Kauza Eduard 11.

„Pane Krausi? Budete můj kamarád?“

Damian ztuhl a rychle sňal ruce z jeho ramen, jako by se popálil. Nepohnul ani brvou, jen oči se mu rozšířily nepříjemným překvapením. V první chvíli měl dojem, že si z něj prostě jen střílí. Ihned tu myšlenku zavrhl. Viděl jeho hřejivý výraz a naprosto neotřesitelnou víru v to, co říkal. Copak si neuvědomoval, že takto se k sobě kamarádi nechovají? Neviděl v Damianově obličeji touhu ho políbit?

Můj bože, kde ten kluk do této chvíle žil?

Damian pootevřel ústa, což bylo snad jediné, co v ten moment dokázal. Chtěl mu udělat přednášku o způsobech sbližování mezi lidmi. Ale nemohl… Vůbec neměl ponětí, jak by ten kluk reagoval. Tohle bylo dost silné kafe a Damian měl dojem, že na to nestačí. Pak si ale uvědomil jednu podstatnou věc. Potvrdil mu tímto, že je heterosexuál a že byl nejspíš přesvědčený, že i Damian je stejné sexuální orientace. A že tomu klukovi bolestivě chyběla emocionální láska a kontakt s blízkým člověkem. Jeho matka ho pravděpodobně nikdy nepomazlila jako malého, přátele, kteří by ho poplácali po zádech a objali ho, také neměl. Možná nikdy neměl ani holku, tomu by věřil snad ještě víc, než že jeho matka byla taková stvůra, která mu nejenže nedala špetku lásky, ale ani mu nijak neumožnila se sociálně vyvíjet. Ve škole to s jeho zvláštním způsobem netaktního vyjadřování nejspíš nebylo taky moc úspěšné. Byl čistokrevný introvert, protože ho nikde do party nevzali. Tím pádem byl citově i fyzicky vyprahlý, a tak se upnul na prvního člověka, se kterým musel trávit víc času. Suploval mu matku, otce i kamaráda. Tak tohle zrovna Damian nechtěl.

Zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Ne, nejde to. Jsem váš šéf, nemohu být současně váš kamarád, pochopte to.“

Tentokrát to byl Eda, kdo překvapeně zamrkal. Byl na čtení lidských reakcí vážně tak mizerný? Proč viděl, jak se ostatní cítí, ale nedovedl určit, co po něm vyžadují? Nyní měl pocit, že chápe. Všechno šlo tak nějak hezky, drželi se u sebe a myslel, že i panu Krausovi je tak nějak příjemně v jeho společnosti. Byl to přece on, kdo Edu objal. Dívali se spolu na film, ke kterému ho pozval. To bylo všechno tak sbližovací a důvěrné. Myslel, že je to jasné.

„Proč ne?“ nechápal, najednou nejistý. Přišel si zranitelně po odhalení touhy tak základní a přirozené, a přesto jím mnohokrát potlačované. Byl zranitelný, chtěl si z muže udělat úplně první vážně blízkou bytost – ze zvláštních důvodů měl pocit, že jej k panu Krausovi cosi vázalo snad ještě víc než k Juliánovi – a jako prvnímu mu to navrhl. U všech ostatních se předem smířil s neúspěchem.

„Paní Helena má přece spoustu přítelkyň mezi svými podřízenými. Paní recepční s ní prý dokonce chodí na kávu, povídají si, chodí i na nějaké výlety. Jsou přítelkyně. Paní Helena tvrdí, že jsou přítelkyně, věřím jí,“ řekl opatrně, snaže se ujistit, že to nebyly lživé informace.

„Já bych přece nechtěl, abyste mi nějak nadržoval. Ani vás nebudu tolik rušit u práce, vážně. Mohl byste tedy jednou za čas dělat i něco jiného – vzal bych vás třeba na bazén, kdybyste chtěl, určitě budete skvělý plavec – ale jinak bych se snažil vás neotravovat, pokud zrovna nebudete mít náladu. Nemusíte mi ani dávat nějak míň povinností, já jsem takhle spokojený. Naopak, klidně mi toho můžete naložit trochu víc, rád vám pomůžu i s nějakou vaší prací. Ani o tykání bych vás nežádal, vím, že by to vůči vám bylo neslušné. Tak proč?“

Z hlasu mu byla patrná špetka ublížení. Začínal tušit, že ani nyní nepochodí. Jeho oči, aniž by to věděl, nabraly onen prosící, psí nádech.

