- Pirat
Ondra
Netušil jsem, že ten začátek roku bude tak dobrodružnej. A taky náročnej. Franta z ničeho nic vypadl. Prostě mu ruplo v bedně a po tom incidentu už se nevrátil. Zjistili jsme, že doma to byl trochu jinej člověk, rapl. Museli tam mít pěknou Itálii. Na policajtech už nějaký to oznámení na něj měli a tohle vygradovalo. Ještě jednou jsem se s ním sešel v jedný kavárně. Byl úplně hotovej, omlouval se a požádal mě, ať vyřídím omluvu Kiliánovi. Jenže některý věci zpátky vzít nejdou. Sám řekl, že chce odejít hned. Byl jsem rád a rozloučili jsme se vcelku v pohodě. Jen to, jak mlátil Prdelku, nedostanu z hlavy a nemůžu mu to odpustit. Možná časem. Zvláštní je, jak si myslíte, že někoho znáte, a vůbec to není pravda.
Jo, zato Prdelka, ten mu asi odpustil. Sice se o něm nezmiňoval, ale nebyl nějak zapšklej nebo poznamenanej. Teda mimo tu jeho normální malinkou potřeštěnost. Celkem se přes to přenesl dobře, až jsem byl překvapenej, kde se to v něm bere. Dokonce řekl, že ho nechce nijak popotahovat. Byl usměvavej a poskakoval si občas po chodníku. Trochu jsem to nechápal, proč nechce nějaký zadostiučinění?
Ztráta Franty znamenala, že jsem si musel stoupnout na jeho místo. Aspoň vykrývat to nejhorší. Ta práce mi nevadila, naopak, bavilo mě to. Ale ten čas… Musel jsem pak do večera dodělávat to svoje. Dost často jsme tam zůstávali s Prdelkou sami. Nevím kolikrát ani, kdy odcházel, vždycky se někde vyloupl s kýblem. Pravda teda je, že je opravdu pořádnej. A jak máme teď naklizeno! To by baba Brotánková vejrala. Ne, ta by přímo čuměla! Nikde se nic neválí, všechno je uklizený nebo vyhozený. Na rampě je pořádek. Opravdu jsem moc rád, že to Kilián vzal a že u nás zatím vydržel.
Nová zakázka se taky po počátečních kiksech rozběhla pěkně. Ty lidi jsou fajn a baví mě pro ně vymýšlet nový grafiky, slogany, katalogy.
„Petro, tak co? Přihlásil se někdo?“ zjišťuju, jak je to s výběrkem místo Franty.
„Je to bída. Někdo jo, ale nikdo se mi nelíbí. Je to samej divnej týpek. Ještě aby uměl opravovat mašiny, tak to vůbec.“
„To je v háji, no tak holt budeme muset vzít jen tiskaře, no. Takhle to už nejde dál. Po chatě to musíme uzavřít.“
„Asi jo, nebo tu za chvíli budeš i spát!“ kouká na mě trochu starostlivě. No zas taková trága to není. Chvíli budu víc v zápřahu. Nic, co bych nezvládl. Spíš mě štvou ty servisy. Franta se vyznal, a jestli budeme na každou blbost volat servis, tak se nedoplatím. A taky ten čas, tady to bylo hned.
Apropó chata. Všichni se už těšili. Teda všichni, všichni mimo Kiliána. Ten se kroutil jak žížala. A vůbec, vůbec se mi nelíbil. Teď aby to nevyznělo, že nevím, co povídám. Pracoval skvěle, to jsem byl nadmíru spokojený. Ale ta vizáž. Byl stále hubenější, triko na něm plandalo. Byl strhanej v obličeji, ale proč sakra? Vždyť tady neměl ani plný úvazek. Psal si hodiny sám a na ten úvazek to sedělo. Nevím, proč by si psal méně a dělal tu víc hodin, to asi ne. Takže od nás z práce takhle zmordovanej být nemohl. To stále podvědomě přiživovalo moje podezření. Kolikrát jsem si vzpomněl na to jeho tělíčko v mých rukách. Teď by to už musel být úplnej kostitřas. Taky se mi zdálo, že začíná trochu zavánět. Ale možná to byl jen mylnej pocit. Obavy mě ale neopustily, hlavně večer a v noci. Jen díky tomu, že si občas zobnu prášek, tak spím celou noc. I když poslední dobou chodím tak strhanej, že to ani nepotřebuju. Jenže mi to v tý hlavě vrtá furt, červík neposednej tam stále hryže.
Zašel jsem se poradit k Petrovi.
„Takže si myslíš, že fetuje…?“ vyvalil na mě oči.
„Hmm, já nevím, nechci ho obviňovat, nic mi do toho vlastně není.“ Jde mi především o firmu, že jo.
Přimhouří oči, prozkoumává mě a pronese:
„A proč to řešíš? Tak ho vyhoď!“
„No… možná…, já nevím.“ Začal mě trochu štvát, to je jako řešení? Vyhodit ho? Blbec. Jen chci…, co vlastně chci?
A Péťa se začal smát. Smál se a při tom obešel stůl, usmíval se na mě, poplácal mě po ramenu, rozdrbal vlasy a nalil dvě zdravotní slivovice. Koukal jsem na něj, že asi spadl z hodně velký vejšky. Nebo jinak, on na tom jede taky! Doktoři a do prdele.
„Huráááá, já mám radost!“ stále se smíchem na ksichtě.
„Jebe ti?“
„Ty vole, Ondine, ty seš fakt vůl. Vždyť děláš úplně něco jinýho, než říkáš. Tak si vyndej už hlavu z prdele a mysli! Seš do něj zamilovanej! A já mám radost, protože už jsem se bál, že budeš takovejhle pařez nadobro! A vono se nám to zamilovalo, jupí! Zamilovalo!“ tlemil se ten mamlas.
Koukal jsem na něj nasraně, neposlouchalo se to vůbec hezky, nebo spíš tak nějak divně.
„No tak to teda vážně nejsem! To se uklidni.“
„Když myslíš,“ uculoval se na mě.
„Jdi do prdele.“
„Rád, tak se ohni!“
„Fakt vtipný!“
„Prostě ho máš rád a bojíš se, že bere drogy. Co je na tom špatnýho? Proč furt přemejšlíš, jestli něco řekneš špatně? Ty se, kluku, bojíš sám sebe! Prostě si to přiznej a hotovo. Hele, seš hodnej, já vím, že jo. Jsi jeden z nejhodnějších lidí, co znám, tak nebuď k tomu ještě debil, stačí, že jsi vůl.“
„Hmmm. Pravda je, že mám o něj strach. Vím přesně, jak to může skončit. Nevím, co mám dělat.“
„Hele, myslím si, že blbneš. Jestli v něčem jede, tak s tím ty nic neuděláš! Jí?“
„Co?“ Už po několikátý na něj vyvalím oči.
„No, jestli jí? Jídlo, vole. Tyhle lidi mají problémy s jídlem, nechtěj moc jíst. Tak se ptám, jestli jí?“
„No, to já nevím, asi jo.“
Šel jsem od něj a v hlavě jsem měl ještě větší guláš. Jako zamilovanej, já? Vždyť už ani nevím, co to je. Jsem vyprahlej jak Sahara. Jo, Prdelka je hezkej, milej. Má tmavě hnědý oči a občas jsou plný rarášků. Teda teď moc často ne, teď jsou spíš uploužený a pohaslý. Chtěl bych ty rarášky zas vidět… Jo, jo, jo, na tom klukovi mi záleží. Zamilovanej ale nejsem! Prostě práce s lidma, je to dobrej pracovník a ty se blbě shánějí a to je celý. Zkusím nějak vyšpízovat, co a jak s tím jídlem.
