Filtr povídek

I když bych ho nejradši něžně popadnul, položil na bříško a olízal mu všechny ty jeho poklady. Pak na něj mírně nalehnul, aby si užil váhu chlapa, a pomalu bych mu u toho mezi půlky natlačil svůj zcepenělý ohon. Ale jenom náznakem, abych si mohl jemňounce masírovat tekoucí žalud o jeho svěrač. Občas bych ho přeci jenom přitisknul víc a špičkou proniknul. A potom znova a zase a vždycky o kousek víc, o jedno zasténání hlouběji. Fantazie se mnou mlátí skoro ode zdi ke zdi. Přesto se v reálu nesmím ani pohnout, abych ho neprobudil dřív, než bude sám chtít.

Stačilo ovšem svléknout bundu, tričko, kalhoty a bylo všem vše jasné. „Hele, tohle vypadá na úchyla, co si hraje na kurvičku!“ Myslel jsem, že se hanbou propadnou, i když mne tahle situace i rajcovala. S pohledem na nástěnné hodiny jsem ze sebe dostala: „Prosím, pusťte mne, ať stihnu letadlo. Vše se přeci vyjasnilo a nejsem tedy žádný terorista.“ „Jistě terorista nejsi, ale děvka ano. Nevíme, zda kurvičky jako ty smí odletět!“ „Prosím, pusťte mne. Co po mne chcete?“ To už je oba měli venku. „Co myslíš, že bychom asi chtěli?“ To už jsem klečela u jednoho z nich a věnovala se jeho chloubě. Zatím ten druhý mi stáhnul kalhotky pod zadek s evidentním úmyslem.

Seděl ve vlaku a četl si. Neučil se, i když by se to od něj dalo čekat. Jen tak hltal písmenka nějakého literáráního braku a místy se neubránil úsměvu. Najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Zvedl oči od textu a rozhlédl se kolem. Nemusel pátrat dlouho, aby zjistil, že ho pobaveně pozorují oči kluka v kožené bundě, který seděl o několik sedadel dál. Ruce měl v kapsách a vyloženě se bavil nad tím, jak pozoruje jeho při četbě.

Markovy hadry na mě trochu plandají, ale snad to nebude zas až tak nápadné. S veškerou drzostí a sebedůvěrou se proto vlamuju do oněch lítaček. První, co mě bije do očí, je silně osvětlené podiu. Na něm tři svalnatí borci v maskách znásilňují menšího, který je za ruce i nohy napnutý v jakési popruhové konstrukci. Pomalu se rozkoukávám. Je to tu jako v nějakém pornokině. Zbytek malého sálu zabírají diskrétně oddělená sezení, v nichž jsou díky všudypřítomné potemnělosti rozpoznat jenom obrysy hlav.

Přetočil mě na bok, přimáčkl se k mým zádům a objal mě. Chvíli si rukou hrál s mým zamčeným pérem a pak toho nechal, slyšel jsem akorát pravidelné oddychování. Nemohl jsem usnout a hlavou se mi honily různé myšlenky. Byl jsem hrozně vzrušený: byl jsem v moci sexy kluka, o jakém jsem snil, ležel s ním spoutaný a oslepený v posteli a on měl klíč k mému obojku a pásu cudnosti.

Cestou lesem jsem přemýšlel nad tím, co mu tak Jony nakecal. Že jsem mu ukradl peníze? Přebral přítele (já, haha!)? Vysklil basketbalovou pálkou přední okno jeho auta? Ani nevím, jestli nějaké má. Kvůli čemu všemu vás vlastně může chtít zabít bratr vašeho nepřítele (bývalého sice, ale to on zjevně neví)? Teoreticky už jen kvůli vaší existenci. Jenže k tomu měl dost příležitostí i předtím. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší to nechat slonovi, protože ten má větší hlavu.

Ben ho poslechl, zvedl ruce a zlehka se jimi opřel o kachličky. Připadal si takhle zády ke Kamilovi, s rozkročenýma nohama a s rukama svázanýma nad hlavou jako nějaký vězeň, kterého dozorce nahnal do sprchy. Akorát že ten MŮJ dozorce je na mě hodnej… a moc hezky se mi věnuje… Kamil totiž obtočil ruce kolem Benova těla a roztíral mu sprcháč po hrudníku… a po břiše… a pak zase po hrudníku, kde zvláštní pozornost věnoval Benovým ztvrdlým bradavkám… Potom mu namydlil krk… a sjel rukama zase k břichu… a k podbřišku…

Donesl Martina do postele, zabalil do pokrývek. Chtěl ho nechat odpočívat, ale chlapec Dana zadržel. „Zůstaň, přece mne tu teď nenecháš takhle.“ Dan ztuhl, bylo mu úplně jasné, co mu naznačuje. Pomalu se nasoukal k němu, Martin ho okamžitě objal. „Ještě nejsi úpl…“ Hladové rty se přitiskly k jeho, podvolil se útoku, jak by mohl odolat. Byli spolu sami po tak dlouhé době a Martin se nesmlouvavě dožadoval jeho pozornosti. Odtáhl se, podíval se mladíkovi do šedomodrých očí, položil ho na lůžko. „Ještě nejsi úplně v pořádku, jen mi důvěřuj.“

Dako cítí, jak se celá ta krabice pravidelně lehce naklání. Je na lodi. Netuší, jak dlouho byl mimo. Nemá ani zdání, co a proč se to děje. Zbývá mu jenom doufat. Najednou se v otvoru objevuje stín a jemu na jazyk přistávají kapky. Osvěžující, chladná voda stéká do krku a on se snaží polykat. S otevřenou pusou to ale moc nejde. Spousta tekutiny uniká, vytéká přes rty na bradu a po krku odkapává na dno bedny. Napájení je u konce a zvenku se ozývá drsný mužský hlas: „Neboj! My si tě za chvíli i nakrmíme.“

„Co se ti nelíbí, zmrde? Chtěl jsi pořádně seřezat prdel? Chtěl! Tak drž!“ A bijí mne intenzivně dál vším, co jim přijde pod ruku. Už jsem tak omlácen, že už mi to ani tak nevadí.

Jakmile se trochu uklidnil, promluvil na mě: „Víš, Viktore, asi by sis měl vyslechnout Honzu Koníčka. Znáš ho, ne? To je ten zoufalec, co se už třičtvrtě roku snaží uhnat Šímovou, a ta na něj dokonale sere, protože, co si budeme vykládat, Koníček nejenže je debil, ale ještě je hnusný jako noc.“ „No a?“ stále jsem nechápal, co ten osel má společného s mým Filipem. „Ty vole, o téhle storce mluví celá fakulta. Je mi záhadou, jak je možné, že se to k tobě nedoneslo! Pojď, on ti všechno vysvětlí, budeš se za břicho popadat! A pak ti zmaluju fasádu, stejně jako ty jsi zbil bráchu, ale tohle musíš slyšet! A od něj!“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

V mém stavu jsem po lese běhal jako parodie naspídovaného zombíka z Walking Dead, co omylem vypil energy drink, protože jsem přeci jen byl o něco rychlejší než ty stvůry ze seriálu (a taky určitě vzhlednější). Dech mi s blížícím se obědem docházel a pro lovce jsem byl čím dál tím snadnější kořist.