Damian si povzdychl. Tohle se mu nemohlo dít…

„Kolik máte přátel? Musíte být zoufalý, pokud chcete za kamaráda mě. A Eduarde, ono je to všechno jinak. Tohle probereme jindy, vy jste to špatně pochopil, a já… já vám nechci vysvětlovat, co mě vedlo k tomu, co jsem udělal. Musíte na to přijít sám, já vám v tomto nedokážu pomoct. Pokud to zvládnete, můj postoj k vám potom pochopíte a budete se moci sám rozhodnout, jaká bude vaše odpověď a jestli mi ji budete vůbec chtít sdělit. Půjdu si lehnout, jsem unavený, dobrou noc,“ řekl tiše a neodpustil si lehce jej pohladit po tváři. Pak se otočil a nechal nešťastného Eduarda napospas samotě.

Celé to byl hloupý nápad. Copak někdo jako Damian dokáže souznít s někým, jako je Eduard? Jsou jako dvě odlišné galaxie. Nepřemýšlel snad před časem nad příslovím – Co je v domě není pro mě? A to ho v této chvíli má ve dvou domech. Měl by se stáhnout. Kluk má rád holky a Damian by zase neunesl se zdravým rozumem, kdyby byl pro Eduarda zdrojem emocionálních doteků. Chtěl ho. A v této chvíli tím víc, když poznal, že je vlastně nedostupný. Bylo by ale tak těžké mu dělat spřízněnou duši a být pro něj přítelem? Nejspíš ano. A opět si připadal zralý na psychologa. Za Karlíkem ale nepůjde…

§§§

Eda toho večera vnímal samotu kolem sebe ještě daleko víc než předchozí dny. Odešel do svého pokoje brzo po Damianovi, film vypnul, přestože se zrovna dostal do nejnapínavější scény. Netušil, co si o tom všem myslet, a nedovedl by se soustředit ani na knihu, ani na televizi. Na žádný příběh. Měl plné ruce práce se svým vlastním.

Toho večera byl vzhůru dlouho do noci, na kolenou rozevřený tlustý deník, kterému se snažil podrobně vylíčit všechen svůj zmatek a nepochopení. Do jisté míry jej mrzelo, že nebyl schopen lépe se orientovat v tak základních věcech. Zabolela jej i ona slova o zoufalství. Působil zoufalý? Působil opuštěný a nechtěný? Bylo mu to veskrze jedno, vždy, zrovna od pana Krause ho to ale zasáhlo. Myslel, že on o něj stojí alespoň do nějaké míry. Chtěl ho přece jako doprovod na ranní procházku. Poslouchal ho u přípravy oběda. Vypadal, že ho má rád.

Bylo tohle to pověstné odmítnutí, o jakém psaly knihy? Ve většině příběhů byl hlavní hrdina mnohokrát odmítnut, často nějakou slečnou, do které se až po uši zamiloval. Takové odmítnutí pak prý lámalo srdce. Možná mohl být rád, že ho nežádal o romantické city. Věděl, že s těmi by jej odmítl už tuplem. A to by pak muselo být opravdu nepříjemné.

Trvalo mu zhruba dva další dny, než si Eda uvědomil, že se mu pan Kraus vyhýbá. Setkal se v té době i s Juliánem, který jej opět mnohokrát políbil na tvář, vyslechl – Eda mu nesděloval detaily, jen že v muži chtěl přítele a nezdařilo se to – a Julián jej pak uklidňoval. S lehkostí ho pohladil po tváři a zahleděl se mu do očí, jako by reakce na taková slova byla úplně jasná.

„Neřeš ho, je to vůl. Jsi skvělý.“

Přestože si stále nepřipouštěl, že by s mužem byl ochoten zajít někam dál, to setkání mu podstatně vylepšilo náladu. Byl to už týden od doby, co spolu s černovláskem mimo práci nemluvili, a cítit, že byl v něčích očích výjimečný a krásný, pak slepovalo roztříštěnou sebedůvěru. Když ze schůzky odcházel, opět se cítil svůj a opět měl možnost podívat se na celou situaci s optimismem sobě vlastním.

Možná se pan Kraus bál – stejně jako se bál on. Ta myšlenka byla zvláštní, ne ale absurdní. Kolik měl on přátel? Nikdy ho s žádným z nich neviděl. Jediný, kdo se za nimi v neděli opět stavil, byla jeho babička, která Damiana důsledně a jemně seřvala za to, že moc pracuje, když myslela, že je Eda neslyší. Byla to pravda, rozhodně to ale nebylo, co Damian od rodiny potřeboval slyšet.