Macek
Celkem rychle jsem se vylízal z tý Frantovy bojůvky. Měl jsem nahnáno, to jo. Marťas mi nejdřív slíbil, že mě dodatečně pomstí, a pak se trochu tlemil, že prej na prdel mi to nevadí a teď tady fňukám. Teda tohle sladký spankový tajemství ví snad jen on. Teda mimo účastníky zájezdu… jo a dědy. No ale prostě nejsem žádnej rváč a dost mě to vyděsilo, ale když Franta odešel z práce, tak to bylo v pohodě. U policajtů jsem se dozvěděl, že to má dost polepený. Petra mi pak řekla, že je z toho špatnej a přišel o rodinu. Bude rozvod, nějakej psycho dohled a tak. Tak jsem si řekl, že mu další zářez dělat nebudu.
No a co nebylo v pohodě? To, že pan Ondra dělal místo něj a byl v práci dlouho. Jako opravdu dlouho. Jenže já jsem to hned nezjistil. Takže jednou jsem si myslel, že už tady nikdo není, a v klídečku, v pohodičce jsem si užíval svůj bejvák. Šel jsem do sprchy po chodbě jen v trenkách, když mě potkal pan Ondra. Vyjeveně jsem na něj koukal a asi stejně vyjeveně koukal on na mě. Skoro jako když vidíte ducha.
„D… dobrý den. Promiňte, já myslel, že jsem tu už sám.“ Rychle jsem si před sebe dal ručník a cejtil, jak se mi hrne krev do tváří. Měřil si mě od hlavy po paty, nic neříkal.
Nervózně jsem přešlápl a on pak jen mávl rukou a šel dál. Uffff. Tak jsem rychle zapadl do šatny a oblíkl jsem se. Vykašlal jsem se na sprchu a raději jsem hned vyklidil pole a šel do města.
Cestou jsem si vzpomněl, co to říkala Petra? Jako fakt nějaká ta jejich chata? Na víkend? A jak bych to asi zaplatil? To se mi vůbec nehodilo a tím pádem jsem k tomu nebyl ani pozitivně nakloněnej. Do prčic. Prej jsem už jejich kmenovej a tam se omlouvá jen smrt. Hmmm. Jenže já musím do baru. Probíral jsem to s tatím. Ten mi taky moc nepomohl. Řekl, že bych tam jet měl. Zkusím vymyslet nějakou variantu. Teď mě nic nenapadá, je zima a já se ploužím po městě. To abych šel rovnou do baru. Karlos tam asi už bude.
Hned se na mě vrhnul a sypal info o těch obchodnících s mým dluhem:
„Kili, nic moc jsem nezjistil. Ty papíry, cos přinesl…, no zdá se, že ta firma už neexistuje. Smrdí to. Hele asi bys měl jít za právníkem. Půjčím ti na to. Tohle nemůžeš nechat jen tak. Jestli to jsou nějaký vyděrači…“ Vidím podle jeho výrazu, že to je blbý.
„Do prdele, hmmm. Asi budu muset za někým fakt jít. Jenže tam otevřeš dveře a stáhnou tě z kůže. Aby to nebylo víc, než dlužím. Z vejplaty mi teď moc nezbejvá. Přišel mi dopis od dědy a byl tam zas nějakej nedoplatek za byt. Takže jsem opět v tmavý, smradlavý, zahovněný prdeli. Vítejte, Kiliáne, chcete vaše oblíbené apartmá?“
„Založím tě, aspoň co půjde. Na toho právníka. A trochu ti přidám na vejplatě, moc to nebude, ale něco ještě uneseme. Jo a teď mě napadá, Roman má nějaký známý benga.“
„Díky moc, jsi zlaťák. Hele ale Roman… to raději ne, aspoň zatím.“
Ten debil strejc se roztahuje u nás doma a já to ještě budu platit! V kuchyni jsem pustil slzu. Myslel jsem si, že si koupím nový kalhoty a boty. Je mi v těch teniskách zima. Jenže o tom si můžu tak nechat akorát zdát. V kuchyni jsem na chvíli usnul. Ale pak zas začal šrumec a jelo to až skoro do rána.
Druhej den mi bylo blbě. Bolelo mě břicho a na vécku jsem nechal snad sto čertů. Fuj. No ale trochu se mi potom ulevilo. Snědl jsem tradiční rohlík a dal si nějakej čaj. Měl jsem ještě Májku, ale to jsem neriskoval. Vůbec moje stravování je dost vomezený. Co najdu v akci, to fofrem kupuju. Marmošky, paštiky, občas si dám nějakej sýr. Ploužil jsem se po tiskárně jak tělo bez duše a dost otrávený.
Jemine, to je dobrý. U mašiny stojí pan Ondra, Tomáš, Pája a Petra. Úplnej slet, tak mi přišlo, jestli jim nemám donést košťata. Co tam zas řeší? To nemůžou jít někam… třeba do prdele. Ufff. No vyhodím mu tam z vozíčku papír a půjdu tam asi já. Nebo spíš zas na vécko. Teda to je nálada.
„Brý…,“ něco neurčitýho jsem zabručel.
„Dobrý den, Kiliáne, vy vypadáte jak přeloženej Rákosníček! Není vám něco?“
Pan Ondra srší vtipem, hahaha.
„No a vy vypadáte jak Maková panenka! Ne, není!“ třísknul jsem mu s krabicema k nohám. Neseru se s ním, dneska ne. Všichni vyprskli a já se klidil pryč.
Ty vole, jako Rákosníček? Se posral, ne?
Jenže to nebylo všechno. Při dalším závozu zas začal.
„Kiliáne, chtěl jsem si s vámi promluvit.“ Začal docela vlídně.
„No… já… něco jsem provedl?“ zas koktám jak prvnička.
„Ne, jen tak. Co děláte přes oběd? Jste tady, nebo ve škole?“
„Aha, ne, jsem tady.“
„Tak to spolu půjdeme na oběd!“
„To, to, to já nemůžu. Mám dietu, bezlepkovou.“
„Tady vaří vždycky jedno jídlo i bezlepkové. To je v pohodě, zvu vás!“
Do prdele. Co teď? Čuměl jsem jak tvrdý Y.
„Tak ve dvanáct, jo?“
A bylo. Nestihl jsem žádnou výmluvu, zapomněl jsem na všechny připravený odpovědi. No jo, ale poslední dobou nejsem vůbec zvyklej jíst velký jídlo a ještě mám pocit, že se poseru, než tam dojdem. Kdy jsem vůbec byl naposledy v restauraci na jídle? Sám ani nevím. Tohle ale odmítnout nešlo. Hlavně jsem to ani nestihl. Zkusím si tam dát něco dietního, nemusím to sníst všechno, ne?
Ondra
Tak já ti dám Makovou panenku, ty rošťáku. Teda trochu jsem si o to řekl. Culil jsem se a koukal, jak peláší pryč. Prcek. Byl zas bílej jako stěna a strhanej. A pak mě napadlo to s tím jídlem, jak říkal Petr. Pozval jsem ho na oběd. Tam se uvidí. Jestli je bezlepkáč, tak tam dělají i to. Vymluvit se nemůže. Ještě si seženu nezávislýho pozorovatele.
