Kauza Eduard 9.

Presumpce neviny – zásada, podle které je každý člověk považován za nevinného, dokud není pravomocně odsouzen soudem.

Japonsko si Damian zamiloval. První tři dny sice bojoval s posunem času, který ho ubíjel, ale poté si už výlety a poznávání japonské kultury užíval. V tamních lidech viděl jejich pracovitost a preciznost, byli mu svým způsobem velmi blízcí. Babička byla také spokojená, tudíž snesitelná, a kromě občasných promluv do duše ohledně smíření se s jeho bratrem, které si nedokázala odpustit ani ve výšce tisíc metrů nad mořem při výstupu na Fuji, byla docela příjemná společnice, která věděla o Japonsku snad víc než samotní místní. Dělal všechno, co sama chtěla, nemínil se rozčilovat. Raději si užíval krásné přírody a klidu, který mu umožňoval povinně vypnutý telefon. Přiznal si, že na jednu stranu ho jednou za čas vypnout je omamné, na tu druhou měl neustálé nutkání telefon vytahovat a kontrolovat ho. Pár večerů tak jako tak pracoval, což mu zachránilo zdravý rozum. Uvědomil si tam, jak moc je na své firmě závislý a jak svůj workoholismus těžce zvládá.

Přestože si dovolenou užil, těšil se zpátky do Prahy. Na své psy, o které se staral soused, jenž ve svých pětasedmdesáti letech s nimi rozhodně nemohl chodit na dlouhé procházky. Damian by jej o to ani nežádal – byl rád, že sehnal „hlídání“.

Zpáteční let byl zpožděný o čtyři hodiny a tím začala Damianova nevrlost. Dvacetihodinový let byl totální peklo, přestože jim Magdalena pochopitelně zaplatila první třídu. Ona většinu cesty prospala, a když byla zrovna vzhůru, věnovala se své knize. Pochopila už na letišti, že Damian bude sotva zábavný společník. Bolela ho hlava a nezabral ani prášek, který obvykle jeho lehkou migrénu zažehnal. Na Letiště Václava Havla letadlo dosedlo v pět hodin ráno. Poslední tři hodiny letu Damian konečně usnul, a proto přikývl na žádost Magdaleny o odvoz na farmu. Tam si dal okamžitě sprchu, převlékl se do čistého obleku, dostal pořádnou snídani a silnou kávu. To všechno ocenil, protože díky tomu konečně bolest povolila.

Když se vracel do města, bylo skoro osm. Do kanceláře měl přijít až zítra, ale usoudil, že by se do práce stavit mohl. Cítil se v tu chvíli poměrně čilý.

Hned jak vstoupil do dveří, zaujal ho vyděšený výraz recepční, který ale okamžitě zaměnila za úsměv a neodpustila si se ho začít vyptávat na zážitky z Japonska. Prohodil s ní pár vět a už už chtěl odejít, když jej přichytila za sako a opět na něj vychrlila nepodstatnou otázku. Jeho recepční byla poměrně stydlivá žena, nikdy se s ním nebavila o ničem jiném než o pracovních věcech, a i to jen zřídka. Do této chvíle měl dojem, že se ho spíš bojí. Teď viděl, že se mýlil. A změna jejího chování nevěstila nic dobrého. Když jej na patře zastavili další lidé a vyptávali se na věci, které rozhodně mohly počkat na zítřejší poradu, už začínal být nervózní. Korunu tomu všemu dala Helen, která ho odmítla pustit do Eduardovy kanceláře.

„Můžeš mi vysvětlit, co se to tady děje? Vy jste se všichni zbláznili? Pokud ten kluk vyhodil svůj kancl do luftu, řekni mi to raději dřív, než tam vejdu. Je uvnitř? Pusť mě tam, pokud mám dostat infarkt, ať je to co nejdřív,“ hlas mu výhružně klesl a Helena raději odstoupila ode dveří.

Na první pohled kancelář vypadala v pořádku. Rozhodně tu nehořelo ani nic nevybuchlo, bylo uklizeno jako obvykle. Eduard seděl za stolem a před jeho příchodem dělal nějakou práci na počítači. Když jej viděl, vstal a pousmál se.

Oči mu však okamžitě sjely z postavy Damiana na stěnu, z té na stranu k archivu a z toho pak na zem, na které zůstaly asi nejdelší dobu, přestože to bylo značně nepraktické. Vůbec netušil, kam by se měl dívat.

Tou dobou už pobýval v kanceláři dobrý týden. Jeho první noc přitom nebyla tak pohádková, jak by si původně představoval – v kanceláři bylo poměrně chladno, zapomněl si doma prakticky veškerou hygienu, jelikož v koupelně se vůbec nestavoval, a když odcházel, nevzal si ani nic k jídlu. Tušil, že na to mu peníze dlouho nevyzbydou. Díky bohu měl stále ještě Sodexo kartu. Nechtěl ji zcela vyčerpat, byla tam ale asi největší suma peněz, jakou aktuálně vlastnil, a to jej trochu drželo nad vodou. I přesto se však probudil rozlámaný a ne úplně voňavý.

Jeho záchranou se stala energická šéfová. Kdyby měl možnost pořádně se nad tím zamyslet, snad by od samého začátku věděl, že s ním Helena bude cítit a že se mu bude snažit pomoct. Hned jak jej prvního rána našla v kanceláři, spustila na něj lavinu otázek, které zakončila horečným pobíháním kolem jeho osoby. Chtěla mu najít nějaké lepší bydlení, nic ji ale nenapadalo, rozváděla se a neměla ani místo doma, ani peníze, které by mohla rozhazovat za jeho ubytování kdesi na hotelu. Ani by si je od ní nevzal. Chápala tedy jeho potřebu zůstat na tu noc v kanceláři, a přestože mu prozradila, že jejich šéf by nebyl nadšený – to vyvolalo obligátní otázku proč a následně jeho špatný pocit, jelikož proti svému šéfovi jít nechtěl – slíbila, že jej bude krýt a nic neřekne. Moc se mu nelíbilo cokoli před mužem tajit, nebyl na to zvyklý. Brzy však zjistil, že jinou možnost nemá. Byl jí vděčný alespoň za ten týden, který tam natajno pobude.

Helena Svárovská se pak v jeho pobytu angažovala dál. Přinesla mu kartáček na zuby a spacák, aby úplně nezmrzl. Také dostal hřeben a jiné celkem podstatné věci.

Byl to týden, ve kterém se seznámil snad s největším počtem lidí ve firmě. Helena do té věci zasvětila snad každého, všichni na něj hleděli významnými pohledy a všichni, zdálo se, měli pochopení. Příjemné na tom bylo, že jej jedna z jeho kolegyň nechala dvakrát se u ní vysprchovat, což potřeboval v tu dobu prakticky stejně jako jíst a pít. Jeho čistotnost se bouřila.

A pak přišel dnešek. Plus bylo, že když pan Kraus vstoupil do firmy, Eda už byl vzhůru a oblečený. Mínus pak, že pan Kraus vstoupil do firmy.

Začalo to Helenou. Vběhla do jeho kanceláře, tvář bledou, jako by na ni sahala smrt.

„Rychle, musíš to tu uklidit! Měl přijet až zítra,“ vybalila na něj, popadla spacák a hodila ho po polekaném Edovi. Pak zase vyběhla ven. Netrvalo to dlouho a Eda na chodbě slyšel hlas svého šéfa.

Rychlost, v jaké dal kancelář do pořádku, pak byla skutečně rekordní. Kartáček, hřeben a jiné předměty zkrátka strčil do cestovní tašky, kufr i s ní schoval mezi knihovnu a stěnu. Hlas jeho šéfa se přibližoval a Edovi stále zbýval jasně červený spacák, který mu Helena vypůjčila a který jeho úmysly odhaloval snad ještě víc než všechny ostatní věci dohromady. Musel ho zabalit.

„Pusť mě tam,“ ozval se autoritativní hlas. Nebyl čas. Rychle spacák hodil mezi stěnu a gauč, tak, že by i díky výšce Damiana Krause nemusel být vidět hned na první pohled. Musel doufat. Spěšně se přesunul ke stolu, za který se posadil.