Možná byli oba tak nějak osamělí. A Eda po něm vyjel, aniž by bral v potaz jeho samého, to, že i muž mohl mít ve skříni nějaké ty strašáky. Pamatoval si, jak se lekl, když po něm Julián chtěl rande a pravděpodobně i nějaký ten vztah. Přátelství pak mělo k lásce tak blízko.

Byl hloupý. Možná v lidech vážně neuměl číst tak, jak si myslel.

Jeho šéf už byl dávno doma, malá pekárna naproti jeho firmě ale ze zvláštních důvodů stále ještě neměla zavřeno, a tak tam zašel, vybíraje podobné kousky, jako když se mu snažil omluvit za onu malou sestru. Pořád ještě si nebyl přesně jist, co provedl, ať už šlo ale o cokoli včetně rychlosti toho vyznání nebo jeho intonace, ublížil mu. Viděl to na něm. Chtěl to nějak napravit.

Po cestě domů sněžilo. Byl krásný prosincový den, takový, jaký by měl být, a Eda se snažil chránit krabici vlastním tělem. Snad se mu to podařilo.

V obývacím pokoji jej nikdo nečekal. Muž byl v posilovně, kam se poslední dobou zašíval poměrně často, Eda ale věděl, že dřív nebo později bude mít hlad. Byl ochotný na něj počkat.

Jak to tak bývá, osud opět míchal kartami, jak nejdovedněji uměl, a pan Kraus vstoupil do místnosti přesně v momentě, kdy se Eda rozhodl dojít si na záchod. Když se tedy vrátil, našel jej s krabicí a nechápavým výrazem. Využil příležitosti. Beztak neměl jinou možnost. Rychle k němu přešel.

„Pro vás,“ vyslovil, co asi nebylo nutné vyslovovat. „Pane Krausi, já vidím, že se snažíte se se mnou vídat, co nejméně je to možné. Vím, že mě nemáte nijak extra rád… Prosím, nezlobte se, já vám nechtěl ublížit. Nevím, čím se mi to povedlo, ale nějak mě nenapadlo, že bych mohl docílit zrovna tohohle. Mrzí mě, jestli jste se pak cítil špatně, nikdy bych vás nechtěl dostat do špatné nálady. Tak jsem si říkal, že vám dám alespoň tohle. Třeba vás to rozveselí. Promiňte,“ zadíval se na něj kajícně. Uvědomil si, že o něj nechce přijít. Měl ho rád. Aniž by to zamýšlel, levou rukou si podvědomě rozedíral zápěstí pravačky. Na obou rukách se mu ekzém objevil vlivem mrazu, ve kterém nesl dortíky, a k tomu vlhko udělalo své.

Damian byl v šoku. Viděl ty poslední dny, že Eduard není ve své kůži a že ho něco trápí, ale netušil, že si všechno stáhne na sebe a chybu bude hledat tam, kde není.

„Edo! Nijak jste mi neublížil, spíš mám dojem, že já jsem byl ten, kdo vás něčím vykolejil. Vy jste nic neprovedl a už vůbec se nemáte za co omlouvat. Tenkrát to byla moje chyba. Pochopil jsem vaše jednání špatně – prostě… nemůžete po mně chtít, abychom spolu seděli na sedačce tak blízko, abychom se dotýkali, objímali se… Není vhodné, abyste mi v noci vlezl do postele a držel mě za ruku pokaždé, když by vás něco nadchlo. Pro vás jsou to možná kamarádská gesta, pro mě je toto všechno druh intimity, rozumíte mi? A teď si sedněte, jdu uvařit čaj, protože jste promrzlý na kost, a pak vám namažu tu vaši příšernou vyrážku. A udělám to proto, že mi na vás záleží. Nemůžu být ale váš kamarád. Ne takový, jakého byste si vy přál,“ povzdychl si, a ještě než odešel do kuchyně, dlouze se na něj zadíval. Potřeboval vědět, jestli pochopil.

Damian sklopil pohled. Eduard stále běhal kdesi po růžové duze a netušil, co se mu snažil jeho společník nastínit.

„Děkuji za zákusky, nemusel jste je kupovat. Ale když už tu jsou, dáme si je k tomu čaji…“

Eda se usadil na pohovku – dost daleko od místa, kde posledně seděl jeho společník, aby mu tak nechal prostor a nijak jej neobtěžoval. Začínalo mu to pomaličku docházet. Byl slepý a krapet se za to styděl. Kolikrát byl v jeho přítomnosti nadšený, a dokonce jej zvedl do vzduchu, aniž by ho napadlo řešit, že si to muž nepřeje? Řekl mu to mnohokrát, dokonce po něm chtěl, aby ho nezvedal, když není při sobě. Odmítl s ním spát v jedné posteli. A Eda jej dál tlačil do dalších a dalších podobných gest.

