Voda nám dosahovala po ramena a zakrývala Patrikovo tělo dostatečně na to, abych jím nebyl rozptylovaný. Mohl jsem se soustředit jen na jeho oči, jejichž barva připomínala kávu s kapkou smetany. A na rty, na nichž ulpěla kapka vody. Dostal jsem neodolatelnou chuť ji z nich slíbat. Naklonil jsem se k němu, Patrik se však odrazil ode dna a pozadu odplaval na takovou vzdálenost, abych na něj už nedosáhl.
Ano. Já! Zrovna já mám to štěstí, že si mě Lukas už dávno vybral za pomocníka, nebo chcete-li spíš sparing partnera ke zdejší královské sportovní disciplíně, v níž vyhrává již několikátou sezónu. Mnohonásobný vítěz atletického výstřiku do dálky s asistencí. Neporazitelný mistr. Ano! Přesně! Já mám tu čest. Já jediný jsem poctěn. Jenom já, já a zase pouze já jsem mohl být již nesčetněkrát přímo u zdroje, v těsné blízkosti těch nejimpozantnějších cákanců, jaké kdy Ostrov viděl.
Byl jsem za Ádu v to pondělí až neskutečně nervózní! Pořád jsem na něj myslel a vyčítal jsem si, že jsem ho nenechal ten předchozí týden učit víc. Jenže zpátky jsem to samozřejmě vzít nemohl. Hrozně jsem si přál rozběhnout se za ním do školy, abych ho tam podpořil, anebo aspoň před školu, abych mu mohl dát pusu a říct hned potom, jakej je skvělej a úžasnej, že to zvládl, ale věděl jsem, že nesmím.
Všetko vidí v spomalenom zábere. Náraz, tekutinu prelievajúcu sa cez pohár a vsakujúcu do Damienovej tmavej mikiny s kaktusom a nápisom: hug me and die. Jeho prekvapený a naštvaný výraz, keď pohárom tresne o stôl a otočí sa na osobu, ktorá za to môže. „No to si robíš srandu…“ Vyzerá to, že sa na mieste roztrhajú ako dva psy, a Bren naozaj netuší, na koho siahnuť v prípade núdze skôr. Druhý zrejme zvládne narobiť viac škody, ale Damien… Pri ňom si človek nikdy nie je istý.
Po víkendu stráveném v penzionu jsme spali opět úplně nazí. Zvykl jsem si na to. Ne, že by mě Markovo nahé tělo nevzrušovalo, právě naopak, ale vnímat na své kůži dotek teplého Markova těla ve mně vzbuzovalo obrovský pocit klidu a bezpečí.
Tento společný týden strávený na nám milém místě snad přinese tu potřebnou špetku klidu do našeho vztahu. Původně jsme uvažovali o tom báječném resortu snů, taky padl nápad na chatu, ale nakonec jsme se rozhodli zajet tam, kde to všechno začalo. Je to všechno tak dávno, a přitom není. Naše životy to změnilo teda zásadně. Třeba i tak, že jsem si udělal řidičák a řídil jsem naše auto na To místo já.
„Jo, využil bych tě k takovýmu hraní moc rád,“ přiznal jsem mu potichu, zatímco jsem mu dlaní začal hladivě přejíždět přes tričko po břiše. „Ale zároveň bych nechtěl, abys to bral, jako že tě využívám, chápeš? Muselo by to být oboustranný. Já to chci – ty to chceš. Já dávám a dostávám – ty dáváš a dostáváš. Víš?“ Upřeně jsem se mu díval do očí a dlaní jsem zabloudil o kousek výš, na jeho hrudník, kde jsem mu občas jenom tak ledabyle přejel přes bradavky. Přes výmluvně ztvrdlý bradavky.
Rozhlédl se po pokoji, byl sám. Pak mu padl zrak na místo tak metr od jeho postele. To, co spatřil, mu skoro zastavilo srdce. Nebyly to stopy, jen zvláštní stíny, ale on věděl, že to znamená jediné. Někdo tam před okamžikem stál. Nechal lampičku svítit, do rána už neusnul.
„Už jsi dospělý mladý muž, hodně hezký." „Mám být po kom," skočil jsem mu do řeči. „Tak by mne zajímalo, jestli máš vyhlédnutou nějakou dívku. Za chvíli budeš mít po maturitě, tak by se v tom už dalo něco podniknout!"
Navíc teda Marek vůbec nevypadá, že by to zpátky brát chtěl. V podstatě jsme se vrátili tam, kde jsme byli před těma X měsíci, než mě ten hajzlík zkoušel vydírat. Do vzájemný ignorace prolomený sem tam hádkou při tréninku. No bezvadný. Říkám si, že se to třeba částečně zlomí vo víkendu, protože to máme pro změnu týmový soustředění a je mi jasný, že tam se fakt budeme přehlížet jen těžko.
Vzbudil jsem se dřív a bylo krásné na Sama koukat. Leželi jsme na široké posteli a já pozoroval to tělo nádherného chlapce, co se vylouplo z ošoupaných džínů. Jak byl krásný nahý a bosý, měl v sobě křehkost dítěte i sex-appeal mladíka.