A tak byl teď tady, hledící do země. Cítil, jak se mu potí ruce, které chvíli držel sbalené v pěstích a pak si s nimi naopak hrál, snaže se nějak se zaměstnat. Nedovedl lhát, nikdy, a snad to ani nikdy pořádně nedělal. Jestli, tak minimálně…

„Dobrý den!“ vyhrkl, mluvil ale o oktávu výš posazeným hlasem, než pro něj bylo přirozené, a když to zaslechl, tváře mu začaly nabírat tmavší odstín.

Damianovo podezření nabralo na intenzitě. Eduardovo chování bylo nezvyklé i na něj. Za ty týdny už znal všechny jeho tváře, ale tahle byla nová, děsivě zkroušená a provinilá. Otočil se na Helenu a poslal ji pryč. Když viděl, jak neochotně odchází, vyprovodil ji chladným pohledem. Nesnášel, když neměl ponětí, co se děje, a v tomto případě s ním manipulovala ona a s ní půlka firmy. Přesvědčil se, že dveře, které spojovaly její kancelář s Eduardovou, jsou pečlivě zavřené.

„Tak spusťte, co se děje? A opovažte se mi lhát, přijdu na to a potom to bude mnohem horší. Co jste provedl?“

„Nic jsem neprovedl,“ obhajoval se Eda a do tváře se mu prosáklo jeho zcela běžné, nevinné nepochopení. Nevnímal svůj pobyt ve firmě jako prohřešek. Pak ale opět uhnul pohledem a jednou rukou se chytil za předloktí druhé, přešlapuje na místě. Ať to on vnímal, jak chtěl, Helena jasně řekla, že to panu Krausovi nebude dvakrát milé.

„Pane Krausi, nemohl byste se zeptat zítra?“ zkusil nejistě, po očku jej pozoruje. Zítra už tu nebude, pokud to muži vážně tak vadilo. Něco sežene. Bude muset.

Damian nasucho polkl a protřel si oči. Tohle snad přeslechl.

„Zítra?“ zopakoval. Za těch pár dní si odvykl poněkud netradičnímu vyjadřování svého asistenta. Po jeho slovech měl naprostou jistotu, že se něco stalo. „Dnes mi to řeknete! Vy sám. Já se nebudu pídit po firmě, abych zjišťoval, co se tu sakra děje! Na to nemám čas, náladu ani energii,“ řekl nekompromisně a očima projel celou kancelář.

Za úzkou pohovkou uviděl cosi, co tam rozhodně nepatřilo. Dvěma kroky k ní přistoupil a asi dvě sekundy zíral na rudý spacák, který se válel za opěrkou. Vytáhl ho a nevěřícně na něj zíral.

„Co to je?“ zeptal se a těkal očima mezi ním a Eduardem.

„Spacák…,“ špitl Eda.

„Ano, to jsem si všiml. A můžu vědět, co dělá roztažený spacák ve vaší kanceláři?“ pronesl výhružně, protože mu začínalo svítat. Ale poněvadž u Eduarda Petišky člověk nikdy nevěděl, co se mu honilo hlavou a jakou hloupost vyvede, chtěl slyšet od něj, jestli je jeho předpoklad správný.

Eda ze sebe vydal jakýsi neurčitý zvuk, rukou se drže za zadní stranu šíje. Snažil se na ten spacák nezírat, bylo to ale dost těžké. Tmavá červená zkrátka přitahovala pozornost.

„Vážně byste se nechtěl zeptat zítra? Já bych ho sbalil, uklidil… Chtěl jsem to udělat dneska, netušil jsem, že přijedete dřív. Vlastně jsme všichni mysleli, že přijedete až zítra,“ odtušil. Z rostoucího vzteku v tmavých očích ale usuzoval, že asi nezvolil nejvhodnější slova, přestože se jednalo o naprostou pravdu.

Damianovi se začaly dělat černé mžitky před očima, jak v něm stoupal vztek. Dělal si z něj ten kluk srandu?

„Cože? Já asi špatně slyším! Takže máte dojem, že když tady nejsem, je možné si z kanceláře udělat hotel? To nemyslíte vážně! A zítra byste mi řekl co?“ procedil mezi zuby.

Eda se nepatrně přikrčil. Moc dobře chápal, že je zle.

„Nic?“ špitl tak tiše, že kdyby neviděl, jak se tvář proti němu stáhla ještě víc, myslel by si, že ho jeho šéf ani nemohl slyšet. Sakra, upřímnost byla občas vážně nevhodná.

„Já nechtěl jít proti vám! Helena říkala, že se vám to asi nebude líbit, ale tu první noc jsem to netušil, myslel jsem, že to třeba nebude takový problém, a pak už to nějak vyšlo. Nic se nestalo, tak jsem myslel, že co oči nevidí, to srdce nebolí, chápete, a myslel jsem, že vám to prostě neřekneme, což by byl trochu problém, ale třeba by to nějak šlo, kdybyste tu dnes nebyl… Čímž nechci říct, že chci dělat cokoli za vašimi zády. Já nevěděl, že tu nebudete, ale taky jsem nevěděl, že vám to bude vadit a, no, čas navíc se hodil,“ snažil se obhájit, tušil ale, že se to příliš nedaří. Naopak měl neodbytný dojem, že situaci zhoršuje.

„Aspoň jste upřímný…,“ Damian ironicky pokýval hlavou, už uklidněný a zhluboka se nadechl. „Dneska si ten bivak sbalíte a večer vás tu nechci vidět. Pevně doufám, že jste nespustil alarm a já nebudu muset řešit pokutu u policajtů. Nebo už to zařídil někdo jiný? Přiznejte se. Spustil jste alarm svou první noc, kdy o vás nikdo nevěděl?“

„Ne, to ne,“ potvrdil Eda poslušně. „Vím, že to by problém byl. Nic se nestalo, Helena se o to postarala.“ Na chvíli zapřemýšlel a znovu se na muže zadíval, v očích špetku naděje.

„Pane Krausi? Nešlo by to ještě jednu noc? Já nic neudělám, vážně ne. Bude to tu čisté a uklizené, všechno,“ zkusil. Jistěže měl v plánu odejít, když už to ale muž věděl, cítil Eda naději. Pořád netušil, co přesně by měl s tím minimem peněz chtít, nemohl si dovolit hotel a přátele také neměl. Krom firmy toho moc v úvahu nepřipadalo.

Damiana rozbolela hlava, znovu a mnohem víc než za celou dobu letu do Prahy. Nedokázal přemýšlet, a poslední, o co měl zájem, bylo se tady handrkovat s nezodpovědným klukem.

„Nepřichází v úvahu. Bude to tak, jak jsem řekl, a nediskutujte se mnou. Jděte k přátelům, příbuzným, je mi to jedno, ale tady nebudete, rozumíte?!“ řekl příkře a s těmito slovy odešel do své kanceláře, kde se téměř zhroutil na křeslo. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Dlouho už mu takto nikdo nezvedl tlak. Sáhl do zásuvky ve stole a vyloupl z plata poslední ibuprofen. Doufal, že brzo zabere, jinak se z toho zblázní. Uvědomoval si, že by se měl jet domů vyspat. Rezignoval. Dnes rozhodně žádnou práci neudělá.

Opět se v něm vzedmula vlna vzteku. Nesnášel, když jeho zaměstnanci dělali něco za jeho zády, a tohle bylo dětinské. Všichni do jednoho to věděli a kryli ho. A nejvíc Helena. Ta by měla mít rozum, když už ho neměl Eduard. U něj se s takovými výstřednostmi dalo počítat. Jen mu to někdo měl zarazit. Třeba Helena, která moc dobře věděla, že by s tímto nikdy nesouhlasil.

Zvedl se a zakymácel se. Netušil, jestli mu tímto tlak zvedli a pokouší se o něj infarkt, anebo ho má nízký z nevyspání a únavy.

Zvedl telefon a vytočil číslo na Helen:

„Přijď ke mně! Pokud nemáš klienta, tak hned!“

Sotva vešla do jeho kanceláře, spustila:

„Damiane, snad se zase tolik nestalo. Eda tohle nepředvídal, prostě se to stalo…“

Damian měl dlaně na obličeji a podíval se na ni přes prsty.