Znal přece spoustu takových lidí! Damianovi byla nejspíš představa doteků od jiných lidí stejně nepříjemná, jako bylo Edovi nepříjemné nacpat se do přeplněné tramvaje. Mnozí lidé to tak měli. Nešlo o to, že by ho nesnášel, jeho doteky mu nebyly odporné proto, že to byl on, ale proto, že je prostě obecně neměl rád. Eda nechápal, proč ho v tom případě včera objal, byla ale pravda, že byl zvláštně ztuhlý, možná až moc. Třeba mu chtěl dát, co Eda tolik požadoval. Jenže to nešlo.

Mrzelo jej, že ho podvědomě donutil k něčemu takovému. To nechtěl. Muž mu vycházel vstříc skoro ve všem, v čem mohl, tohle Eda měl odhalit. Prostě měl.

Počkal, až za ním jeho společník dojde s čajem i zákusky. Zamyšleně si prohlížel snědou tvář, která jako by se mu stále odmítala vystavit v celé své kráse.

„Nemusíte,“ snažil se jej zastavit, když mu Damian vzal pravou ruku do svých, připraven potřít ji oním zázračným krémem. Muž ho nenechal protestovat, beze slov začal roztírat štědrou vrstvu masti. Bylo to příjemné. Možná tím víc, že to dělal právě on.

Do jisté míry bylo pro Edu neskutečně příjemné se ho dotýkat. Co víc, měl dojem, že na něj musí sahat prakticky neustále, na každou situaci bylo v odpověď, dle něj, vhodné nějak ho pohladit. To snad neměl ani s Juliánem. Vlastně s nikým. Jistě, vždy byl poměrně kontaktní, co se blízkých lidí týkalo, alespoň co mohl soudit podle své chůvy, Heleny a Juliána, ale s panem Krausem to bylo úplně jiné, a hlavně daleko příjemnější takovým zvláštně neznámým způsobem. Nedovedl to moc rozklíčovat. Možná ho opravdu hodně chtěl za přítele. Možná si těmi neustálými dotyky chtěl dokázat, že ho má u sebe. Bylo příjemné mít jej u sebe.

„Pane Krausi?“ zkusil opatrně. Bál se, že mu muž odejde. Nechtěl, aby odešel. „Když vám slíbím, že na vás přestanu sahat, přestanete se mi vyhýbat?“ Na chvíli se mu zastavilo srdce. Zvláštní návrh a přinášel zvláštní pocit.

Damian seděl naproti němu a zrovna si kousl do své oblíbené pochoutky. Málem se po těch slovech zadusil. Rozkašlal se a zahlédl, jak se Eduard zvedá, snad aby ho poplácal po zádech, nakonec si to ale rozmyslel.

„Máte dojem, že se vám vyhýbám?“ zamyslel se. „Popravdě asi ano, vyhýbám se vám, protože jsem chtěl, abyste měl prostor přemýšlet. Mně vaše doteky nejsou nepříjemné, jen na něco takového nejsem zvyklý. I kdybychom byli přátelé, já nedokážu vaši přítulnost ocenit. Tohle je zkrátka… divné, takové důvěrnosti přísluší jen vaší přítelkyni, neměl byste je prokazovat nikomu dalšímu. Alespoň ne v takové míře, v jaké je projevujete vy mně. Co by asi řekla na to, že jste spal v jedné posteli se svým šéfem?“

Damian sklopil oči. Měl tak trochu pocit, že mu sladké pečivo hořkne na jazyku.

„Nebudu se vám vyhýbat,“ ujistil ho. Musel si přiznat, že mu Eduardova společnost chyběla. Kdyby mu tohle někdo řekl před pár týdny, poslal by ho se léčit. Tehdy před ním skoro utíkal. Dnes, když poznal jeho křehkou duši, byla přítomnost drobného kostnatého kluka snad až balzámem pro jeho samotu. Nedokázal si po letech soužití s manželkou zvyknout na tichý prázdný dům a Eduard jej zaplnil snad ještě víc, než to kdy zvládala Iveta. Stačilo si jen zvyknout na skutečnost, že on se jeho milencem nikdy nestane. Což pro něj bylo překvapivě složité. Chladný právník bez zbytečných emocí, kterým se zatvrdil zůstat po zpackaném manželství, se kamsi vytratil. Tohle dokázal mladý, naprosto nevinně až dětsky přemýšlející mladík, kterého by ještě před pár týdny zašlápl jako obtížný hmyz. Už ani nepřemýšlel nad tím, že se dočista zbláznil. Nemělo to cenu, už to byl standardní stav. A když nad tím vším do hloubky uvažoval, vlastně mu to ani nevadilo.

