Šramot uvnitř místnosti ho děsil i lákal, bál se, že ztratí odvahu. Prudce otevřel a vrazil dovnitř. Baterku namířil do prostoru, zaznamenal pohyb, snažil se tím směrem zacílit kužel světla, srdce mu bušilo, pot se perlil na čele. Měl nepříjemný pocit, rychle se otočil, chtěl vyběhnout ven, ale nemohl. Spatřil siluetu postavy, která právě zavírala dveře.
„Nic. Jsem v pohodě,“ povídá omámeně a přikročí k masce. Prohlíží si jednotlivé tahy fénixe. Černou, červenou a zlatou, jak se proplétají v milostném rytmu. Fénix křičí slasti, jako křičel on při vyvrcholení. Zmocní se ho horečka a chuť podlehnout opět polibkům, dotekům muže, který si s ním zahrával. Vůbec si nevšimne, že se udělá místo a do místnosti vejde hrabě.
U regálu se zastavil kluk, kterej něco chvilku hledal a pak se otočil na prodavačku, která vezla přepravky s jogurtama: „Promiňte, dobrý den, máte droždí?“ Ukázala bradou na regál: „Támhle. A jestli tam není, tak už došlo.“ Otočil se k regálu, kde byla prázdná krabice, ještě ji zvedl a trochu s ní zatřásl, jako by čekal, že se tam odněkud alespoň jedna kostka vynoří, a povzdechnul si.
Provaz stále zkoumal má zákoutí a druhou rukou vzal do rukou mé koule a jemně si s nimi pohrával, mačkal a natahoval, občas sjel k mé stále roztažené díře a krouživými pohyby ukazováku masíroval rozetu a palcem přejížděl po citlivé hrázi. I když můj ocas úplně ignoroval, všechny tyhle dotyky byly tak vzrušující, že se mi po chvíli klacek až bolestně bořil do měkké matrace.
„Kam jdeš? Nenechávej mě tady!“ snažil jsem se říct, ale přes roubík z toho bylo slyšet jen nesrozumitelné mumlání. Začal jsem sebou zmítat. Řemeny byly dlouhé tak akorát, že jsem byl na posteli roztažený do X, ale nebolelo to. S rukama v návlecích jsem nemohl vůbec nic nahmatat a přes kuklu jsem ani neviděl ty zámečky na přezkách, jen jsem slyšel, jak cinkají. Po chvilce jsem se unavil a už jen tak ležel. Nebylo nic slyšet a začala ve mně růst panika. Navzdory tomu jsem cítil, jak se mi vší silou snaží v kleci postavit.
Odkryji si svoji tvář a propálím ho vážným pohledem. „Nejsem člověk, se kterým bys chtěl něco mít. Jakmile s někým jsem… ve vztahu mám sklony žárlit. Hodně žárlit,” zapřu se o dlaně a vysunu se k čelu postele. Kovové příčky se mi zaryjí do kůže, má to na mě uklidňující účinek. Jsem doma, na svém území. „Jsem majetnický a žárlivý. Mám sklony to přehánět.”
Nils stál ve velkém sálu, upřeně se díval z okna. Moe chvíli pozoroval paprsky tančící mu ve vlasech. Pomalu se k mladíkovi přiblížil, přitiskl se k jeho zádům. Nepromluvil, Nils se o něho opřel, vzdychl. „Nevěřím, že jsem to udělal.“ „Znáš celou pravdu o své minulosti, teď máme před sebou společnou budoucnost.“
Wik nepřišel do školy. Ve čtvrtek a v pátek jsem to tak nějak čekal. Ale nebyl ve škole i celej další tejden… Od tý fotky jsme si nepsali. Přemejšlim, že bych mu napsal, ale nevim co a hlavně, messenger píše: naposledy aktivní před 10 dny. Druhý den je pořád offline. V sobotu už je to 14 dní. Wik, kterej normálně visí na mobilu celej den. Mám strach, co se stalo.
