Kauza Eduard 10.

„Promiňte! Netuším, proč pořád vytahuju váš rozkrok. Doprčic, já jsem hrozný mamlas. Už to neřeknu, vážně ne! Pokusím se. Uh, kruci,“ dostal ze sebe Eda, mohl si ale všimnout, jak muž kroutí hlavou, jako by se snad smiřoval s dlouhými dny v jeho přítomnosti.

V tu chvíli Eda nevydržel a začal se tiše smát. Zdálo se, že to Damian moc nechápal.

„Máte vtipné grimasy,“ vysvětlil mu. Bylo možné, že zrovna o to Damian dvakrát nestál. „Teda, nemyslím vtipné jako směšné. Tedy, ano, jsou k smíchu, ale ne k smíchu jako k smíchu. Chápete mě? Nechápete. Myslím tím, že jsou takové milé. Dovedete být roztomilý.“

Nevylepšil to. Fest to nevylepšil.

„Za to se nemůžete zlobit! To z vás nedělá nijak slabšího jedince, pokud mám použít vaši, eh… terminologii. Jste skvělý a hrozivě děsivý. Ale hrozivě děsiví lidé jsou úžasně roztomilí, když o tom nevědí. Moc to nevylepšuji, že? Je to hezké, na vás. Každý by měl být trochu roztomilý, jinak by byl nudný. A jako nudný byste přece na nikoho nezapůsobil.“

Možná to nešlo zachránit, ani kdyby vážně řekl něco chytrého. Neuvědomil si, že se u své zapálené obhajoby posadil daleko volněji a byl sám sebou.

„Ale zapůsobil byste ještě víc a lépe, kdybyste se někdy smál. Pořád vypadáte tak nějak smutně. Proč se nechcete smát?“

Damian si vložil hlavu do dlaní. Měl studené ruce a pomohly mu zahnat bolest, která mu začínala pulzovat ve spáncích.

„Co já si s vámi počnu…," hořekoval tiše. Pak ale znovu navázal oční kontakt a pokusil se sebrat všechnu trpělivost, kterou ještě měl.

„Ptáte se, proč se nesměju? Není to o tom, že bych nechtěl. Spíš k tomu nemám moc důvodů. Smysl pro humor postrádám a nikterak mě to netrápí. A ač mi budete tvrdit, že smích léčí a je dobrý na srdce, nechybí mi. Vy se smějete za mě, jsem si všiml, a to i v případech, kdy je situace spíš k pláči. To asi taky není rozumné.“ Na chvíli se odmlčel. „Nějakou dobu tu spolu nejspíš budeme muset přežít. Pokud máte nějaké otázky, ptejte se. I později se nebojte za mnou přijít. Jen… pokud možno si vyberte čas, kdy nepracuji.“

Eda jen pokýval hlavou, myšlenkami stále ještě u představy, do níž se ponořil předtím. Muži by jistě tak slušel úsměv – upřímný, nenacvičený. A smích by jej pak celého rozzářil. Tohle vysvětlení Edovi nestačilo. Jestli se mohl ptát, chtěl toho využít.

„Jestli je smích dobrý na srdce, to asi neřeknu. Když to tvrdíte,“ odtušil nezaujatě, „ale já neposoudím, matka ze mě chtěla právníka, ne doktora. Já bych přece nechtěl, abyste se smál, protože se to po vás obecně vyžaduje – ani doktory, ani kýmkoli jiným. Smál byste se pro sebe, ne pro svět kolem vás. Smát se znamená být šťastný.

Víte, pokud chcete být šťastný, musíte se v prvé řadě rozhodnout být. Pokud sám sobě budete tvrdit, že to nezvládnete a nic kolem vás nestojí za úsměv, pak vám to za něj skutečně stát nebude. Jestli chcete být šťastný, musíte být ochoten být šťastný z ničeho – z hezkého počasí, z milých lidí kolem, z toho, že v restauraci mají vaše oblíbené jídlo, kterého jste se v šesti letech tak přejedl, že vám teklo nosem. Chápu, že tohle mnohdy nejde. Lidé jsou často vážní. Vy jste vážný pořád, za všechny kolem sebe. Ale být vážný vás nedělá šťastným. Lidé takoví jsou, protože se to po nich vyžaduje – a dělají, co se po nich vyžaduje, protože za to dostanou něco, z čeho pak šťastní budou. Možná peníze, pokud je potřebují. Možná nějakou důležitou osobu. Možná chtějí vychovat děti, které je pak udělají šťastnými. Ale nikdo není vážný jen tak, protože by chtěl.

Vy peníze nepotřebujete, pozici taky ne. Nemusíte přece světu kolem sebe nic dokazovat. Pokud v procesu nebudete šťastný, je to k ničemu. A nemůžete tvrdit, že nemáte smysl pro humor. To, že vás nebaví stejné věci jako mě, neznamená, že by vás nepobavilo nic. Co vás rozesmálo naposledy?“

Eliška – blesklo Damianovi hlavou. O ní ale mluvit nechtěl. Ona byla člověk, který ho dělal šťastným, s ní byl naprosto sám sebou bez jakýchkoli se ohlížení stranou. A ta samá osůbka ho dělala současně nešťastným. Její smutné oči pokaždé, když odcházel. Tiché prosby, aby zase přišel…

V sobotu tam musí zajet.

„Jsem šťastný," odvětil, avšak jeho výraz, ve kterém se odrážela bolest z nešťastného osudu dívenky, s jeho slovy příliš nekorespondoval. „V rámci možností jsem spokojený. To, že se neusmívám, přece neznamená, že mě neuspokojuje, jak žiju a čím jsem.“

Nedalo mu to a položil otázku sám sobě – byl nešťastný? Nebyl. I přesto, jakým způsobem ho děd vychovával, mu byl vděčný za to, že ho dovedl až sem. Bez něj by to nedokázal, anebo by všechno bylo mnohem náročnější. Dnes si ani nedovedl představit, jak by všechno probíhalo, kdyby neměl vyšlapanou cestičku. Když jen pomyslel na to, že by seděl v kanceláři jako obyčejný, ač úspěšný právník, ale podléhal by někomu dalšímu, zatrnulo mu. Netušil, jestli by to zvládl. Nejspíš by si založil vlastní kancelář a byl svým vlastním pánem… A neskutečně by se nudil. Závazky plynoucí z velké zodpovědnosti za mnoho lidí ho uspokojovaly. Rozený vůdce? Znělo to egoisticky, ale on jím byl a doufal, že se této povinnosti zhostil tak, aby se za něj nemusel děd stydět. Podle toho, co občas vykládal ten mluvka sedící vedle něj, se mu to snad dařilo dobře.

Toho večera už toho spolu mnoho nenamluvili. Eda neměl další otázky, potřeboval informace zpracovat a věděl, že nic nového mu jeho nadřízený neprozradí. Hrabat se dál ve starých poznatcích přitom nebylo nutné. Nechtěl jej jakkoli trápit a tušil, že už by to nebylo nic jiného. Co byl muž ochoten sdělit, to sdělil. Snad.

Večer, těsně před odchodem do svého pokoje, si ale neodpustil pořádně jej obejmout, vtisknout se mu do náruče a chvíli tak setrvat.

„Děkuju, za všechno. Jste hodný,“ sdělil mu s vděčností vepsanou v očích i na usmívajících se rtech. Nenechal ho na ulici, ať už si o něm myslel cokoli. To si zasluhovalo ocenění.

Dalšího dne jeli do práce spolu. Jejich den tam probíhal v podstatě jako vždy, takřka se neviděli, jelikož pan Kraus chtěl svůj klid a Eda byl, koneckonců, zvyklý. Po skončení své pracovní doby tedy na muže ještě chvíli musel počkat, to ale nebyl zas takový problém. Eda měl beztak povinnosti – musel si hledat možné podnájmy. Nemohl u pana Krause setrvávat napořád, věděl, že muže otravoval. Ukazovalo se ale, že realizace jeho plánu nebyla tak jednoduchá jako jeho vymýšlení. Všechno bylo buď drahé, nebo to obnášelo život s dalšími studenty a on měl tak trochu dojem, že než by si nějaká skupinka vybrala jeho, raději by platila dvakrát tolik. Nedovedl se s někým sejít a domlouvat se na podmínkách – tedy jak už mnohokrát dokázal, jeho schopnost na prvním setkání zapůsobit ale nebyla nijak zářná, aby to bylo vyjádřeno kulantně.

Když dojeli domů, strávil nějaký čas rozhovorem s Juliánem. Muž se s ním opět chtěl sejít, což Eda odsouhlasil, rovnou se jej ale vyptával na všechno možné a vytáhl z něj taky, jak nyní probíhal jeho život. Vzápětí mu jemně, ale důsledně vyčinil, že samozřejmě mohl jít k němu. Jistěže to Edu napadlo, ten plán ale neodsouhlasil ani tehdy ve své hlavě, ani nyní Juliánovi. Bál se, že by za to od něj chtěl víc, než mohl dát. Jednou. Damian na druhou stranu nechtěl nic, byl ochoten nepřímo přiznat, že ho Eda otravoval, a smířit se s jeho přítomností. To bylo stále o něco lepší, byť blonďák nechtěl otravovat nikoho.