„Petro, půjdeš s náma na oběd?“
„Nevím, s náma?“
„No pozval jsem Prdelku, chci mu říct, že dostane přidáno.“
„Jo, tak to jo. To mám radost, zaslouží si to.“
Ve dvanáct jsme vyrazili za roh do hospody. Petra zajistila konverzaci a to tak, že skoro sama. My dva moc nemluvili. Vyprávěla Kilimu o chatě a ten byl teda vyloženě nadšenej.
Usadili jsme se. Já si dal špagety, Petra smažák a bezlepkovou měli hovězí plátek s bramborama.
„Kiliáne, chtěl jsem vám říct, že lituju jedný věci. Víte, jaký?“
Zvedne na mě ty svoje kukadla a vrtí hlavou.
„Že jsme vás neměli už dříve. Když jste to vzal do ruky po paní Bronánkový, tak to je nádhera. Přidám vám už od tohohle měsíce tisíc korun.“
„Děkuju, to jsem rád, mně se u vás taky líbí. Děkuju.“
Přinesli jídlo. S Petrou jsme se do toho pustili, ale Prdelka… á podívejme. Tak a je to tady. Vrtá se v tom jak v hnoji. Brambory zobe jak vrabčák. Maso vůbec.
„Nechutná vám to?“
„No je mi trochu divně v břiše, omlouvám se.“
„Tak to nejez, Kili,“ nabádá ho Petra. Jen ať se ukáže, tyhle výmluvy známe.
Baštíme dál. No nakonec snědl pár brambor a to bylo všechno. Byl pěkně nervózní. Až jsem měl pocit, že místo přidání jsem ho měl… Ach jo.
Odpoledne jsme měli s Petrou ladit tu chatu.
„Petro, nepřišel ti Kili při tom obědě divnej?“
„Tak jestli mu nebylo dobře? Vždyť byl od rána bílej jak stěna.“
„No a proč to neřekl?“
„Asi se tě bojí, Maková panenko!“
„Ty jsi blbá! Víš, že ti závisláci nic nejí?“
„Ondro, neser mě! Neřeš to, je to pitomá náhoda.“
„Hmmm, náhoda, jo?“ Raději jsem obrátil list: „Tak co ta chata?“
„S Robertem jsem domluvená, přijedeme v pátek odpo, nebo spíš večer. V sobotu výlet na Kašperk, alternativně se může jít někam do bazénu a večer klasika. Jo, řekla jsem mu, že jeden je bezlepkáč. V neděli odjezd zpátky. Robert se na nás těší, jo a prej má novou čtyřkolku!“
„Jo? Tu si musím půjčit, to je super!“
„Vyhrála jsem pivo! Jupí!“
„Co?“
„Vsadili jsme se. Řekla jsem, že ji budeš hned chtít půjčit, super bráška, díky!“
Do kanclu vlítl Tom:
„Mašina je v prdeli.“
Sakra a je to tu. Tak kolem toho pochodujeme jak rozumbradové. A? A nic. Do Xeroxu se mi volat fakt nechce. Pak mě napadlo, sice mno…, ale nic za to nedám.
„Ahoj, Ondra. Prosím tě, poradíš mi? U toho Xeroxu u okna máme chybovou hlášku…“
Zavolal jsem Frantovi a on mě po telefonu navigoval a ten zaseklej podavač jsem nakonec opravil. Byl v pohodě a domluvili jsme se, že mi udělá nějakou nalejvárnu. Má prý novou práci a bude se stěhovat pryč. Na soud jsem se raději neptal. Nakonec jsem měl radost a vypadalo to, že mi i rád pomůže.
Macek
Ty voléééé. Jdu po dlouhý době na oběd a musí mi bejt tak špatně? A jako on si dá špagety? Moje milovaný špagety? A Petra si dá smažák? Po tom bych se umlátil podruhý. Snažím se jim nekoukat do talířů a neslintat jako bernardýn. Jak dlouho už jsem neměl špagety? Sakra a mně daj takový od pohledu hnusný UHO? Proč jsem si tu dietu vůbec vymejšlel? Ani trochu na to nemám chuť. Nimrám se v tom, že by mi asi i mamka dala pohlavek. Fuj. Zvedá se mi kufr a půlky abych si stáhnul truhlářskou svorkou. Brrrr.
No ale jsem šťastnej za ten litřík. Super, to mi bodne. Když jsme přišli zpátky, tak jsem řekl, že musím do školy. Jen jsem pak změnil směr a rychle jsem zapadl do kutlochu. Teda nejdřív na vécko. Sedl jsem si a zase spustil vodopád. No už i Žán začal mít kecy, že prej ať ho do tý mísy příště nespouštím, že není prase, aby na to musel pokaždý koukat. Do světa že ho nevemu, ale musí se otáčet za každým hovnem. Za trest jsem ho neoklepal, ať si moc nevyskakuje. Pak jsem se zatočil do klubíčka a vytuhl. Trochu jsem zaspal. Omlouval jsem se, ale Karlos byl v pohodě. Tam je to vůbec v pohodě. Čím dál tím větší. Roman už vůbec nechodí a prej se ani neozývá a ani se mu nejde dovolat. Hmm. Tak třeba se na to už úplně vykašlal. V baru se mi už udělalo líp, asi jak jsem se prospal fakt tvrdě.
Měl jsem pohovor s tatím, mám prej zabrat ve škole. Pak mi řekl, že bude k nám domů chodit strašit strejdu. Jé, to by bylo super, kdyby se mu to povedlo. Hahaha.
Když jsem šel domů, tak jsem zjistil, že mi praskla bota dole na podrážce. Pršelo a já přišel do svý nory s mokrou ponožkou. Mohl bych chodit v těch pracovních, jenže si to netroufnu. No uvidíme, asi budu muset.
„Kili, finalizuju ten seznam na chatu. Pojedeš s náma v autě? Odjezd je v pátek odpoledne.“
Vyvalil jsem na Petru oči, to je jako už hotová věc? Těžko se odporuje po tom, co vám přidaj, a hlavně po tom, co všichni básní, jak se těší a jak je to tam skvělý.
„No… to asi ne… Já teď fakt nevím.“
„Hele tak mi řekni pak, jsem tu do půl čtvrtý, ale to už potřebuju mít jistý, ju? Už se to blíží.“
„Hmmm.“
Paráda, jede se v pátek autama. To nemůžu, v baru je akce. Když člověk potřebuje, tak se všechno nakubalí najednou. Safra. Mohl bych tam dojet až v sobotu.
Odpoledne jdu za Petrou a sere mě, že zas musím trochu kecat.
„Ahoj Petro, tak já zrovna ten pátek s vámi jet nemůžu. Musím ještě do školy,“ opatrně našlapuju.
„No a do kolika máš tu školu? Někdo na tebe může počkat.“
„Já nevím, máme velkou pitvu, bude tam kůň. Nevím, jak se to protáhne, než se všichni vystřídáme.“
Nerad lžu, ale co mám dělat? Tak si píšu další trest, až budu u Jirky.
Petra posmutněla.