„Babi, pojedeme na nákup, budeš něco potřebovat?“ „To jseš hodnej, Danečku, budu. Budu potřebovat větší nákup, na víkend přijede Janička s tím svým, tak ať je pohostím.“ Vyjevil jsem se: „Přijede Janďa? Už jsem ji neviděl strašně dlouho. Myslel jsem, že se uvidíme o Vánocích, když jsme byli na Štěpána u našich, ale nemohla přijet. Co se děje, že se teď objeví tady?“
Nicméně místo kavárny nebo hospody jsem mu poslal svoji adresu a pozval ho k sobě rovnou na následující den. Neměl jsem (nechtěl jsem mít) nikterak velkou představu o tom, co ho tíží na srdci, ale něco mi říkalo, že bych to nerad řešil na veřejnosti. A pak přišla ta super noc. Spát se mi sice chtělo dál, ale nějak to nešlo. V hlavě se mi ve finále nehonilo nic, ale srdce mi pořád bušilo jak blázen a trápila mě šílená žízeň. A když v noci pořád pijete vodu, pak zákonitě stále chodíte na záchod. Teprve kolem páté ranní jsem konečně vytuhl.
„Eriku, slyšíš to? To je střelba.“ Gil se vrhnul pro zbraně. „Gile.“ Mladík mu pohlédl do očí. Oba byli vojáci, oba věděli. Gil jen kývnul, už nebylo třeba něco říkat. Erik si vzal zbraň, vyběhli. Hluk se rychle přibližoval, nezpomalili. Z lesa se vynořili Simon s Davidem, ihned se díky Gilovi ozbrojili. „Co se děje?“ dožadoval se Simon vysvětlení. Ten mu jen naznačil, že neví. „Timi a Martin?“ nadhodil David.
Ruku v ruce jsme mířili k lesnímu jezírku. A Matheu mi vyprávěl sen, ve kterém se mu zdálo o mně. Prý jsme spolu měli domeček na samotě, u domku se pásli dva koně a my na ně koukali velkým oknem z ložnice. Zrovna jsme se probudili – z toho měl Matheu největší radost, že mohl ráno jen tak ležet vedle mě. A já si to představil a hlavou se mi prohnaly myšlenky jiného typu: Ležíme vedle sebe – oba nazí…
Desať dvadsaťosem, žeby si zo mňa robil srandu? Chcel sa ma iba týmto zbaviť? To je jedno! Keď ho stretnem v škole, tak mu hodím niečo do hlavy a budem dúfať, že trafím oko. Je desať tridsaťpäť a ja nechápem, prečo tu ešte čakám, a kontrolujem telefón, akoby mi mal zavolať. Nie… ja ho priam hypnotizujem, aby sa na displeji rozsvietilo jeho meno (aj keď ho nemám v kontaktoch).
„Představ si, přijel Jarda. Pamatuješ? Ten kolega, co jsem ti o něm vyprávěl. Tak jsme si dali večeři, povídali až do jedenácti. Byl na dovolené v Thajsku. Alexi?“ Zdeněk byl nervózní. Nechtěl Alexovi lhát, ale taky věděl, jak moc je žárlivý. Taky věděl proč. Jeho bývalý, Karel, ten byl Alexovi nevěrný pořád. A on se toho neumí zbavit. Je nedůvěřivý, podezírá a někdy taky pěkně bouchne.
Chalan si sadol oproti nemu, a tak mal Marco príležitosť skúmavo prezrieť spolucestujúceho od hlavy až po päty. Bol to pekný chalan, nie však Marcov typ, mal však niečo, čo Marca nútilo nespustiť z neho oči. Postavu mal peknú, nie extrémne štíhly alebo pri sebe. Oblečenie značkové, chlapec mal vkus, to sa vidí. Vlasy gaštanovohnedé a štýlovo upravené – Marco bol vždy zaťažený na blonďákov. Oči, oči boli krásne zelené a vyžarovali energiu a ľudskosť, to si Marco všimol už pri prvom pohľade. A krásny, široko-šibalský úsmev. Áno, to Marca na ňom priťahovalo, ten pohľad a úsmev.
Za poslední léta jsem si x krát představoval, jak šťastný bych byl, kdyby mi Sten sdělil, že mě miluje nebo že mě nebere jen jako kamaráda. On mi skutečně pověděl něco na ten způsob, ale rozhodně to nebylo tak očividné jako od Radka. Neznělo to tak jasně. Bylo to: „Tě asi jako mám rád ne jen jako kámoše?”
