

A pan učitel David se zřejmě rozhodl, že mi to neulehčí. Uběhlo sotva 10 minut od drhnoucího incidentu, když se mě David zeptal: „Nebude ti vadit, když si převleču tílko? Jsem nějak zpocenej…“ „N-ne,“ zakoktal jsem zmateně. V tu chvíli si už David začal sundávat tílko. Periferně jsem zahlédl jeho břišáky, hrudník a jemné chloupky kolem pupíku. „Kam jsem si to náhradní ale dal…?“ zamumlal si pro sebe a začal se otáčet směrem k zadním sedačkám a pravou rukou se držel opěradla mé sedačky. Horké odpoledne v autě zřejmě jeho deodorant nezvládal a já zacítil z velmi krátké vzdálenosti tu nejúžasnější vůni, jakou jsem kdy ucítil. Jeho pot.

Takýto výcvik musí byť považovaný iba za hru a realizovaný na dobrovoľnej báze. Výcvik musí byť možné kedykoľvek ukončiť a môže v ňom byť iba toľko násilia, aby to nezanechalo trvalé následky.

Dává mi piškot a já ho s děkovným a současně slastným výrazem beru do tlamy a začínám kousat. Strká mi do díry ocásek, a aniž by cokoliv říkal, tak já hned, jak tam zajede, zavrtím, aby viděl, že drží. Poplácává mě po zádech a já se najednou cítím velmi šťastně. Přichází z druhé strany, roztahuje mi nohy a nasazuje cbčko. Nijak neprotestuji, od začátku mi bylo jasné, že ta volnost pro mého ptáka je jenom na velmi omezenou dobu, ale i za tu krátkou chvíli jsem mu velmi vděčný, protože jsem dostal příležitost zažít slastný pocit orgasmu. Ano, je to hodný Pán. Můj Pán.

- Ale ty nejsi holka… Proč mi to děláš? Tohle tedy nedělá určitě nikdo… - - Možná dělá, ale nemluví o tom? - - Proč by to dělali? - - Nevím. Nikdy jsi to tak nechtěl? Aby někdo přišel a dělal ti to co já? - Zar na něho hleděl velkýma hnědýma očima. Chtěl. Ale bál se na to i myslet. Protože ten, kdo se mu zjevoval ve snech, byl právě Mer. Ale nejen on… Ale na to druhé jméno se neodvažoval ani pomyslet.

Sedím po tom všem jako každý normální večer u svého stolu. Vedle mé ruky je stále zalepená obálka, jejíž obsah i odesílatel je mi znám, aniž bych se jí dotkl. Srší z ní nenávist, létají z ní slova a já místo toho, abych se do ní podíval, raději ignoruju tento problém.

Co bych ti tak ještě pověděl, podívej, bolí mě oči, já si je na chvilku zavřu. Ono už stejně není co vyprávět. Co bylo, to už se nezmění, a co bude, to už je jasné. Takže asi tak. To je krásný pocit. Našel jsem cestu z pekla…

Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

„Tohle na mě neplatí! Makej, nebo to bude ještě horší!“ Zvedám se ze země a kolotoč se znovu rozjíždí. Těžce dýchám, rychlost povelů se zvyšuje. Než stihnu splnit jeden, už přiletí druhý. Najednou se rozhostí ticho. Popadám dech a koukám na Nera tázavým pohledem.

Stroj pod mým hrudníkem zachroptěl, jak zpracoval další dávku instrukcí, ale vypadalo to, jako by vycítil to péro pronikající ještě hlouběji do mě. Přes všechnu tu pozornost, kterou si Teův pronikající úd vyžadoval, někde vzadu mé mysli se objevila myšlenka, že ten stroj mrdá s námi. Perverzní představa.

Pomalu se stmívalo a já byl čím dál tím víc nervóznější. V břiše jsem měl voliéru plnou motýlů, ruce se mi klepaly, jako bych už 10 let trpěl Parkinsonem, a dlaně jsem měl zpocené, i když jsem celý mrznul. Opět jsem stál před tou zamrzlou hladinou a měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.

Přicházíme ke vchodovým dveřím a následně vcházíme do domu. Je to předsíň. Je zalitá teplem a světlem, až si musím zakrýt oči, jak strašně mě najednou bolí. Pán si odkládá lehkou bundu a pak mi odepíná vodítko. „Sedni!“ Hned poslechnu a sedám se nejlíp, jak umím, aby byl spokojený. Následuje lehké pohlazení po hlavě, ale hned je zase narovnaný a kráčí k polootevřeným dveřím do další místnosti a zakřičí: „Nero, k noze!“