“Edo, poď dnu, moji rodičia sa chcú s tebou rozprávať,” povedal Ondrej. “Počkať, Ondro, predsa ty si bol… už nie Erik…,” nerozumel tomu Paľo. “Erik chce každého,” trpko sa pousmial Edo. “Ale okrem seba nemiluje nikoho,” skonštatoval Ondrej. “Tvoj foter je s tým ok?” ostal prekvapený Peter.
Trhal jsem jednotlivé malé voňavé květy a zasunoval je mezi prsty. Chlapeček jemňoučko vzdychal. Já jednou rukou hladil zespoda polštářky, zatímco jazyk se mazlil s nehty. Šeříková vůně navozovala v mé mysli další něžné doteky. Oči občas pohlédly před sebe. V nazlátlých vlasech vyšlehávaly drobné ohýnky jak ze žhnoucích uhlíků prastarých obětišť. Zavřené oči lemovalo stejně nazlátlé husté obočí a dlouhé nepatrně se chvějící řasy. Pootevřené rty zvaly k polibkům, mírně sešpulené jak po hře na Panovu flétnu.
Nevěděl jsem, s kým jsem na cele, není tady nějaký vrah, sadista či jiný maniak? Nezabije mne? Neznásilní? Hlavou se mi honily podobné myšlenky. Občas jako by někdo hlesl. Ten zvuk mi nebyl neznámý, ale tady, ve společnosti sedmi lidí? Najednou jsem ucítil, jak se na můj zadek tlačí asi penis mého souseda. Trochu jsem se polekal, nebo byl spíše překvapen a mírně jsem ucukl, jenže ten můj už byl také nabuzen, a tak jsem jím zase nabral souseda přede mnou.
Ani sebevětší příprava však nedokázala Maxe připravit na to, co mu přistálo na stole. Kafový bazén v praxi. Nevěřícně koukal na černozelenou břečku, která se na něj šklebila z obludně obrovského hrnku, a přál si, aby chuť na kávu nikdy nedostal. Podařilo se mu vytvořit pokus o úsměv a napil se. Proboha, to je jako kdyby někdo svařil vývar z krysy naložené v týden starých fuseklích! Tomuhle by nepomohlo, ani kdyby do hrnku absolutně nekulturně překlopil flašku rumu!
Jen co za sebou zavřel, kluci spustili milion otázek a projevy úžasu, nejvíce se nadchli nad jacuzzi. „To nemají ani ministři,“ uchechtl jsem se. „Jak jsi to udělal?“ „Pusou. To jen vy se domlouváte jinými orgány,“ chechtal jsem se z plna hrdla. „Ty jsi korunovaný magor,“ křenili se kluci. „Jsem zvědav, jak umíte projevovat vděk,“ culil jsem se. Vrhli se na mne všichni a líbali mne a lechtali, hajzlíci.
“Raz sme sa sprchovali a v base je hierarchia. Každý má svoje miesto. Na vrchole je kápo a ten má zástupcu a potom rôznych poskokov. Z druhého klanu mali niečo proti nášmu kápovi. Jeden chlap naňho zaútočil žiletkou a ja neviem, ako som sa medzi nimi ocitol. Švih a žiletka zasiahla moje stehno. Nebol to útok na mňa, ale ja som si to zlízol. Vďaka tej jazve som sa stal kápovým chránencom a…,” náhle sa Andrej zasekne. “Čo Andrejko? Pokračuj,” som zvedavý, čo sa stalo.
Trhl sebou, když uslyšel rozepínání zipu u kalhot. To snad nemyslí vážně, pomyslel si a tentokrát se ho zmocnilo mírné zděšení. Kdosi mu totiž rukou zabloudil k poklopci. V očích se mu objevil děs. Oni se snad opravdu snaží ho tady znásilnit.
“S takouto postavou na teba baby určite letia jedna radosť…,” skonštatoval Arpád. “Ho… ho… hovno letia. Aj mi… mi… minule po… po… povedala jedna, že ne… ne… nechce ko… ko… koktavého kokota. Vraj kým sa vykoktám, bu… bu… bude na… na…naprcaná. Piča…” Arpád sa rozosmial. “Fakt piča!” potvrdil mu. “Na… na… naviac, ba… baby sa mi a… a… ani nepáčia…,” prezradil, že to neberie tragicky.
My ještě nebyli pjanyje, jen trošku. Když přišel jako poslední z koupelny Mahirek, rozesmátý a podlouhlá očka se slastně přivírala, zjistili jsme, že na takhle širokou palandu není problém se vejít. Když tedy nebudeme moc divočit. Pěkně jsme si ho položili a uvažovali kam zapustit, když se najednou vylekal a ukazoval ke dveřím. Otočili jsme se. U dveří stál chlapec, mysleli jsme, že voják, v rukou tác s konvicí a šálky. Jeho tepláky byly pěkně vyduté, s mokrým flíčkem.