Se svým nadřízeným se opět setkal u přípravy večeře. Už to byla nějaká doba, co Damianovi sundali sádru a muž tak Edu u přípravy jídla nepotřeboval, ten ale přesto sešel dolů a zářivě se na něj usmál.

„Můžu s něčím pomoct?“

Chtěl se naučit co možná nejvíce. A i kdyby nemohl – zrovna toho dne na něj Damian neměl moc náladu – rád ho alespoň pozoroval, byl v kuchyni… trochu jako taková víla. Elegantní.

Málem mu to řekl. Možná bylo dobře, že ta myšlenka rychle odletěla.

Jedno ale nemohl nechat jen tak. Všiml si, že kdykoli se muž pro něco natahuje, dělá to levou rukou. To nebylo zas tak nepochopitelné, odvykl si svou šikovnější používat a bylo poměrně logické, že si na to bude muset znovu zvyknout. Brzy ale Eda pochopil, proč přesně si stále ještě nezvykl. Když se skutečně natáhl pravačkou, balíček mu z ruky vyklouzl a s tupým bouchnutím dopadl na linku.

Po jídle, když se pak spolu usadili na pohovku – muž se posadil, chtěl asi pracovat, a Eda si sedl k němu – nedalo mu to.

„Pane Krausi?“ podezřívavě se na Damiana zadíval. Všiml si, jak u linky pozoroval svou ruku, snažící se sbalit prsty v pěst, což se mu nedařilo. Nyní jej za ni chytil a opatrně mu dlaň začal palci masírovat. „Vy jste ji ještě nerozhýbal?“

Damian pokrčil rameny a trochu udiveně pozoroval svou ruku, kterou opatrně hnětly dlouhé zručné prsty jeho společníka. Překvapivě zručné…

„Byl jsem dnes poprvé na rehabilitaci. Neustále ji podvědomě šetřím. Dostal jsem vynadáno, že jdu až teď. Sádru jsem si nechal sundat dřív, za to mně chtěl doktor utrhnout hlavu a vnutil mi aspoň ortézu. Moc jsem ji poté nenamáhal a stejně jsem všechno zase dělal levačkou,“ objasnil, pohodlněji se usadil a nechal jemné prsty masírovat dlaň. Zavřel oči. Bylo to příjemné. Zase. Snad pokaždé, kdy cítil jeho ruce na svém těle, pomyslel na slovo příjemné. A se zděšením sám sobě konstatoval, že to bylo příjemné i tenkrát, když mu čistil kalhoty v rozkroku.

Trhaně se nadechl, stáhl dlaň do svého klína a zkusmo s ní zacvičil. Nešlo to zrovna hladce a pociťoval, že je ještě trochu nateklá. Pokoušel se soustředit jen na drobné pohyby, na které ho navedla rehabilitační pracovnice, jen aby nemusel myslet na pravdu, která ho vytrhla z rovnováhy. Koutkem oka si Eduarda prohlížel, protože věděl, že sáhl po knize a začetl se. Nemohl vidět Damianovy zkoumavé pohledy. Byl schoulený v klubíčku a ramenem se o něj mírně opíral, přestože měl ještě kus sedačky k dispozici. Pravděpodobně si vpád do Damianova osobního prostoru vůbec neuvědomoval. Neodešel. Zůstal, i když v hale hrála televize a Damian se neustále vrtěl, protože jej bolela nejen ta ruka, ale i záda. Dnes už nemínil pracovat, ale docela rád by se natáhl a podíval se na film. Zjistil si, že dávají nějaké nové sci-fi, které ještě neviděl. Nebyl nadšený televizní divák, ale jednou za čas se filmy docela rád bavil. Na druhou stranu ta tichá čtoucí společnost byla příjemnější, než si dokázal přiznat. Věděl o sobě, že je člověk snad až příliš společenský a prostá dýchající duše v jeho domě mu chyběla, což si dosud vlastně ani pořádně neuvědomil. A když jeho příliš ukecaný asistent mlčel, dokázal jeho společnost nejen snést, ale vlastně se z ní radoval. Tyhle myšlenky ho jednou přivedou do blázince. Jak to bylo dlouho, kdy toho kluka chtěl prohodit dveřmi?

Dal si pod záda polštář, a přece jen našel polohu, ve které se cítil dobře…

§§§

Dalšího rána se jen rychle protáhl kanceláří a před polednem už stál v atriu dětského domova a v náručí držel blonďatou copatou dívenku, která se na něj usmívala přesně tím dětským nevinným úsměvem, jaký dokáže na své tváři vykouzlit i Eduard. Úsměv jí oplatil s něhou a láskou.

„Něco jsem ti dovezl,“ promluvil jemně a vložil dárkovou tašku do rukou dívky. „A pak se půjdu domluvit s vychovatelkama, ať tě se mnou pustí na výlet.“

Strávil s Eliškou celý den a cítil se nabitý energií, přestože péče o ni byla dost fyzicky náročná. Uvědomil si, že už to není ta malá drobná holčička vážící dvacet kilo. Nedokázala se sama dostat z nízkého auta na vozík. Zajeli si na bazén, kde ji až pedantsky hlídal, byli na pouti, kde se Damianovi po páté jízdě, k níž ho dlouho musela přemlouvat, udělalo trochu špatně, a na večeři si raději dal jen lehký zeleninový salát. Eli pořád něco švitořila a Damian už posté zalitoval, že si ji nemůže vzít do pěstounské péče. Smál se s ní, cítil hrdost, když vyprávěla, jak udělala sama pár krůčků, jak skromně prohlásila, že byla jako jediná z celé třídy vybrána do matematické olympiády… Byl s ní šťastný. Tohle bylo to, co vzpomínal Eduard? Usoudil, že ano.

Večer dojel domů zamlklý a opět plný tísně po tom, co se z jiskřících očí Elišky vytratila radost, když ji znovu zanechal svému osudu v neosobním prostředí dětského domova. Sžíralo ho to, ale v této chvíli nemohl už vůbec nic. Moc dobře věděl, že i kdyby zatáhl za všechny páky, jako rozvedenému muži by mu ji stát nikdy nesvěřil. Zvlášť ne po tom, kdy byla ze stolu sociálně-právní ochrany dětí smetena jeho žádost o hostitelství. Dodnes netušil proč.

Jen na půl úst pozdravil svého podnájemníka a rychle zapadl do pracovny. Nemohl se mu podívat do očí, viděl v něm Elišku. Jeho zachránit dokázal…

§§§

Eda se toho dne vrátil domů veskrze podobně šťastný, jako byl jeho nadřízený celý den. Právě na sobotu totiž Julián naplánoval onu schůzku, na niž jej předtím chtěl vytáhnout – a přestože spolu stále byli přátelé, muž k němu byl až nezvykle kontaktní. Pozval ho domů, pouze jako přítele, a v uvolněné atmosféře jej zasvěcoval do tajů jemných uvolňujících masáží, kterými z Edy postupně sňal všechen stres. Bylo to úžasně příjemné. Koncem dne, když se loučili, jemně ho políbil na tvář.

„Juliáne,“ vydechl Eda nejistě. Netušil, jak to mělo pokračovat, co tím chtěl říct. Bylo to svým způsobem moc krásné gesto a jemu se líbilo. Bylo takové sladké, jemné, obyčejné, nijak křičící žádostí o vztah nebo sex, a přesto předávalo náklonnost a něhu. A o ty Eda stál, ať už tvrdil cokoli.

„To nic,“ uklidnil jej muž svým hlubokým hlasem, „nemusíš za tím nic hledat. Jsme přátelé, ne? A jsme oba teplí. Mezi tak dobrými přáteli se stejnou orientací je to naprosto běžná záležitost.“ Možná, kdyby byl Eda trochu méně důvěřivý k lidem, které si k sobě stihl pustit, podíval by se mu hluboko do očí a viděl by poťouchlé jiskry. Takhle se jen usmál. Bylo to krásné gesto.

A tak se toho dne rozloučili a rozešli se každý ke svému domovu. A nyní stál Eda v obýváku, pozoruje záda svého společníka, který už se stihl sesunout na pohovku. Vypadal unaveněji než jindy. Eda nevěděl, jestli byl vážně celou dobu v práci nebo ještě někde jinde – neměl na sobě formální oblečení. Odešel, ještě než Eda vstal, a vrátil se až nyní.

Pomalu k němu přistoupil. Zdálo se, že se Damian chystal pracovat, smlouvy v klíně. Tvář měl staženou ještě unavenějším, utýranějším výrazem než běžně. Aniž by nad tím Eda příliš přemýšlel, položil mu dlaň na záda a pohladil jej po nich.