Vzal ho za ruku a zvedl mu ji. Jenda se malinko vzepřel. Ale jen malinko. Nechal Ctibora, aby si jeho ochablými prsty jezdil po penisu a přes varlata. „Ode dneška už si palec cucat nebudu…,“ pomyslel si.
Rytíř vysoké postavy, v plné zbroji, svíral pevně uzdu v levé ruce, v pravé pak jedenapůlruční meč. I na dálku bylo poznat, že se jedná o velmi zdařilou práci mistra cechu zbrojířského.
Přistihl jsem se, že stojím před zrcadlem a prohlížím, jak mi nová výbavička sluší. Pouta, obojek, kukla i ocásek. Po chvilce sprchování koulí vlažnou vodou se povedlo nasadit i to závaží. Dá se to snést. Je to něco, o čem pořád víš. Nemůžeš se ani na chvilku odprostit od toho tlaku. Na to, že jsi takhle ocejchovanej, musíš myslet prostě pořád.
Znovu do Dana sáhl a pokračoval v přerušeném dráždění. Pohled na kroutící se nahé tělo a zvuky, které slyšel, doktora vzrušily, ale on se dokázal ovládnout natolik, že se jen díval, a užíval si to, protože ten pohled stál za to.
V životě se dějí podivné věci za zvláštních situací na nečekaných místech a láska je z nich to nejzázračnější i nejmocnější, co může člověka potkat.
„Klidně běž za mamkou ven, přijdu tam,“ pobídl jsem ho a otočil se zády k němu, jelikož oplachování nádobí se náhle zdálo jako veledůležitá činnost. On však místo toho přistoupil blíže, až jsem jeho přítomnost cítil v zádech. Musel stát jen pár milimetrů ode mě. „Jenže… já nepřišel, abych si poklábosil s tvou mamkou. Přišel jsem za tebou.“
Znovu se narovnám, naposledy se mu přísně podívám do očí, to abych zdůraznil ten vykřičník na konci tý předešlý věty, odhodím jeho boxerky na zem, pak ho popadnu za paži a začnu ho odvádět ven z místnosti. Ke schodům, co vedou do takovýho malýho, útulnýho podkroví.
Koukal jsem po skupince návštěvníků – starší manželé, rodinka s dětma, který se trochu nuděj (a někdy asi víc než trochu)… A mladej kluk s delšíma vlnitejma hnědýma vlasama, drobnějším jemným obličejem… sám. A vypadal dost zaujatě. Prohlížel si fresky, jako by něco hledal.
„Ty vole, je mi furt kosa,“ přerušim to za chvilku a přiznám se. Vezme mi do mozolnatejch dlaní moje prsty, zledovatělý z mačkání spouště. „Padej do postele. Udělám nám horký jabko,“ rozehřejvá mě jeho pobavenej, rozhodnej baryton.
„Správně,“ odpověděl spokojeně Martin a dal mi pusu na tvář. Pak, jak se odtahoval zpátky, mi zašeptal do ucha: „Jsi jen můj a můžu si s tebou dělat, co chci.“ Pak mi lehce ocucal ucho, aby to dokázal. A měl pravdu. Nečekal jsem to a vyvolalo to ve mně slastný vzdech. Ano, chtěl jsem být jeho hračka. Chtěl jsem, aby si se mnou hrál a dělal, cokoli ve mu zlíbí. Jen abychom byli spolu a bylo to pořád tak krásné.
Chvilku do sebe zůstaneme zaklesnutí pohledem, a teprve když se takhle bezhlesně utvrdíme v tom, že víme, co se v následujících chvílích bude dít, a že jsme s tím v pohodě, přeruší Leo náš oční kontakt a začne putovat zrakem po mým těle. Po mým úplně nahým těle.
Cítil jsem jeho drsné bambulky prstů, jak mi hladí pokožku, jeho mozolnaté dlaně, jak přejíždějí po mém těle. Zavřel jsem oči, abych vnímal jen to. Z Markových rukou sálala energie, jakýsi pocit síly a bezpečí. Uvědomil jsem si, že přestože jsem lechtivý, tak mě Markův dotek vůbec nelechtá, takže jsem na těle cítil úplně nové, dosud nepoznané doteky.
Usadili jsme se k rezervovanému stolu v rohu místnosti a Nina se nadšeně zatetelila na židli: "To je tak vzrušující! Nikdy jsem na dvojitým rande nebyla." "Z mých statistik vychází, že často lidi chodí na dvojité rande, aby si domluvili skupinový sex," řekl Mára neutrálním tónem, jako by mluvil o počasí.
Pralo se to ve mně. Nejsem ani jeho táta, ani starší brácha, abych na něj musel dávat pozor – proč by se nemohl pobavit, no ne? Jenže na druhou stranu mi bylo jasný, že tohle není jeho pravý já. A že kdyby to jeho pravý já vědělo, co to jeho druhý, alkoholem probuzený já vyvádí, asi by z toho moc potěšený nebylo… A pak tu byl ještě třetí úhel pohledu. Konkrétně – pohled na ten jeho nahej, zpocenej, dokonalej hrudník. Pohled pro bohy. A jakkoliv bych byl schopnej si tenhle pohled dopřávat nekonečně dlouho, tak zároveň jsem tak nějak sobecky nechtěl, aby si ho dopřávali i ostatní.
Strana 45 z 111