„Já ti říkal, že jsme měli letět přímo přes Varšavu! Že to přes Londýn bude trvat dýl. Říkal jsem ti to? Říkal! Jenže ty ne, tys musel přes Londýn, protože to prý bude jistější,“ začal se rozčilovat Roman. „Tady máš ten svůj Londýn!“ Rozmáchl se naštvaně rukou směrem k tabuli. Malou příruční tašku, držící v druhé ruce, položil na kufr a posadil se. Obličej schoval do dlaní.
Začali jsme se zase líbat a přesunuli se do postele. Kuba si sundal triko a byly vidět jeho krásné svaly, byl jsem okouzlen. Sundal jsem si triko a převalil Kubu tak, aby ležel. Začal jsem mu líbat hruď a sjížděl pomalu víc a víc dolů. Když jsem byl nad podbřiškem, tak jsem se na něj koukl hladovým pohledem a on jenom řekl: "Pokračuj, prosím." Stáhl jsem mu gumu od kalhot a najednou na mě vykouklo jedno velké zvířátko. Byl krásně oholený a voňavý, pod penisem visely dvě velké koule plné až k prasknutí.
Michal si vydělal pěkné peníze, začal se hezky oblékat a zvedlo se mu sebevědomí, tvář měl vysmátou, byl to jiný kluk. Začal jsem pozorovat, že se mi líbí, občas jsem se zapomněl a zakoukal jsem se na něj. Když to někdy postřehl, začervenal se a sklopil oči. Že by byl? Mám se jej zeptat? Byl jsem vždy zastánce přímého řešení, tak jsem mu položil tu otázku: „Líbí se ti kluci?“ Nečekal jsem na odpověď, aby nebyl v rozpacích. „Mně se totiž moc líbíš.“ Zrudnul. Myslel jsem, že práskne dveřmi a už jej neuvidím, ale jenom skoro neslyšně hlesl: „Ano, ty se mi také líbíš.“
Krásny je deň, keď Tvoja tvár sa smeje,už nie si sám, nech Ťa to pri srdci hreje,veď život samotný je túžba nesplnených prianí,lež ten, čo Ťa miluje, Tvoju dušu chránia s Tebou splnia sa mu všetky krásne priania,keď láska kvitne v nás, od večera do svitania.
Pomalu ho zkoumá rukama, laská jeho tvar. Mladík sebou mírně hází a vzrušeně vzdychá. Zack se skloní ještě níž a vezme ho do úst. Nejprve jen lehce, jazykem objede jeho špičku a s rozkoší poslouchá jeho steny. Nasliní si prst a opatrně do něj začne pronikat. Mladík na okamžik ztuhne, ale vzápětí se uvolní. To proto, že ho vezme celého do úst a jemu se vše ostatní vypaří z hlavy. Zack ho mu podepře boky polštářem a vyklouzne z něj prstem. Mladík zklamaně zasténá. Hrabě se usměje. Trochu ho nadzvedne a jazykem obkrouží jeho otvor. Jared vykřikne, jak jím projede vlna vzrušení.
“Prepáč, Petrus…,” znova sa spustil z Paľových očí prúd sĺz. “Kurva, Pali, už nebuč!” Natiahli si na pančucháče tepláky, vzali si aj bundy a išli na balkón. Paľovi z rukáva bundy vypadli nunčaky. Podal ich Petrovi. “Rozbi mi hlavu, ak to neurobíš ty, spravím to ja!” povedal v afekte Paľo. Peter mu ich prudko vytrhol a vyhodil z balkóna. “Paľo, do riti, prestaň sa správať ako kokot!” povedal mu rozhodne. Podal mu cigaretu a objal si ho. “Však aj som kokot!” precedil Paľo pomedzi zuby. “Teraz budem hovoriť ja. Asi chceš vedieť, ako sa teraz cítim,” Paľo prikývol.
Snad mé vyprávění, snad jejich blízkost, prostředí. Najednou jsem si uvědomil, že vidím tři milující se těla. Seděl jsem na válendě. V mém klíně nabodlý Mahir svíral stehny mé boky. Mezi nohama Saša, proniklý rovněž do Mahira. Naše péra se vzájemně o sebe třela. Saša je přidržoval, abychom nevytlačili jeden druhého. Cítím i Mahirův pořádný klacek, co se otíral o moje břicho. Slaďujeme své pohyby. Jako by člověk tušil valící se povodeň.
Tím okamžikem se v něm spustila lavina emocí a otázek, jaký ten jejich vztah vlastně je. V létě na vodě si porozuměli dokonale, to jistě, jen si nebyl jistý, jestli jim jeden společně strávený týden v roce při sdílení něčeho, co on miloval dávno a Tom se to díky němu naučil mít rád také, bude stačit i do budoucna. Vztahy se přece musí nějak vyvíjet, někam směřovat. Mělo by se v nich něco budovat.