„Když budete pořád pracovat, složíte se, pane Krausi,“ vyčetl mu tiše. „Je pozdě a vy jste unavený. Ukažte,“ požádal, položil mu dva prsty pod bradu a bez ptaní mu zvedl hlavu, druhou rukou mu odhrnuje vlasy z obličeje. Chtěl se mu zadívat do očí a také kolem očí. Zdálo se, že spánku měl zhruba jako obvykle, ne méně. Alespoň něco, ačkoli ani tak to nebylo dobře.

Třeba to nebylo únavou. Ale jestli ne tou, tak čím?

„Stalo se něco?“

Damian se ani nestihl ohradit vůči jeho rychlému gestu a už se díval do modrých očí, které vyzařovaly starost. V té chvíli si ji nepřipustil, nechápal ji. Zamračil se a odtáhl se od něj co nejdál. Ty dva prsty na bradě ho pálily. Přesně tímto nátlakem si On vymáhal, aby mu věnoval plnou pozornost. Otřásl se a násilně potlačil nepříjemný tlak okolo žaludku.

„Už nikdy si takto nevynucujte můj pohled. Byl bych vděčný, kdybyste se o mě přestal starat. Jsem dospělý svéprávný člověk,“ řekl příkře. „Nic mi není. Měl jsem báječný den, kdy mě nikdo neupozorňoval na kruhy pod očima ani na způsoby stravování a už vůbec mě nepřesvědčoval, že jsem děsivý a přitom roztomilý. Jsem prostě takový, tvářím se tak pořád… Čímkoli mě ve vaší hlavě budete titulovat, nenechte to prosím dojít až k vašim ústům. A byl bych opravdu vděčný, kdybyste se mě nepokoušel měnit. Bydlíte tu jako podnájemník, ne psychoterapeut. Jestli se nutně potřebujete o někoho starat, tak si najděte přítelkyni. Můžete si ji dovést i sem, mně to nevadí, pokud to nebude šlapka z ulice. Ale…,“ zarazil se, když svůj tvrdý pohled upřel na obličej, který působil dílem vyčítavě a dílem udiveně.

Potlačil bezdůvodné myšlenky na minulost a nechal racionální mysl, aby převládla a ujistila ho, že ten kluk si ho nechtěl podmanit. Měl jen starost – byl mnohdy jako kvočna, která má obavy o své kuře, což se neslučovalo s jeho naprostou absencí praktického uvažování a způsobem života. Jemné gesto, kterým Damiana pohladil, aby zbavil jeho obličej zbloudilých pramenů vlasů, bylo mírumilovné a nikterak podmaňující.

„Nic mi není,“ zopakoval mnohem mírněji. „Běžte si číst, nebo sledovat televizi.“

Eduard pochopil. Lehce si povzdechl, což Damiana opět trochu vyvedlo z klidu, neřekl ale nic. Jakmile pustil z hlavy poslední konverzaci, uvědomil si, že následující den je neděle.

„Zítra dopoledne přijede paní Krausová…“

Eduard vykulil oči a Damianovi došlo, na co nejspíš jeho společník pomyslel.

„Ne moje žena. Moje babička – Magdalena, přijíždí na návštěvu každou neděli. Pokud se s ní nebudete chtít setkat, doporučoval bych si na zítra najít jiný plán. Jestli vám ale její společnost nevadí, můžete klidně zůstat, nevadí mi to. Jen upozorňuji, že o vaší přítomnosti v mém domě ještě neví. Volal jsem jí, abych jí to sdělil, ale nebere mi to. A teď už běžte, mám ještě práci. Pro vaše klidné spaní – nebude to na dlouho.“

Přestože se ten plán Edovi dvakrát nezamlouval, z tónu Damianova hlasu mohl i on usoudit, že se muž neptal na souhlas. Chtěl to tak udělat a udělá to, i kdyby Eda nakrásně nesouhlasil. Možná tedy vážně bylo lepší nechat ho tam – čím dříve skončí, tím dříve půjde spát a tím více si pak odpočine.

Ještě nahoře Eda chvíli přemýšlel, knihu v ruce. Zaujala jej prudká změna nálady, jakou mu jeho nadřízený předvedl. Nemohl si pomoct, stále měl za to, že se něco zkrátka muselo stát. Snad mu někdo vážně ubližoval? Jenže to by viděl. Od doby, co si zlomil tu ruku, se mu na těle neobjevily žádné další náznaky fyzického týrání a Eda se svým talentem na odhalování všeho možného předpokládal, že kdyby cokoli, on by si všiml. Občas si všímal i toho, co vidět nechtěl.

Nabízela se otázka, jestli muži někdo neubližoval psychicky. Bylo to možné. Přestože byl Damian Kraus velmi silný člověk, bránil své soukromí snad až příliš zapáleně, až příliš chladně. Proč by člověk, který nemá co skrývat, vkládal takovou nezlomnou energii do podobného boje? Pro Damiana to musel být boj důležitý. A aby byl důležitý, o něco muselo jít.

Vzpomněl si, jak se jej muž zastal, když do něj začaly rýpat ty holky. Možná ho někdo šikanoval podobným stylem. Zesměšňoval jej. Možná to souviselo s jeho výškou? Edu nenapadlo, že by mu mohlo vadit dívat se na něj nahoru, ostatně, dělal to tak úplně se všemi. Už ho k tomu nutit nebude. Netušil, že by to mohlo vyvolat takovou reakci.

Možná to společně souviselo. Možná někdo, kdo mu kdysi způsobil ty jizvy na zádech – Eda se na ně pořád pamatoval a stál si za tím, že vlastní záda si člověk takovým způsobem zjizvit nemůže – jej nyní napadal psychicky, ať už kvůli čemukoli. Mohl to být nějaký obchodní partner, nebo naopak protivník, kterému advokát ležel v žaludku.

Nakonec nechal celý případ ležet. Nemělo smysl nad tím přemýšlet, neměl dost vodítek, aby si mohl domyslet víc, než to co už věděl, a tedy hlavně kdo za tím vším stál. Beztak by toho muže – nebo ženu – neznal. Tohle všechno mu musel objasnit Damian sám. Snad to někdy udělá. A pak, až se tak stane, dovedou toho člověka klidně před soud a klidně za mříže. Takové věci Eda neodpouštěl.

Snad právě kvůli své chmurné náladě sáhl toho večera po knize, kterou už nevytáhl opravdu dlouho. Jámu a kyvadlo od Edgara Allana Poea už měl samo sebou přečtenou, bylo to ale dávno, co dočetl poslední povídku. Nyní je držel v angličtině – ten svazek si kdysi přivezl přímo z Anglie. Začal číst.

S jedním Eda nepočítal. Povídky měly ve svém originálním jazyce zcela jiný spád, zdály se daleko živější, byť šlo o stejný děj, a aniž by si to uvědomil, pohlcen atmosférou knihy, která se do toho večera úžasně hodila, dostal se i k povídce Černý kocour, kterou jako mladší přeskočil. Byla krutá a byla krutá k němým tvářím, zvířatům, která miloval. Nyní ji zhltal na posezení, se zatajeným dechem. Srdce cítil až v krku, po zádech mu běhal mráz.

Pak knihu zavřel. Nedovedl by číst dál, ono srdce mu stále prudce bušilo a poslední slova, ono hrůzné – zazdil jsem obludu do hrobky – jako by mu odmítalo odejít z té nejživější možné paměti. Doufal, že se mu o tom nebude zdát.

Jak se o chvíli později ukázalo, kdyby usnul a skutečně se mu o tom zdálo, možná by to bylo milosrdné. V tu dobu už se totiž převaloval dobrých třicet minut a konečně se pomalu propadal kamsi mezi sny, když se odkudsi zvenku ozvalo hlasité, tlumené zamňoukání.

Vmžiku byl vzhůru, srdce opět až v krku. Znělo to tak povědomě, vážně jako ze stránek té knihy. Byl vyděšený jako už dlouho ne, což přesně nechtěl. Věděl, že kdyby usnul, teď už se mu o tom bude zdát určitě. Tušil ale, že to příliš nehrozí. Vytřeštěnýma očima sledoval strop.

Zamňoukání se ozvalo znovu, skoro se zdálo, že blíž. Vzápětí za oknem slyšel těžké kroky. Posadil se na posteli. Věděl, že nejenže by nedovedl usnout, nedovedl si představit ani dál setrvávat v té místnosti. Nemohl být sám.

Věděl, že v domě s ním byl ještě jeden další člověk. Ten nápad byl spásný, nedovedl se jej v tu chvíli vzdát. Opatrně, tiše vstal – možná aby znovu neprovokoval k dalšímu zamňoukání toho kocoura, iracionálně nepochyboval, že černého, a rychlými kroky se po schodech přesunul do přízemí. V něm přešel k Damianově ložnici a tiše, krapet roztřeseně vzal za kliku.

Muž spal. Už jen vidět jeho postavu ale dodávalo Edovi odvahu.