„Tohle mě nezajímá. Je to ještě dítě a tys mu měla vysvětlit, že tohle je nepřípustné, a ne ho v tom podporovat! Já vytáhnu na deset dní paty z Prahy a vy – vy všichni, nejen ty – mi provedete toto? Vážně nad vámi musím stát s bičem? Nad dospělými inteligentními lidmi? Myslím, že i moje děti, kdybych nějaké měl, by měly víc rozumu než vy dva.“

„Vždyť se nic nestalo, tak co plašíš?“

„Ale mohlo se stát a dávej si pozor, jak se mnou mluvíš!“

„Víš co, Damiane! Jsi neuvěřitelný, nabubřelý zabedněnec! Ten kluk neměl kam jít! Nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit, venku je okolo nuly, nechal bys ho pod mostem? Měla jsem to udělat? Měla jsem mu říct, ať jde, protože jeho šéf je sobec a nemá ani špetku empatie? Bylo to jen pár dní, než si to vyřeší, zítra už by byl pryč. Víš co? Jdi do hajzlu!“ řekla stejně mrazivě, jako to dokázal sám její šéf, otočila se a okázale za sebou práskla dveřmi.

Damian na bytelné dveře zíral s otevřenou pusou. Po chvíli zamrkal, ústa zavřel a opět vložil hlavu do dlaní. Bolest neustávala, ale vztek byl pryč. Usadila ho pořádně, riskovala, že ji za toto vyhodí, protože už jeden škraloup měla, ale přesto se za toho kluka postavila tak, jak by to nečekal. Nemohl se zlobit. Nemohl, protože mu začaly docházet souvislosti.

Neměl kam jít… Samozřejmě, jinak by nehnil v kanclu v budově, kde nejsou sprchy. Kamarádů nejspíš taky moc neměl, s jeho povahou, kdy ho všichni vrstevníci brali jako ujeté pako. Introvert zahrabaný věčně v knihách… Bydlel v krásné vile, ale jeho matka byla patrně snobka, která synovi brala každou korunu, a on pak neměl ani na jídlo. A s největší pravděpodobností, když se ohradil, tak ho vyhodila. Bylo jedno, jaký příběh se k tomu pojil, faktem zůstalo, že Eduard nejspíš neměl na vybranou.

„Helena měla pravdu, jsem zabedněnec,“ mumlal si sám pro sebe. Měl dojem, že mu ta hlava praskne bolestí, a uvědomění, že se choval jako cholerický imbecil, mu nepřidávalo. Musel domů se jít vyspat, ale ještě předtím klepl na vedlejší dveře: „Eduarde, můžete tu zůstat ještě do zítřka. Dnes i zítra si udělejte volno, pokud potřebujete zařídit nezbytnosti. Jedu domů a dnes už nepřijedu, nezapomeňte nechat nezakódovanou budovu.“

Mluvil tiše, a jak z něj pomalu odcházel adrenalin, cítil se tak slabý, až měl pocit, že se mu po chvíli podlomí nohy. Byl to hloupý nápad sem dneska jet…

Edovi by náhodný pozorovatel mohl vyčíst mnoho nedostatků, rozhodně mezi ně ale nemohl řadit nevšímavost. Pohled mu zakotvil na vyčerpané tváři pana Krause prakticky hned, jak slyšel jeho hlas, a přestože jeho slova byla velmi milá a nutila jej k děkovnému úsměvu, nemohl si odpustit dívat se za ně, na muže, který mu je sděloval. Vypadal, jako by na něj sahala smrt.

„Pane Krausi! Počkejte,“ vydechl, když viděl, že se muž trochu zapotácel, jako by se mu snad zatočila hlava. Doběhl k němu a chytil jej za paži, odváděje jej dovnitř do kanceláře. Tam ho usadil na pohovku, která mu po poslední dny sloužila jako postel.

„Seďte chvíli. Donesu vám něco k pití, pak vám bude trochu líp. Musíte být hrozně unavený. Asi ani řídit byste v tomhle stavu neměl, jestli vám do toho mohu mluvit. Mohlo by se vám něco stát,“ odtušil, zatímco mu napouštěl sklenici vody. S tou se pak k němu vrátil, posadil se vedle a vtiskl mu sklenku do dlaní. „Jste v pořádku? Spal jste vůbec v noci?“

Nedovedl si to odpustit, natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela, aby mu pořádně viděl do tváře. Opravdu vypadal jako krok před posledním vydechnutím.

„Já si ty věci už sbalil, ale pokud nebudete vyloženě proti, mohl bych vám ten spacák znovu vytáhnout a můžete se trochu prospat tady. Nechci, abyste se po cestě složil. Stačí hodinka, bude vám lépe.“

Damian na něj upřel unavené oči a ignoroval vpád ho své osobní zóny. Ta starost, která se odrážela v očích jeho asistenta, byla natolik odzbrojující, že neměl sílu se vzpírat. Tohle byla přesně ta ukázka životního poslání Dona Quijota Petišky a jeho nezlomné vůle ukázat světu, že může být líp. Damian do něj kopnul a on přesto vstal a podal mu pomocnou ruku, jako by vzápětí po tom, co dostal kopanec, na něj zapomněl.

Se zamumláním díků od něj přebral sklenici vody a všechnu ji vypil. Udělalo se mu lépe.

„Děkuji za nabídku, ale pokud si dobře pamatuji, vám jsem tady zakázal spát a sám bych si tu ustlal? Nemohu spát v práci, a kromě toho bych se z této nepohodlné sedačky už asi nezvedl,“ poznamenal a sjel pohledem úzkou pohovku délkou uzpůsobenou sotva pro tři lidi. Usoudil, že by mu za toto záda nepoděkovala. „Pojedu domů, uvidíme se zítra. Jak jsem říkal, vezměte si volno, ať si můžete zařídit nezbytné věci ke stěhování, ale stavte se na skok i sem. Helena si vás určitě bude chtít vyzpovídat.“

Zvedl se a na sekundu jen postával, aby zjistil, jestli se mu tlak už ustálil. Žádné černo před očima nezaznamenal, a proto usoudil, že za volant usednout může. Vrátil se do své kanceláře a přemýšlel, že by se zastavil ještě za Helenou. Nakonec to zavrhl. Rozhovor s prostořekou zaměstnankyní mohl počkat do druhého dne.

Po cestě si koupil oběd, který hned po příjezdu spolykal, neodpustil si ještě jednu sprchu a se zaúpěním se svalil do své postele. Pokud si myslel, že dokáže usnout, pak se zmýlil. Převaloval se a myšlenky se mu neustále vracely k mladému Petiškovi. Začal se málem smát, když si vzpomněl na poslední větu, kterou Eduarda oblažil – Helena si vás určitě bude chtít vyzpovídat. Co si to nalhával? On sám potřeboval vědět, jestli to štěně neskončilo na ulici. Jestli je v teple a má co jíst… Matka ho vyhodila, o tom nepochyboval. Proč, to nedokázal odhadnout. Když se nad tím zamyslel, tak jeho asistent působil jako dokonalý syn. Neflákal se celé noci po barech, nekouřil, pravděpodobně ani nepil a drogy rozhodně nebral. Odešel ze školy, pravda, to by mohl být důvod, ale to se stalo před čtvrt rokem. Udělala by to už tenkrát. Kluk chodil do práce, nosil solidní výplatu, která rozhodně musela pokrýt potřebu celého domu, když už měl zajít do extrému.

Po hodině se zvedl s tím, že nemá smysl se převalovat v peřinách, a přesunul se do haly, rozdělal oheň v krbu a začal třídit poštu, která se mu za těch pár dní nahromadila.

Bylo skoro půl čtvrté a oči se mu zavíraly tak, že pochopil, že do večera nevydrží. To byl přesně čas, kdy v Tokiu, kde bylo o osm hodin víc, uléhal. Chvíli upřeně pozoroval plameny v krbu a zrak se mu brzy rozostřil. Nebránil se.

