Povídky

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

„Tohle na mě neplatí! Makej, nebo to bude ještě horší!“ Zvedám se ze země a kolotoč se znovu rozjíždí. Těžce dýchám, rychlost povelů se zvyšuje. Než stihnu splnit jeden, už přiletí druhý. Najednou se rozhostí ticho. Popadám dech a koukám na Nera tázavým pohledem.

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.

Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.

Auto zahnulo po cestičce vysypané kamínky do velké aleje. A dojelo do dvora. Těžká, železná brána zavřela svá křídla. Ale nebyla to ani zdaleka křídla ochranná. Za bránou se nacházelo velmi speciální sanatorium. Jedna jeho část totiž sloužila jako ústav pro narušené mladé muže…

A usmál jsem se. Po několika týdnech jsem se konečně usmál. Zaplavil mne pocit štěstí a uvolnění. Byl jsem na místě, které bylo mému finsko-českému srdci blízko. Byl jsem zde s ním, byl jsem šťastný.

A přesně takhle se Mark Baker ocitl v kostýmu Kapitána Ameriky společně s čarodějnicí s falešným nosem a dlouhými černými šaty aka Terry, se Supergirl s maskou přes oči (jako vážně?! Supergirl ani Superman přece nemají masku!) aka Nellou a s Green Arrowem aka Nickem, který jediný měl normální kostým vhodný na středoškolskou halloweenskou párty, před domem Thomase Cornera.

Netušil jsem, že bude ten výprask tak bolet. Tak mě ještě nikdo nezbil. Říkal jsem si, že to dělá jako prevenci toho, abych se choval poslušně a dělal vše, jak řekne. Musel jsem se svléci. Poslušně jsem to vykonal. Dildo mi napínalo zadek a já se dost bál, když mi řekl svůj záměr, a navíc mě připoutal ke stromu. Držet v sobě dildo a počítat rány prutem se mi zdálo dost krutý. Ale říkal jsem si, že něco vydržím. Co mi taky zbývá. Jen jsem se modlil, aby mi tu nezmaloval zadek a spoutaného a nahého mě tu nenechal. Péro mi u toho teda fakt nestálo.

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.

Vlak se skřípěním brzd zastavil. Pohlédl jsem z okna a bez brýlí jsem se snažil přelouskat název zastávky. Mé snažení přerušily dvě osoby vstupující do mého osobního vagónu. Urgh, nemám rád, když se o věci dělím. A teď mi tu někdo bude rušit můj božský klid a mé ticho.

„Už si měl někdy čuráka v hubě, Marku?“ zeptal se ho zcela zbytečně Tomáš. Marek se zmohl jen na nesouhlasné zakývání hlavou. „To nevadí, nic na tom není. Uvidíš, že ti to půjde samo.“ Tom spustil Marka trochu níž tak, aby mu umožnil kleknout si na zem. Marek měl teď Tomova postaveného ptáka jen pár centimetrů před obličejem.

Robin tušil, že dnes se chystá něco nového, vždycky to tak bylo, když ho muž dráždil a vzrušoval delší dobu předem. A tak teď ležel a trochu se strachem, trochu se vzrušením čekal, co bude. Tohle vídal jen v péčku a nijak ho nelákalo propůjčit své rodinné stříbro právě k téhle hře.