„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“ „Moje narozeniny?“ „Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“ „Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“ „Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“ „Já ne, protože jsem divnej.“
„Počkej tu chvíli, mám matnou představu, kde ji najít…," vstal a položil mu bezděčně ruku na rameno. Hned ji však stáhl, protože mu tělem proběhla vlna horka, která se přesouvala na nepatřičné místo. Můj Bože, co se mňú ten ogar dělá…, pomyslel si, zatímco rychle utíkal do chaloupky, aby se z letmého doteku vzpamatoval.
A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.
Následující dny se pro mne staly peklem. V životě jsem nebyl nikdy tak nadržený. Dokonce ani tak rychle po takovém výkonu jsem se nikdy nedostal do stavu absolutní potřeby si ulevit. Navíc nemožnost tak učinit všechny mé potřeby silně posilovala. Díky přídavku mezi mými nohami to rozhodně nešlo, navíc to bylo tak udělané, že to nešlo sundat a ptáka mi držel pěkně zataženého, ať se snažil, jak chtěl, to změnit. Co se mnou Pán za ty dva večery udělal, bylo nepochopitelné. Čím více se blížil den setkání, tím více jsem to chtěl sundat a udělat si dobře.
Byl jsem vzrušením pořád tak mimo, že když mi na pozadí přistála těžká, lehce štiplavá rána, která se rozprostřela přes celou mou půlku, připadalo mi to vlastně docela příjemné. Se zamručením jsem se lehce zavrtěl a více se mu nastavil, lačný po další ráně. Nikdy jsem nezažil takový pocit – spalující kombinaci bolesti a vzrušení, opojné slasti a naprosté bezmoci. Šílel jsem z toho. Šílel jsem z něj.
Dalšího dne ráno se probudil brzy. Alan už byl doma a zrovna se přikrýval, otáčeje se k němu zády. Bylo teplo a on si nevzal tričko, takže blonďák viděl každičký kousek kůže a tělem mu projela touha. Měl erekci, stejně jako každé ráno a rozhodně se mu nechtělo řešit ji sám. Teď tu Alan byl.
Tahle práce se mu líbila. Celá hala byla laděná do odstínů žluté a modré, které ho uklidňovaly. Na palubě byl nezvyklý klid. Nutilo ho to k přemýšlení, jaké to tu asi je během plavby, když hraje hudba, cestující procházejí mezi palubami, personál kmitá a celá loď se klidně houpe při cestě za teplem.
Nedokončil, zalehl, prst na spoušti se lehce pohnul. Všichni se dívali stejným směrem, jen Libor se díval na Martina. Uplynulo mnoho let, dvojka Dan a Martin, milovali se jako první den. Nikdy nic takového neviděl a sám pro sebe plnil slib, který si dal – že je ochrání. Stálo ho to ale dost nervů i sil. Martin se jen tak nedal. Jakmile dokončil výcvik, šel do akce. Nenechal se zastavit, uprosit, výhružky úplně ignoroval. Byl to neskutečný blázen a ochranář. Vrhal se do situací, ve kterých by Libor nesetrval ani vteřinu. Nešlo jen o Dana. Už dávno bylo v týmu dost lidí, kterým pomohl, někdy i zachránil život.
Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.
„Jsi podvodník, miláčku,“ řekl mu v autě. A pak znovu doma, mnohem přísněji a už jako součást předehry. Tom se bránil, že on nic, že si přece nemůže dát s každým panáka, když se celou dobu stejně těší na tohle – položil mu ruce kolem krku, a na tohle – políbil ho…
Andy měl na jazyku slova o tom, aby se neopovažoval mu dávat nějaké rady, ale rozmyslel si to. Vnímal mužovu ruku ve svých vlasech a tělem se mu zvolna rozlévalo teplo. Zvedl hlavu. Přímo před očima měl krk s výrazným ohryzkem a nad ním spodní čelist pokrytou tmavým strništěm. Chvíli fascinovaně zíral a pak udělal něco, co mu připadalo sice bláznivé, ale současně více než vhodné. Přejel si jazykem přes rty a pak Rizovi olízl hranu čelisti.
"Bolí to?" zeptal jsem se, když mi do ruky dal smotaný provaz na ohmatání. "To záleží," odvětil. "Jde o to, co bude mým cílem. A co budeš ty chtít. Můžu si s tebou jen tak hrát a pak ti zaručuju, že to bude zatraceně příjemné. Můžu si tě znehybnit do určité pozice, což už může být poměrně nepříjemné. A taky tě můžu mučit svázáním do hodně bolestivé pozice. Variant je opravdu mnoho." "A budu si to moct vyzkoušet?" "Vyzkoušíš si všechno, co tě bude lákat, Eriku, proto ti to ukazuju," odpověděl a provaz vrátil zpět mezi ostatní.
V pátek odpoledne visel Šimon rozpažený z kruhů jen v upnutých šortkách. Ve svalech svázaných naběhlými žílami už měl půl druhé hodiny. Dneska makal víc než jindy, protože hlavou mu protékaly myšlenky na jeho profesora. Od prvního dne se mu tam zabydlel a griloval mozek erotickými představami. Nejčastěji ho viděl nahého ve své posteli, jak se probouzí po takřka probděné noci. Vlasy rozcuchané, tělo voňavé a zadek rozdrážděný.