Probudil se několik minut před půlnocí a hned pochopil, že už nezabere. S povzdechem vstal, uvařil si kávu a zasedl k počítači. V šest hodin si dal studenou sprchu nejen proto, aby se probral. Cítil už delší dobu, že potřebuje uvolnění. Potřeboval ženskou, nebo chlapa, bylo to jedno. Stále nenavštívil svá loviště, i přestože měl pár volných víkendů. Nemohl se přemluvit a něco jako by jej drželo neustále zpátky. A přestože svůj sexuální život neměl čas řešit a hlava zapomínala, že je mladý muž v plné síle, tělo si zkrátka žádalo své.

Při pohledu do zrcadla zalitoval, že všechny mejkapy své exmanželky vyházel ve chvíli, kdy se odstěhovala. Dnes by se mu hodily. Tmavé kruhy pod očima z jeho tváře velmi zřetelně vypovídaly, že noc probděl. Pokud se Eduard opravdu zastaví do práce, Damian nepochyboval, že to bude mít zase na talíři. S jeho ostřížím zrakem, který nabyl novými brýlemi, si všimne zcela určitě. Bylo mu jedno, co si o něm ten kluk myslí a co mu vyčítá, ale neměl to zapotřebí poslouchat. Nesnášel jeho naprostou upřímnost vůči své osobě. Nebyl dokonalý a věděl to. Jenže nahlas vyřčená slova jako by to podtrhla.

Doma neposnídal a do pekárny se zastavil sám. S Eduardem nepočítal a nechtěl ještě ke spánkovému deficitu přidat nedostatek tuků a sacharidů. Tam mu ale usměvavá brunetka sdělila, že jeho pečivo už vyzvedl mladík, který mu pro něj chodí každé ráno.

Přesně v osm hodin devět minut se ozvalo zaklepání na dveře jeho kanceláře.

Po krapet vyčerpaném, ale stále silně krausovském dále Eda nakoukl dovnitř a usmál se, když svého šéfa viděl. Hned vzápětí jej starostlivě přejel očima. Brýle mu umožňovaly i na dálku vidět, jak jeho nadřízený vypadá, a aby byl mladík upřímný, moc se mu to nezamlouvalo.

Postavil před něj kávu a lehce naklonil hlavu na stranu, oči upřené do těch jeho. Pak pootevřel ústa a chvíli je tak nechal. Chtěl upozornit na kruhy pod jeho očima. Cosi jej zastavilo.

„Začínám mít trochu dojem,“ prohlásil, jako by se jednalo o opravdu cenný objev, „že to nechcete slyšet.“

Možná to tu reakci vyvolat nemělo. Naopak, pak Kraus se na něj podíval naprosto vyšťaveně a krapet otráveně, takovým tím ironickým pohledem, který jako by ztělesňoval slovo konečně, Eda se ale začal tiše chechtat. Zdálo se, že měl pravdu.

„Odpoledne vám přinesu druhou kávu. Nebo pokud vám to bude milejší, skočím vám pro colu do trafiky naproti. Je v tom o něco méně kofeinu a můžete to pít tak nějak po celý den,“ navrhl, muž ale odmítl.

„Nu, kdybyste chtěl to druhé kafe někdy dřív, než si ho obvykle dáváte, dejte vědět,“ řekl ještě, než jeho kancelář opustil. A přesně v momentě, kdy se vrátil do té své, jeho úsměv zvolna zvadl.

Hledání místa, kde by mohl přespávat do další výplaty, nebylo tak jednoduché, jak si představoval, když od matky ve spěchu odcházel. Dělalo se mu úzko, když si představil, že by se tam snad vrátil. Možná by to ani nedokázal, děsilo ho pomyšlení na další hnusná slova, která by od ní sklidil. Musel sehnat alespoň něco, cokoli.

Jenže kamkoli volal, tam ho označili za blázna. Zajistit si nájem takhle rychle zkrátka nešlo a hotely, penziony ani motely nechtěly ani slyšet o placení koncem měsíce. Díval se po všem možném, sliboval, byl ochoten ukázat jim, kde pracuje, a slíbit, že se za něj firma zaručí, jelikož Helena by to udělala, to mu potvrdila. Bylo to k ničemu. Ostatně, čekal to.

Jak se večer blížil, bylo mu čím dál tím hůř. Nakonec si vypsal několik telefonních čísel, na která ještě plánoval zavolat, a sbalil si všechny věci. Heleně vrátil její spacák. Nechtěl být ve firmě, až bude jeho nadřízený odcházet, tak nějak cítil, že by v tu chvíli neocenil, kdyby do něj ještě rýpnul. Nebylo mu dvakrát dobře, měl strach.

Obvolávat jednotlivá čísla začal hned před firmou. Bylo zataženo a foukal nepříjemný vítr, což mu nepřidávalo, počasí si ale vybírat nemohl. Víc se zabalil do kabátu, pevněji stiskl držadlo kufru, který s sebou vedl. Telefonoval. A bylo to k ničemu. Co hůř. Nad jeho hlavou začínalo pršet.

Tou dobou už z budovy odcházeli poslední zaměstnanci a on věděl, že ji brzo celou zakódují. Tam se vrátit nemohl, už kvůli panu Krausovi. Zděšeně se zahleděl na svůj kufr plný knih. Oblaka se v tu chvíli protrhla.

Rychle začal hrabat ve veliké tašce s oblečením. Díky bohu s sebou vzal i pláštěnku, celý kufr do ní tedy zabalil. Začínala mu být zima i přes kabát, kolem se ale nenacházelo žádné zastřešené místo, pod které by se mohl schoulit.

Usadil se na obrubník, kousek od budovy – tak, aby na něj její zaměstnanci neviděli. Nohy si přitáhl k hrudi, snad jen pro pocit tepla, a rukou stále ochranitelsky držel kufr plný svých pokladů. Bylo mu jedno, že mu zmokne oblečení, stejně tak neřešil, že zmokne sám. Jen se nesměly zničit ty knihy. Nesměly, nesměly, nesměly…

To by nevydržel. Cítil, že je mu do breku.

Ještě jednou vytáhl telefon. Zbývalo mu poslední číslo. Zkusil. A jeho naděje se mohly definitivně rozplynout ve velikých těžkých kapkách.

Netušil, co by měl dělat. Znovu si představil návrat za matkou a nepatrně se roztřásl, snad strachem a snad zimou. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že by se skutečně měl bát. Tma mu nikdy nevadila, necítil se ale dvakrát komfortně, a když si uvědomil, že na ulici pravděpodobně přespí, stáhl se mu žaludek. Vnímal, že dýchá rychleji, než bylo běžné. A pršet stále nepřestávalo, jeho kabát už víc studil, než hřál, a on se do něj stejně snažil choulit, přitisklý ke kufru, aby ho ochránil vlastním tělem.

§§§

Damian se během dne trochu vzpamatoval. Nabídky kávy neodmítal a ocenil i donášku horké polévky, kterou mu prozřetelně přinesl Eduard, ač si ji nevyžádal. Stále nedovedl pořádně odhadnout čas a spílal své vnitřní časomíře, která se zasekla v Tokiu a nemínila se vrátit do běžného středoevropského času. Unaveně se pousmál, když si vzpomněl na ranní slova svého asistenta. Eduard začínal chápat, že není vhodné všechno říct na plná ústa, přesto si stále nedovedl odpustit nepřímé poukázání na daný stav. Ale pokrok to byl, to musel uznat. Na začátku jejich spolupráce by dnes byl v jeho očích nejméně zombie, která už celé roky nespala a neviděla slunce. Nechtěl to slyšet, věděl to sám. Silou vůle dodělal poslední práci, kterou chtěl dokončit, a nakoukl do Eduardovy kanceláře, která už zela prázdnotou, včetně absence cestovní tašky a kufru. Oddechl si. Další den byl pátek, ten se pokusí nějak přežít a o víkendu se dá dohromady.

Notebook nechal vklouznout do tašky, dopil poslední zbytky studené kávy a unaveně opouštěl budovu.

Venku bylo opravdu nevlídno. Přepadla ho melancholie a na malou chvíli si přál, aby se tyhle ledové kapky změnily na bílou nadílku. Teploměr však ukazoval dva stupně nad nulou. Ovšem když vyšel ven, měl dojem, že je nejmíň mínus deset. Ostrý vítr mu okamžitě vmetl ledové kapky do tváře a chlad se mu zakousl do rukou bez rukavic. Schoulil se, vytáhl si klopy kabátu nahoru, aby se více chránil a rychlým krokem mířil k podzemním garážím.

