Macek – 14. Finýto

Robert

Tak jsem skončil jako chůva, no dobrý. Mám ale takovej spokojenej a smířenej pocit. Za jedno už neblbnu a tady po tom klukovi jsem celou dobu nevyjel a teď už určitě nevyjedu. Kilián je milej a hezkej, ale to vědomí, že to se mnou vlastně nic nedělá, je nakonec super. Bejval jsem dost divokej, ale stejně bych nikdy nezneužil situace, když je někdo zlitej jak ubrus. A hlavně, mám svoji Janu a neměnil bych. Opravdu ne. Je dobrý si to takhle uvědomit.

Bezva je i to, jak se vyvedl večer. Viděl jsem se s klukama a tou jejich pošahanou partou. Bylo veselo, pošťuchování, provokování, přesně to jsem potřeboval. Když prostě přijedou kamarádi, tak je to jiný kafe. Trocha vzruchu v tom našem líným rybníce.

Sedím v křesílku a koukám, jak to mládě spokojeně odfukuje. Občas se zamele a něco zamumlá. Já měl vlastně velký štěstí s Janou. Jakmile jsme se poznali, tak od tý doby jsem už prostě patřil jí a nic okolo jsem neřešil. A co tohle kotě? Co ho asi v životě čeká? A najednou se mi promítl ten Ondrův až smutnej pohled. A vůbec ty jejich pohledy večer. Jak se Kilián červenal, když se potkal s Ondrovejma očima, jak hned uhnul. Usmíval se na mě, ale vždycky jeho pohled sklouznul jinam. Jak se pozorovali, když ten druhej nekoukal. Nenápadný jak sáňky v létě. Chichichi.

Teda je možný, že by to bylo takhle? Hmmm. Snad Ondra zas nepadne zpátky do těch hlubokých sraček. To bych mu věru nepřál. Počkat, ale jestli opravdu… Ta skládačka mi začínala dávat znatelný obrysy a začala do sebe zapadat.

Zase něco nesrozumitelného zamumlal.

„Kiliáne, spíš?“

Nic. Dobrý.

Zvedl jsem se a šel se podívat ještě na tu jeho bezlepkovou svačinu. Normální rohlíky. Vím, že se to nemá, ale koukl jsem do jeho batohu. Z oblečení tam toho moc nebylo, dvoje ponožky a dvoje trenky. Nějaký skripta, peněženka. Láhev vody bez etikety. Vodka? Ne, byla to fakt voda. K jídlu už tam neměl nic. To jako vážně jedl jen tohle? Se nedivím, že ten žaludek byl za chvíli na hnoji. V koši taky nebyl žádnej obal, nic. Vzal jsem jeho triko, ne, nesmrděl. Vím dobře, co si Ondra prožil, tak jsem si to slídění trochu ospravedlnil. Trochu jsem poodkryl peřinu a koukal mu na ruce. Žádný ďobance tam neměl. Sedl jsem si zpátky. Pousmál jsem se… to by snad mohlo…

Vlastně i naši psi ho vzali dobře, muchlovali se spolu. Nebyli nijak vycvičený, ale nehnali se ke každýmu, občas k někomu prostě nešli. A většinou takovej člověk neštymoval ani mně. Takže jsem to bral jako naději, že tahle střapatá hlava, co vykukuje zpod peřiny, bude patřit dobrýmu člověku. A to je základ. Zítra zkusím ještě chvíli promluvit s Ondrou. On je někdy natvrdlej a neví kudy kam. Přitom mně se to teď zdálo tak nějak jednoduchý. Nechápu, jak může mít jméno Jasný, asi je to jasnej vůl. Chichichi.

Kluk už byl úplně v klidu. Ještě jsem mu přikryl odkopaný nohy. Už bylo nad ránem, tak jsem šel zkontrolovat lokál. Všechno bylo více méně uklizený a bar zamčenej. Doma vedle v baráku taky už všechno spalo. Zalezl jsem do postele, Jana zamumlala stejně jako Kilián a přitiskla se ke mně. Usmál jsem se a spokojenej jsem usnul jako špalek.

Ondra

Došel jsem na pokoj a fakt jsem sotva držel oči. Vlezl jsem do postele, ale v tu ránu to zas začalo. Proč tam měl ty rohlíky? Dobře, sejmul se jak carskej důstojník, ale to nebyl ani první, ani poslední. Při zápisu se to stalo snad každýmu. I když nikoho ze zaměstnanců jsem ještě nedržel u mísy a nenosil do postele… a nesvlíkal. To musím říct Petře, že za ni dělám její práci. Péče o zaměstnance. Chichichi.

Dobře, ale proč teda lže? Proč nám řekl, že má dietu, a pak se láduje rohlíkama? Vždyť na přivýdělek to u nás má docela dobrý. Co bych za to dal ve škole já? Dělal jsem za pár kaček v Mekáči. Možná nechce chodit s náma na obědy. Možná to byla ze začátku výmluva a teď už to nemůže vzít zpátky. Anebo si vzal ty rohlíky jen sem. V práci má třeba nějaký krabičky, nebo chodí do menzy. No jasně, to je ono.

A jak je hubenej! Zůstal jsem úplně štajf. Robert teda taky koukal překvapeně. Pravda, některý kluci bejvaj vyžlata a až dýl se trochu obalí masem. Jenže mně se zdá, že takovej dřív nebyl. Nedokážu to posoudit. Když jsme byli tenkrát kupovat boty, tak jsem si ho trochu prohlížel a nezdálo se mi, že by měl ty kalhoty tak plandavý. Zdálo se mi, že měl nohy docela normální. Teď mi to přišlo, že je má jak dráty do betonu. A tělo, to porovnat nedokážu… prostě teď to je kost a kůže.