Po večeři se s omluvou zašil k sobě do pracovny, za což se setkal s nesouhlasným pohledem, ale tentokrát se jeho společník udržel a nezdržoval ho. Byl milý, jak se ho snažil chránit, jak byl starostlivý…, ale do toho, kdy má pracovat a jak trávit volno, mu opravdu nemohl mluvit. Damian byl rád, že to pochopil.

Svou práci měl hotovou překvapivě rychle a spát se mu ještě nechtělo. Nemínil se převalovat v posteli a zírat do stropu. Přesunul se tedy zpět do haly, kde s úlevou zjistil, že je prázdná. Pustil si jakýsi dokument a zabalil se do deky. Cítil z ní vůni dětského oleje. Byla uklidňující…

§§§

Toho večera se Eda konečně opět dostal ke knihám. Do té doby nemohl, ne s vědomím, že teprve když on zalehne do postele, jeho nadřízený vyjde z pracovny, jelikož teprve tehdy si je jistý, že se nepotkají. Dnes už s ním zase dovedl sedět, dokonce s ním prohodil pár slov. Namazal mu tu vyrážku, jemně a starostlivě. Eda doufal, že už to mezi nimi bude dobré.

Číst pak vydržel zhruba do půlnoci. Ne že by v tu chvíli plánoval přestat, dostal se do části tak napínavé, až se mu skoro tajil dech – jenže právě v té chvíli jej napadlo, o kolik lepší by kniha mohla být s vaničkou zmrzliny. A toho nápadu se nedovedl vzdát. Miloval zmrzlinu, a dokud ještě žil s matkou, plížil se pro ni nepochybně častěji, než bylo zdravé. Díky bohu to na něm nebylo nijak vidět. Tady to ještě neudělal, zpočátku netušil, jestli smí, a nyní, když pochopil, že jej pan Kraus nebude nijak trestat, pokud se v domě bude chovat jako doma, nemohl, protože byl zničený z jeho chování. Ale dnes? Chuť na trochu té výborné čokoládové s višněmi, kterou oba milovali, a v lednici tak byla prakticky neustále, se pomalu měnila v neúnosnou. Uvědomoval si, že jestli si pro ni nedojde, bude víc vnímat hromadící se sliny pod jazykem než řádky před sebou.

Tiše knihu zaklapl a zvedl se. Nechtěl si zmrzlinu brát nahoru, trochu se bál, že by ji někde vyklopil – na to byl expert – a odmítal panu Krausovi zničit světlounké povlečení nejtmavším možným druhem čokoládové. Už když se blížil k lednici, pomaloučku a potichoučku, těšil se jako malé dítě na Vánoce. Byl na zmrzlině prakticky závislý a neměl ji už tak dlouho…

Vytáhl si i lžíci, otevřel vaničku. Tiše, tak tiše, jak jen dovedl, se přesunul k pohovce. Možná kdyby to nebylo poprvé po dlouhé době, co si svou pochoutku zase dopřává, věnoval by víc pozornosti svému okolí. Možná by si pak všiml podezřelého klubíčka klidně na pohovce oddychujícího. Jenže on si nevšiml. Posadil se přímo na svého nadřízeného.

Vše, co se dělo pak, se odehrálo ve velmi rychlém sledu. Pan Kraus sebou trhl, vylekaný, a na to konto sebou trhnul Eda, zapištěl a vystřelil z gauče. Ruce u toho zvedl nad hlavou, což byl patrně instinkt, krabice mu u toho ale vyklouzla a dopadla přímo na muže, lépe řečeno na jeho hlavu. Eda zatím zavrávoral a spadl na zadek kousek od pohovky, ruce a pyžamo také částečně zašpiněné čokoládovou zmrzlinou.

„Pane Krausi? Já si vás nevšiml! Promiňte, promiňte, já…,“ nedořekl, jelikož v tu chvíli se mu povedlo nahmatat velkou lampu stojící vedle pohovky a rozsvítit ji. Zrak mu padl na muže, celého umazaného zmrzlinou.

„Ježiši! Promiňte!“

Prvotní instinkt, pochopitelně, byl přijít za ním a pomoct mu. Nečekal ale, že krabice, v tu chvíli prázdná – celý její obsah měl muž na hlavě a klíně – už leží na zemi, zakopl o ni a spadl přímo na něj, do vší té zmrzliny. Aby toho nebylo málo, zamotal se do deky, z níž se muž snažil vymotat, a nešikovně jeho i sebe strhl na zem. Ležel teď na zádech, pan Kraus, stále ještě v šoku, na něm.