Těšil se domů, tušil, že zvládne tak akorát rozdělat oheň v krbu, dát si sprchu a padne do peřin. Neměl by, pak zase nebude spát v noci…

Pomalu vyjel z garáže do ulice a zjistil, že se za tu malou chvíli, co strávil v podzemí, rozpršelo ještě víc. Pustil stěrače a potichu si sám pro sebe nadával na odpornou slotu, která vládla venku. Lebedil si v příjemném teple, vytápění auta zvládlo malý prostor prohřát do několika minut. Přece jen však teplotu trochu stáhl. Bál se, že by ho horko mohlo docela dobře uspat, a to si za volantem nemohl dovolit.

Koutkem oka zaznamenal za okny, po kterých stékala voda, jakousi černou šmouhu u plotu, který lemuje budovu sousedící s jejich firmou. O dvě sekundy později si se zděšením uvědomil, že to byl Eduard. Bryskně se zadíval do zrcátek, aby si ověřil, že za ním nic nejede, zastavil a zacouval, aby si svou domněnku potvrdil. Byl to on. Seděl na zídce, schoulený, plášť přehozený přes kufr a sám se nechával bičovat ledovým větrem, který na něj metal studené kapky deště.

Vystoupil z auta, nedbaje na to, že bude po chvíli stejně mokrý jako on, a beze slov sebral jeho tašku i kufr a hodil je do miniaturního úložného prostoru, který jeho sporťák skýtal. Nebylo to zrovna auto vhodné na stěhování.

„Nasedejte! Nebo vám chybí sprcha a chcete si ji nahradit tímto?“ řekl sarkastickým tónem, přesto ve svém hlase zaslechl i starostlivost. V té chvíli zapomněl na únavu. Vystřídala ji obava. Eduard poslušně nasedl a schoulil se do klubíčka.

„Proč jste se nešel schovat na zastávku? A nechápu, proč jste si věci neodvezl už přes den? Dal jsem vám přece volno,“ upozornil jej, a když viděl, jak Eduard vytahuje třesoucí se rukou telefon, pokračoval: „Teď už spoje nehledejte, odvezu vás tam. Je to daleko? Pakliže ano, shoďte ze sebe ten promočený kabát. Nepotřebuji usopleného nemocného asistenta, kdo se má v tom archivu vyznat.“

„Já vás to naučím,“ vydechl Eda tichým, nakřáplým hlasem. Snažil se mluvit přirozeně, hlas se mu ale přesto klepal zimou. Věděl, že sundávat si kabát by bylo k ničemu, byl mokrý celý. Veškeré oblečení se na něj lepilo a studilo.

„Je to seřazené… seřazené podle jednotlivých odvětví. Pochopíte to.“

Oči měl zafixované na palubní desce. Nechtěl se dívat na muže vedle sebe, možná se nechtěl potkat s ironickým pohledem. Kdykoli jindy by si nevšiml, v tu chvíli se ale cítil zranitelný. Byl tak blízko návratu k matce, a zároveň nedovedl vyslovit její adresu přes hrdlo stažené strachem.

Uvědomoval si, že vozem zavládlo ticho. Cítil nevyřčenou otázku, jeho nadřízený jej popoháněl k odpovědi. Kam chtěl dovézt, kam?

Konečně blonďák zvedl pohled a na pár sekund se na svého nadřízeného zoufale podíval. Pak se zase zahleděl na vlastní dlaně sbalené v klíně.

„Já vím, že jste mi dal volno, jsem za to rád, ale… sakra, já nevím. Nevěděl jsem, že to všechno bude tak složité a tak na dlouho. Mám asi tři tisíce, nemůžu si dovolit je dát za hotel, protože bych pak umřel hlady, chápete? Měl jsem předtím o něco víc, ale část jsem musel dát za nezbytnosti, které mi chyběly, jako kartáček na zuby, a prostě, prostě za tohle byt jen tak nepronajmu. Já… prosím, nemohl byste si ten kufr vzít k sobě? Kamkoli, ale nesmí na něj pršet. Nesmí ho nikdo ukrást. Knížky… Nemůžu o ně přijít. Se zastávkou máte pravdu. Kdybyste mě vysadil někde u metra, možná bych vám byl vděčný. Odtamtud mě vyhodit nemůžou, dokud mám lítačku, a ta by mi myslím měla platit do konce roku. Zapomněl jsem na to. Promiňte.“

Rukama se ochranitelsky objal kolem břicha. Už tak prokřehlé dlaně jej zastudily při setkání se studenou navlhlou látkou kabátu. Chtěl se alespoň trochu zahřát.

„Do práce přijdu, nebojte. Ráno v osm deset budete mít na stole espreso, jeden kus perníku politý čokoládou a dva šátečky s nivou,“ pousmál se smutně. Bolelo ho břicho. Měl by si sehnat něco k jídlu.

Damian prudce zabrzdil, tentokrát bez kontroly svého okolí. Měl štěstí, že byl provoz v této části města a v tomto počasí tak řídký. Byl ale natolik v šoku, že by nedokázal dál bez emocí řídit.

„Co? Cože? Vy mi chcete říct, že nemáte kam jít? Chcete v této roční době žít na ulici?“ zakroutil nevěřícně hlavou. „V metru?“

Vydechl a protřel si obličej, načež se opět zastavil na strhané tváři svého spolujezdce. Z vlasů mu stékaly kapky, jeho oblečení bylo promočené snad až na kůži. Třásl se. Zimou a nejspíš i neskutečným stresem, jak bude jeho život pokračovat dál. Damian se nedokázal dál vyjádřit, nevěděl, co mu na toto měl odpovědět. I on se otřásl – nikoli zimou, ale zděšením. Zůstal zticha, musel si utřídit informace, kterých se mu nyní dostalo. Zapnul vytápění naplno a rozjel se. Věděl, že s touhle hromádkou neštěstí, která mu přivodila snad největší šok posledních let, rozhodně nyní neusne. Na ulici ho v žádném případě nemínil nechat a viděl jen jedno jediné řešení. Musel mu poskytnout azyl, alespoň dokud se nesebere a něco si nenajde. Měl přece velký dům, nemusí se ani potkat.

Opět se na něj podíval. Eduard se stále třásl, ale už to nebylo tak viditelné. Když Damian přejel okolo poslední zastávky metra, uslyšel tichý chraplavý hlas:

„Kam jedeme?“

„Ke mně.“

Opět zavládlo ticho a Damian měl možnost zapřemýšlet nad jeho slovy. Byl téměř bez peněz. Ano, to Damian pochopil už dávno a nevěřil, že by celý zbytek výplaty byl schopný utratit za knihy, to už by musel mít doma celou Národní knihovnu. Kromě toho ten kluk nevypadal, že by si nenechával zadní vrátka v podobě nějakých úspor. Mohl mít dluhy, nicméně to mu k němu také nesedělo. Lehce pohodil hlavou, aby ze sebe nechal opadnout nenávist k ženě, jeho matce, která má tohle všechno nejspíš na svědomí. Jiné vysvětlení neměl.

Přepnul počítač na palubovce, hlasem vytočil restauraci stojící kousek od jeho domu a objednal dvakrát menu s sebou. Přijel přesně ve chvíli, kdy bylo jídlo zabaleno, a za pár minut už parkoval ve své garáži. Psi je bouřlivě vítali, nijak nedbali na to, že leje jako z konve. Damian si s úšklebkem všiml, že Eduarda si usurpují ještě s větším nadšením než jeho. Vždycky věděl, že jsou to nevděčníci. Vklouzli do příjemně vyhřátého domu, ale Damian přesto nejdříve zapálil v krbu. Pověsil svůj i Eduardův kabát tak, aby uschly. Celou dobu mezi nimi vládlo ticho. Eda stál nešťastně v hale a nejspíš se bál posadit na křeslo v mokrém oblečení.