„Kiliiii, to mě vážně mrzí. Na výletě bude sranda, budem courat kolem Kašperku, pojeď.“
„Já fakt do tý školy musím, mrzí mě to, ale to nemůžu odložit. Dojedu tam holt aspoň v sobotu.“
„Jenže to nestihneš ten výlet a taky tam jen tak sám nedojedeš. Hmmm. No tak aspoň na ten večer. Sakra. To mě vážně štve. Všichni se na tebe těší.“
„Já vím, jenže tam musím.“
„Dobře, takže někdo pro tebe přijede do Sušice na nádraží. Jen to směřuj raději až víc odpoledne. Všichni budem na výletě tak cca do tří čtyř. Škrtám tě teda z večeře v pátek, snídaně a oběda v sobotu a bu…“
Vyjeknu:
„Neeeee, Petro, já mám tu dietu, budu tam mít svoje jídlo!“
To už na mě koukala i trochu naštvaně.
„Oni umí vařit bezlepku, je to nahlášený! To tam s náma jako ani nebudeš na jídlo a večer?“
„Budu, budu, jen se nadlábnu sám a naklušu za váma,“ snažím se to mírnit. Uvědomil jsem si, že mluvím jak nějaká primadona. Jedu na akci a řeknu, že tam vlastně nebudu, bych si dal pár facek.
„No tak jak chceš,“ docela studeně pronesla. Geny pana Jasného vyplavaly na povrch. Krutí brko, to se mi moc nepovedlo. Jenže nemůžu se rozkrájet. No co už, snad to všechno klapne.
Ten den jsem ještě víc leštil deklíky od hajzlíků, jako bych to chtěl odčinit. Dal jsem tam i víc voněk. Vůbec nesnáším smradlavý vécka. Tak se starám. Až budu mít jednou svoje DOMA, tak tam bude vécko jako ze škatulky. Jup, tralala, tralala.
Zaútočila na mě několikahlavá saň. Teda né saň, to je blbě řečeno, když to byl můj splněnej sen, že jo. Prostě škola volá. Zápočty, písemky, testy, zkoušky. A já? Já nestíhám, neumím… Jediný, co mi jde, jsou praktika. Musel jsem zkusit aspoň jeden termín u Hadra. Pan docent Hadrbolec na zkoušku připravil nějakou pitvičku. To jsem zvládnul ani jsem nic nepřeřízl. Hahaha. A byl jsem i pochválenej, že mám šikovný ruce. Se sebevědomím nabuzeným jako po mariánce jsem se odebral na ústní část. Vytáhl jsem si otázky a čuměl jak vocas. Ach jo. Jak to tam včera bylo? Do prčic, já na to fakt koukal. Jenže asi málo a ještě v poklusu mezi hajzlíkama a barem. Ufff.
„Tak spusťte.“
„…“
„Pane kolego, můžete začít.“
Já měl prostě vymeteno, totálka. Klopil jsem zrak a hledal v posledním závitu nějaký stéblo. Nebylo se ale čeho chytit. Bylo mi hnusně, do breku. Seru sám sebe.
„Ano… totiž… no, já…“
„No, co?“
Hadr na mě koukal trochu vyjeveně a skoro by mě tlačil k nějaký odpovědi.
„Já to nevím.“
Rezignovaně jsem přiznal barvu a trochu se mi klepal hlas. Zklamání, jeho jsem zklamat nechtěl. Měl jsem ho rád. Nakopal bych si do prdele.
„Pane kolego, tak to jste mě zklamal. Tedy opravdu. Měl jsem vás za jednoho z nejlepších studentů. Ze začátku. Teď jste mi potvrdil moje obavy. Nezlobte se, ale veterina je o živých tvorech. Tady musíte mít priority. A priorita je to nemocné zvíře. Není to člověk, je to horší, on vám neřekne, co a kde ho bolí. A pokud nemáte tuto prioritu už nyní, tak to se sem nehodíte. Zvířata musíte milovat. Ne, prostě sem nepatříte. Mrháte čas a prostředky nás a školy. Měl byste dělat to, co vážně chcete. Mám pocit podle toho, jak vás pozoruji spícího na přednáškách, pokud tam vůbec jste, že vaše priority jsou hospoda, děvčata a zábava. U mě takovíto studenti neprojdou! A není mi to líto, víte proč? Protože vidím ty němé tváře a to, že by se nedej bože dostali do rukou takových… Vůbec mi to není líto, že vás vyhodím ze školy, kam stejně už dávno nepatříte. Víte, měl jsem stále naději, že mi dokážete opak. Zrovna vy. Ale zázraky se, jak vidno, nedějí. Ale musím vám říci ještě něco. Možná není veterina pro vás a zklamal jste mě. Ale nevím, jak to děláte, protože jste mi zároveň ukázal něco, čeho si musím vážit. Upřímnost. Co nesnáším ještě víc, jsou výmluvy a okecávání. Opravdu si vážím toho, že jste se přiznal hned a nezkoušel vymýšlet bludy. To je dospělé a chlapské. Bohužel ale na postup to nestačí. Na shledanou.“
Bylo mi smutno, protože měl pravdu. Můj sen… vykašlal jsem se na něj. Tak moc mě to bavilo a pak to všechno vzalo prostě jiný obrátky. Nemohl jsem ale dělat nic jinýho. Tohle byl tvrdej střet s realitou. Náraz do zdi. Myslel jsem si, že to nějak dám, zvládnu. Ale realita je taková, že tohle se dálkově nebo tak napůl dělat nedá. Mrzelo mě to, opravdu. Hledal jsem nějaký slova, co mu na to říct. Jenže co? Že nemám kde bydlet? Že nemám peníze? Že de facto nemám nikoho? Ne. Má pravdu, takhle bych mohl akorát někomu ubližovat. Vzpomněl jsem si na radost z přijetí na školu, která se odehrávala tenkrát na jedný nemocniční posteli. Zklamal jsem i tatího a sebe. Odlepil jsem v tu chvíli trochu zaslzený oči od stolu a podíval jsem se na něj.
„Děkuju. Jen… já je ale miluju,“ špitnul jsem bez jakýkoliv energie a zase sklopil oči.
Podával mi index s mým ortelem a já si pro něj šáhnul. Byl to jen moment…, jak jsem držel ten index, tak on ho nechtěl pustit. Tím mě donutil se na něj zas podívat, koukal mi přímo do očí a trochu starostlivě a měkce mi řekl:
„Pane Chalupo, dávejte na sebe pozor.“
Potácel jsem se školou pryč a bylo mi, jako bych se s ní loučil. Už jsem to zažil, když mě vykopli z koleje. Tenkrát jsem vymyslel stěhování a že by to snad mohlo jít dál. Nešlo. Teď už ne. Dokonce i bufet se mi nezdál přívětivej. Tak co René, co bys mi asi řekla, tam u sekaný…? Jsem prostě kus hovězího.
Ondra
Chata se přiblížila a já se začal těšit. Všechno jsme zařídili. Mamka taky natěšeně vyzvídala, co a jak. Dlouho u nás nebyla, furt někde lítala. Až mi to přišlo podezřelý a začal jsem si myslet, jestli nebude mít nějakýho frajera. Ségra je s ní víc v kontaktu, už kvůli dětem. Mírnila moje obavy, prej se nic neděje. Po Vánocích byl taky u ní pečenej vařenej táta. Že by staronovej frajer? Nic neděje, hmm, uvidíme. Nebo prostě jen taťku ta přezaměstnanost už přestávala bavit. Že by konečně dostal rozum? Mamka je už tradiční účastník naší chaty, jezdí s námi od začátku. Začala tam jezdit jako naše dělnice a tam se teprve tak nějak provalilo, že je naše mamka.
Zato ten pidižvík mi zase dělá starosti. Že už se ani nepřezouvá a lítá všude jen v těch pracovních botech, je to nejmenší. Spíš nějak sešel. Dokonce i Petra mě tak nějak upozornila. Seděla u mě na kafi a plácali jsme už jedno přes druhý.