Robert ho určitě pohlídá, ale stejně se mi těžko usínalo. Snad už bude Prdelka v klidu a už vrátil všechno, co bylo třeba.

Macek

Eeeeee, mnooooo, uffffffff. To ne. Tady něco nefunguje. Mám v sobě vetřelce, moje tělo je můj nepřítel!!! Pomooooooooooc! Ne… prosím, ještě chvíli mě nechte v peřinách.

Ty jo, já asi umřu. Moje hlava. Moje všechno. Ty jo a kroutí se mi břicho, jééééé. Rychle, nebo se pos… Uffff. Vécko jsem oblažil svým výměškem opravdu hodně nekalým. Fuj, to jsem snad nemohl vyprodukovat já!

Zalezl jsem ještě zpátky a zachumlal se, byla mi zima. Bylo mi špatně snad od všeho a neměl jsem sílu ani zvednout ruku. Bylo deset, ale nikdo neříkal, kdy se pojede. No tak snad mě tady nezapomenou. Nejraději bych se zahrabal rovnou někam pod zem. Mám okno, částečně si něco pamatuju, ale jen střípky. No potěš koště, to jsem se teda zapsal. Doufám, že jsem se někde nepokadil nebo nepoblil záchody nebo mimo záchody. Při tý představě se mi svírá žaludek ještě víc. A zuby mi začnou drkotat.

Kouknu na mobil a tam Jasná zpráva:

„Jste živej? O.“

„Nevím, jak to poznám?“

Za chvíli se ozvalo ťukání. Padl mi pohled na skříňku, sakra. Rychle jsem sbalil rohlíky a marmošku do batohu.

„Jooo.“

„Dobrý den, Kiliáne. Jak je?“ usmál se na mě pan šéf.

„Hmmm, nevím, blbě, musím už jít?“

„Ne, klidně ještě ležte, nechcete něco k jídlu?“

Jen ta představa mi neudělala dobře, škytnul jsem a upřeně se na něj podíval.

„Aha, no dobře, tak já přijdu za hodinu.“

Svalil jsem se zpátky do nádhernejch měkoučkejch peřin a vytuhl znova.

Druhý ťukání jsem slyšel jako ve snu. Bolelo mě v krku a měl jsem pocit, že shořím. Hlavu jsem měl asi už na dvě části. Takovou opici jsem už dlouho neměl. Možná vůbec! Fuj! Proč jsem to pil? Já jsem takovej debil! Když to neumíš, tak nechlastej!

„Dál.“

„Kiliáne, už budete moct vstát?“

„Jo, určitě, pane Ondro. Já, já… chtěl jsem se omluvit. Bylo to hodně zlý? Neprovedl jsem něco?“

„Prosím vás, to je v pohodě. Neřešte to, bylo to fajn.“

„Ani jsem nic neto… no víte?“ Koukal na mě nechápavě. „No nepo…, teda jako neznečistil, víte?“ Já se styděl a cejtil jsem se jako to nejhorší prase.

Začal se smát:

„Ne, všechno jste stihnul a všude jste se trefil.“

Tak a už jsem zas rudej jak rak.

„Dejte si sprchu a možná tady otevřete okno.“

Hmmm paráda, takže je tady asi alkoholovej opar. Nějak jsem se sebral a šel do sprchy podle návodu pana šéfa. Moc mi to nepomohlo, bylo mi hrozně. To byla ostuda! Ještě před paní Jasnou, Petrou, ufff. Do prdele.

A začalo bejt ještě hůř. Jak jsem se dostal do pokoje? Jak jsem se svlíknul? Zvládnul jsem to sám? Doufám, že jo. Jinak by tady ty debilní rohlíky někdo viděl, to by byl průůůůser. No jo, ale jestli jo a začnu to zjišťovat, tak akorát na to upozorním. To se mi to krutíbrko vymklo, sebekontrolu nahradila sebedestrukce. Tatí se mi jen ozval, že jsem pako. Tiše se pochichtával a raději vyklidil pole. Byl jsem jak třikrát přejetá žába.

Sešel jsem dolů. Moc jsem se nerozhlížel, spíš jsem měl oči zabodlý do podlahy. No ale zaregistroval jsem, jak Robert stojí u baru a lidi postupně platí. Ty vole. Sevřela mě zase tíseň. V koutě jsem to spočítal, mám 1652 kaček. Vyčkávám, abych šel jako poslední, nebo aspoň aby mi nikdo nestál za zády. Paní Jasná se mě starostlivě ptala, jestli něco nechci. Zatoužil jsem po Kofole, tak mi ji i donesla. Je zlatá Jasná.

Robert mě vyhledal očima a usmál se na mě. Vypadalo to, že už tam nikdo není. Tak jsem sebral poslední sílu. Nedá se nic dělat.

„Ahoj Kiliáne, tak vyspal ses aspoň trochu?“

„Ahoj Robe, no vyspal, ale je mi hrozně.“

„Nechceš Ibalgin?“

„Možná jo. Dík.“

„Chceš už zaplatit?“

„Hmmm.“

„Tak to byla jedna runda, pak ty tvoje panáky, pivo malý, raz, dva, tři…“

„A tahle Kofola.“

„Jo, tak to dělá 2137.“

Ve mně by se krve nedořezal, sklopil jsem oči a vyndal peněženku. Stejně vím, že to tam nemám. Co mám bože dělat? Měnil jsem asi všechny barvy. Začal jsem počítat a bylo mi do breku.

„Já… to, já…“

Robert

Pingluju už nějakej ten pátek. Taky jsem včera viděl, co jsem viděl. A když jsem koukal na toho nešťastníka, jak se přišoural a jak je mu blbě, tak mi ho bylo trochu líto. Tohle není ten typ, co se sejme kdykoliv. Cucal Kofolu a neušlo mi, že loví v peněžence. Když to u baru opadlo, tak se přibelhal. A že to taky zatáhne.