„Promiňte!“

V Damianovi by se krve nedořezal. V první sekundy vůbec netušil, jaká apokalypsa se na něj navalila. Cítil mazlavou studenou hmotu snad na každém kousku těla a snažil se jí co nejrychleji zbavit, čímž ji ještě více po sobě i po okolí rozmazával. Šok, který cítil, mu zastavil srdce, ale přes to všechno vyskočil a otřeseně se snažil prohlédnout šero, které v pokoji panovalo. Zhluboka se nadechl, ucítil vůni čokolády, a když si olízl rty, konečně pochopil, čím ho ten nešťastník ohodil.

„Petiško!!! Zastřelím vás! Hned poté, co dáte můj pokoj do stavu, ve kterém byl ještě před minutou. Pane bože! Tohle se prostě nemohlo stát! Nemohl byste zůstat jen u rozlitých káv?“ láteřil, když viděl tu hrůzu, kterou tmavá čokoláda všude natropila. Temné fleky byly všude okolo nich. Světlá deka i pohovka vypadaly, jako by si je někdo spletl s toaletou. „Jestli ta deka nepůjde vyprat, pořídíte mi novou. Měl jsem ji rád. Hodně rád.“

Svlékl si pyžamové tričko a pádil do koupelny. „Až se vrátím, chci ten pokoj vidět ve stejném stavu, jako byl večer, a modlete se, abyste tu čokoládu dostal i z pohovky!“

Eduard věděl, kde má Damian úklidové prostředky, a tehdy, když čekali návštěvu, jeden malý flíček čistil jak z pohovky, tak i z běhounu, který byl poblíž krbu. Tam se naštěstí zmrzlinová tragédie nedostala a z kachlí a stolu ji lehce uklidí, ale na tu sedačku byl opravdu zvědavý. Možná by si během pobytu téhle chodící tragédie měl koupit tmavý nábytek i koberec.

Když se na sebe podíval do zrcadla, pobaveně se ušklíbl. Vypadal jako nefalšovaný čert. Nemohl se na něj zlobit! Prostě nemohl. Tomu klukovi se stávají tak neuvěřitelné věci, že ho člověk snad ani litovat nemůže. Měl by napsat knihu – rozhodně by se z ní stal bestseller a kritici by ji pohaněli, že není reálná. Deku, kterou měl s sebou a již chtěl původně nacpat do pračky, nakonec vložil do velkého pytle s tím, že čistírna si s těmito skvrnami poradí líp. Půjde tam s ní ale Eduard. Nerad by se potkal se znechuceným pohledem té ženštiny za pultíkem, která by si zcela jistě myslela, že na ní prováděl nějaký nechutný fetiš se stolicí.

Olízl se, ta zmrzlina byla zkrátka výborná. Pokud nálet na mražák byl Eduardův první, měla by tam ještě jedna vanička být. Chutnal sladce, voněl sladce a dostal na ni chuť. Rychle se osprchoval. Po únavě nebylo ani památky, přestože adrenalin už dávno klesl a on byl klidný. A mlsný.

Vyšel z koupelny v županu a protřepával si vlasy, aby je zbavil největší vlhkosti. Stejně by s mokrými nemohl do postele, ráno by byl jako beran – černý. Čert, i přestože už by neměl čokoládovou zmrzlinu na tváři. Uvědomil si se zděšením, že zítra je Mikuláš. Musí zajet za Eliškou a ostatními dětmi, jako každý rok… Ale kde letos sežene tak narychlo anděla, to netušil. Helena, která jím byla pravidelně, mu už před pár dny s politováním sdělila, že to tentokrát nezvládne.

Lehce se pousmál. Jednoho viděl před sebou, skloněného nad pohovkou. Nejspíš dal na jeho slova a tiše se modlil, aby ten sprej, který má vyčistit každou skvrnu, fungoval.

„Edvarde!“ řekl přísně a mladík se napřímil, čekaje nejspíš další láteření. „Potřebuji na zítřek anděla a vy jste jediný možný kandidát. Za tuto katastrofu mi to nemůžete odmítnout!“

Eda pootočil hlavu, čekaje, až mu jeho šéf ten požadavek vysvětlí. Nechápal. K čemu anděla? Anděla strážného? To bylo tak to jediné, co jej napadalo.