„Ty, Ondro, hele já vím, že jsem ti vždycky říkala, že s Prdelkou blbneš, ale teď se mi zdá… no že to, že…“ Nemohla najít chudák slova, protože měla toho střapatýho kluka opravdu ráda.
„Smrdí?“
„No tak to úplně ne, ale nevím, nějak je cítit. Jako spíš tričko, víš. Pamatuješ na tu zpocenou Brotánkovou? Hele, neměl bys mu to nějak říct?“
Vyvalil jsem na ni oči a otevřel hubu…
„Si děláš prdel? Já? Proč?“
„Tak jsi jeho nadřízenej… ne?“
„Jo a nadřízený mají zaměstnancům říkat, že smrděj? Ty máš na starosti lidský zdroje, ne? A je to zdroj? Je!“
„Hmmm zdroj… smradu,“ vyprskla, „i když není to pokaždý. Ale zhoršuje se to. Myslíš, že nějak pustne? Bože, Ondro, jestli jsi měl pravdu. Ach jo.“ Zamžourala na mě. „Hele, tak si střihnem, kdo mu to řekne! Kámen, nůžky, papír.“
„Víš co, ségra, mám nápad. Po chatě si ho pozveme a oba mu promluvíme do duše. Souhlas?“
„Jo, ale toho po chatě už máme teda docela dost. Víc to odkládat nemůžeme, ať se to ukáže. Jo a domluv se s ním na tý dopravě.“
Rozlouskneme to po chatě. Jde to s ním nějak z kopce. Brotánková tu smrděla ještě asi hodinu po tom, co odešla. To doufám není profesní deformace u každýho, kdo uklízí. Pidižvík si už ani neposkakuje, když ho vidím někde jít.
Byl jsem ve fitku a sice jsem ze sebe vybil aspoň nějaký emoce, ale nebavilo mě to jako dřív. Nebaví mě skoro nic. Už vůbec nemám myšlenky na žádný skopičiny. V sauně jsem nebyl ani nepamatuju. Filmy mě nebaví. Jediný, co jakž takž jde, je vzít Berta a jít někam ven. A taky mi už jde krkem, jak se skoro každou noc budím starostma.
Odjezd na chatu byl pro mě něco jako odjezd do oázy. V Brně jsem nechal všechny trable, teda skoro všechny. Všichni byli natěšený, smáli jsme se cestou a plánovali co a jak. Bylo nás nakonec cca půlka, tak nějak to vždycky bývá.
Robert nás uvítal, jak se patří. Má penzion na samotě kousek od Kašperek. Nádherný prostředí, mám to tam opravdu rád. Vůně lesa, bylo jaro, takže bylo potřeba docela teplý oblečení.
V sobotu se udělaly dvě skupiny, jedna šla courat kolem Kašperka po lese a druhá jela do wellnessu do Rakouska. Trochu jsem tradičně pomáhal Robertovi se dřevem a tak kolem baráků. Pěkně si u toho popovídáme. Jak se nám daří, co nevyšlo, jaký jsou plány. Konečně mi ukázal tu svoji novou krásku. Novou čtyřkolku. Krásná. Ještě měl tu starou, takže letos jsme si vyjeli na dvou strojích. Super projížďka, vyšlo opravdu krásný jarní počasí.
Cestou zpět jsme museli vyzvednout toho našeho vrabčáka.
Vylezl z vlaku a rozhlížel se jak poloslepej. Byl celej přeleženej a rozcuchanej. Zamával jsem na něj.
„Tvůj novej objev?“ hned rejpal Robert.
„Blbe, to je ten bezlepkáč, pracuje u mě. – Dobrý den, Kiliáne.“ Než jsem stačil představovací ceremonii, Robert se k němu vrhnul.
„Čau, já jsem Robert, budeš u mě na penzionu.“
„Dobrý den, Kilián Chalupa.“
„Tykej mi, tady si skoro každej tykáme!“
Teda někdo to má fakt jednoduchý. Jo, má. Robert je živel a s každým hned kamarád.
Kilián si nás měřil očima, pak se vyjevil na ty dva stroje.
„Kiliáne, chcete jet s Robertem, nebo se mnou?“
„Asi raději s váma, pane Ondro.“
„Teda bejku, tos podělal, já jezdím líp než tenhle tiskoprd! Hahaha! Tak bejci, jedem na chalupu!“ Smál se na celý kolo, plácl ho po ramenu a Kilián byl vyplesklej.
No a já si uvědomil až teď, jaký má kruhy pod očima. A že přijel jen tak. Nemá žádnou pořádnou bundu a jen tenisky? A jen ten jeho baťůžek? Pánajána!
Robert odfrčel a já seděl na mašině.
„No tak pojďte! Tady máte helmu.“
„Jak se na to leze?“ Koukal na stroj, na mě, na stroj. Pak poodešel, pak zas přišel. Nějak na sebe navlíkl tu helmu.
„Normálně si obkročmo sednete za mě a tady jsou stupně na nohy.“ To je telátko, asi na tom ještě nejel, možná ani na motorce.
Nějak se tam našteloval, ale seděl tak, že bych ho za chvíli ztratil.
„Blíž ke mně, ještě. Kiliáne, sice se vám to asi nelíbí, ale musíte se ke mně holt trochu přilepit. Jinak spadnete.“
Tak se přilepil, teda hodně opatrně. Tohle nepůjde, vůbec se mě nedrží. Tak jsem se rozjel a prudce zabrzdil. Zapřel jsem se a čekal jsem to. On ne. Takže se konečně přilepil. Instinktivně se mě chytil rukama. Já ty jeho dlaně vzal a dal si je kolem pasu. Teď už by to mohlo jít. Tak jsme jeli. A mně se stala taková divná věc. Chtěl bych s ním jezdit ještě aspoň hodinu dvě tři tam a zpátky. Protože jak byl na mně přilepenej, tak mi to dělalo dobře. Moc dobře a ještě že jsme neseděli obráceně, protože by to dobře asi cejtil.
Macek
Můj rozpočet se v tabulce začal zase nějak krátit. Seškrtal jsem, co jsem mohl, hlavně jídlo. Doplatek za byt jsem musel zaplatit z malinký rezervy, co jsem si udělal na chatu. Jenže tím mi zas nezbylo na cestu a na útratu tam. Musel jsem teda poprosit Karlose, aby dal něco dopředu. V pátek to byla teda šichta, Karlos měl uzavřenou společnost. Dělali jsme obložené mísy, řízečky, tlačenky, saláty. Přišla i Magda. Oslava se rozjela a lidi byli jak utržený ze řetězu. Já už tolik nadšenej nebyl. Furt se mě držel ten splín ze školy. A taky… no taky… za mnou před tím byli ti dva pro splátku. Pouštěli na mě zase hrůzu, ale měl jsem trochu štěstí.
„Tak co, mazlíku, máš prachy?“ Vyčíhli si mě zas venku, naštěstí ne v noci, ale právě když jsem šel do baru. Ten magor mě chytil za rameno a dal mi trochu do břicha. Jenže já jsem fiškulín. Napadlo mě najednou…
„Jasně že mám, ale ve skříňce tady v práci. Tak pojďte se mnou.“ Ty blbci byli překvapený a šli. Já měl teda už dlouho ty dva litry odložený v peněžence. Ale bál jsem se jim to dát na ulici.