Očima visel na tom, co všechno vyjmenuju, tak jsem začínal nabývat jistoty. Pak otevřel peněženku a už mi to bylo jasný. Jasný bych se měl totiž jmenovat asi já. Ve kšeftě lidem nečumíme do peněženek, ale občas pohled sklouzne. Viděl jsem, že tam má tícku a pár stovek. Muselo mu bejt hrozně, ten kluk prostě nemá peníze. Nevím proč a co se děje, ale ty rohlíky, skoro prázdnej batoh…

Přišel Ondra a koukal, co se děje.

„Jé, promiň, Kiliáne, já se spletl, já jsem tam tu rundu započítal blbec dvakrát. Je to 1243. Promiň.“

Kilián se na mě podíval, bylo mu blbě, ale blbej nebyl. Myslím, že mě prokouknul. A taky se mi zdálo, že má nějak skleněný oči. Asi alergie, bezlepková.

Podal mi čtrnáct stovek a zašeptal:

„Tak 1300… Děkuju.“

Dal jsem mu zpátky jednu dvoustovku a usmál jsem se na něj. Koukal na ty peníze, pak na mě a už se nadechoval, že něco řekne.

„Kiliáne, takhle je to v pořádku!“

„Děkuju,“ pokusil se taky o úsměv, ale ten byl smutnej.

„Co to bylo?“ Ondra na mě vyjel, jen jak Kilián odešel. „Od kdy neumíš počítat?“

„Od tý doby, co ty seš vůl! Snad si nemyslíš, že jsem ho chtěl obrat!“ syčel jsem na něj. Vždyť on ho tam má několik měsíců, to nemohl něco poznat?

Kejvnul jsem na něj a šli jsme dozadu.

„Hele, ten kluk nemá prachy. Chápeš? Proto s váma nejí, proto se vymluvil na bezlepkáče. Neměl na to prachy, Ondro, on to nemohl zaplatit! Tak jsem to zahrál, že jsem se spletl. Prosím tě, jak to má doma? Nevíš? Vždyť studuje, tak to je možný, že nemá peníze? Koukej si to zjistit a vyndej si u toho hlavu z prdele!“

Koukal na mě s vytřeštěnýma očima a opravdu otřeseně.

„On… on tady na to neměl peníze? Fakt?“

„Ondro, jsem pingl už několik let a vidím, co vidím. Možná nepočítal s nějakým zápisným, řekl mu to někdo dopředu?“

„Aha, no to nevím. A proč mi nadáváš?“ ohradil se.

„Protože ho máš rád! Viděl jsem to včera celej večer. A to, cos mi předvedl nahoře v pokoji, jak jsi ho opatroval, tak nejsem blbej. A jestli ty to nevidíš, tak jsi blbej ty! Vždyť na něm visíš!“

„Myslel jsem, že kouká spíš na tebe a že ho balíš,“ už mluvil o poznání jemnějc.

„Ty seš debil. Mám Janu a děti. Jo, je pěknej, milej až roztomilej, ale ne pro mě.“

„Roberte?“

„No?“

„Já ho mám fakt rád.“

„Aha? To já přece dávno vím! Tak mu koukej nějak pomoct, ten kluk se v tom plácá. Proto lže. Vždyť jsi ho viděl, je jak lunt, vždyť je to o zdraví.“

„Já to za něj doplatím, ko…“

„Neser mě, Blaženo! Postarej se, aby se z toho nějak dostal, ať už je to cokoliv. Stejně ti už nic jinýho nezbejvá. Nepřemejšlej, jestli jede v tom nebo v tom, prostě to musíš udělat. Už kvůli sobě, jinak se zblázníš! Je to jasný, Jasný?“

„Jasný!“

Ondra

Je to možný? Robert se za ten bar opravdu hodí. Na lidi má dobrej čuch. Párkrát nám s Petrou říkal, že se mu někdo nezdá. A ejhle, většinou už další rok byl dotyčnej pryč.

Takže Kilián je v průseru. A já tím pádem taky, protože včera, včera mi to večer nějak… došlo? Já ho chci, já ho prostě chci zas držet v náručí. Chci ho vidět usmívat se a blbnout jako včera. Chci, protože mi na něm záleží. Rob měl pravdu, mám ho rád. Hodně rád, zamilovanej? Možná, asi jo, jo. Jestli nebude kopat za náš tým, tak budu zničenej, ale zvládnu to. Ale nezvládnu nepokusit se. Teď už ne. Peníze, phááá, o to přece nikdy nejde. To se vždycky zařídí.

Měl jsem jet odtud do Prahy, protože zítra mám s taťkou schůzku u jednoho jeho známýho. Potřebují nějaké grafické návrhy na upgrade jejich brendu. Tak máme úvodní schůzku a pak jim dáme nějaké návrhy. Ale chci odvézt Kiliána sám. Robert má pravdu, musím o něm zjistit něco víc. Chtěl bych to zjistit přímo od něj, ale on je hrozně uzavřenej. Vlastně o něm nevíme dohromady nic.

Šel jsem za holkama. Kilián seděl s Tomem a žužlal Kofolu. Byl bílej jako stěna, rty popraskaný, rozvrkočenej a sotva se vlekl.

„Takže bude se makat!“

Mamka zvedla obočí a žertovně pronesla:

„Synu, můžeš mluvit trochu více… ehm, jasně?“

„Jistě, Jasná matko. Ale moc do smíchu mi není.“

„Brácha, tak to vyklop!“ Petra na mě vyvalila oči.

