Povídky

Byla to menší restaurace s krásným secesním nábytkem. Za pultem stáli dva kluci mého věku. Bylo celkem vtipné, jak se oba dva od sebe lišili. První z nich byl krásný černovlasý boreček s krásnýma modrýma očima. Ten druhý mi svým stylem připomínal pankáče. U telefonu, který byl u pokladny, stál muž tak kolem 40 let a vedle něj byla tabule s výběrem pizzy. Neváhal jsem a vzal do ruky fixku, která ležela vedle ní.

Bola nesmierne romantická a vzrušujúca noc. Cez pootvorené okno sa vkrádal do hotelovej izby svit mesiaca, ktorý osvetľoval posteľ. Sadli sme si na jej okraj a začali ochutnávať naše pery. Bozky boli najskôr vzletné, neskôr intenzívne. Jeho jazyk v mojich ústach prezrádzal, že sa nebozkáva prvýkrát.

První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.

Dívali se na sebe. Dělily je čtyři kroky. A ještě cosi, co ani jeden z nich nedokázal definovat. Může být většího rozdílu, než mezi jejich dvěma světy? Lišili se jako voda a oheň. Jako noc a den. Jako láska a nenávist. Vždyť kdo se může lišit víc než čert a anděl?

Byli jsme na vejšce ve stejném ročníku. Chodit jsme spolu začali ve druhém ročníku, natajnačku, aby Arnyho rodiče nevěděli. Dost mu plánovali budoucnost, měli prostě svoje představy, zvlášť otec. Tohle do nich rozhodně nezapadalo. Podle jejich představ nejdřív promoce, pak svatba, aby se už ženil jako inženýr, dokonce už mu dohazovali nějakou holku. Taková uťápnutá chudinka, ale z velmi dobře situovaný rodiny. Když se po promoci vzepřel, tak se otec začal vztekat. Arny taky dokáže být docela pruďas, tak mu bouchly saze a řekl mu, jak to vlastně všechno je. Letěl ze dveří tak, že málem vyvrátil futra.

Když běhávám, tak občas pozoruju koně v ohradách, jak se pasou, pobíhají. Občas tam je i hříbě. Běžel jsem jednou zase okolo výběhů, koně byli nahloučení u jedné z ohrad, jako by tam něco čekali. Zastavil jsem u nich. Hned se začali natahovat, jako by něco chtěli. Utrhl jsem alespoň trs pampelišek a podával ho tomu nejdotěrnějšímu.

Ten den jsem si všiml kluka, který se pomalu coural ulicí. Rozčepýřené neupravené tmavé vlasy, velké oči – tehdy mi přišly hnědé, teprve později jsem zjistil, že jsou vlastně hnědozelené. Měl žvýkačku a mne fascinovalo, jak se při žvýknutí pohybují svaly pod tenkou kůží na jeho čelisti. V dlouhých kostnatých prstech držel foťák. Evidentně dost dobrej foťák. A nenápadně se činil. Cvakal jak divej – turisty, okolojdoucí starou paní se psem, popeláře, kteří se otráveně snažili, aby město bylo čisté…

Ráno jsem se vzbudil pod jedním spacákem v objetí s klukem. Divný… docela pěkný… Samozřejmě, měl jsem už nějakou zkušenost s holkama, takovej lúzr jsem zase nebyl, ale tohle bylo… jiný. A to, že se mi to líbilo, mě docela vyvádělo z míry. A večer jsem mu dal pusu. A on na to nic, nebránil se. Co se to tu děje?

Těsně před odjezdem se přiřítil kluk, tak o něco starší než já. Díkybohu, alespoň někdo. „To je dost, Patriku, už jsme se báli, že to nestihneš! Máš místo vzadu, abys to tam ohlídal.“ Sakra, on je vedoucí? Takový ucho? Nacpal si věci na zbylé místo a zadýchaný se sunul uličkou dozadu. Delší husté vlnité vlasy po ramena. Temně zrzavé jako měď. Modré oči. Rozesmátý výraz, kterým obhlédl všechny v autobuse včetně mě. V krátkých kalhotách dlouhé nohy, porostlé jemnými rezavými chloupky. Kruci, čeho si to všímám?

„Milane, tady máma. Prosím, nezavěšuj! Jsem s tátou tady u vás na tom Emergency, můžeš sem přijít?“ „Potřebuju skočit na Emergency! Pohlídáte mi box?“ Před dveřmi Emergency stála uplakaná matka. „Víš, jak jsi odešel…, tedy, jak tě…, on pak dělal, jako když neexistuješ. Ale neodhlásil tě z bytu. Nevím, možná zapomněl. Dneska nám přišlo vyúčtování, bylo to všechno na tři osoby v bytě. Strašně se rozčílil, strašně…, a pak najednou padnul.“

„Naši mě vyrazili…, tedy otec. Já bych dneska v noci přespal na skládku…“ Malý sklad léků a infuzních roztoků občas sestry využívaly tajně k přespání, když se třeba protáhla nějaká večerní „akce“ a už by obtížně stíhaly domů. Na zem se hodila deka s polštářem a jako provizorium to stačilo. „Co se stalo?“ Řekl jim to. Všechno. Stejně to vlastně věděly, ty holky na to měly radar. „Co budeš dělat dál?“ „Zkusím požádat o ubytovnu…“

Milan souhlasil. Ale celou noc přemýšlel o tom, že bude krásné být s Karlem v jedné posteli, ale bude to stejná postel, ve které bývá Karel se svou ženou. Bude se s ním milovat, ale na stejném místě, kde to on dělá se svou ženou. Začala ho svírat žárlivost. Ale souhlasil s tím, vlastně se smířil s rolí bokovky, se kterou si jeho láska zašuká a pak se vrátí ke své ženě. Má takový vztah cenu? Budoucnost?