„Ahoj, Karlos, jé, čau, Magdo!“ zahlaholím.
„Ahoj, Kili!“ Karlos koukal a asi mu to seplo. „Pánové, ale my máme dnes uzavřenou společnost.“
„To je v pohodě, oni jsou se mnou, jen si jdou pro splátku.“
„Aha, tak to pojďte sem, tady k baru, tady si můžete napsat potvrzení. Nedáte si kafe?“ Já Karlose miluju.
„Nedáme. Stvrzenku ti dáme pak, nemám tady ten bloček. A dělej, nemáme čas.“
Vlítl jsem do šatny, vzal z peněženky dva litry a šel zpátky. Ty dva koukali nasraně.
Karlos perlil.
„Kili, tak jim to dej, až budou mít ten bloček. Neblbni. Nebo vám můžu dát svůj, co?“ Vylovil ze šuplete bloček příjmových dokladů a hodil ho před ně. Vteřinu koukali na mě, na Karlose. Srdce jsem měl v krku a bylo tam najednou dusno. Ten jeden magor vzal tužku a vypsal to. Jupí, tak se to povedlo líp, než jsem čekal. Vzal prachy a procedil:
„Tohle si vypiješ, hajzle.“
Když odešli, tak jsme si všichni oddechli. Do prdele. Tak třeba zas tak neporazitelný nejsou.
Pak začal kolotoč. Šel jsem domů fakt unavenej. Ještě začalo poprchávat, bylo lezavo a zima. Drkotal jsem zubama, naštěstí jsem odkódoval dobře. Rozvěsil jsem si věci a musel dát budíka. Budu vyjíždět brzo, abych chytil vlak do Horažďovic, tam budu přesedat na vlak do Sušice.
Ráno jsem se vzbudil, jak kdyby mě sežvejkal velbloud. Bolelo mě v krku a bylo mi blbě. Cestu vlakem jsem zvládnul v polovědomí. Čuměl jsem z okna jak Otík z toho filmu. Musel jsem si vzít tenisky, protože na tu akci jsem nemohl jít v pracovních botách. Kalhoty a bunda byly ještě trochu vlhký, pěknej hnus se do toho soukat. No a jak bylo mokro, tak jsem měl za pár kroků zas mokrou ponožku. Musím ještě říct, že když je mi zima vod nohou, tak jsem hned marod. To mám od mala. No ale co, snad se tam zahřeju.
Dorazil jsem na místo. Vypotácel jsem se z vlaku a tupě se rozhlížel. Pan Ondra na mě mával. Ale počkat, co to je? Kdo to je?
Takovej uhrančivej chlap, hned se ke mně hnal. Robert. Trochu nižší než pan Ondra, ale takovej ten balkánskej nebo italskej typ. Černý vlasy, tmavý oči a postava? No byli dost nabalený, ale ramenatej teda byl. Nemohl jsem z něj spustit oči.
Nakonec jsem si vybral na odjezd pana Ondru. Přišlo mi to slušný, nechtěl jsem ho urazit, že jako nevěřím v jeho řidičský schopnosti tý obludy. Ale vůbec jsem nevěděl, jak se na lopatu sedá. Moc do smíchu mi nebylo. Myslel jsem chvílema, že padnu na zem. Nějak se mi povedlo se tam vyškrábat. Ale čeho se budu držet? Nemělo to žádný řídítka. Hmm. Tak to ustojím. Jenže pak pan Ondra udělal takovej manévr, že jsem se celej připlácl na jeho záda a narazil si nos. Taky jsem zajel kolenama pod jeho stehna. Ufff. Cítil jsem jejich měkkou váhu, a jak jsme jeli, tak se třásly a já byl jak v sedmým nebi. Obtočil mi ruce kolem sebe a mě to začalo hřát, i když mi byla ještě větší zima než ráno. Žán si pochrochtával, ale na víc se nezmohl. Nebyli jsme ve formě. Vybavila se mi vzpomínka na jednu pevnou, bezpečnou náruč. Bylo mi blbě a opřel jsem si hlavu o jeho záda a celej připlácnutej na něj se nechával ukolíbat jízdou. Ruce se mi občas samovolně víc stiskly, jak jsem vyrovnával balanc, a já cítil jeho bříško.
Bylo tady krásně, klid, všude okolo voňavej les. Už cestou jsem koukal, jak je to tu pěkný. Robert mě ubytoval v pokoji samotnýho.
„Kiliáne, víš, že jsi první, koho znám s takovým jménem? A ještě takovej sympaťák. Fakt nebudeš u nás jíst? Vaříme dobře! Dej si pozor, abys mě neurazil. Chichichi.“
„Díky, ne, omlouvám se, ale mám svoje.“
„Ondra ti vzkazuje, že večeře je v sedm, tak potom tě očekávají.“
Zaplul jsem do pokoje, svlíkl se, pověsil ty ještě vlhký věci. Slupnul jsem rohlík s jahodovou marmoškou a nahatej jsem se zavrtal do postele. Jéééé to je slast, postel. Měkká s peřinou a opravdovým polštářem. Nejraději bych vylezl až v neděli. Usnul jsem jako špalek. Zdálo se mi, že jsem v nějaký garáži nahatej, ohlej přes tu čtyřkolku a páskem dostávám od Roberta…
„Tak ty nebudeš jíst, jo? To ti nejsme dost dobrý, jo?“ a řezal mě. Jen ty rány byly najednou nějaký dutý. Něco se mnou zatřáslo.
„Pán si tu polehává a dole na tebe už čekají.“ Robert se mnou třásl a vzal mi peřinu. Jenže víte co… Vyvalil oči a já se rychle přikryl rukama.
„Promiň…,“ a zdejchnul se.
Dal jsem si rychlou sprchu a šel dolů. Bylo to příjemný prostředí, v krbu plápolal oheň, bylo to útulný. Pobíhali tam dva psi, jé, to bylo ňuňání. Se všema jsem se celkem vlídně přivítal, s paní Jasnou, s Petrou. Bylo to všechno fajn. Někdo ještě dojídal baštu.
„Co to bude?“ zeptal se mě číšník.
„Malý pivo, prosím.“ Musím se držet zpátky, abych tady neudělal sekeru. Jako to by byla ostuda jak Brno. Měl jsem podle mě dost, ale úplně jsem ještě nezjistil, kolik tady co stojí. Paní Jasná se mě vyptávala, jak se mi tu líbí, co škola a tak. A pak to přišlo, tsunami a za ním stál ten pitomec. Pája.
„Hele, Kilián je tu dnes prvně, takže zápisný!“
A všichni začali skandovat:
„Zápisný, zápisný!“
Nejsem blbej, a tak jsem se úplně vyděsil, hledal jsem očima nějakou záchranu. Ale nikde nic. To už koloval papír a psaly se tam panáky. Prej je runda na mě. Ty vole, tak to nedám. Jak to udělám? Začalo mi bejt blbě ještě víc. Zachvátila mě panika.