„Hele, prostě musíme zjistit o Kiliánovi něco víc. Potřebuju v tom pomoct. Chci se ho vyptat po cestě zpátky, to je celkem vhodnej okamžik. I když, jak tak na něj koukám… No, v každým případě to zkusím. Ale asi to nebude stačit. Podle Roberta má problémy nebo nějakej průšvih. Neříkal vám večer něco?“

„Pravda je, že včera toho napovídal, ale dohromady nic moc konkrétního nevíme. Viď, Petro?“

„No, právě. Je z Prahy. Má kámoše už od první třídy, myslím Martin. Teď je někde v USA. A na vejšce měl kamarádku, ale ta je taky někde v zahraničí. Hele a nemyslíte, že je blbý se mu násilím šťourat do soukromí? Mami, vždyť jste nás vychovali, že nemáme dělat drby, ne?“

„Péťo, drby ne. Máš pravdu, je to na hraně. Ale jestli má ten chlapec problémy a sám se nesvěří… Já vám nevím. V tom autě je to dobrej nápad. Řekni mu, že se na nás může kdykoliv obrátit. Hlavně na tebe,“ usmála se na mě mamka. To je to fakt tak vidět?

„To mu řeknu. Chtěli jsme s ním v práci mluvit o jiný věci, ale asi to ségra budeme muset nějak rozšířit. Máte pravdu, nemůžeme mu vrtat do soukromí, ale ptát se můžeme, ne? A jak říká mamka, můžeme mu nabídnout pomoc. Snad pochopí, že může přijít a že nám na něm záleží… Teda hlavně mně.“ Poslední větu jsem spíš zamumlal pod nos.

Seděl jsem a přemejšlel. Najednou jako bych získal novej motor. Motor značky Kilián. Motor se rozběhl a hnal mi do hlavy jednu domněnku za druhou. Takže fakta, studuje, pracuje. To znamená, že si asi přivydělávat musí. Nemá tolik peněz, ale to hodně studentů. Zas veterina není tak lehká škola a ve škole mu to prej vázne. Třeba do práce chodí na just. Třeba ho rodiče na tu školu donutili a chce se nechat vyhodit. Anebo počkat, co když pracovat nemusí? Má od rodičů peněz dost, ale nemůže si za to kupovat… no víme co, a potřebuje na to peníze bokem. Třeba ani jeho rodiče neví, že pracuje. Hmmm, rodiče. O rodině moc nemluvil, i když o čem mluvil? Můžou být nevlastní a nějak to tam nefunguje. Z děcáku není, aspoň to víme. Možná ho vyhodili. Ježíš. To snad ne. Mohli ho vyhodit i kvůli tomu, že něco bere. Nebo si jenom prostě obyčejně nevzal dost peněz sem. Nepočítal s tou rundou a nevzal si dost. Jenže zase je fakt, že ani na ty obědy nechodí. Jak to rozmotat? Proč nám lhal s tou dietou? A v čem dalším ještě lže?

Ze zadumání mě probere telefon.

„Ahoj tati, co je? … Aha, no ale to je blbý. No nehodí, no. Chtěl jsem ještě do Brna. Aha, hmmm, tak jo. Ne, nezlobím. Dobře, pojedu. Zatím čus.“

No tak dobrý, musím do Prahy ještě dnes. Tak mi toho kluka musí odvézt Petra nebo Tom.

„To víš, že ho vezmu. Nepospíchám a pojedu pomalu, a kdyby, tak budem zastavovat. V pohodě.“

„Díky, Tome. – Petro, prosím tě, musím za tátou do Prahy hned. Takže všechny otázky musíme nechat… no asi až na úterý. Řekni to Prdelce, že si s ním v úterý po obědě sednem. Nebo ať navrhne čas, kdy bude moct, podle školy.“

„Oukej, brácha, budu přemejšlet, jak to navlíct. Hele, fakt tam měl obyčejný rohlíky? Nebyly to takový ty hutný bezlepkový?“

„Super, já taky popřemejšlím. Ty, Péťo, právě že byly úplně obyč.“

Pak už proběhlo loučení a odjezd. Robert s Janou nám dali ještě výslužku domů a jeli jsme.

Macek

Jaký je stupňování slova trapný? Trapněji, nejtrapněji? Ne, mně bylo nejnejnejtrapněji, až jsem chvilku zapomněl, že je mi blbě. Taky se už nějakou chvíli ochomejtám v baru a je mi jasný, že tenhle vrchní se určitě o jednu rundu nespletl. Vím, že Robert mi to řekl, protože poznal, že nemám tolik peněz. Nabídl mi pomocnou ruku, tak nějak mezi řádky, a mně nezbejvalo, než ji přijmout. Cejtil jsem se trochu poníženej.

Pokaždý se cítím poníženej, když mi někdo pomáhá. Jsem rád, jsem vděčnej, to jo. Ale stydím se za to. Možná jedině Marťas, když se za mě v první třídě postavil, tak to jsem se nestyděl, to jsem byl vyděšenej a šťastnej za pomoc. To spíš až teď, poslední dobou, to beru jako osobní selhání a nechci vzbuzovat lítost. Nechci, aby mi musel furt někdo pomáhat. Prostě ne. Až budu moct, tak sem přijedu a dám mu to. Jenže teď jsem neměl jinou možnost. Vzal jsem si od něj, co mi vrátil, a šel jak zmoklá slepice. Ještě že to nepropíchl před panem Ondrou.

Nechci, aby vyšlo najevo, co a jak. To bych taky mohl hodně rychle vypadnout z práce a to nechci. Nikdo se to nesmí dozvědět. A taky nechci ty lítostivý pohledy, to bych každýho nakopal do kulí! Doufám teda, že jsem tady včera něco nevykecal. Už abych byl u sebe v kutlochu, v mý hobití noře. Tam se zavrtám a vylezu až zítra. Pan Ondra prej jede do Prahy. Takže se vracím s Tomem. Trochu jsem měl strach, že pan Ondra mě poveze na kolej a co tam budu dělat? Takhle to nějak zaondím, aby mě Tom vyhodil někde ve městě.