Polovina kluků si stoupla k okraji, který byl jen o něco níž než jejich penisy. Vašek stál v rohu a sledoval fascinovaně honitbu. Všichni to docela prožívali, nakonec si honili i ti, co nezávodili. Ozývalo se vzdychání a vzájemné povzbuzování. Petr s tím druhým měli péra stejně velký. Ale on viděl jenom Petra. Jak se mu napínaly svaly. Od obličeje až po stehna. A když viděl vystřikujicí sperma, vytekl sám.
„Moc se na tebe těšíme.“ Nenápadně jsem jej pohladil pomalým pohybem od kolena po vnitřní straně stehna k rozkroku, ale jen asi do půlky stehna. Romanem to pořádně zacloumalo. Periferně jsem viděl, jak žárlivě na nás kouká Ondra. Cha, uškrnul jsem se, Ondra už jej měl pod kůží, jen aby si to ten tvrdohlavý zabedněnec připustil. Tušil jsem, že Ondra bude tvrdý oříšek, dlouhá léta byl uzavřen, zabedněn. Těžko se bude loučit se svým uzavřeným světem. Teď si promyslet, jak na něj, pomalu, nebo zhurta? Nechtěl jsem jej vyplašit, aby se neuzavřel ještě více.
Andrej ma chytí za ruky a vážne mi pozrie do tváre. “Vieš, Mirko, teraz ti to už môžem povedať.” “Čo Andík?” ostávam prekvapený. “Mal som veľké obavy, obrovské obavy, aké to bude. Teda ani neviem, či to chceš vlastne počuť,” pýta sa neisto. “Andrej, chcem vedieť všetko, čo sa ťa týka, nech je to čokoľvek,” uisťujem ho.
Mlčky stál nad postelí a sledoval spícího cikána. Byl přikrytý jen zčásti, přesto ho nepřekvapilo, že spí nahý. Vždyť kolikrát ho navštívil pod rouškou noci v pokoji pro hosty? Bezpočtukrát. I on sám byl pod županem, co měl na sobě, nahý.
“Pavelko, tuším, že dnes ťa mám radšej ako včera,” vyznal mu svoj pocit. Keď sa Marcel vrátil, vybral nôž. Dal ho Petrovi do ruky a povedal mu, nech stlačí nôž v dlani, aby sa ostrie dotýkalo prstov. Potom to dal spraviť Paľovi. “Tento nôž je ako vyhrotená situácia medzi vami. Pokiaľ ho len držíte, nič sa nestane, museli by ste na ostrie veľmi pritlačiť, ale keď nastane skrat a vy nožom potiahnete, tak…” “Sa porežeme!” povedal Peter. “Alebo si odrežeme prsty,” dodal peháč.
Chlapci vzali magnetofon. Viktor nasadil pásek s jemnou uklidňující hudbou. Loutny, bambusové flétny, bubny taiko, nezaměnitelná tibetská mísa. Pomalu mě zbavovali oděvu. Pak vzájemně svých trikotů. Vždycky jsem okouzlený krásou mladých těl. Sergejova prdelka se nabízela sama. Ještě si mě sám domáčknul. To už jsem cítil slastné pronikání Viktora a má ústa zaplnil Abram – Popeláček, jak jsem si ho nazval. Popel je pépel, málčik iz pépla. Pépelčik? Čert to vem. Je to hodně velká pralinka. A chutná úžasně. Chlapci mi skočili pro rajskou šťávu, na které jsem začínal být závislý.
Kráčal nočnými uličkami centra mesta a jediný zvuk bolo tiché vržďanie snehu pod jeho nohami. Pridal do kroku, lebo mu bola zima, chcel byť čo najskôr doma, však mu ostávalo len pár stoviek metrov. Zabočil do ďalšej uličky a kráčajúc premýšľal nad teplým kúpeľom, keď tu ho zrazu zdrapila niečia ruka a pritlačila k stene. Nestihol ani reagovať, len zrazu cítil, ako tvár tlačí k studenej stene domu a ako ho ruka neznámeho šacuje.
Karel si vzal láhev minerálky a šel do knihovny. Vybral si Mahlerovu Pátou symfonii. Seděl v křesle a hlavou mu probíhaly události posledních dnů. Začal vnímat Jiřího. Snad od třetí věty se sólovou hornou už nic jiného před sebou neviděl. Všechny nástroje se přeměnily v miniaturní štětce malující portrét bytosti, zcela si podmaňující jeho srdce. Nanášené barvy se měnily, překrývaly, prorůstaly jemně i široce rozmáchle, aby se slily v obraz ikony, milované, zbožňované i nedostupně vzdálené. Dozněly poslední tóny. Karel si sedl ke klavíru. Adagietto se rodilo v bolesti.
Strana 17 z 95