Robert
Moc jsem se na ty Brňáky těšil. Je to vždycky moc fajn akce. Známe se s Ondrou a Tomem už tolik let, vlastně od vejšky. Mám je fakt rád. S Tomem máme o Ondina trochu obavy. Zdá se nám, že jak je sám, tak nějak morousovatí. Potřeboval by nějakou vzpruhu. Pravda nějakou jinou, než nám vždycky líčí. Teda já občas taky s klukem ujel, ale on je opravdu čistokrevnej buzerant. Já jsem polobuzerant a Tom je čistej plnokrevník. Sice slovo buzerant nemám rád, ale tady se to hodí. Říct pologay je dost debilní. Najeli všichni až na nějakou prdelku, co prej musíme speciálně vyzvednout na nádru. Hmm, není nad to, když někdo dělá ofuky a neumí přijet normálně se všema. Ještě ke všemu se straní lidí a odhlásí si jídlo. To bude nějakej exot. Jenže když jsem uviděl toho kloučka na nástupišti, tak jsem měl hned potřebu ho obejmout. No udržel jsem se. Přeci jen musí bejt nějaká úroveň, ne? Ale podle mě určo za sukněma nekouká. Není vykroucenej a jasnej na první pohled, ale stejně mám z něj takovej pocit. S Ondrou si vykal, hmmm. Divný.
Všechno jsem mu vysvětlil, dal klíče od pokoje a šel mu ho ukázat.
„Robe, nevíš, kde je Kilián?“ Ondra se o něj nějak zajímá.
„Kouknu tam.“
„Prosím tě, jdu ještě na chvíli vedle poslat jeden mail. Díky.“
Buším Kiliánovi na dveře a nic. Tak otevřu a to kotě se válí v peřinách jako princátko. Tak to ne, holenku. Nejíš, ale dole na tebe čekaj. Tak s ním zatřesu, zamžourá na mě nepřítomně. Polejvat vodou ho nebudu, tak mu stáhnu peřinu. Ups. Ty vole, von je nahej. A teda takový vyžle a taková kláda? Čuměl jsem mu mezi nohy a to ho asi definitivně probralo. Vypadl jsem jako cukrář a dole si dal panáka. Uffff. To je teda objev.
Za chvíli se objevil a asi ho mají rádi. Paní Jasná se na něj usmívala, Petra a ostatní taky. Od baru mám dobrou pozorovatelnu. Jen mi ten kluk přijde nesvůj. Pak někdo začal blbnout s panákama, a že bude zápisný. Tak teď jsem na něm viděl úplný zděšení. Žmoulal tam to svoje pivo a už ani nemluvil, jen zaraženě koukal. To je divný. Možná nepije a bojí se, co to s ním udělá. Taky ta dieta… nevím. Nalili jsme rundu a roznesli to. Přípitek byl bouřlivej. S Ondrou jsem se potkal pohledem a on si tak účastně povzdechl. Vždycky se držel zpátky, ale přesto býval uvolněnej a veselej. Přišel mi nějak přejetej, přitom celý den byl samá sranda. Pozoruje, ucucává. Hmm, takovej nebýval. Ale svůj zvyk s každým prohodit pár slov dodržel. Postupem času jsem zjistil, že nenápadně po očku sleduje toho Kiliána. Tady něco nehraje.
Macek
Zděšení nebralo konce, pivo jsem do sebe ze zoufalství skoro celý naklopil. Druhý si dám až za chvíli. Musím to udržet. I když s těma panákama jsem asi stejně v loji. Počkat, zapínám v hlavě kalkulačku. Karlos mi dal dva tisíce. Za vlak jsem dal asi tři kila. Třeba to vyjde. Jestli, tak to budu mít s odřenejma ušima. Vůbec nevím, co si kdo dal, viděl jsem nějaký zelený, rumy, jablíčko, někdo říkal whisky a tequilu. To už bude dražší. Budu doufám platit jen jednu tu rundu. Uffff.
Druhou stranou si se mnou všichni ťukli, první paní Jasná. Cejtil jsem, že trochu rudnu, ale bylo to moc hezký. Bylo mi mezi nima dobře a za chvíli to ze mě spadlo. Začalo bejt veselo. Robert mi vzal nedopitý pivo a řekl mi, že větráky se u něj v hospodě nepijou. Dal mi hned nový. Jako je to kus, ten Robert. Konečně jsem si ho mohl prohlídnout. Přinesl mi to pivčo osobně. Jinak roznášel jinej číšník a Robert jen točil. Měl silný ruce, chlupatý, chlapácký. Když se otočil a šel zas k baru, tak jsem viděl nádhernej zadek. Žánovi se moc líbil. Začal pyskovat, že by se na ty ruce rád podíval zblízka. Vynadal jsem mu a on se začal nafukovat. Ale seděl jsem, tak to šlo. Za chvíli mi začal zas nadbíhat. Že prej takovej hřebec určitě dává klukům na holou. Ať si představím jeho stehna, jak bych na nich ležel a takový blbosti. No ten hajzl věděl, jak na mě. Upoutalo to moji pozornost a tím upoutal mou pozornost Robert. Nedalo mi to a občas jsem zabloudil očima k baru a usmál se na něj.
Jenže pak si k baru sedl pan Ondra a hned jsem si uvědomil, že tohle je úplně jiný kafe. To bylo prostě TOP. Špica, bomba, jemu to tak slušelo, že by strčil do kapsy deset Robertů. Jenže je to pro mě pan šéf a je nedosažitelnej. Určitě by o mě v tomhle smyslu ani pohledem nezavadil. A určitě má nějakou lásku. Stejně jsem na něj koukal, měl světle modrý obepnutý rifle a černý triko. Chvílema seděl na tý stoličce čelem k nám a Žán mi furt stáčel oči do jeho klína. Nádhernýho klína mimochodem. Jednou jsem se usmál na Roberta, ale setkal jsem se s očima pana Ondry. Najednou jsem byl zas jak nahej v trní, zrudnul jsem a rychle se otočil. Z úvah mě vytrhla další runda. Pil jsem rum, to snad moje peněženka snese. Jestli já, to nevím.
Všechno se to uvolnilo, v bříšku mi to začalo hřát, zapomněl jsem na únavu a že mi je blbě a pustil jsem z hlavy i ty zpropadený prachy. A bavil jsem se. S některýma lidma jsem se v práci nikdy moc nebavil, nebo nebyla příležitost. Cítil jsem se najednou jako v oáze. No ale pak přišla změna. V bříšku už to nehřálo, ale dost kopalo. Trochu hůř se mi mluvilo. Potřeboval jsem na záchod a kecnul jsem sebou zpátky na židli. Po očku jsem zjišťoval, jestli si toho někdo všiml, zábava jela dál. Tak jsem to vyzkoušel znova, s rozvahou a musel jsem se hodně soustředit. Židle, opřít se, stůl. Teď chvíli ke dveřím bez opory. Pak mě Robert vzal za loket a na vécko mi pomohl a já zapadl do kabinky. Vydejchal jsem se a vyčůral. Dobrý, no. Zpátky jsem došel už líp. Udělalo se pár hloučků, někdo už to asi zabalil a pak… pak nevím. Jen záblesky, bylo mi hrozně špatně, objímal jsem mísu, někdo mě držel, konejšivě na mě mluvil, co říkal, nevím. Hodně zrychleně jsem dejchal, vůně čůrání mě dokopla a pak jsem to pustil do záchoda. Myslel jsem, že je to moje poslední hodinka. Vlastně jsem asi nemyslel. Jemine, taková ostuda! Pak cesta po schodech, někdo mě tam táhnul. Postel… rychle mísa… ruce… voda… triko… boty… svlíkání… brečím… je mi zle, je mi zle.