„Roberte, my jedeme, tak ahoj. A děkuju… za všechno.“ Myslím, že pochopil, že to vím a jsem vděčnej.

„Nemáš vůbec, vůbec zač. Kili, tohle je moje žena Jana – Kilián, jak jsem ti o něm povídal.“

„Ahoj, ty jsi ten nově zapsanej? Máš krásný jméno. Slyšela jsem, že se zápis povedl. Ale neboj, to přejde a bude jen na co vzpomínat!“

Trochu překvapeně jsem na Janu koukal. Myslel jsem, že Robert je klučičí. Teď jsem neměl kapacitu to řešit, hlavně Jana byla moc milá a příjemná.

„Děkuju a mějte se!“ Vzal jsem si od Jany krabičku s mým jménem, batůžek a šel.

Trochu se mi uklidnilo břicho, ale mám knedlík v krku a je mi furt zima. Venku se asi hádá zima s jarem. Takový aprílový počasí. Měl jsem zas hned mokrou tenisku. Hned v Brně si vlezu do pracovních bot. Tohle nejde. Cesta docela utíkala ani jsme nemuseli tolikrát zastavovat. Jen párkrát na pumpě. Seděl jsem vzadu a ani mi nebylo moc do řeči. Jeli jsme čtyři a ostatní probírali, co se kdo dozvěděl novýho. Nakonec jsem vytuhl a vzbudil se až v Brně. Nejedeme ke kolejím?

„To mě vyhoď někde po cestě, já dojdu.“

„Mám nakázáno tě hodit ke kolejím! To víš, musím poslouchat.“

Do prčic. Hmmm. Vylezl jsem z auta. Tak odjede už? Mávl jsem na ně a auto furt stojí. Dobře, tak jak chcete. Rozešel jsem se ke koleji a zaplul dovnitř. Naštěstí tam není přes dveře polepený plakátama vidět. Očekoval jsem ulici skrz mezeru a vydal se do tiskárny. Došoural jsem se tam silou vůle, odkódoval a hned se zavrtal do deky. Sakryš, není to nějaký tvrdý? Jedna noc a hned si člověk zvykne na postel. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Jakmile jsem uviděl svoje ležení, tak mi šly víka dolů. Chtěl jsem si ještě do tý mokrý kecky dát noviny, aby se vysušila. Ale to počká, nebyla síla.

Ondra

Tomáš mi volal, že zásilka je doručená. Blboun, ale uklidnil mě. To je dobře, Kilián už určitě leží ve svý posteli. S taťkou jsme ještě večer šli na tu schůzku. Pánové v pondělí musí neočekávaně odjet, takže se přesunula. Dopadlo to docela dobře, vypadá to zase na kšeftík.

Pomalu si sumíruju, jak na toho pidižvíka. Mám mu propálit, že vím o tom placení na chatě? Nebo ty rohlíky? Nebo začít tou hygienou? I když myslím, že na chatě byl čisťoučkej. Možná si tady jen nemění triko. Tohle je tak těžký, aby se neurazil, nezablokoval. Aby pochopil, že mu chceme pomoct. Nebo mu hned dám pusu? Ne, to ne. Takovej jsem nikdy nebyl, to mi nikdy nešlo. Co když se Robert a všichni pletou a není na kluky? Co když má někde nějakou štěrbinu? To bych se akorát ztrapnil.

Hodiny a hodiny jsem to rozebíral a nic jsem nevymyslel. I s Petrou jsem o tom mluvil a taky nic. Nakonec jsme se shodli, že to přizpůsobíme situaci a uvidíme. Jenže to mě uspokojilo na chvíli a pak zas začal hlodat červ. Nemám mu říct, že mu uděláme testy? Urazí se? Zaměstnavatel má nárok zjišťovat, jestli nejsou lidi pod vlivem. Jenže je mi blbý to vzít takhle na sílu. Nechci ho stírat, chci mu pomoct. Jenže on za svoje hradby nikoho nechce pustit.

„Ondro, co je?“ ptá se mě táta možná už po několikátý.

„Nic, proč?“

„Ondro, chceš pár facek? Nejsem slepý!“

„Tati, tos asi propásl. Chichichi. A abych ti je nevrátil!“ Pravda je, že nás se ségrou nikdy moc nebili. Tak mě to teď rozesmálo.

Smál se taky.

„To je možný, ale vidím, že s tebou něco je.“

„Dobře, no, mám trochu starosti.“

„Pracovní?“

„Jo, ne, vlastně jo.“

„Tos mi toho řekl.“

„Týká se to i mýho soukromí… a to jsme spolu nikdy neprobírali. Nevím, jestli s tím teď začínat. Nechci tě uvádět do rozpaků…,“ spíš jen tak šeptám. Že jsem vodil domů ženichy, skousl. Nedával mi nikdy nic najevo, žádný výčitky a lomení rukama: proč zrovna my, co nás to potkalo. To jsem od našich nikdy neslyšel, ale s tátou jsem o vztazích nikdy nemluvil. A když jsem byl s někým a měl ho vzít před nima třeba za ruku, tak jsem se prostě styděl.