„Eduarde,“ oslovil ho měkce, kluk se ale ani nepohnul a díval se okolo sebe, jako kdyby byl v domě poprvé. „Edo! Jste v pořádku? Běžte se nejdřív vysprchovat, pak se najíme. Do koupelny i do svého pokoje snad trefíte…,“ položil mu ruku na rameno a jemně ho postrčil směrem ke schodišti.

Eda se začal probírat až pod teplou vodou, která konečně uvolňovala jeho ztuhlé tělo. Všechen třas a úzkost zvolna odcházely a měnily se jen v jakýsi prázdný smutek, který nedovedl potlačit, přestože před svým zaměstnavatelem smutný být nechtěl. Bylo to proti jeho přesvědčení, proti tomu, že si muž zasluhoval mít kolem sebe usměvavé tváře, když byl sám stále zamračený. Blonďák si ale přišel tak unavený a nejistý, že byla jakákoli veselá grimasa dost náročná na vytvoření.

Po sprše na sebe hodil čisté tričko a tepláky, které mu pan Kraus předtím prozřetelně půjčil, jelikož jeho oblečení zůstalo v tašce v autě. Měl by ho vybalit, pravděpodobně bude mokré, neměl na to ale sílu. Byl příšerně hladový.

Jídelní stůl už tou dobou příjemně voněl. Eda do sebe svou porci dostal rozhodně rychleji, než bylo zdravé. Jedl tiše, s očima sklopenýma do talíře. Nebylo mu moc příjemné muže otravovat. Všechny jeho minulé návštěvy byly z Damianovy vůle, vzal ho k sobě a mohl jej kdykoli vyhodit, kdyby ho měl vážně plné zuby. Nyní si Eda připadal jako trosečník a to dvakrát neoceňoval.

Dojedl svou porci a část té černovláskovy, kterou mu přenechal, když si všiml, že pošilhává i po druhém ještě plném talíři. Za poslední týden jedl dost střídmě ve strachu, aby nevyčerpal úplně všechny své finance hned v průběhu prvních dní. To se muselo podepsat.

Po jídle, když muži pomohl nastrkat všechno nádobí do myčky, posadili se spolu na gauč. Na okna stále ještě dopadaly veliké těžké kapky, které Eda jindy miloval, zejména když v rukou držel otevřenou knihu. Teď, když věděl, jaká se v nich skrývá zima, nepřidávaly mu.

„Pane Krausi?“ zkusil, aby přitáhl jeho pozornost. Netušil, jak své myšlenky sesumírovat, měl je ale v hlavě po celé sprchování i jedení a potřeboval je vyslovit, nějak, jakkoli. Nakonec zvolil nejjednodušší cestu. „Co teď?“

„Teď?“ pokrčil Damian rameny. „Teď si vybalíte ten pekelně těžký kufr i tašku a necháte vše, co zvlhlo, oschnout. Čekají na vás v předsíni. Pak si vezměte knížku a můžete číst. Nemám teď energii řešit vaše problémy, ale na ulici bych vás nenechal, rozumíte?“

Potřeboval ho ujistit, že je všechno takto v pořádku, ačkoli způsob, jakým tak činil, nebyl zrovna přívětivý. Opravdu ale neměl sílu. Právě probíhal jeho tokijský čas na spánek a on potřeboval aspoň na hodinku zavřít oči.

Eda pouze přikývl, neschopen čehokoli lepšího. Cítil, že se trochu uklidňuje. I kdyby šlo jen o tu jednu noc, měl kde být, kam uložit své poklady. To muselo stačit.

Poctivě si vytáhl do schodů všechny knihy, snaže se působit co nejmenší hluk. Viděl na muži, že pomalu usíná, a nechtěl jej rušit a vyčerpávat ještě víc. Ona cesta mu přitom trochu vrátila náladu. Jak se zdálo, vždy mohlo být hůř. Byl zvyklý přenášet své knihy, toto mu ale ukazovalo, že o svalech se u něj moc mluvit nedalo. Možná by se vážně měl začít nějak hýbat.

Ne že by to nebylo to poslední, na co teď mohl myslet.

Když se vrátil do předsíně pro tašku, mohl v pootevřených dveřích vidět svého šéfa, podřimujícího na úzké pohovce. Byl schoulený do klubíčka, ústa měl nepatrně pootevřená. Zdál se v hlubokém spánku, přestože to nemohlo být dlouho, co do něj spadl, a ačkoli Edu bolely ruce z tahání těžkého kufru, věděl, že ještě trochu síly najde. Zvedl i svého nadřízeného, a stejně jako nedávno ho donesl do postele. Tam jej přikryl. Uvolněný výraz v jeho tváři se nezměnil.

Když už se chystal spát, bylo by dobré udělat odpočinek kvalitní.

Další hodinu pak strávil vybalováním cestovní tašky, v níž měl oblečení. Skutečně bylo prakticky všechno navlhlé, pořád to ale byla ta lepší varianta, jelikož z ničeho nekapala voda. Z úklidu věděl, kde muž skladuje sušák, a tak ho vytáhl, rozložil v chodbě v patře a vše si na něj rozvěsil. Následně se začal probírat jednotlivými tituly, díky bohu nepoškozenými. Když měl ty knihy v ruce, cítil se podstatně lépe, ač už nyní silně postrádal ty, které vzít nemohl. Zatím však stačilo, co měl před sebou. Byly to jeho poklady. Nemohl by bez nich žít. Vyskládal je do malé knihovničky, kterou pokoj disponoval. Kufr i tašku zatím nechal osychat.

Po vyprázdnění obou svých zavazadel se ještě na chvíli sesunul na postel, v ruce propisku. Nedovedl by číst. Z knih pro ten večer vybral svůj zápisník, deník, který v té chvíli potřeboval asi nejvíc, aby se dostatečně uklidnil, a dlouhé minuty pak do něj vypisoval úplně všechno. Všechen strach, který v něm stále ještě dozníval. Teprve pak cítil, že se zase dovede usmát.

Podíval se na čas. Byla to zhruba hodina a půl od doby, co pan Kraus pravděpodobně usnul. Měl by jej jít vzbudit, věděl to. V tuto chvíli měl za sebou jeden spánkový cyklus, nebude po probuzení nijak zmatený ani ještě víc ospalý – snad – a přesto se mu podaří usnout i večer. To bylo důležité. Muž musel opět spát normálně tak, jak to dělával v České republice, jinak by zůstal v začarovaném kruhu.

Tiše se přesunul do ložnice a tam se usadil na postel vedle poklidně ležícího těla. Do jisté míry obdivoval, že muž dovedl spát stále ve stejné poloze a neprobouzel se.

„Pane Krausi,“ oslovil jej šeptem a položil mu dlaň na rameno. „Damiane, proberte se.“ To se mu zdálo o něco osobnější. Bylo zvláštní oslovovat nevinného, spícího člověka s pootevřenými rty a lehce zarudlými lícemi, příjmením.

I přes šero, které v pokoji panovalo, mohl zahlédnout dvě světýlka připomínající hřejivou tekutou čokoládu.

„Musíte vstávat. Kdybyste spal dál, večer byste měl problémy. Co kdybyste se chvíli díval na televizi? Nechci, abyste byl zítra opět unavený,“ navrhl jemně, ruku stále ještě položenou na jeho rameni. Teprve poté ji stáhl.

Damian neochotně otevřel oči. Zaslechl své jméno snad ve snu, ale hlas nedokázal identifikovat. Pomalu mu docházela skutečnost, že je opět ve své ložnici, kde zcela jistě neuléhal.

„Jednou si kvůli mně odrovnáte záda, víte o tom?“ řekl smířlivě chraplavým hlasem. „Nedělejte to. Nejsem rád, když nad sebou nemám kontrolu. A jsem na vás těžký, ačkoli toto tvrzení zase smetete prohlášením, že jsem prcek. Uvaříte mi kávu, prosím?“

Eduard jen přikývl a tiše odešel z pokoje. Damian se poměrně rychle probral a usoudil, že je mu mnohem lépe, ačkoli podle náramkových hodinek spal slabou hodinku a půl. Přesunul se do haly, kde nějakou chvíli pozoroval odpočívajícího hada. Za chvíli se bude svlékat – usoudil. Nakrmil myšky a pozoroval jejich hemžení. Bylo ticho, jen z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky a šumění kávovaru.

