Filtr povídek

„Dobře, dobře, chápu, že od tebe se vnoučat nedočkám, ale sám bys taky nemusel být! Podívej se tady na toho mládence – Kit, že?“ ohlédla se na mě a zářivě se usmála. Přikývl jsem a cítil, že mi asi shoří tváře, ona se ale hned otočila zpět na Leviho: „Je pěkný, hodný, oči na tobě může nechat a dokázal s tebou sám měsíc vydržet na chatě v Aspenu, byl by pro tebe jako stvořený, no řekni, Hannah? Není Kitie ideální pro našeho Riviho?“ Hannah se kroutila v záchvatu smíchu, já jsem se propadal do země, tváře mi hořely studem a nohy jsem měl jako sulc. To je strašný trapas. Jenže paní Silverová si ničeho nevšímala a jela si dál svou dohazovačskou písničku.

S Michalom sme sa poznali ešte v škôlke. Na základke sme vytvorili chlapčenskú bandu, v ktorej sme boli vodcovia. Aj učňovku sme si vybrali spoločnú, hoci mňa lákalo gymnázium. Na oslave Michalovej plnoletosti ma šokoval, keď mi predstavil svoju priateľku. Odvtedy sme sa schádzali zriedkavejšie. Jeho priateľku Ľubu som poznal povrchne a od začiatku sme si nesadli.

Čekala mě dvouhodinová cesta se zastávkou v Písku, kde nastoupil můj kamarád Zoltán. Poznali jsme se na úplně prvním pobytu. On tomu říkal rehabilitace a svým způsobem to pro něj byl, po celém roce, ozdravný pobyt. Kdekdo by si myslel, že si po tolika letech vezmeme společně pokoj. Opak byl pravdou. Každý jsme si vzali svůj a vždycky s nadšením i obavami čekali, kdo bude náš spolubydlící. V podstatě to znamenalo oficiálně nevyhlášenou soutěž mezi našimi pokoji. Co to budu prodlužovat, prostě, kdo první srazí postele, vyhrává. Jednoduché, prosté, zábavné.

„Ahoj, už jsem doma, promiň, zdržel jsem se. Psal jsem ti SMS, ale asi máš vypnutý zvuk na mobilu,“ ozvalo se ode dveří. Smutné mňoukání mu bylo v odpověď. Hned poznal, že je něco špatně. Felixe většinou našel na gauči, s noťasem na klíně, Aškelé u jeho boku. Skopl boty a vběhl do pokoje. Mladík zhroucený v nepřirozené pozici, tělem napůl na gauči, kočka u jeho hlavy kňourala.

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy. „Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra. „Však dlabu,“ pohodil Damian rameny.

Ubytováni budeme v penzionu, protože naše snobská těla nemůžou přece ležet v chatce nebo normálně ve stanu. Proč snobská? Inu během těch dvou dní, co navštěvuji soukromou vysokou školu v Brně, jsem zjistil, že sem chodí fakt jen ti lepší a bohatší. Ne teda naprosto všichni, ale drtivá většina mých spolužáků je dost za vodou. Jonatan mě úspěšně sere (to se jinak říct nedá, pardon) stejně jako já jeho. Ovšem včera došlo k překvapivému zlomu.

„Moc se neraduj, protože tě seřežu tak, že se nehneš. Dva chlapi mají zlámaný kosti, tak to slízneš i za ně,” vyhrožoval Górdan temně. „Jsem zastánce klasické výchovy. Tenhle tvůj malér spraví jedině rákoska a pak pořádné ošukání. A kdy máš dost, to rozhodnu já,” usmíval se sladce. „Jen co se dáš dohromady, začneme. A neboj, vymrdám tě tak, že z toho budeš křičet i ze spaní.”

„Kite! A tohle, s čím jsem se ti svěřila, nikomu neříkej. Vím, že by lidé měli být informovaní, ale ne tím, že vypustíme nějakou informaci takhle necíleně ven. Mohla by vzniknout panika, fámy, které by lidé vymýšleli, by zcela jistě způsobily víc škody než užitku, chápeš. A to, že je virus uměle vypuštěný, to se v žádném případě nesmí dostat ven. Válečný konflikt s Čínou, která je jedna ruka se Severní Koreou určitě nikdo nechce. Jsou to psychopati a tohle si musí v tichosti vyřídit vlády mezi sebou. Já pevně doufám, že to, co jsem ti řekla teď, hned zapomeneš a nikdy, ani kdyby tě mučili, tohle nikomu nevyzvoníš.“

Kamil přešel za Benova záda a dovedně mu spoutal zápěstí k sobě. Tělem mu sice pomaloučku a pozvolna, přesto ale celkem intenzivně projížděly vlny vzrušení. I když to dělám už po tolikátý, stejně se toho nedokážu nabažit! „Škoda, že nemůžeš vidět, jak to vypadá úžasně sexy,“ pronesl polohlasně, když byl hotový, a o krůček od Bena poodstoupil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Ben zkusil rukama pohnout… čistě jen proto, aby zjistil, že s nimi pohnout nemůže. „Ehm… já to nepotřebuju vidět…,“ řekl potichu. Kamil se usmál: „Já vím… A spokojenej?“ „Vždyť víš, že jo…,“ hlesl Ben.

Nebylo to po prve, co se líbal, ale po prve to byl vjem tak intenzivní, že zapomněl na všechno kolem. Na to, že člověk, který ho líbá, je jeho profesor, že je to někdo, kdo se za svou orientaci stydí natolik, že se maskuje vztahem se ženou. Nemyslel na to, že je v pozici žáka, který by si měl udržovat odstup, už jenom proto, že by se mu to mohlo škaredě vymstít.

Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym.

Nigrum stál před sochou. Objevil ji náhodou, Ignis byl stejný, jak si ho pamatoval, na jeho lících slzy. To byl obraz, jež se mu vryl do paměti. Stařec v Ignisově náruči musel být Lukáš, poznával ho ve starcově bezvládném těle. Dotkl se tváře muže, který byl mrtvý, ve chvíli kdy se změnili v sousoší. Lhal mu, Lukášovi, spor mezi ním a Ignisem byl právě pro to, že on Ignise chtěl a Ignis jeho ne. Žárlil a využil první příležitost pro pomstu, za svůj úskok zaplatil a často na ty dva myslel.