„Brácha, proboha, ty seš vůl. Jak sis něco takovýho mohl myslet?! A já věřil, že ty jsi tu ten starší a rozumnější,“ kroutil hlavou Daniel nad blbostí svého bratra.
Pořád tomu nemohl uvěřit. Oni dva a spolu. Oficiálně spolu. Větroplach Míša a hračička Max. Oba zůstávali věrní kavárně Poseidon, ve které se dali dohromady, oba stále měli důvod objevovat nové věci, oběma jim do všeho kecala jejich milovaná kámoška Kristýna, díky které se naučili zamykat ateliér, a oba společně řešili všechno, co jim vítr přinesl pod nos.
Jenže Šimon nemohl tušit, jaké následky to může mít pro majitele onoho lože. Tomu nyní opět začala tělem proudit horká krev jen při pomyšlení, co s ním udělá krásné snědé tělo přitisknuté těsně na tom jeho. Nedělal si iluze, že by to šlo vyřešit jinak na jeho malé posteli, a ani si nechtěl nalhávat, že by mu to vadilo. Jen měl obavy, co se stane, jestli ho tělo zradí a jeho spolunocležník na to přijde. Dobře si pamatoval na narážky, kterých se mu dostávalo, když jeho vlastní kamarádi zjistili, že preferuje muže. Tohle tajemství ale naštěstí zůstalo v Paříži.
Je mi vlastně jedno, kam ho strčim. Hlavně že někam. Z práce totiž bejvam hrozně nadrženej. Bojíš se zeptat, abys nedopad’ jako číča? Klídek, řeknu ti to sám. Ne že bych teda chlapa nikdy nevojel. A ty nevypadáš úplně špatně, kámo.
„Hele, a tak… mohl bych se přidat?“ troufl jsem si navrhnout, když jsme se, už v naší čtvrti, pěšky blížili ke křižovatce, na který jsem věděl, že se naše cesty rozdělí. „Jasně, to bude skvělý!“ zaradoval se a hned vytáhl z kapsy mobil, abysme si mohli vyměnit kontakty. A když jsme se na sebe ten večer podívali naposledy… a usmáli se… a řekli si „tak zatím“, tělem mi proběhlo takový… hřejivý zašimrání. Jako kdybych už dopředu tušil, že to fakticky bude skvělý. Nejenom to kino. Ale všecko.
"Seš ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," zamručel, ale navzdory svým slovům si mě za pas přitáhl blíž. "Nemám ten pocit," zamumlal jsem mu do rtů. "Čekal jsem dost dlouho." "Máš se o trpělivosti ještě hodně co učit," odvětil a jedním rychlým chvatem si mě přetočil na záda pod sebe. Chytil mi obě ruce a přišpendlil je jednou rukou nad mou hlavou. V tu chvíli jsem pocítil horkost a začalo mi mravenčit v podbřišku.
Radim vběhl do výtahu, stihl to těsně. Mrknul na číselník, ale jeho patro už svítilo. Zaskočeně se podíval na druhou osobu. Byl to ten kluk, co mu minule donesl jídlo. Zkoumavě ho sjel pohledem, zabalený v kabátě, teplou šálu kolem krku, usmíval se. Radim se pozorně podíval do mladíkových očí, zaznamenal něco. Nestihl ale řešit, co vlastně, klučina sklopil pohled.
„Hele, ty můj Ježíšku. Ty právě teď dostaneš jedinej dárek, a to letenku přímo do postele,“ chytil jsem Nika za ramena, otočil ho k sobě zády a násilím tlačil do ložnice. Jo, to si s bráchou vyřídím. Opít mi přítele na Štědrý den. To se dělá?
Všetkou svojou silou otváram dvere na tom zničenom čiernom aute. Vidím ho. Je v bezvedomí. Neviem sa rozhodnúť, mám ho z auta vytiahnuť? Čo ak mu ešte viac ublížim? Počujem, že sanitka je na ceste, kričí to ten, čo nehodu spôsobil. Pohľadom skontrolujem muža v aute. Nechcem sa ho dotknúť. Čo ak má niečo s krkom alebo chrbticou? Nedýcha.
Před očima se Šimonovi opět objevil výraz, který po něm černovlasý hodil, když slyšel, kdo je. Tak překvapený, zároveň ale možná krapet bolestný… A to v Šimonovi budilo něco zvláštního a rozhodně ne požadovaného. Strach. Možná šlo o nějaký přirozený ochranitelský pud, brunet pak ale rozhodně nechápal, proč se mu to dělo zrovna v přítomnosti toho nesnesitelného muže. A přesto stačil jeden pohled plný bolesti a v Šimonovi se naráz spustily laviny otázek. A co bylo nejděsivější, část jeho samého si přála vstát, jít do té prokleté koupelny a přesvědčit se, že je majitel domku v pořádku.
„Nedal jsem ti pyžamo proto, aby sis ho hned oblékl,“ vzal po chvíli Marcovi z ruky své pyžamo, které mu předtím položil na stoličku. Marco se styděl, ale spíš za své vzrušení než za co jiného. Nechal se vzít za ruku a odvést k posteli.
Již uplynulo několik dní z druhé půlky našich prázdnin, když jsme definitivně učinili zásadní rozhodnutí. Vezmeme se se vší parádou, abychom studovali už jako manželé. Samozřejmě, že nebudeme přebývat na kolejích, ale seženeme si podnájem. Po tomto rozhodnutí jsme tuto informaci zavolali našim.
Strana 45 z 100