Přiložil polínko do krbu a natáhl se na pohovku. Chvíli zíral do plamenů a přemýšlel, co si probůh s tím klukem počne.

Halu provonělo aroma kávy, když ji Eduard opatrně pokládal na stůl.

„Sedněte si, prosím,“ požádal jej Damian, a když tak jeho společník učinil, pokračoval: „Zůstanete tady, dokud nebudete mít finance na kauci podnájmu. Pokud si něco rozumného najdete dřív, peníze vám půjčím, a pak si postupně rozumnou částku budu strhávat z vašich výplat. Jinak vám pomoct nemůžu. Ocenil bych, kdybyste byl tichý, do ničeho mi nemluvil a nestěhoval moje spící tělo z pokoje do pokoje. A teď bych rád věděl, jak jste se do takovéto prekérní situace dostal. Byl bych vděčný za upřímnost. Myslím, že si ji zasloužím.“

Edovi ze rtů splynul tichý povzdech spíš připomínající hlasitější výdech, který se ale rozprostřel do ticha pokoje. Snažil se nějak své myšlenky sesumírovat, s kapkou zděšení si ale uvědomil, že netuší, jak by to měl podat.

„Bojím se, že se vám to bude zdát hloupé,“ přiznal, zatímco si vytahoval jednu nohu nahoru, krčil ji a objímal pažemi. Druhou si po chvíli složil pod sebe. Byla to pravda – netušil, jak sdělit, že vlastně odešel sám, svévolně, po dvaceti letech, které matku trpěl. Jak vysvětlit, že ve firmě vlastně přespávat nemusel a že stejně tak nemusel být nyní tady, pod mužovou střechou, jako jakýsi charitativní balíček.

„Po tom, co můj otec umřel, to s matkou není úplně jednoduché. Chtěla by někoho, kdo se o ni bude moct postarat, myšleno kdo bude domů nosit dostatek peněz. A ten někdo bych měl být já, což moje vize budoucnosti, která v každém případě nějak souvisí s literaturou, moc nesplňuje. Je to složité, nechci vás tím zatěžovat. Nikdy jsem si na cestu, kterou mi vybrala, nestěžoval. Možná prostě neunesla, že jsem s tím vším najednou sekl,“ vysvětlil jemně, smířeně se situací.

Damian si povzdechl.

„Nezdá se mi to hloupé. Dokážete ze sebe dostat mnohem víc věcí, které mohu považovat za hloupé. Neodpověděl jste mi však na otázku, kterou jsem vám položil, ačkoli z vašich odpovědí si lze mnohé vydedukovat. Pochopil jsem, že vaše matka si přeje, aby z vás byl právník, ostatně geny jste zdědit mohl. Váš otec byl výborný advokát. Ačkoli si na jeho úspěchy příliš nepamatuji, vzpomínají se jeho vyhrané případy a jejich geniální řešení dodnes. Pochopil bych vaši matku, že vás a koneckonců i sebe chce zabezpečit. Ale mám neblahý pocit, že na to jde dost špatně. Byla to ona, kdo vám vzal všechny naspořené peníze, které jste si stihl vydělat doposud, je to tak? Jen dost dobře nechápu, že když si z vás udělala oslíka, proč vás tedy vyhodila? Přišla tak přece o příjem. Ach, mluvím o tom zase tak chladně. Jen dedukuji, jak jsem zvyklý. Chápu, že se vás to dotýká. Je mi to líto, že s vámi tak zachází, ale proč jste se nechal? Přece ji musíte znát. Myslím, že máte docela solidní odhad na lidi, musel jste přece vědět, čeho je schopná. Nebo byla opravdu tak zákeřná?“ 

„Můžete o tom mluvit, jak chcete, klidně dedukovat jako u soudu,“ navrhl Eda s pokrčením ramen, „to, co se stalo, pro mě není ani nové, a vlastně by nemělo být ani nijak překvapující. Tu část, která se vám bude zdát hloupá, jsem vám ještě neřekl. Totiž, ona mě nevyhodila. Já odešel sám.“

Po těch slovech na chvíli nastalo ticho. Edovi trvalo, než si srovnal myšlenky. Ne protože by to všechno bylo bolestivé, nebyl ale zvyklý mluvit sám o sobě, o věcech, které patřily jen a pouze do deníku. A deníku on nikdy nic nevysvětloval, deník věděl.

„Ona mě nechtěla vyhodit. Ano, odhad máte dobrý, sebrala mi vlastně vše, co jsem do té doby měl na účtu. Je to složité, nechci vás obtěžovat podrobnostmi. Kdyžtak mě prosím zastavte. Jak už jsem řekl, ona by chtěla, abych se vrátil na školu, za každou cenu. Což já moc nechtěl. Už můj odchod byl strašný problém. Jistěže vím, jaká matka je, ale, víte… nevím, jak to máte s rodiči, kdo vás vlastně vychovával, asi mi to stejně nebudete chtít říct, ale lidem, kteří vás utvářeli, se odporuje strašně špatně. Můžete dedukovat, jak chcete, vzpomínky na to, že byli schopní vás do jisté míry přemoct, když vám bylo pět let, prostě nejdou vymazat. Je to asi dobře, na jednu stranu, ale na jinou v některých situacích velmi nevhodné. Pořád je to moje matka a pořád jsem žil v jejím domě.

Víte, já jí vlastně nikdy neodporoval. A pak jsem najednou sekl s právy. Tehdy jsme se dost pohádali, už ten den mě málem vyhodila z domu, ale neudělala to. Chtěla, abych se vrátil, za každou cenu, a pokud jo chci na nějaký čas skončit – skutečně jen na nějaký čas – můžu, na půl roku. Podmínka byla, že ten půlrok nebudu dostávat žádné peníze, budu jí platit něco jako nájem, a protože jste zrovna vypsal konkurz na místo svého asistenta, půjdu na pohovor.“

Zkoumavě se na svého nadřízeného podíval.

„Nemusel jsem se dostat, říkala, že úplně stačí, když to vyzkouším a na plná ústa neřeknu, že nechci. Musím ale uznat, že zcela upřímně pořád nechápu, proč jste si mě vybral, pokud dorazili i jiní kandidáti. Neberte mě špatně, mám to u vás rád, teď už bych neměnil, ale furt si myslím, že jsem byl ten úplně poslední, koho by si někdo jako vy eventuelně mohl vybrat, nemluvě o tom, že mi pořád opakujete, kolik byste toho po mně měl požadovat a nemůžete. Nečekal jsem, že se na to místo vážně dostanu. Ale nějak se stalo.

Možná jsem měl odejít už dřív. Jenže já nechci skončit s gymplem a dvěma semestry na právech, chtěl jsem studovat dál – jen něco jiného. A na to jsou potřeba peníze. Myslel jsem, že bych alespoň nějaké vydělal. Nečekal jsem, že mi všechno vezme – úplně všechno – přímo z účtu. Bylo to jako začarovaný kruh. Zase začátek. Nemůžu se tam vrátit, i kdybych měl zmrznout. Bojím se, že bych pak nevystoupil nikdy – minimálně dokud bych nedostudoval ta práva.“

Hlavu si opřel o opěrku gauče a na chvíli zavřel oči. Prsty jedné ruky začal opisovat kolečka na potahu sedačky. Zase oči otevřel, dívaje se na svého nadřízeného.

„Máte pravdu, že takových věcí byla schopná vždy. Možná jsem odešel, protože jsem od ní dostal facku.“ Jeden koutek rtů mu vylétl o něco výš. Znělo to absurdně. „Nechápejte to špatně. Nikdy mě neuhodila a je mi naprosto jasné, že ji to v nejmenším nemrzí. Jde spíš o ten přístup. Už mi není osm. Špatně se to vysvětluje. Nemůžu se za ní vrátit.“

Damian celou dobu seděl a nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo. Nikdy by neřekl, že s ním může otřást jeden hloupý příběh. Podobných slyšel už desítky, ale tohle se jej dotýkalo. Nejen proto, že hrdina příběhu teď sedí na jeho sedačce… 

Kdyby nebylo hloupé náhody, mrznul by v jedné ze stanic pražského metra a riskoval, že jej okradou i o to, co mu ještě zbylo. Hlavní důvod jeho otřesu byla jedna jediná věta – Lidem, kteří vás utvářeli, se odporuje strašně špatně, můžete dedukovat, jak chcete, vzpomínky na to, že byli schopní vás do jisté míry přemoct, když vám bylo pět let, prostě nejdou vymazat.