Tiše si klekl k posteli. Černovlásek byl natočený směrem k němu, ústa jemně pootevřená. Klidně oddechoval. Obličeje měli kousek od sebe.

„Pane Krausi?“ zkusil tichounce. Nic se nestalo.

„Damiane?“ Mohl pozorovat mírné zamračení.

„Damiane, prosím, proberte se!“ Konečně se na něj upřely veliké, unavené studánky. Oddechl si.

„Můžu spát s vámi?“

„C-cože?“ vysoukal ze sebe Damian chraplavým tichým hlasem a snažil se uklidnit své divoce bijící srdce. Polekal ho. Nečekal žádnou noční návštěvu, a ať byl Eduard jakkoli vtíravý a naprosto ignorující osobní prostor, neočekával, že bude mít tu drzost přijít za ním v noci do ložnice. Muselo se něco přihodit. „Co tady děláte? Stalo se něco?“

„Nic se nestalo, jen nechci být sám. Zvenku jdou divné zvuky.“

„Sem žádný zloděj nepřijde, na zahradě jsou psi, nemyslíte, že by začali štěkat? Taky na bráně je alarm, ten by spustil. Jsme tu v bezpečí, tak neblázněte a jděte spát.“

„Ale já nemůžu… Pane Krausi, prosím, neposílejte mě tam zpátky.“

Damian už byl plně probuzený a poměrně solidně naštvaný.

„Prosím…,“ šeptl Eda a zoufalství z jeho prosby doslova prýštilo.

Damian se zamračil. Nemínil z něj o půl druhé v noci dostávat, co mu přeletělo přes nos, evidentně by z něj stejně nic nedostal. Chtěl spát.

„Pojďte,“ vydechl a poodkryl kus peřiny. I o tu se musel podělit, protože Eduard si žádnou nepřinesl. Pravděpodobně vyběhl ze svého pokoje v panice a na přikrývku ani polštář nemyslel. Damian naštěstí spával pod velkou francouzskou dekou.

„Jestli mě v noci připravíte o peřinu, utrhnu vám hlavu,“ zavrčel výhružně. Svá slova zmírnil tím, že si zpod hlavy vytáhl jeden z polštářků a přisunul ho k němu. Eduard jej vděčně přijal.

Neuplynula snad ani minuta a Damian pochopil, že jeho spolunocležník spí. Pravidelné oddechování bylo nezpochybnitelné. Zato sám majitel postele byl dokonale probraný.

Co toto mělo znamenat?

Nechápal vůbec nic. A to si myslel, že už toho kluka poznal a dokáže předvídat maléry, do nichž se neustále dostával.

Pokoušel se usnout, ale bylo to marné. Proto vstal, oblékl si župan a rozhodl se zkontrolovat okolí domu. Přece jen v něm Eduard zasel semínko nejistoty. Při cestě ještě přiložil k doutnajícím uhlíkům pár kousků bukových polínek a vyšel ven. Psi jej vycítili a okamžitě přiběhli. Věděl, že je všechno v pořádku, jeho chlupáči by jančili, jen kdyby někdo prošel okolo plotu, natož kdyby se dostal do zahrady. Tomu klukovi se muselo něco zdát. Damian jen doufal, že divoké sny nemá každou noc. Tohle by asi ve zdraví nepřežil. Musel uznat, že má rád, když vedle něj někdo oddechuje a on má možnost ráno pozorovat spící tvář milence nebo milenky, ale Eduard? Vždyť on byl ještě dítě, neukázněné, otravné…, do úst si nevidící spratek, který mu ničil jeho zaběhlou rutinu a klidný život.

Sedl si na pohovku, zabalil se do deky, pustil si potichu na stereu svou oblíbenou jazzovou kapelu a zahleděl se do plamenů olizujících další kus polena.

Co když je to všechno jinak? Co když měla Jessica pravdu a Eduard ho opravdu svádí? Věděl o sobě, že je ten typ člověka, který by svádění neviděl, ani kdyby ho dotyčný mlátil po hlavě. Neměl prostě v tomto nijak zvlášť zkušenosti. Sám sváděl rád, rychle, s mnoha sladkými slovy a přísliby dokonalé noci, ale naopak? Nikdy si nikoho k sobě nepustil tak blízko, aby měl vůbec možnost promluvit. Ale tohle pomalé pronikání do jeho soukromí? To, že skončil u něj v domě, byla jen shoda okolností, Damian nevěřil tomu, že by tohle dokázal naplánovat. Eduard ho zase tolik neznal, aby si mohl být jistý, že mu nabídne prozatímní bydlení. Ale všechno ostatní? Kolikrát mu mezi pichlavými slovy složil poklonu, že je pěkný, kolikrát na se na něj díval tak, jako nikdo jiný, zkoumavě a starostlivě? Tolik objetí… A tolik letmých nenápadných doteků, kolik si svou naprostou bezprostředností vynutil a kolik mu jich Damian sám dovolil…

Vyděšeně vytřeštil oči. Ne! To nebylo možné. Eduard by nedokázal tak precizně pokoušet jeho slabou stránku. Pomalu, nenápadně, promyšleně. Možná i svou nevinnost prostě rozvinul daleko víc, než bylo nutné, když pochopil, že pro něj má Damian jistou slabost. Dokázal by tak spekulovat? Ne, tomu nevěřil. Pak na něj dolehlo poznání. On nemusel spekulovat, mohl mít prostě jen přirozený zájem. Každý, kdo se na něj přilepil, přece nemusel být zlatokop. A pokud jednou zjistí, že by jím někdo takový jako Eduard mohl být, sekne s právničinou.

Ze všech možných variant, které mu tu noc proletěly hlavou, se zasekl u té poslední. Byl pro Edu zajímavý a atraktivní, chtěl jej získat jako přítele? Jak by se k tomu měl postavit?

Už dávno pro něj nebyl jen pan ukecaný Petiška, neatraktivní, asociální taktrochucvok. Nová vizáž z něj udělala velmi pohledného mladého muže. Jeho plavé vlnité vlasy a pronikavě světlé oči působily na Damianovy vjemy víc, než by si připustil. Už dávno to nebylo to ošklivé káčátko. Vyrostla z něj za pouhých pár týdnů velmi atraktivní labuť a Damian si s egoistickým uspokojením připustil, že je to převážně jeho přičiněním. Nikdy ho ale nenapadlo nad ním přemýšlet jako nad sexuálním objektem. Vždycky si myslel, že Eda je víc na dívky, než by se ohlížel po mužích. Zvlášť takových, jako byl Damian – protivných, despotických, věčně zamračených cholerických chlapech. O věkovém rozdílu ani nechtěl přemýšlet. Ale co když mu právě toto na jeho šéfovi imponovalo? Damian se zapřísahal, že si začne všímat jemných nuancí, které bude ten spáč v jeho vlastní posteli v příštích dnech a týdnech vysílat. Ke svému zděšení si totiž uvědomil, že by se případnému sblížení nebránil. Měl to štěně zaryté pod kůží, a co bylo nejvíc překvapující, dokázal si představit mít ho po boku jako přítele. Rozhodně dokázal, protože už jen slastné sevření útrob, když se mu v mysli vyjevilo jeho horké tělo, tulící se v jeho náručí, šikovné dlouhé prsty bloudící mu po hrudi, ve vlasech, na šíji… Jeho probouzející se penis mu dokazoval, že by tomu měl dát šanci.

Definitivně se zbláznil, ale usmál se nad tou myšlenkou. Kdy naposledy udělal něco bláznivého?

§§§

Když se Eda ráno probudil, byl v posteli sám. To by pravděpodobně nebylo tak divné, ostatně, sám byl ráno snad vždy vyjma jednoho školního výletu ještě v Holandsku, na kterém za ním uprostřed noci přišel náměsíčný spolužák, lehl si mu do postele a vytuhnul tam. Eda tehdy nevěděl, jak přesně by jej měl vzbudit, možná se dokonce trošku bál, protože to byl jeden z těch, kteří si z něj tehdy dělali legraci. Moc si tím nepomohl, ráno jej spolužák málem zabil a nařkl z homosexuality, o které tehdy dvanáctileté dítě nemělo ponětí. Toho cejchu se Eda nezbavil ve třídě do konce roku a v podvědomí těch lidí snad nikdy. Zase tolik mu to nevadilo. Jen byl zmatený.

Nebylo to podstatné. Nyní byl v posteli sám. A nepřekvapilo by ho to, kdyby ta postel byla jeho.

Byl roztažený jako vždy, kolem sebe ale neměl ani zeď, ani prázdný prostor. Ten zvláštní pocit jej probral už někdy okolo sedmé hodiny, kdy by jindy spal dál. Přestože býval po ránu poměrně dlouho se probouzející, nyní se mu málem zastavilo srdce.

Nebyl u sebe.

Vymrštil se do sedu. Vzpomínky se začaly vracet až tehdy, pomalu a postupně.