Adam ztuhne. Tohle nečekal ani náhodou. Masky ledu se po sobě zmateně dívají, když každá uvidí vedle sebe ohnivou. Vedle tulipánu se postaví záměrně Santini v zlatém kostýmu s knihou v ruce. „Tak co, pane Zimo? Půjdete s Ohněm do pekla?“ „Pane Ohni, nikdy už mě nikdo nevezme do pekla. Kam chci jít, je ráj.“
Usmál jsem se a podíval se na něj. Chtěl jsem mu nějak vyjádřit vděčnost za dnešek, ale hlavně že se mě snažil pochopit. Přistoupil jsem blíž k němu a dal mu pusu na tvář.
Nevím, jestli se mi ovečky zželí anebo chci jen vidět, ten překvapený pohled. Jedno z toho to bude, možná obojí. A nejspíš taky fakt, že ho prostě chci a nerad chodím kolem horké kaše. Jsem v práci a na nějaké to dlouhé hraní nemám čas. Trošku pošťuchování ano, ale balit tu kluka půlku večera a ještě nemít jistotu… na to mě neužije.
Vypotácím se z jeskyně. Wik už je dávno u ostatních. Jdu vzadu. Dejchej, dejchej, hlavně klid. Vrátíme se, budem balit, půjdem na nádraží. Samý nudný věci. Snažím se uklidnit. Ve skutečnosti je to pravda. Balíme, uklízíme. Teda snažíme se schovat všechen bordel, aby ho učitelky neobjevily. Nakonec nestíháme, takže se to moc neřeší. Až na nádraží zjistíme, že vlak má zpoždění. Wik někam zmizel. Asi se šel vychcat, potřebuju taky. Teda ne že bych se s nim chtěl ocitnout na jedněch záchodech. Ale na nich není. Až když se vracím, uslyším ho za rohem, jak telefonuje.
„Dane. Dane, počkej, slyšíš! Dane,“ utíkal před hlasem, běžel, jak nejrychleji mohl. Slzy mu tekly po tvářích. Filip ho doběhl před domem, chytil ho. „Ne, nech mě, pusť, slyšíš,“ pokoušel se vytrhnout z mužových rukou. Ten ho ale přirazil ke zdi, neměl problém Dana udržet.
Vyskočil jsem ze sprchy na dlaždičky, což samozřejmě nebyl úplně inteligentní nápad. Nemohlo to logicky skočit dobře. Při doskoku se mi nohy rozjely jak profesionálnímu gymnastovi s tím rozdílem, že do profíka mám opravdu hodně daleko. Naneštěstí mě napadlo zahrát si na pytel a stočil jsem svůj pohyb na záda, neboť mi bylo jasné, že jinak bych skončil místo s připraveným zadkem spíš s natrženým. Pád na zem se proto jevil jako lepší varianta. Stále bolestivá ale ne tolik. Naraženou kostrč už jsem párkrát měl.
Neodmítnul, rozzářil se jako sluníčko. Slezl jsem tedy z koně a doufal, že až se rozcválá, zvládne taky zastavit. Matheu pobídl koně. Docválal na konec loučky, tam však nezastavil. Hnal se dál lesem. Už jsem se chystal vylézt na koně a jet ho zachraňovat, když v tom Matheu provedl úžasnou otočku kolem stromu a ladně, drže otěže v jedné ruce s kouzelným úsměvem na rtech se vracel zpátky ke mně.
„Adam Korcakovský.“ Hedvábný hlas ho vyburcuje, že se narovná. „Vanin,“ odsekne. Otočí se čelem ke svému bývalému milenci, který ho zradil hned dvakrát. Prvně, že ho nemiloval, podruhé tím, že si vzal na karneval jinou masku. Lhář, kterému není rovno. „Ano, pane Vanine. Musím vám hodně vysvětlit.“
"A hele, chtěl ten tvůj po tobě už někdy něco hodně divnýho? Víš, jak to myslím…" No to si piš, že jo. Denně se u nás musí vytírat podlaha v kuchyni. To přece není normální, no řekni sám…
Strana 57 z 95