Cítil, jak ho obaluje tíseň. Zase se dostal do stádia, kdy hrůzné vzpomínky vyplouvaly na povrch a on se jim nedokázal bránit. Trhaně vydechl.

„Omluvte mě na chvíli…,“ zašeptal. Nebyl schopen se mu podívat do očí, zvedl se a odešel do koupelny. Opláchl si tvář studenou vodou a pokoušel se uklidnit. Copak nikdy nenastane doba, kdy se ho vzpomínky na dospívání nebudou dotýkat? Jistě, věděl, že tohle je jeho Achillova pata, ale přece se nemohl roztřást pokaždé, když se někdo jen zmínil… Kam se poděl ten chladný právník, kterého nic nemohlo vykolejit? Nějakou dobu jen stál, zhluboka dýchal a nechával minulost opět upadnout do hloubi mysli, aby tam mohla zase nerušeně dřímat. Už tušil, že se bolestivých myšlenek na tu dobu nikdy nezbaví, byly jako cejch vypálený na duši.

Jakmile jeho mysl byla čistá, opět se do ní vloupal Eduard. Uvědomil si, o kolik je ten kluk silnější než on sám. Odešel od despotické matky, aby mohl jít za svým snem. Damian se nikdy nedokázal vzepřít. Nikdy, vždycky se nechal zlomit tuhým koženým páskem s přezkou nebo rákoskou, na níž byla mnohdy jeho krev. Jeho příběh byl jiný, přesto v tom podstatném tolik podobný.

Uvědomil si, že už je v koupelně dlouho. Měl by se vrátit. V tu chvíli už z něj byl opět vyrovnaný právník, kterému šrotuje v hlavě, jak nejlépe vyřešit případ. A věděl, že v tomto mají rozhodně velkou šanci vyhrát.

„Eduarde, to, čeho se dopustila vaše matka, je protiprávní a já bych vám doporučoval ji žalovat. Před tím, než jste začal pracovat, na vás měla matka vyživovací povinnost. Jako student nebo osoba aktivně hledající práci máte nárok na její finanční podporu. Těmito kauzami se shodou okolností zabývá i Helen, pokud byste nechtěl za obhájce mě. Řeknu jí a ona vám bude plně k dispozici. Peníze nebudeme řešit, alespoň ne teď. Ona nám to vaše povedená matinka zaplatí. Tohle si nenechejte líbit. A příště, cokoli se důležitého stane, svěříte se mně, nebo Heleně, to je jedno. Jak si myslíte, že by se mi spalo, kdybych zjistil, že jsem vás vyhodil v prosinci na ulici? Měl jste mi tuto skutečnost říct hned, přestože jsem zuřil. A ještě jedna věc – přestože váš odchod z domu byl neskutečně nezodpovědný, hloupý, zbrklý, nepromyšlený a hazardující s vaším životem, udělal jste tu nejlepší věc, jakou jste udělat mohl,“ pokýval hlavou, chytil jej za rameno a povzbudivě stiskl.

Eda se na něj jemně usmál. Svým způsobem se z muže stával přesně ten revolucionář, za kterého jej sám považoval. Jestli Eda byl Don Quijote, pak se z pana Krause jistojistě stával jeho Sancho Panches, snad doufající v ostrov, který by mu mohl nabídnout, a snad jen v to, že jej udrží naživu. Bylo to milé.

„Nemá smysl to řešit. Sám jste zmínil, že můj otec byl právník – výborný právník. Mnohé se od něj za ty roky naučila. To je jedna věc. Nepochybuju, že ten účet byl ve skutečnosti právně její, ačkoli netuším, jak to udělala. Stejně tak moc dobře víte, jak funguje vyživovací povinnost. Jakmile jsem přestal studovat a našel si práci, ona už za mě platit nemusí, takže její požadavek na peníze za to, že u ní bydlím, ač je naprosto absurdní, je vlastně legální. Předpokládám. V jejím podání bude. Ona není hloupá.“

Na chvíli se zadíval před sebe. Teplá dlaň už na jeho rameni neležela.

Damian při jeho monologu jen nesouhlasně kroutil hlavou. Možná jeho matka věděla, co dělá, možná se naučila od svého muže dost na to, aby mohla spekulovat, ale nepředpokládal, že by kalkulovala takto dopředu. Přece i tak nepraktický člověk, jako byl Eduard, musel mít účet napsaný na své jméno. Ona byla pravděpodobně jen jeho disponent.

„Nemám ponětí, jak jste to měli uspořádané, ale i kdybyste byli oba majitelé jednoho účtu, lze jednoduše dokázat, které finance jste nabyl vy. Tohle ale nemyslím, že by připustila, protože v tomto případě by vás od účtu nemohla odstřihnout. Bylo by to pro ni nevýhodné, protože stejně jako ona i vy byste měl přístup k celé částce. Eduarde, já nevěřím, že jste si nechával poslat peníze na její účet s tím, že jste byl disponent vy. A i pokud byste byl tak hloupý, pořád nic není ztraceno. Jak jsem říkal, lze jednoduše doložit vaše příjmy. Máte samozřejmě pravdu v tom, že může chtít od vás přispívat na bydlení a jídlo, to je v pořádku, ale je protiprávní vás okrást, když to řeknu na plná ústa. Protože přesně to udělala. Nikdy od vás nemůže požadovat celou sumu, vždy vám musí minimálně zůstat nezabavitelná částka. Tuto respektují soudy, finančák, exekutoři a samozřejmě by měly i matky.“ Poslední slovo téměř vyplivl. „Nevím teď úplně přesně, jaká suma to je ve vašem případě, ale můj odhad je okolo dvaceti tisíc. Musel bych mít všechny informace, ale ať by byla vychytralá jakkoli, nemá šanci. Pokud jste jí ovšem nepodepsal nějaké směnky, ujednání o splátkách, což jste, předpokládám, neudělal. I tak bych ten spor vyhrál, a to se finančním právem nezabývám.”

„Já vám věřím,” odtušil Eda klidně, „ale pak je tu ještě jedna věc. Pochopte, je to moje matka, pane Krausi. Ať udělala cokoli. Nesnažím se vám tvrdit, že ji bezmezně miluju a nedovedu si představit takhle se proti ní postavit, to rozhodně ne. Spíš to za to nestojí. Nikomu z nás. Pořád se postarala o to, že jsem jako dítě neumřel hlady a zimou. Mým cílem nikdy nebude dostrkat ji před soud a o všechno ji obrat. Já nejsem jako ona.“

Znovu se na něj zadíval. Všiml si, že s ním muž nesouhlasí, a tak jej vzal za ruku a na chvíli ji podržel ve své, aby na sobě udržel jeho pozornost – na svých slovech, ne na myšlenkách, které se od nich odvíjely.

„Já přece netvrdím, že ji máte o všechno připravit,“ řekl příkře Damian. Nechápal ho. Měl by se bránit. „Jen bojovat za to, co vám náleží, co je vaše a na co neměla právo sahat. Vy nejste povinen ji živit, uvědomujete si to? Dokonce ani v tom případě, kdyby nemohla pracovat, ač tohle je trochu sobectví v případě, že člověk tu možnost má. To je ale jen lidská stránka, ta právní vám nic takového nepřikazuje.“

„Netrapte se tím. Nerad bych vám nějakým způsobem kazil náladu,“ nadhodil Eda. Mluvil tak přirozeně, jako by s lidmi pracoval odjakživa. Jako by je odjakživa uměl utěšovat. Vše bylo tak snadné, když na to přišlo.

„Dost na tom, že už jsem na vás vylil kávu. A pak vám sáhl do rozkroku.“

Dobře. Možná ne zas tak snadné.

Oba na sebe naráz vykulili oči. Atmosféra byla v háji.