„Bude Mikuláš,“ vysvětlil mu muž, když viděl, že Eda tápe. Ten na něj i přesto ještě chvíli tupě hleděl, málem se tázaje, k čemu mu u toho byl anděl. Pak se rozzářil. Ach tak!

„Budu moc rád! Kam půjdeme? Musíte mi akorát říct, co mám dělat. Nikdy jsem to nedělal,“ připustil. Aby byl upřímný, vlastně to ani nikdy pořádně neviděl. Holandský Mikuláš byla postava přes rok pobývající ve Španělsku, která na svůj svátek připlouvala na veliké lodi do holandských ulic. Na saních pak roznášel dárky, které do domů nosil jeho společník, černý Petr. O žádném andělovi v celém tom konceptu nebyla ani zmínka a byl to v podstatě jediný Mikuláš, jakého v životě slavil. Když přijel do Čech, viděl Mikulášskou trojici prvně – byl už příliš starý, aby se ho to týkalo. Matka mu tehdy, když se jí tázal, nezaujatě sdělila, že tak se onen svátek v Čechách zkrátka slavil, a když to později zkoušel i vyhledat na internetu, stránka mu vyplivla v podstatě to stejné. Nebyl si jist, co přesně se od něj jako od anděla očekávalo, jak se taková postava měla chovat ani co přesně dělala.

„Běžte se vysprchovat, já vám pak všechno povím. Když už jste mě probudil, budete nucen se mnou ponocovat, protože já teď nebudu schopný usnout,“ vyčetl mu Damian, ale jízlivost mu do hlasu neprosákla.

Eduard odběhl do své koupelny a Damian se trochu nedůvěřivě zadíval do mrazáku. Vážně počítal i s tou variantou, že tam tu zmrzlinu nenajde. Na druhou stranu však věděl, že všechno, co si Eduard od něj vezme, další dny zase nakoupí, ačkoli mu Damian řekl, že to není nutné. Měli by se domlouvat, co kdo nakoupí, nebo lépe – jezdit do supermarketů společně. Neviděl důvod, proč by se měl Eduard tahat s těžkým nákupem hromadnou dopravou. Nenabídl mu to však, a tak to pochopitelně Eda takto dělával. Končíval vždycky dřív, Damian si proto neuvědomil, že to pro něj musí být mnohdy dost složité. Měl by si víc všímat věcí kolem. Nikdy se však nenacházel v situaci, jaká nyní nastala, a celé soužití s někým takovým, jako byl Eduard, pro něj bylo nové.

Co o něm vlastně věděl? Jaké musel mít dětství, když se nedokázal orientovat v běžném sociálním životě? Pravděpodobně dost mizerné. Matka se o něj nestarala už v raném dětství a nejspíš mu i upírala běžné radosti, jako byl Mikuláš. Vůbec by se tomu nedivil, když svého syna dokázala okrást hned ve chvíli, kdy dostal své první výplaty. Jak asi Eduard trávil Vánoce? Pocítil silnou touhu mu je udělat pěkné. Vynahradit mu všechno, o co přišel jako dítě. V tu chvíli si s tupou bolestí uvědomil, že i on přišel o mnohé. Ale Mikuláše přece jen párkrát zažil, ačkoli se nad naivitou tohoto svátku podivoval už jako školkové dítě. Později už ho babička tohoto ušetřila, protože nechtěla svému miláčkovi Viliamovi kazit zážitky. Damian o to ani nestál. Ale Vánoce měl rád. Vždycky byly krásné. Trávili je každý rok na farmě s vyzdobeným okolím domu. Jedině v období okolo Vánoc ho děd nechával na pokoji a on se tam mohl od Lidky učit péct a připravovat vánoční, ale i jiná jídla. Po večerech pak s babičkou hrávali koledy, ona na klavír, on na cello a většinou s nimi svátky trávili i rodiče, které si po celou dobu silně přivlastňoval jeho sobecký bratr. Damianovi to nevadilo, stejně si s nimi neměl co říct. Neměl by vzpomínat… Bylo to zbytečné. Nicméně usoudil, že Vánoce by si mělo užít každé dítě, a Eduard jím byl dodnes.

V rychlosti udělal dva zmrzlinové poháry – odmítal jíst jako barbar přímo z krabičky. Na chvíli se zarazil, ale potom nalouskal pár vlašských ořechů a notnou dávku posekaných nasypal na Eduardovu porci. Tohle by ho zabilo. Raději si pořádně umyl ruce i nůž a spokojeně se s oběma poháry přesunul na huňatý koberec ke krbu. Ještě jednou přiložil a spokojeně se zadíval do plamenů. Znovu si uvědomil své netradiční chování. Kdyby ho někdo v noci vzbudil takovým krajně nepatřičným způsobem, dotyčného by rozhodně zaškrtil, rozčtvrtil a kusy hodil psům. Eduardovi za to ještě připravil pohár – dokonce i s ořechy.