Ondra
Robert měl všechno pod kontrolou a já byl tak nějak spokojenej, že se nám to zase vyvedlo a lidi se opravdu baví. Všichni jsme připili Kiliánovi a přijali ho mezi sebe. Nějakej ženskej hlas zavolal:
„Tak, prdelko, ať se ti u nás líbí!“ Kilián alias Prdelka zrudla jako malina, chvilku bylo ticho a pak se všichni začali smát, plácali ho po ramenou a každej si s ním ťuknul. Po počáteční nejistotě zapadl a bavil se. Smál se s lidma, vyprávěl. Proběhl i tanec, bylo to moc fajn.
Celou dobu jsem byl jak na šťopkách, ani nevím proč. Jako byl jsem tu rád. Bylo hezký vidět lidi, co celej rok spolu dělaj, že se umí i bavit. Ale nějak jsem neměl slinu a moc jsem nepil. S každým jsem se na chvíli pobavil. Pak jsem si sedl na bar a kecal s Robertem. Kejvnul do placu a já se ohlídl. Mamka s Petrou se smály a Kilián jim něco vypravoval a řehtal se taky.
„Ten kluk je číslo, co? Jak dlouho u vás je?“
„Hele pár měsíců. Ale Robe, mám starosti.“
„Jak to?“
„Zdá se mi, jestli něco nebere, nebo prostě mi něco nesedí. Budeme to muset s Petrou nějak řešit.“
„Nechodí do práce? Nebo co?“
„Ne, v práci je furt, ten se tam snad nastěhoval. Hahaha. To ne, tam problém není, ale je takovej… no zpustlej, trochu se nám zdá, že jako o sebe přestal dbát, jestli mi rozumíš…“
„No ale na cuchtu nevypadá. Hele, je to mladý, třeba má jen nějaký trable.“
„Prej mu to nějak vázne ve škole.“
„Tak vidíš, to bude ono.“
Nakonec se Kilián opil jako prase. Teda spíš ho opili ostatní, nebo neodhadli, co vydrží. Mamka se snažila ho brzdit, ale asi marně. Nějak se mu protrhly stavidla, nebo nějak vypnul. Byl roztomilej, chtěl se postavit a slítnul zpátky na židli. Pak sledoval, jestli to někdo viděl. Musel jsem se otočit na Roberta a culili jsme se na sebe. Když jsem ho viděl jít na záchod a Robert mu pomohl, bylo mi jasný, že to má ten rošťák spočítaný. Pak ještě do sebe něco nalil a už se hodně blbě držel na nohách. Mrkli jsme s Robertem na sebe. Kilián se snažil vstát a něco nesmyslnýho mumlal. Furt se omlouval, pak něco s hadrem, že mu to nikdy neodpustí a já taky ne. Nevím teda, co by mu měl nějakej hadr odpouštět. Asi mu to uklízení leze na mozek. No pátý přes devátý. Taky něco o rodičích, tomu už jsem vůbec nerozuměl. Zkrátka byl mimo, pak už ani nemluvil, jen tak žvatlal. Robert ho dovedl zas na záchod, ale vrátil se sám. Kejvnul na mě a já šel za ním.
„Kiliáne, haló!“
„Uuuuaaajuuu. Bluuuu straaaa kooo prosím.“
No to bude veselý. Bylo mi ho trochu líto, znám tyhle stavy z vejšky. První kocoviny, jéééé. Kolikrát jsem se naobjímal mísu. Koukám na něj a vidím sebe před pár lety. Ujjjj. Naši by mohli vyprávět.
Začal dejchat a dost se to v něm mlelo. Za chvíli se do toho opřel, snažil jsem se, aby se nepoblil. Naštěstí tu mísu držel dost pevně, tak to trefil. Tyhle věci pěkný nejsou. Jenže já ho tam nemohl nechat. Začal se hrabat na čtyři, utřel jsem mu pusu a opatrně ho zvedl. Opláchl ho v umývadle a táhnul do postele. Robert mi pomáhal. Teda táhnout někam vožralýho je hrozně náročný. Nakonec jsem ho čapnul do náruče a nesl do pokoje. Tentokrát se ke mně tělíčko nepřitisklo. Vlálo a občas se zavrtělo a furt něco žvatlalo.
Robert
Tak se nám kluk odrovnal. No jsem hospodskej, takže se jen usmívám. Zítra to bude mít těžký. Ondra ho vynesl do pokoje a tam jsem se nestačil divit. Připadal mi jak kvočna. Opatrně ho posadil kymácejícího se na postel. Kilián padnul na záda. Tak ho zase jemně posadil. Pro změnu padnul dopředu na Ondru. Nakonec ho položil na záda, sundal mu boty a začal mu svlíkat kalhoty a ponožky.
„Hele, mně nepřijde nějak zpustlej.“ Využil jsem situace, teď bychom to mohli poznat. „Nijak nesmrdí, ne?“
Ondra na mě zkoumavě zvedl oči. Pak Kiliána zase posadil a trochu si k němu přivoněl, teda tak nějak k jeho ramenu a na břicho.
„No teď se nezdá, voní normálně. Tak možná je tou zpoceninou cítit jen v práci.“
Opřel ho o sebe a stáhnul triko. Oba jsme se zarazili, to jsem si prve nevšiml, když ležel v posteli, ale ten kluk byl kost a kůže. Ondra se na mě podíval tak měkce. Kilián už sebou zase plácl do postele. Přikryl ho celýho.
„Hele, Ondro.“ Kejvnul jsem na skříňku, kde byly v pytlíku asi dva rohlíky a vedle marmeláda.
„To si děláš prdel, myslíš, že tohle jsou bezlepkový?“
„Ty, to podle mě stopro nejsou. Ten kluk si z nějakýho důvodu vymejšlí!“
„Hmm, tak to mi zapadá do tý skládačky. Robe, já se toho bojím.“ Ten jeho výraz byl tak smutnej.
„Grrrr, grrrr,“ začal sebou škubat.
„Pozor, vem ho! Rychle.“
Na záchodě to odbyli, snad už naposledy. Když ho podruhý uložil a zachumlal, strčil mu ruku pod peřinu a vytáhl mu jednu nohu z postele.
„Uzemnění, to někdy dost pomůže.“
Sedl jsem si do křesílka. Koukal jsem na Ondru, ten sotva držel oči.
„Ondro, běž si lehnout, já tu s ním chvíli počkám, aby se neudusil, kdyby náhodou.“
„Ne, ne, ne, já tu počkám. On už stejně neměl co, jen se dávil.“
„Jo, a když tu usneš, tak to bude platný jak? Hele já tu aspoň hodinku pobudu, pro jistotu. Ty jdi fakt spát, zítra řídíš. Tak neblbni.“
Autoři povídky
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Jinak jak Robert, co Robert? Doufám, že je tam coby vypravěč jenom na skok, aby nabídl další úhel pohledu, a že nějak moc nebude do toho vztahu Ondry a Kiliho zasahovat... ;) Jinak mám dojem, že už se nějaké rozuzlení blíží - Kili se teď dost odkopal a nechtě na sebe "vyzradil" plno věcí (např. ta jeho rádoby dieta a podobně), takže jestli to Ondra nenechá vyznít do ztracena, tak už by se to někam pohnout mohlo... ;)
Ty hlášky mě baví. Prej.. nebo tady za chvilku budeš spát. Ho by bylo dobrý, kdyby se tam nakvartýrovali oba.
A ať už ho tam nespouštím, aby se na to nemusel dívat. Jedna hláška za druhou.
Škoda tý školy, už by to chtělo, aby se něco stalo. Má toho fakt naloženo hrozně moc a nakročeno ke kolapsu. A Ondra už tak nějak jede na pomoc. Rytíř v bílé zbroji je nutně třeba.