Necítil se vyloženě trapně z toho, co řekl a udělal. Pro něj nebylo zvláštní ležet vedle někoho dalšího. Co ale bylo podezřelé, byla absence druhého těla. Kam muž zmizel?

Vstal a pečlivě po sobě postel urovnal tak, jako si ji vždy ustlal muž sám. Nedovolil by si nechat mu ji rozhrabanou, na to byl sám až moc pečlivý. Následně se poslepu, narážeje snad do všeho, do čeho mohl včetně rámu dveří, přesunul do vedlejšího pokoje. Tam také zahlédl klubíčko stočené na pohovce.

Chtěl se k němu přesunout. Chtěl zjistit, jestli spí nebo nikoli. Možná, že kdyby se po cestě nepřerazil o koberec a s hlasitým bouchnutím nedopadl přímo vedle gauče, skutečně by muž ještě spal.

„Omlouvám se,“ vydechl tiše, když si všiml dvou tmavých hloubek unaveně jej pozorujících. Nemotorně se na zemi posadil.

Teprve tehdy si uvědomil, co tohle znamenalo. Muž šel raději spát vedle. Možná v tom taky viděl to cosi divného, co tehdy Andric – jeho spolužák. Na to konto mu celá jeho noční návštěva začala být trochu blbá. Jestli ho vyhodil, mrzelo ho to. Ničil si záda, opět, a tentokrát kvůli němu.

„Promiňte, pane Krausi. Za ten včerejšek. Nechtěl jsem vás vyhodit. Nechrápal jsem, že ne? Prosím, jestli ještě usnete, běžte si lehnout. Budete mít zase kruhy pod očima. Nevidím na vás,“ postěžoval si, přiblížil se k němu a natáhl dlaň, aby mu z čela odhrnul vlasy a lépe na něj viděl. „Vypadáte zdravě, ale musíte být unavený. Vážně jsem nechtěl, jenže taky jsem nechtěl být sám nahoře,“ snažil se vysvětlit.

„Bude to tak každé ráno, když se probudím? Pokaždé na mě budete zírat z bezprostřední blízkosti?“ odfrkl Damian rozmrzele. Až vzápětí si uvědomil, nad čím přemýšlel v noci. Přišel si ho prohlédnout za denního světla, když ještě spal. To bylo něco tak přirozeně intimního, že měl v tu chvíli chuť jej stáhnout do náručí, aby se ujistil, že jeho myšlenky byly správné. Udržel se. Eduardova tvář totiž neukazovala nic, čím by své domněnky mohl podložit. Viděl jen, že si mladík vyčítá, že ho vyhnal z vlastní postele. Nemusel. Byl zvyklý spát v hale.

„Jestli jste chrápal, to nevím. Vstal jsem téměř vzápětí, co jste vy usnul, a že jste do říše snů zapadl překvapivě rychle na to, jak jste mi vyprávěl, že jste vyděšený,“ vyčetl mu mírněji. „Byl bych ale rád, kdybyste mi takovéto přepadovky už nedělal. Nevím, co vám přelítlo přes nos, ale věřte, že v tomto domě jste v tom největším bezpečí. Už jste si přece mohl všimnout, že mám svůj dům dobře zabezpečený, a pokud jste kódy nevyžvanil nikomu dalšímu, což doufám, že vás ani nenapadalo, nemohl se sem nikdo dostat. To ani nevzpomínám psy. Dobře víte, jak štěkají, když jde jen někdo okolo přes ulici.“

Povzdechl si a vstal. Bolela ho hlava. Jako ostatně vždycky, když měl nedostatek spánku. Za to ale Eduard tak úplně nemohl. Kdyby se nezaobíral hloupostmi, mohl se vyspat dosyta. I na pohovce. V ranním světle mu myšlenky, kterými se zabýval v noci, přišly bizarní. Ten kluk byl mimo. Nemohl tak pečlivě spřádat pavučinky, aby do nich Damiana chytil. Znovu si povzdechl. Jenže chrobák pochybností v jeho hlavě stále zůstával, jako by se těch domněnek nechtěl vzdát. Nechtěl se jich vzdát. Eduard byl jako živá voda, která rozčeří tmavou tůň, kterou byl on sám. I přesto jak je neskutečně indiskrétní a jak mu to ve všech případech prochází… Byla to jeho nevinná osobnost, která dokázala zapůsobit i na někoho tak chladného a nepřístupného jako byl Damian. A pravděpodobně si to vůbec neuvědomoval.

Bylo skoro devět, když snídali a Damian dal opět svému společníkovi na výběr, jestli s ním chce jít na procházku se psy. Potřeboval si odškrtnout další položku ze seznamu, který měl v hlavě. Pokud dá přednost knize, což by udělal každý normální člověk, protože venku bylo mimořádně nevlídno, pak o něj zájem nemá. Pokud ale půjde s ním, přestože je zima a mlhavo, mohl by možná doufat, že je na správné cestě.

Edovi se snad samovolně zvedly oba koutky úst a do očí se dostaly jiskřičky. Bylo příjemné vidět, že pro muže přece jen jeho společnost nebyla tak otravná, jak se mu snažil ukázat. V jednu chvíli s ním nechtěl trávit víc času, než bylo nezbytně nutné, v jinou jej ale chtěl dostat ven. Každý byl rád žádaný, přestože to Eda nechtěl přiznat a z principu mu nevadilo vnímat, jak moc jej kolektiv vyčleňuje. Bylo hezké cítit, že o něj někdo stál.

„Moc rád,“ souhlasil nadšeně. Byl to krok k tomu trochu se s mužem spřátelit.

Zvláštní to myšlenka… Nikdy o přátele nestál. Byl muž jedním z prvních, s nimiž by o něco takového mohl usilovat? Nevěděl. Nedovedl by říct, že to přímo chtěl, možná protože se bál, že by se pak začal chovat divně. Nebyl zvyklý snažit se dělat dojem. Na jinou stranu, Damian Kraus jej znal a tak nějak bral, ačkoli ho Eda vytáčel. Kdyby byli přáteli, jistě by to Edovi nevadilo. Bylo příjemné trávit s ním čas.

Rychle do sebe naházel zbytek snídaně a odběhl se do svého pokoje obléct, aby Damiana nezdržoval. Pak se zase vrátil dolů, nadšený, a stejně nadšený se později přivítal se psy – obligátně se vyválel v bahně – a vyrazil po boku svého šéfa směrem k velikému přírodnímu parku Divoká Šárka. Byl tak spokojený už jen z přítomnosti psů, které doma nikdy mít nemohl, přestože jakákoli zvířata zbožňoval, že mu trvalo, než si vzpomněl, co přesně mají na plánu toho dne.

„Pane Krausi?“ zkusil, když se mu zdálo, že má Damian dobrou náladu a tedy by nemusel být otrávený. Všiml si, že se mu rozvazuje šála, kterou mu ostatně sám vybral, a tak jej za rameno zastavil a zručně mu ji upravil, jako by se nechumelilo. Ostatně, ono se díky bohu nechumelilo, jinak by v lehké bundě umrzl.

„Jaká je vaše babička? Chci říct, jak se mám před ní chovat? Já už ji viděl, ale moc jsem s ní tehdy nemluvil a, no, nechci vám způsobovat problémy. Můžu před ní mluvit? Čistě teoreticky, byl by velký problém, kdybych ji něčím polil? Já ji nepoleju, vážně, a kdyby se to stalo, nebudu ji pak ničím otírat, slibuju, ale, no, kdyby se to čistě náhodou přihodilo, hypoteticky,“ odtušil nejistě a zadíval se na něj velikýma, vyčkávajícíma očima. Trochu se toho setkání bál. Možná to mělo co dočinění s nocí, kdy jej muž nechal u sebe spát – bylo to od něj vlastně milé – a se zjištěním, že by možná stál o jeho přátelství.

Damian se zamyslel a odhodil tenisák do pole, kam se za ním rozběhli psi. Kdyby byl Eduard někdo jiný, někdo, koho by si sám vybral jako svého asistenta, asi by věděl, co odpovědět. S protekčním panem Petiškou netušil. Nemohl mu ale sdělit, že ji klidně může polít a o práci nepřijde, nebo že se Magdalena zlobit nebude. Koneckonců by bylo zajímavé vidět, kam až ten kluk může zajít, než jeho drahá mentorka vypění. Byla pravda, že ji nic moc nemohlo dostat z její naučené bubliny a působila by elegantně, i kdyby na ní přistál dvoupatrový dort. Nějak by to zahrála do autu, tím si byl jist, v případě Eduarda ještě víc. Nicméně ani ona se pravděpodobně nesetkala s někým, jako je on. Damian neměl ponětí, jak by se tvářila, kdyby jí Eduard naznačil, že má vrásky nebo že její kostýmek vyšel z módy.