Už šeptá i on:

„Ondro, když jsme tě jednou skoro ztratili, tak jsem si řekl, že už to nikdy nechci dopustit. Já přece vím, že jsi na kluky. Vím, že sis to ty nevymyslel. Prostě to tak je. S mámou jsme se hodně hádali, já to nechtěl přijmout. Trvalo mi to, ale nechci tě ztratit, víš? Pro mě jste s Petrou a mámou to jediný důležitý.“

„S mámou…?“

„Jo, s mámou. Proč ne? Protože spolu nežijeme? To přece neznamená, že je mi jedno. Co ty víš, co bude. Ať mi řekneš cokoliv, budeš furt můj kluk. Už teda ne tak malej, ale furt můj.“

Koukám na něj a vidím: jo, má starost. Táto, táto, ty mě tady ještě rozbrečíš. Dodám si teda odvahy.

„Mno, jedná se o Kiliána. Víš, toho Prdelku. Já ho mám rád… jako hodně. Jen on je jak tajemnej hrad v Karpatech…“ A zase je to tady, otevírají se starý rány… „Já se bojím, aby nelítal v něčem, víš, jako… A taky, vždycky jsem si myslel, že do práce vztahy nepatří, že to dovedu uřídit, a teď nevím, co a jak,“ vyjede ze mě.

„Ondráši, proč si to myslíš?“

Ty vole, tatí, tohle mi nedělej, tahle jsme se nikdy nebavili. Neuměl jsi to, co se stalo? Já to taky neumím.

„On… on je jako vyžle, nedbá o sebe, je roztěkanej, smutnej, nejí. Mám strach, tati, já mám takovej strach…“ A melu pátý přes devátý a třepe se mi u toho brada.

„Tak se ho na to zeptej!“ A podává mi kapesník.

„To mám za ním přijít a zeptat se: Kiliáne, proč nejíte, proč jste hubenej?“

„Hmmm, to asi ne. Řekl jsi mu, že ho máš rád?“

„Neee. Jsem jeho šéf, co když mi řekne, že taky, a já si budu myslet, že to je jen kvůli tomu? Budu na to furt myslet. Do prdele, proč jsme se museli potkat tam? A vůbec, třeba je na holky.“

„S tím nic neuděláš. No tak ho normálně bal! Jak se balíte mezi klukama? Nějak to taky musíte dělat, ne?“

Usměju se.

„Tati, to je úplně stejný jako s holkama.“

„No vidíš, tak v čem je problém?“

„Nevím, bojím se do toho jít, když si myslím tohle.“

„Ondro, seš chlap, seš můj, takže do toho jít musíš. Do tý doby nezjistíš nic. Vykašli se na pohovory a pozvi ho do kina, na večeři… A víš, že si nemyslím, že by v tom lítal? Je to inteligentní a milej kluk, tak se snaž. Aby se náhodou nesnažil jinej a ty si to pak budeš vyčítat.“

Má pravdu táta. Má pravdu. Proč jsem to už dávno neudělal? Kino, večeře? Jsem tou firmou tak zabedněnej, že mi to nedochází? Jakýpak copak, že si s nikým z práce nebudu začínat? Ne, nejde to. Nejde. Balit ho, pozvat ho, tak to sakra má bejt, tak se to normálně dělá! A taky to tak bude!

V pondělí jsme s tátou vyrazili ještě na oběd, bylo to fajn a já měl pocit, že všichni patříme k sobě. Zaplavil mě takovej hezkej hřejivej pocit. Táta, můj táta.

Po obědě jsem se sebral a tradá do Brna. Mihnul jsem se ve firmě a jel za mamkou. Doručil jsem jí věci od táty a vyřídil pozdravy. Bert mě nechtěl pustit, tak jsem s ním šel ven. Vyčistil jsem si hlavu a byl jsem plnej optimismu, najednou se to zdálo všechno strašně jednoduchý. To jsem přesně potřeboval. Dneska stejně asi bude Kilián rád, že je rád, ale zítra už se těším. Pozvu ho na večeři, klidně bezlepkovou, chichichi.

Macek

V noci jsem se vzbudil a byl jsem úplně mokrej. Bylo mi furt zle. Sotva jsem si na roztřesenejch nohách došel pro tričko. Dneska mi byla zima. V noci za mnou přišel tatí. Ale bylo to divný, nic neříkal, jen koukal. Dost možná, že se mi to jen zdálo. Ráno jsem se vyhrabal a začal něco dělat. Bylo mi trochu líp, ale stejně mi to moc nešlo. Každou chvíli jsem posedával. Aspoň že dneska je bar zavřenej.

„Haló? Dědo?“

„Ahoj, Kiliáne, prosím tě, byly tady na odečty vody. A máš tady nějakej dopis od doktora. Mám ti to poslat?“

„Můžete to prosím otevřít a přečíst?“

„No, jak chceš… Tak tady stojí: sdělení – byl jste vyřazen z naší evidence a vaše zdravotní záznamy byly odeslány k vašemu novému praktickému lékaři, který si je vyžádal. Jméno, adresa, a to je, Kiliáne, celý.“

„Tak mi to, prosím, schovejte u vás, děkuju moc.“

No vida, tak pan doktor nezapomněl. Možná za ním zítra zajdu. Mohl by mi dát nějaký prášky na ten krk. Neměl jsem od včerejška chuť k jídlu. Už jsem teda neměl žaludek na vodě, ale stejně. Ty rohlíky nemůžu ani vidět. Trošku jsem se podloubal v tý krabičce od Jany a strčil ji zpátky do lednice.

Asi pocit, já nevím čeho, mě dohnal ještě na jednu písemku. Pan Hadr mě vyhodil a tím vylítnu ze školy. Možná to bylo ze setrvačnosti, nebo mi ještě stávkovala hlava. Prostě dojel jsem do školy, ale hned, jak jsem před sebou uviděl papír, tak mi bylo jasný, že jsem jel zbytečně. Tahle písemka byla totiž ze statistiky. No jo, tak co, aspoň pokus.

