Povídky

Nevím vůbec, co se děje, šel jsem si jen ulevit!
Kam ten večer celý spěje? Budu muset nastavit?!
Slyším kroky kráčet ke mně, mám snad pusu otevřít?
Chtěj vykouřit jenom jemně, nebo tvrdě zabořit?

Jeho obličej se kroutí v křečovitých bolestech, které mu způsobuje tlak mého kolena. On je ale tak vzteklý a naštvaný, že stále nechce svou porážku přijmout: „Jen si užij buzno! Já jsem tě viděl, jak si ho osahával v tom skladišti, taky proto jsem doufal, že mi pomůžeš zdrhnout.“ A to zase rozpumpovává mě. Pouštím jeho krk a rozepínám mu poklopec, ukazovákem a prostředníkem pravé ruky mu zajíždím pod koule a pokračuji dál a tvrdě a nasucho mu je zarážím do análu: „Jak chceš! … Když užít, tak užít!“ Místností prolétává jeho výkřik a po tvářích se mu kutálejí slzy.

Jaryn: Co bych dělal touhle dobou. Onanuju...
Matt: fakt jo honis si pero?
Jaryn: Teď už ne, přemejšlim, kdo jsi.
Matt: když já nevim chtěl bych se s tebou sejít ale bojim se prozradit aby se všechno nepoto

Jack je jako pírko, tak si ho odnáším pověšeného kolem krku a lehce nasedajícího na můj ztopořený ohon až k posteli, kde ho v nepřerušeném objetí pokládám na matraci. Přiklekám k němu a jeho vyšpulený anál, natlačený na mé zocelené nářadí a částečně promazaný mými výtoky, se nebrání tomu, abych do něho zajel až po koule. Jack se prohýbá a chvíli vstřebává bolest, která projela jeho mladým tělem. Kňučí jako štěně, které rádo trpí pod dominancí alfasamce, a ani se neodvažuje protestovat.

Dojeli jsme do podzemní garáže velkého obchodního centra, kde jsme vystoupili a já jako pejsek následoval své pány. Šli jsme snad pět minut, až jsme vstoupili na místní veřejné záchody. Pavel mi ukázal na jednu kabinku, vstoupil se mnou do ní a já čekal, co se bude dít. „Svlíkni se do naha a dělej!“ poručil Pavel a já dneska už podruhé se začal svlíkat v kabince na WC.

"Sakra Paule, co je s tebou!" slyším Richardův hlas, který se tlačí do otevírajících se dveří. Chvíli je hrobové ticho a Richard na mě zírá s pootevřenou pusou. Za chvíli je ale poznat, že mu došlo, která bije. Začíná se neskutečně a neovladatelně smát: "Já ti říkal, že je s nima ohromná legrace, a tohle je fakt vtipné!" "Mně to tak nepřipadá! … Pomůžeš mi?!" jsem rozlobený z toho, že mě tam ti dva takhle nechali, a tak trochu si to vybíjím na šéfovi.

Na chodbě se ozývají přibližující se hlasy, které zesilují a prorazují, že někdo míří do mého pokoje. Jack pohotově přiskakuje ke dveřím a odendává židli stojící jim pořád v cestě. Já se snažím během toho nacpat svůj upatlaný ohon do poklepce a ten zapnout. Po chvíli se mi to daří a stíhám to jen pár milisekund před otevřením dveří. V nich se objevuje Danny a huláká: "Končíme hrdličky! … Mansikovi to stihli dřív, tak dem!"

"Děde…" "Ano?" "Děde, já…, já…" "Uklidni se, jistě bys nechodil s nikým, kdo by za to nestál. Takže v čem je problém? Je dvakrát rozvedená a má tři děti?" "Děde, já chodím s…" Oči černé jak onyx se na mne upřely. "Předpokládám, že problém tkví v tom, že to děvče je chlapec." "Ano," řekl jsem šťastný, že už je to venku.

Bubny v hlavě se mi opět ozývají. Chytám se za uši a skláním se do podřepu snad v naději, že tím to nepříjemné dunění utlumím, ale nepomáhá to! Jen si opět uvědomuji to, že celá ta scéna, ta krásná kuřba, kterou jsem před chvíli shlédnul, se odehrála bez jediného zvuku a to, že jsem neslyšel ani ten slastný výkřik toho svalnatého borce, když ládoval mrdku do klukovy pusy. Všechno kolem je stále černobílé a němé a mě teprve teď napadá, že možná i hluché a slepé.

„Na Vánoce by měla být splněna všechna přání,“ ozvalo se za ním. Berwald ucítil jemnou ruku na svém rameni. Pomalu pootočil hlavu. Santa se na něho usmíval stejně jako předtím. Švéda pohltila atmosféra Vánoc a pocit zamilovanosti. Nevěděl, co je to za emoce, které ho ovládají, avšak nechal se jimi unášet. Sklonil opět svou hlavu a políbil Tina znovu. Tentokrát trval polibek déle.

Oni ale nejsou ani překvapení, ani neschopní akce, jako my dva s Lexem. Oba jsou úplně nazí a vzušení. Jejich držení těla nezapře aktivní borce a úspěšné lovící dravce, a tak se ten první hbitě dostává k nám na postel, ten druhý zavírá a zamyká dveře pokoje a pomalu se také přibližuje. Ani já, ani Lex nejsme schopní se pohnout. Lex je oba zná a očividně ví, že v tomhle rozpoložení jsou nezvladatelní a možná i nebezpeční. Já to jen tuším, a tak trochu po tom i toužím.

Chtěl jsem ho jen zastavit, protože jeho blízkost byla v poslední době tím nejpříjemnějším, co jsem prožil, ať to zní, jak chce divně. Neměl jsem původně v plánu něco rozpoutat, ale pak jsem slyšel slova vycházející proti mé vůli z mých vlastních úst. „Co je špatného na ztrátě kontroly?“ zeptal jsem se navzdory otevřené provokaci nevinně. Všiml jsem si jeho přivřených očí a téměř až úlevného vydechnutí. Až příliš mi ten výdech připomínal sten.