„Magdalena – moje babička – je extrovertní, flegmatická dáma. Pokud byste ji hypoteticky polil, nejspíš by mě poslala do šatny, ať jí půjčím košili. A pak by tam s námi seděla a v klidu dál popíjela Teroldego, aniž byste na ní poznal, že pánská košile je pro ni trochu nepohodlná. Udělala by ze sebe dámu i v tomto oblečení. Vaše netaktní poznámky by asi taky spolkla, a pokud byste si z ní chtěl udělat babičku, byla by nadšená. Pokud byste chtěl zkusit z ní udělat dědečka, s tím už si tak jistý nejsem. V téhle situaci se nikdy neocitla, a jestli ano, tak jsem u toho nebyl. Ale jestli mohu radit, raději ji nijak neupozorňujte na nedostatky, ona to žádná dáma nemá moc ráda. To jen tak do budoucna – všeobecná rada, jak se bavit se ženami. Mimochodem máte nějakou přítelkyni?“

Eda se na moment raději zahleděl kamsi do země, naprosto ukázkově tak upozorňuje na svou nejistotu, na zamlčování něčeho podstatného. Nedovedl lhát. Snad i jeho tváře nabraly neznatelně červenější odstín, když si vzpomněl na Juliána. Bylo to snad poprvé, kdy na něj pomyslel v tomto ohledu. Nebyl to jeho přítel. Možná se vztahu s ním celkem bál a byl rád, že to muž nijak nenavrhuje. Možná – úplně maličko možná – k němu ale přece jen začal pociťovat něco křehčího, čistšího, vřelejšího než jen přátelství, které původně zamýšleli. Jisté bylo, že se mu po té otázce vybavil jako první.

„Teď zrovna ne,“ přiznal. Tvářil se přitom provinile, jako by dělal něco zakázaného. Byl v tomto směru tak nezkušený.

„A vy? Scházíte se teď s někým? Já vím, že jste ženatý, dokonce tak nějak tuším, že svou ženu máte stále rád. Ale jestliže ona s vámi nežije a žít nechce, možná k vám necítí to, co vy k ní. Je to netaktní říct? Nechci vám ublížit, nemyslím to špatně. Chci tím říct, zasloužíte si někoho, kdo vás bude mít rád.“

Damian jen lehce povytáhl obočí.

„Jste dost skoupý na slova, ale po mně chcete celý životní příběh. Je poměrně dost netaktní spekulovat nad vztahem, o kterém nic nevíte, ale já už jsem si zvykl. Jsem rozvedený, prstýnek jsem nosil jen ze zvyku,“ zadíval se na něj zkoumavě, jako by chtěl v jeho tváři přečíst, co s ním tato informace udělala. Pokud se ve svých předpokladech nemýlil, našel by v ní třeba naději nebo radost, že je Damian volný. Viděl však stále stejnou tvář naivního chlapce, jehož jediná povinnost v této chvíli byla najít místo, kam dolétl psům tenisák. Možná to byla jen hra a Damian trochu znervózněl, protože neměl opratě pevně v rukou. Tušil ale, že bude muset být trpělivý. Kdyby tak jen v těchto věcech byl tak zběhlý jako v řízení podniku. Kdyby to byl někdo jiný, prostě by po něm vyjel a dotáhl ho do postele, ale u Eduarda? Přistihl se, že si ani neuvědomil, že o něm celou dobu smýšlí jako o partnerovi, nikoli jako děvce do postele. Trochu ho to vyděsilo, že na tohle přišel až teď. Jenže kdyby ho svedl, vyspal se s ním a pak ho odkopl, Eduarda by to zničilo, tím si byl Damian jistý. Bylo to jeho štěně a on mu nechtěl nijak ublížit. Stejně si však připadal jako blázen.

Eduard už se po ničem dalším nepídil a v poklidu došli zpět domů.

Jeho společník si opět vynutil svou přítomnost u vaření a neustále u toho mluvil. Damian měl dojem, že mu okolo poledne praskne hlava, ale zato znal děje snad všech knih, které Eduard za posledního půl roku přečetl.

A přesně o půl jedné do domu vstoupila elegantní starší dáma s úsměvem na tváři. Jenže než stačila pozdravit, všimla si Eduarda a na sekundu její zářivý obličej pohasl. Rychle se však vzpamatovala a pozdravila:

„Krásnou neděli, Damiane, a i vám, Eduarde. Netušila jsem, že i vás dnes pozval můj drahý vnuk na oběd. Budeme řešit něco neodkladného, že jsme tu v této sestavě?“

„Ne, nemusíme řešit nic neodkladného. Kdybys mi brala telefon, nebo mi aspoň zavolala zpátky, věděla bys, že Eduard je můj podnájemník. Ostatně volal jsem ti také proto, že vím o tvých kontaktech mezi lidmi a chtěl jsem tě poprosit, aby ses před svými přáteli zmínila, že sháníme podnájem. Ale je to jedno. Přestože mi tohle pískle žere nervy, aspoň tu nejsem sám,“ přiznal se a opět čekal nějakou – jakoukoli reakci od svého asistenta.

Eda se na ta slova na něj zadíval krapet nevěřícně, krapet zkoumavě, ale hlavně s nezaměnitelným nadšením, které se mu zalesklo v očích. Pan Kraus jej měl doma rád? Ne tedy rád jako rád, minimálně ho ale nevytáčel tolik, jak to v běžné dny vypadalo. A to pro něj, čerstvě si uvědomujícího, že by si vlastně vážil možnosti považovat ho za svého přítele – kamaráda – bylo něčím velmi příjemným, krásným.

Vesele se na něj zazubil. Také s ním byl rád. Rozhodně byl lepším společníkem než Edova matka.

Odpoledne ubíhalo poměrně klidně, a přestože byl Eda teoreticky připraven na hypotetické polití paní Krausové, nestalo se to. Choval se poměrně způsobně a valnou většinu času držel ústa zavřená. Damianova babička byla elegantní žena, která se k němu chovala velmi mile a ochotně, vlastně daleko víc, než Eda se svými chabými znalostmi, co se lidí týkalo, chápal. Věděl, proč se k němu chovali dobře jeho kolegové i spolužáci, chápal, že účel světí prostředky, a pokud něco potřebovali, měli tendence si jej naklonit. Dokonce tak nějak pobíral ochotu Juliána, jelikož i se svými slabými znalostmi, co se vztahů a lásky týkalo, viděl, že se muži do jisté míry líbil. Ona k němu byla prostě hodná. Možná, stejně jako Eda, mu chtěla pomoct, ukázat mu svou formu lepšího světa. Nerozuměl jí, ale on nerozuměl nikomu. Věděl jen, že by ji nechtěl nějak urazit.

Faktem zůstávalo, když podotkl, že už chápe, po kom Damian je, povedlo by se mu to, pokud by paní Krausová pochopila, kam přesně tím mířil. Mohl si všimnout pár neznatelných drobečků, které po sobě zanechával moučník v jejím klíně. Bohudík, myšlenku nedokončil, ona s úsměvem poděkovala – kdyby to Damian nezamluvil, asi by se zeptal, za co děkuje – a vše se tak obešlo bez následků.

„Damiane, drahý, mohl bys mě odvézt domů? Všimla jsem si, že jsi nepil, a nechce se mi volat taxík,“ zapředla sladce babička. Damian se napřímil. Jistěže čekal, že Magdalena bude mít otázky, které by se neměly dostat k uším Eduarda, ale počítal s tím, že se na něj nahrnou až druhý den v práci. Jeho babička byla evidentně netrpělivá a potřebovala své odpovědi hned. Totiž téměř nikdy ji v neděli nevozil. Buď přijela sama svým autem, anebo pokud měla chuť na víno, byla domluvená, že ji vyzvedne některý z mnoha přátel. Velmi zřídka o to prosila svého vnuka. Dnes to bylo velmi okaté – pro Damiana, Eduard nemohl nic tušit.

Měl tendenci ji odmítnout, ale uznal, že rozhovoru se tak jako tak nevyhne a po cestě zpátky se aspoň bude moct svobodně nadechnout. Celé odpoledne strávil v křeči a neustálém stresu, co se přihodí. Možná si to víno měl dát, aby se aspoň trochu uvolnil a vyhnul se tak této cestě a hlavně rozhovoru. Netušil ale, co na něj babička chystá.

„Damiane, ty ses zbláznil?“ vyjela na něj hned, co dosedla do auta.

„Mám dojem, že žiju v blázinci už od září. Nechápu, na co konkrétně teď narážíš,“ podíval se na ni nevinně.

„Právě proto! Proč sis ho vzal domů?“ nechápala.

„Sama jsi mi říkala, ať se o něj starám nadstandardně, že je to syn váženého kolegy a zaslouží si to. Tak nevím, co mi teď vyčítáš!?“

„To ano, ale tohle už je příliš, nemyslíš? Nebo sis ho nastěhoval přímo do postele?“ zeptala se téměř výhružným tónem.

„Nemyslíš, že ti do toho nic není?“

„Takže je to pravda? Spíš s ním?“ zděsila se.