Sedl jsem si do bufetu a dal si čaj. Drkotaly mi zuby a sbíral jsem sílu na cestu zpátky. Sakra, co to se mnou je? Do háje zelenýho, barevnýho. Vrátil jsem se zpátky a proklouzl do svý nory a zahrabal se do deky. Za chvíli volala doktorka Bláhová. Sakra, ještě aby mě tady někdo uslyšel. Musel jsem teda jít do šatny a volal jsem zpátky.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, pane Chalupo, mám pro vás dobrou zprávu. Mamince se daří lépe, už není tak apatická, byly jsme na procházce. Mám pocit, že se nám vrací. Klidně, jestli budete moci, přijeďte. Zkusíme, co s ní vaše návštěva udělá. Ale upozorňuji, kdyby reagovala negativně, musíme pryč. Ano?“

„Jé, to je skvělý, jasně, že přijedu. Ano, budu s tím počítat v sobotu. Ale to je tak skvělý! Moc děkuju, moc. Děkuju.“

Doktorka se smála, já se smál. Už jsem totiž ztrácel víru a naději, už jsem si maloval černý scénáře, že mi odejde. Jéééé. Tralala, tralala, mamka se mi vrátila. Hurá, jupí! Nemůžu popsat ten pocit. Najednou už nejsem sám. I když vím, že to je trochu předčasný, ale je to posun. Sakra, je to posun! Mám takovou opatrnou radost.

Byl jsem tak rozrušenej, že už bych stejně neusnul. Ale aspoň jsem se trochu přestal klepat. Odpoledne se tam mihnul pan Ondra. Pak přijel ještě závoz s papírem. Nastrkali to na rampu.

„Kili, prosím tě, zvládneš to dát do skladu?“ ptal se mě v poklusu Tom. Mají toho dost, dneska vypadl i pan Ondra a ty ruce chybí.

„Jo, Tome, dám to tam, spolehni se.“

Snad to bude za chvilku hotový, zdá se, že toho moc není. Šel jsem teda pouklízet vécka, šatny a takový ty denní věci.

Koukám a najednou je už dost hodin, tiskárna se vylidnila a zůstal jsem tam sám. Ty vole, Kiliáne, taky bys měl trochu poprat. Nasral jsem se na sebe, protože to říkám už několik dní. Jenže, jak jsem už dlouho nakřápanej, tak prostě se mi nechtělo. Stáhnul jsem ze sebe s odporem to kentus tričko, vzal igelitku se špínou a tradá vedle do úklidovky. Tam jsem namočil aspoň trička do umývadla a večer to properu a rozvěsím. Fuj, ta igelitka je dost narvaná a úplně to z ní nevoní. Pravda, dával jsem tam mokrý ponožky a asi to tam smrdí všechno dohromady. Uffff. Pak teda hned vyperu ponožky a trenky nakonec. Pravda je, že některý věci už docházej a trenky jsem musel vzít už víckrát. Macku, vždycky jsi byl jak ze škatulky, a teď? Za chvíli budeš jako prase. Brrrr.

Ondra

Domů jsem dorazil vyvětranej a s dobrou náladou. Hned jsem začal uklízet, rovnat vypraný prádlo a udělal jsem si stejček. Za chvíli volala Petra, že se zastaví i s Kryštofem a dětma. Už jsme se dlouho neviděli. To bylo haló. Prckové se na mě vrhli jak velká voda. Hlavně Pepík, ten mi hned hupnul do náruče.

„Strejdooooo, já už jsem velkej kluk! Že jo, mami!“

„Fakt, jo?“ Jenže Pepík vás nepustí ani ke slovu.

„Jo, ve školce nás měřili a já jsem větší než Adam. Heč.“

„Strejdoooo, mně se stejskalo,“ přihupla ještě malá Anička.

„Čau, Brute! Teda vánoční stromečku!“ tlemil se tradičně švára.

„Ahoooj.“

Museli jsme stavět vláčkodráhu, co tady u mě mají prckové schovanou. Kecali jsme, co a jak u Kryštofa a u nás.

Uteklo to jako voda a bylo už docela pozdě večer. Musím ještě poslat mail, co jsem slíbil jednomu klientovi. Sakra, kde mám ty podklady? Jé, já to zapomněl v práci. Sakra. Hmmm, tak tam musím zajet. Mně se ale nechce. Možná bych to mohl poslat až zítra. No ale slíbil jsem to poslat dnes. Chvíli jsem se sám se sebou dohadoval, přemlouval a uplácel se. Jenže jsem prostě nesnesitelnej puntičkář, a když něco řeknu, tak to musím dodržet. Navlíkl jsem na sebe tepláky a vyrazil.

Macek

Udělalo se mi tak slabo, že jsem si musel jít na chvilku lehnout. Ani jsem neodnesl ten kýbl s vodou. Probral jsem se asi za hodinu. Měl jsem zas mokrý tričko. Převlíkl jsem si ho. Ještě musím dát z rampy do skladu ten papír, nebo to aspoň natahat za vrata. Kdyby to zůstalo na rampě venku přes noc, tak by to mohlo zvlhnout.

Dopotácel jsem se k vratům a otevřel je. Fuj, to je mi zle, zas mi drkotaj zuby, jak kastaněty. Blbě se mi dejchá. Musím si jít sednout. Ty vole, tohle není dobrý, to není dobrý. Už dlouho ve mně je nějakej moribundus a evidentně to jen tak nepřejde. Zejtra musím za tím doktorem, prostě musím!

Vzal jsem paleťák a odvezl první várku. Motal jsem se. Ale nějak mi vypínalo myšlení. V hlavě mi znělo: „Jo, Tome, dám to tam, spolehni se.“ Měl jsem před sebou jen tu hromadu bedniček, nic jinýho jsem nevnímal. Zakopl jsem a rozplácl jsem se na zem. Do prdele.

