Povídky

Dovolím si vám předložit své další vzpomínky. Je to jen tak halabala, jak jsem si zrovna na něco vzpomněl, nebo co mi utkvělo navždy v paměti. Ale snad se taky zasmějete.

Já jsem lidská bytost! Narodil jsem se svobodný a přísahám, že se zase svobodným stanu. Otáčím se a jsem pevně rozhodnut mu za každou cenu krýt záda, i když se na mě teď dívají čtyři páry vzteklých a pořád ještě hladových skoro vlčích očí. Netroufá si nikdo, ten kousíček lidskosti v mém oku asi nahání ostatním víc strachu, než sevřené ruce a vyceněné zuby.

A nehodlám s tím rozhodně skončit. Bude mi šedesát pět a honím denně nebo obden, nejčastěji u porna. Rozhodl jsem se zpestřit si masturbaci psaním vzpomínek na své zážitky od počátků až doteď. Nejde to rychle, protože mám kalhoty dole, pravou rukou píši na klávesnici, levou pomalu mastím vlastní tvrdé pero.

Břicha jsme měli stažená k páteři a mohli dýchat pouze povrchně pomocí ramen. Od pasu dolů jsme byli naprosto znehybněni. Pak poodešla k té své tajemné skříňce a najisto sáhla do druhé zásuvky shora. Když se vrátila, pohrávala si v rukou s několika plastovými kroužky, které byly čiré barvy. Vypadaly jako obrovské podložky pod šrouby s různými vnitřními průměry. Na jedné straně z nich trčely…

Takový je dnešní svět. Převlečený v toleranci. Jsme friendly, ale zas ne moc, ať nás to nesežere. Jsme pro i proti, sereme si do huby a tváříme se jako ONI, i když nejsme ani na stejném stupni. Nejsme ani o schod níže… Jsme o 3 patra níž a schodiště je sakra prudké.

Petr taky neprotestoval a zaujal polohu tak, že jsem měl lopatky na jeho lýtkách a jeho zadek přímo nad svým obličejem. Naopak Petr se opřel o lokty až za mými stehny, já zvedl kolena a měl tak zadek pod jeho obličejem. V podstatě taková rafinovaná poloha 69. Akorát jsme neměli u pusy své ptáky, ale hleděli jsme na své vyholené růžové zadní dírky.

„Čauves, Kevin,“ svojí mozolnatou rukou mi dlaň stisknul borec v mym věku, ale daleko ramenatější, ve volezenejch kraťasech, zelenym triku, jehož rukávy mu byly trochu těsný kolem pokérovanejch bicepsů, a s dlouhejma špinavě blond dredama spakovanejma do velkýho rozcuchanýho drdolu. „Už jsi někdy lez’?“

Nejraději by si ho vyfotil jak Pokemona, ale zas tak na hlavu padlý nebyl. I když je pravda, že včera k tomu moc nechybělo. Kluk si dal ruce do kapes, látka kalhot se napnula a on tak nechtíc vystavil své zbraně. Tedy, nechtíc… Jeho a klukovy oči se setkaly a Karlovi bylo nad slunce jasnější, že ho boreček provokuje. Karlova hlava byla rázem jak neobydlená planeta, zato dole bylo boží dopuštění…

„Opravdu? A teď si přestav, že ti je opravdu odpustím. A ty budeš navždy vědět, že jsi nedokončil trest za svůj prohřešek. Budeš vědět, že jsi nedodržel slovo, kterým ses uvolil k 50 bolestivým ranám pro svého pinďoura. Budeš vědět, že nejsi zdaleka takový chlap jako nabíječ tvojí kámošky, a hlavně budeš vědět, že jsem ti mohl ještě jednou v životě pokouřit péro, aby se ti zase postavil. Opravdu ti mám těch 10 posledních ran odpustit?“

Zatímco já jsem hned pocítil šimravé vzrušní v podbřišku, bráchovi se rozšířily oči zděšením. „To ne, já jeho ptáka do pusy nevezmu!“ Postavil jsem se, stále vzrušený jako nadržený kanec, péro mně stálo jako olšový kůl, koule mě bolely přetlakem, a nechápavě na Petra hleděl. „Není to tak hrozné a tobě se to přece líbilo, ne?“ „To jo,“ odpověděl, „ale to já nedám.“ Paní Klára přišla k nám se slovy: „Tak bratříčkovi trochu pomůžeme.“

"Jak si můžete dovolit přijít ke mně neoholení, zlobiví chlapci?" řekla a otevřenými dlaněmi nás praštila přes koule takovou silou, že jsme se oba zlomili v pase, chytli se za rozkrok a padli na kolena a se zavřenýma očima tiše úpěli. Klečeli jsme těsně vedle sebe a najednou se ozval zvláštní kovový luskavý zvuk a na zápěstí nám přistála pouta. Mně na pravé ruce a Pavlovi na levé.

"Ahoj," začal kluk nesměle. "Ahoj," odpověděl jsem. "Pořádám tento pátek oslavu narozenin, přijdeš?" pokračoval kluk. Bleskově jsem souhlasil a zjistil, kde přesně bydlí. Kluk byl zase na odchodu. "Počkej ještě, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se spěšně. "Martin," odvětil kluk a odešel. Martin. Krásné jméno. Za pět dnů konečně poznám toho tajemného kluka. Martina.