„Ne! Probůh, Magdaleno, buď tak hodná a přestaň se babrat v mých záležitostech. Ten kluk jednoho dne stál na ulici v dešti a neměl kam jít. Byl totálně bez peněz, měl jsem ho nechat bydlet pod mostem? Tak mi řekni, co jsem měl dělat? Proto jsem po tobě chtěl, abys sehnala nějaký rozumný podnájem. Někoho, komu se za něj zaručíme, protože on nemá ani na kauci. Jeho drahá matinka mu sebrala všechny peníze…“

„Damiane! A nenapadlo tě, že ti ten kluk lže a jen tě využívá? Někde nasekal dluhy, kdoví v čem jede… Jana by tohle nikdy neudělala, kdyby neměla důvod, a možná to, co ti navykládal, vůbec není pravda. Zjišťoval sis, jestli tě netahá za nos?“

Damian se zoufale uchechtl.

„Jak moc toho kluka znáš? Nedokázal by pletichařit. Prostě nedokázal! Jsem si tím jistý, tak se do toho nepleť. Vím, co dělám, a ty se laskavě rozhodni, jak se k tomu klukovi chceš stavět. Nejdřív mi ho nasáčkuješ do kanceláře, donutíš mě se o něj starat jako o vlastního a teď bys ho vyhodila na ulici. Uvědomuješ si, jak si protiřečíš? Nestarej se! Jsem dospělý a nemusím mít za zadkem opatrovatelku, aby mi radila, co mám nebo nemám dělat!“ Skoro na ni křičel.

„Dobře, dobře,“ rozhodila ruce do obranné pozice. „Jen bych ti chtěla dát jednu radu. Dávej si na něj pozor, ano?“

Damian si neodpustil ledový pohled a nemínil na její radu nijak reagovat. Chovala se divně. A byl rád, že zrovna parkoval před jejím městským bytem a mohl se jí zbavit.

Pokud si myslel, že na cestě zpět se bude moct svobodně nadechnout, mýlil se. Byl sice v autě sám, ale pořád nedokázal pochopit, jakou hru to jeho mentorka hraje. Byla herečka, v mnohém. Její sladké úsměvy, které věnovala svým nepřátelům, moc dobře znal. Toto se ale vymykalo všemu, na co byl u ní zvyklý. Něco tu nehrálo a Damian netušil co. Přes to všechno odmítal kluka vyhodit ze svého domu dřív, než najde pořádné bydlení a bude finančně soběstačný. Nikdy se nebránil charitě, dával spoustu peněz neziskovým organizacím, neviděl důvod, proč by se nepostaral o jednoho ztraceného kluka. Netušil proč, ale věřil mu. Snad se mu to nevymstí.

Doma ho čekalo připravené kafe a Eduard zabalený v dece s knihou v ruce. Po jednom boku měl misku s vyloupanými vlašáky, po tom druhém velkou mísu se skořápkami a louskáčkem.

Když ho Damian zpražil pohledem, zářivě se na něj usmál. Zářivě, nevinně a naprosto upřímně…

„Uklidím to, nebojte. Snad nevadí, že jsem si trochu vzal, je toho ve spíži ještě snad tuna. Určitě to vystačí na Vánoce,“ prohodil omluvně Eda.

„Je mi to jedno, snězte si toho, kolik chcete. Klidně všechno, přece jsem vám to říkal,“ odfrkl a odešel se převléct do pohodlnějšího oblečení.

Eda ještě chvíli zaraženě hleděl na dveře, kterými mu jeho šéf zmizel. Damian si vždy držel profesionální odstup, nikdy se nesmál ani neusmíval a často Edu oblažoval pohledy, které jasně vypovídaly o tom, že jej mladík vytáčí. Nyní se ale zachoval vyloženě odmítavě, podobně, jako když jej našel přespávat v kanceláři – jen s tím rozdílem, že tentokrát neměl Eda nejmenší tušení, co provedl.

Řekl něco nevhodného? Měl za to, že nikoli. Damianova babička byla vskutku flegmatická paní a na vše, co jí Eda řekl, odpověděla přívětivým hlasem a jemným úsměvem. Netvářila se nijak pohoršeně nebo dotčeně a vyjma toho jednoho momentu, kdy je Eda srovnal, co se drobečků týkalo, vypadal i Damian Kraus, že jeho chování více méně schvaluje. Eda už se naučil poznávat, kdy jeho šéfovi blonďákovo chování vadí, tedy více méně. To neznamenalo, že poznával, co mu na něm vadí, to však byla kapitola sama pro sebe.

Když se muž vrátil, byl už oblečený v domácím. Zasedl ke stolu, aby si vypil kávu, kterou mu Eda nachystal. Toho mladík využil, posadil se vedle a zadíval se mu z profilu do tváře, hlavu nakloněnou na stranu. Pořád ho nic nenapadalo.

„Pane Krausi? Udělal jsem něco? Neurazil jsem ji, že ne? Nechtěl jsem ji urazit. Ani vás jsem nechtěl urazit, ale ona vypadala tak nějak, že tomu všemu rozumí. Přehlédl jsem něco?“

Pamatoval si, jak nelibě muž minule reagoval na jeho snahu naznačit fyzicky, že by se rád díval do jeho tváře, pokusil se tedy naklonit, u čehož si skoro lehl na linku ve snaze moct se mu dívat do očí.

Damian jen odmítavě zakroutil hlavou. Eduard byl ten poslední, na koho by se měl zlobit. Věřil mu natolik, že okamžitě zavrhl myšlenku na případné spiknutí proti svému šéfovi. A to, že se pustil do jeho ořechů, už mu vůbec nemohl mít za zlé. Alespoň je nesežerou myši, když už celý podzim pobíhal pod stromem a neskutečnou letošní úrodu nenechal napospas hlodavcům. Zaujala ho jeho tvář. Byl tak sladce nevinný, až se Damianovi sevřely vnitřnosti a málem natáhl ruku, aby ho pohladil po hladce oholených lících.

„Nic jste neudělal, vůbec nic…,“ řekl tiše a odmlčel se. Odmítal jím být zaujatý. Odpoutal od něj zrak a začal připravovat večeři. Eduard nejspíš poznal, že mu není do řeči, a beze slov nastrouhal dle pokynů jablka. Damian je pak už ochucená zabalil do listového těsta a nechal péct.

„Buďte tak hodný a po dvaceti minutách ho vytáhněte z trouby. Rád bych si zašel do posilovny,“ informoval, a když viděl překvapený výraz svého společníka, doplnil: „Nejedu nikam, mám ji tady v domě, takovou malou, v suterénu. Můžete ji navštěvovat taky. Pokud máte zájem, pojďte za mnou, ukážu vám ji.“

Damian si potřeboval vyčistit mozek, potřeboval unavit tělo a potřeboval dostat zběsilé myšlenky z hlavy. Nepřemýšlel, jen si kolo nastavil na nejtěžší převod a tři čtvrtě hodiny šlapal, zatímco poslouchal Alchymistu od Paula Coelho. Nahoře se jen mihnul, zkontroloval štrůdl ležící na lince, a zapadl do sprchy.

Se stále růžovými lícemi z námahy i poměrně horké vody se vrátil za Eduardem, který měl opět nos zabořený v knize.

„Máte rád kakao?“ zeptal se jej tiše, aby ho nepolekal.

I s novými brýlemi Edovi chvíli trvalo, než zaostřil z knihy, kterou měl poměrně blízko nosu – zvyk je železná košile – na svého šéfa. To mu ale nezabránilo bleskově se otočit, vyškrábat se na kolena, aby se tak dostal výš a lépe mu viděl do obličeje. Zazubil se, ruce opřené o vršek opěrky pohovky. Celý jeho obličej zářil, nejen oči. Byl jako reklama na štěstí.

„Bude kakao? Uděláme kakao, prosím, prosím! Pomůžu vám,“ navrhl nadšeně a začal se soukat nahoru na opěrku pohovky, ze které přepadl na druhou stranu směrem ke svému šéfovi. Naprosto ignoroval možnost normálně vstát a pohovku obejít. Muže vzápětí chytil za ruku a v podstatě odtáhl do kuchyně se vším elánem, který v něm ten návrh vzbudil.

„Ups. Asi bych vás neměl takhle tahat. Ale teď nespíte a na to se vaše slova nevztahují, a taky… kakao! Mimochodem, vypadáte hezky zdravě,“ zakřenil se a dvěma prsty jej pohladil po zarudlé líci, zatímco mu odhrnoval vlasy, které tím prudkým pohybem všechny spadaly do tmavých očí. Skoro si to gesto sám neuvědomil.