Nemohl jsem vstát, ležel jsem tam neurčitou dobu jak chrobák. Bylo mi hrozně špatně. Tak, Macku, seber se, musíš! Postupně na čtyři, na kolena, opřel jsem se o paleťák a zvedl se. Nabral jsem další paletu a tlačil ji dovnitř. Dělaly se mi mžitky před očima a nějak se to začalo všechno vlnit. Macku, nejsi ty blbej? V ten okamžik mě napadlo: ty tady umřeš. Napadlo mě to, ale pozdě. Definitivně se mi zatmělo před očima, v hlavě jak kdyby mi jezdila lokomotiva, podlomily se mi kolena. Padl jsem na betonovou podlahu, kurva to byla petelice, auuu!

Tělo narazilo, ale moje vědomí pokračovalo v pádu dál a já padal do nějaký díry. Křičel jsem, ale nevyšla ze mě hláska. Snažil jsem se řvát z plných plic a nic. Objevovaly se kolem mě známý tváře… Martin ke mně natahuje ruku, chce mě chytit, řve:

„Liáno, pojď, chyť se!“ Natahuju se… míjím ho.

Padám dál a tohle se opakuje a opakuje. Vidím v dálce tatího, pak dědu, ten jen káravě ukazuje prstem. Pak docent Hadrbolec jede na koni a chce mě chytit, taky nic, minul jsem. Padám dál, jako když jedete úplně černým tobogánem. O něco narazím a padám bezvládně dál do tý černý díry.

A najednou, jak kdyby cvakl vypínač, mi bylo dobře, byl jsem na louce zalitý sluncem. Pohltil mě takovej příjemnej pocit, teplo a klid. A pak… pak už nic. Nic. Všechno se vyplo a jen tma, klid a ticho.

Tma, klid a ticho.

Nic.

Takhle to končí? Asi, tak sbohem. Jen ty papíry asi zvlhnou.

Ondra

Jedu k tiskárně a ono se tam svítí? Proč? Někdo zapomněl zhasnout? Je odkódováno. To je divný. Jdu dovnitř a nikde nikdo. Jsem trochu vyplašenej.

„Haló, je tu někdo?“ křičím a pak si uvědomím, že jestli tam jsou zloději, tak bych asi hulákat neměl. Rukou šmátrám po mobilu, asi zavolám ochranku. Jdu do haly, tam je tma, nikde nikdo. Počkat, svítí se v šatnách a chodba. V chodbě vidím kýbl a vedle hadr. Procházím to všude. Jo, ještě rampa, tam se taky svítí. Jdu tam a nikde nic.

Počkat, tady jsou otevřený… no co to je? Boty? Ne, to jsou nohy, na podlaze na mě koukaj nohy. Běžím. Bože, to je Kilián, leží tam. Hlavu má rozraženou. Do prdele. Všechno se ve mně sevřelo, panika. Pomoc. Vteřiny jsou minuty a opačně. Rychle. Jak kdyby mě celýho sevřela ledová ruka.

„Haloooo, Kiliáne!“ Nic, je bez sebe.

„Pomooooc!“ volám, ale uvědomuju si, že mě nikdo neslyší.

U toho vytáčím záchranku. Bože, co se mu stalo?

„Potřebuju pomoc, je tady zraněný, ano, teď jsem ho našel, Ondřej Jasný. Ne, už tu ležel. Na boku, na břiše. Jo, ano, dýchá. Ne, spíš trhaně, tak krátce. Srdce? Počkejte… jo, bije! Má na čele ránu. Ne, není velká, nevím, ne, kost nevidím. Ne, hodně nekrvácí. Jo. Děkuji. Otočit na záda? Ne, není pozvracený. Ano, prosím, jeďte rychle! Nevím, asi spadl, zaměstnanec, asi dvacet let. Jo, dám přes něj bundu. Nemám ho odnést? Dobře. Ano, sleduju. Je tu všude otevřeno, je to… Aha, víte kde. Dobře, počkám, děkuji. Prosím, rychle, prosím! Ne, nepokládám. Ano, stále dýchá. Ne, je to skoro venku, ano, je tu zima. Kiliáne, slyšíte mě? Halooooo. Ne, tak nic…“

Ty minuty byly šíleně dlouhý. Telefon jsem dal vedle nahlas. Dělám, co mi řekne ta operátorka, kontroluju ho. Jsem vyděšenej. Sleduju každý jeho nadechnutí, držím ho za ruku. Celej hoří, má popraskaný rty, čelo má taky rozpálený. Prosím, ať to přežije, prosím. Znova poslouchám srdce. Zdá se mi, že dejchá nepravidelně. Já nevím.

„Myslím, že má horečku! Třese se a chroptí!“ hlásím do telefonu, oči upřené na Kiliána. Vypadá tak napjatě a zároveň bezbranně, leží tady na tý blbý betonový podlaze a sotva dejchá. Ani ho nemůžu odnést. Mám strach, strašnej strach. Měl jsem přijet dřív. Tohle je blbý, bože, to je blbý.

„Kiliáne, Prdelko, vydrž, prosím, jsem u tebe. Vydrž, nevzdávej se.“ Tisknu mu ruku a držím ho, aby věděl, že už tu není sám. Jsem tu s ním, chci řvát: „Jsem tu s tebou!“ Hypnotizuju jeho oči, ať je otevře, ať je otevře!

Pak už jenom šeptám a hladím ho po hlavě:

„Kiliáne, Kiliánku, prosím, Kiliánku…“

Nikdy jsem na Boha nevěřil, ale prosím tě, neber mi ho. Vždyť je tak mladej. Co se to stalo? Oči se mi zalejvaj slzama, prosím, neber mi ho. Prosím.