„Co můžu udělat?“

Damian ztuhl na místě a měl nutkavou chuť si přejet po tváři tam, kde ho pohladily dlouhé hřejivé prsty. V ten moment zapomněl na dětinskou radost, která propukla u jeho společníka po slově kakao. Jenže když se zadíval do jeho tváře, viděl jen nadšení z toho, že budou připravovat jednoduchý dětský nápoj, který si může udělat kdykoli. Pocítil zklamání. Rychle ho však zahnal. Přece se nemůže cítit mizerně jen proto, že prohrál souboj o přízeň s pitomým kakaem.

„Tak, pane Petiško. Vzhledem k tomu, že ho máte tak rád, myslím, že ho umíte udělat sám. Kakao i Granko – nevím, čemu dáváte přednost – je tady nahoře v polici a mléko najdete buď v lednici, nebo v komoře. Udělejte si ho kdykoli. Já ho ovšem piju jen zřídka. Ke štrůdlu ho mám ale rád,“ ujistil ho a odešel do haly. Potřeboval být na chvíli sám, aby vstřebal další vpád do své osobní zóny. A že tyto poslední útoky začínaly být trochu psychicky náročné… S hořkostí si uvědomil, že se mu ten kluk začíná solidně zadírat pod kůži.

U televize se pustil do koláče a projížděl televizní programy.

„Edvarde,“ zavolal do kuchyně, „máte rád Star Trek?“

Eda, v rukou hrníčky s vonícím tmavým nápojem, vykoukl z kuchyně.

„Nikdy jsem na něj nekoukal, vím jen, že to existuje. Ale co tak vím, je to dobrá sci-fi. Podíváme se?“ nadhodil, přešel ke gauči a postavil před muže kouřící hrníček. Neřekl mu přímo, že by si ho dal, velmi okatě to ale naznačil. Tak okatě, že i Eda pochopil, ačkoli úplně jistý si taky nebyl a nejspíš by nejvíc ocenil, kdyby mu muž napřímo řekl ano nebo ne. Bylo to ale jedno, nyní už byl tady.

Posadil se vedle něj a vzal si kus koláče. Muž zatím šikovně kouzlil s ovladačem, zabalený v dece, a tvářil se více méně spokojen. Pravděpodobně na tom měla podíl i ona deka. V místnosti bylo přítmí, které tam společnými silami vytvořili – nebyla vyloženě zima, onen kus huňaté látky ale dodával na pohodlí, bezpečí a příjemné domácí atmosféře. Kakao i koláč rozvoněly místnost.

„Můžu k vám?“ nadhodil Eda, nečekal ale na odpověď – pan Kraus byl pravděpodobně příliš zaskočen, aby mu odpověděl – a nadzvedl onu deku, vměstnávaje se pod ni k němu. Byla veliká, nejpohodlněji se do ní ale balilo, když zabírali méně místa, a tak se o něj opřel, hrníček stále v rukou, a schoulil se mu k boku. To bylo o něco příjemnější.

Neměl moc času nad tím gestem nějak přemýšlet. Film začal a on se zcela ponořil do děje, pochechtával se, když přišla nějaká vtipná scéna, a naopak pomalu nedýchal, když se dělo cokoli napínavého. Ani si nevšiml, že u toho místo hrníčku chytil svého nadřízeného za ruku – tu ještě nedávno skrývanou sádrou – a jemně mu ji prohmatával, masíroval a rozhýbával, balil mu prsty a zase dlaň rozevíral. Neuvědomoval si to. Pravděpodobně to na něm bylo vidět.

Možná to všechno, co se událo před několika desítkami minut, pochopil Damian špatně. Někdy si v Eduardově společnosti opravdu připadal jako hlupák, který nemá pod kontrolou vlastní emoce. V této chvíli je pod svou taktovkou rozhodně neměl. Předpokládal, že Eda nebude sedět na pohovce jako žáček v lavici. Tušil, že si bude usurpovat kus jeho beránkové deky, nepočítal však s tím, že nevyužije její velikost XXXL a přitulí se k němu, jako kdyby jinde nebylo místa dost. Vnímal jeho horkost, drobné tělo, každou jeho kost na straně, která k němu byla přitisknutá. Musel na chvíli zadržet dech a koutkem oka sondoval tvář, která byla příliš blízko té jeho. Cítil lehkou mužnou vůni jeho sprchového gelu prolínanou aroma dětského oleje a ta kombinace přišla Damianovi dráždivá. Netušil proč. Snad možná proto, že si konečně plně přiznal, že po tom štíhlounkém těle touží. Chtěl jeho. Ne někoho, o kom nic neví a koho sbalí kdesi v temném hlučném baru. Toužil po té čistotě, která z Eduarda sálala, a nebylo to jen o čistotě těla. Byla v tom zainteresována i duše. Byl tak odlišný ode všech, které Damian znal, a právě ta rozdílnost byla neskutečně vábivá. Nemohl na něj vyjet stejně jako na ty kluky. Vyděsil by ho, tím si byl Damian naprosto jist, a přesně tohle dělalo Eduarda svým způsobem nedostupným. Byl to paradox, protože on sám dával Damianovi spoustu jemných nabídek, kterých se mohl chytit. Proč velký šéf, pro kterého bylo všechno samozřejmost, neměl odvahu chopit se příležitosti, která se mu nabízela jako na stříbrném podnose?

Eduard se zdál naprosto zaujatý filmem. A Damian mohl být jen rád, že ho viděl už třikrát, a tak se v příběhu neztrácel, přestože jeho myšlenky byly od kapitána Kirka a jeho lodi vzdálené světelné roky.

Nebránil se ani tomu, když Eda bezprostředně uchopil jeho ruku a začal s ní cvičit. Damian zapřemýšlel, jestli o tom vůbec ví, nebo to dělá podvědomě. Tohle přece nemohlo být možné. Když se však opět zadíval na jeho tvář, Eduard vypadal, jako by si vůbec nebyl vědom, že ho drží za ruku a tulí se k němu jako k milenci. Styděl se? A proto nevysílal žádné další impulzy?

Damian podsunul levou ruku pod jeho zády, nahmatal vystouplou kyčel a přisunul si ho ještě víc k sobě. Pak si opřel hlavu o jeho rameno a s tlukoucím srdcem čekal. Kdyby ho teď někdo nařkl, že se chová jako puberťák na první schůzce, bez uzardění by mu to odkýval. Byla to totiž pravda.

Edovi se rozbušilo srdce o něco rychleji a celý jako by se vnitřně rozechvěl, přestože tomu sám příliš nerozuměl. Neznal moc podobných pocitů, vlastně žádné, jelikož nikdy neměl nikoho blízkého, koho by si sám našel, sám k sobě se snažil poutat. Ruka na jeho boku hřála a on měl dojem, že by se mohl rozplakat, kdyby chtěl, přestože se vlastně nedělo nic smutného. Celá ta situace vyvolávala podobné dojmy jako nejnapínavější části filmu, byla hřejivější než kakao. Přišel si najednou důležitý a zvláštně výjimečný a ono bušící srdce dál splašeně tlouklo kdesi v jeho krku, kde způsobovalo pocit, jako by snad měl plakat, přestože ve skutečnosti jistojistě nemohlo být tak vysoko. Uvědomil si, že muž krásně voní, že je vlastně celý takový pevný.

Nedovedl ta gesta rozklíčovat, ne tak jak byla skutečně myšlena, a možná proto se nedovedl začervenat, což by jistě udělal, zcela v rozpacích, kdyby jen nahlédl do mužových úmyslů. V jeho vlastní hlavě to bylo krásné, stejné jako Edovy činy, a ty pak byly rodinné a přátelské, bezprostředně nevinné.

Bral mužovo objetí jako možnost sám se jej také dotknout, u čehož se předtím bál, že to nebude možné. Objal jej kolem pasu a přitiskl na sebe, hlavu si opíraje o tu jeho. Na tváři ho zašimraly tmavé prameny vlasů. Zkusil jej opatrně pohladit po zádech.

Bylo to, jako když tak sedával se svou chůvou. Držívala jej u sebe, hladívala po zádech. Pamatoval si, jak hřála, jak jej chránila před světem i strachem o osud hlavních hrdinů čehokoli, o čem četla nebo na co spolu koukali.

Znamenalo tohle všechno, že se jeho přání splnilo?

Bylo tak odvážné to tvrdit. Věděl, že Helena ho měla ráda, nemohl ji ale považovat za svou přítelkyni, jelikož přece jen, byli víc kolegové. Julián byl jeho kamarád, to jistě, ale pořád v něm viděl něco víc. Eda to věděl. Pan Kraus byl ale tak obyčejně hodný, aniž by po něm něco požadoval…

Odtáhli se od sebe najednou, aniž by si cokoli řekli. Muž Edu chytil za ramena a zadíval se mu do očí. Eda si nemohl pomoct, rty se mu stáčely nahoru do přiblblého úsměvu. V očích měl jiskřičky. Jemně mu z čela odhrnul zbloudilé pramínky vlasů.

„Pane Krausi?“

Přišel si trochu nejistý. Tohle nikdy nedělal. Možná to bylo hloupé.

„Budete můj kamarád?“