Nedlouho nato sešel Eda ze schodů. Neměl už žádné další pyžamo, vzal si ze svého pokoje jen jedno, a tak měl na sobě kraťasy a vytahané, ač stále elegantní tričko Damiana Krause. Ona tmavě červená látka, kterou mu znárodnil, mu přitom visela na ramenou, byl v ní ještě hubenější a zároveň jaksi zranitelnější, menší. Jen trošku.

„Pane? Já už nemám pyžamo, nevadí, kdybych si půjčil…,“ zvedl hlavu, všímaje si pochoutky v Damianově ruce. Zapomněl všechny myšlenky a rozzářil se v očích i v celém obličeji. Vypadalo to výborně, vonělo to výborně, a když si všiml i oříšků, které by si sám nedal, jelikož by se neodvážil si je sám sekat – byl příšerně nešikovný – málem začal slintat.

Damian jen přikývl. Bylo mu to jedno. Měl oblečení dost.

„Vy jste úžasný!“ vyhrkl blondýn nadšeně, když jej spontánně objal kolem krku a krátce se k němu přivinul. Hned vzápětí se odtáhl.

„Promiňte, já nechtěl. Teda, chtěl, ale vím, že vy jste nechtěl,“ pokusil se obhájit a převzal si od něj pohár. Jiskřičky se z jeho očí nevytrácely. Líbilo se mu muže objímat a cosi jako by jej k tomu táhlo a nutilo jej dělat to znovu a znovu, přestože by neměl.

„Ale úžasný jste pořád.“

Damian si povzdychl.

Jo, úžasný, ale je mi to platné jako mrtvému zimník – pomyslel si a přistrčil před něj jeho porci mlsání, kterou chytil ve chvíli, kdy se ta blonďatá vichřice k němu přitiskla. Byl tak nějak smířený s tím, že jeho béžový běhoun, na kterém seděl, nejspíš dlouho čistý nevydrží. Za jeden večer však stačilo, že byla čokoládou pokřtěná sedačka.

Eda si složil nohy do tureckého sedu, usazuje se vedle svého společníka. Tričko se mu při tom ochotně sváželo, poodhaluje hned kousek levého a hned pravého ramene. Nechal ho nakonec, jak bylo, mohlo mu to být jedno.

Pravda byla, že Damian si jeho objetí a drobné doteky užíval. Tak trochu masochisticky, ale přesto. Koutkem oka si povolil pozorovat světlou, téměř sněhobílou pokožku obnaženého ramene. Byl tak útlý, vystupovaly mu kosti a Damian měl chuť mu dát i svou porci jen proto, aby ho trochu vykrmil. Chtěl se ho dotknout, chtěl ten kousek kůže pohladit a zjistit, jestli je opravdu tak hebká, jak vypadá.

Eda si nacpal do pusy lžíci plnou zmrzliny, načež se zašklebil, jelikož měl pocit, že mu zmrzne mozek. Klasika. S očekáváním se na muže zadíval, zvědavý, co mu o jejich programu poví.

Damian si promnul dlaně a chytil do obou rukou pohár se zmrzlinou. Obočí se mu svraštila a mezi nimi se mu vytvořila vráska. Byl rád, že se Eduard věnuje svému poháru a nepozoruje ho.

Pokoj byl temný, jediné světlo vydával oheň, jehož plameny pomalu slábly a podbarvovaly atmosféru noci do tajemna. Vnímal to jen Damian? Nejspíš ano. Eduard dál seděl a mlsně vyškraboval zbytky lahůdky. Kůže mu zezlátla stejně jako rozdivočené prameny světlounkých vlasů.

Najednou zavládlo ticho. Ustalo cinkání lžičky o sklo a jediný zvuk vyplňující místnost bylo praskání dřeva.

„Proč nejíte?“ zeptal se Eduard.

Damian zamrkal a shlédl na svou porci, která se pomalu rozpouštěla.

„Mám to takto raději…,“ zamumlal a pustil se do jídla. Raději zaměřil svůj zrak na poskakující plamínky. Eduard jej rozptyloval, a ne poprvé si uvědomil, jak je mu v jeho společnosti dobře. I přesto, že měl jeho vinou na hlavě vaničku se zmrzlinou a bylo skoro půl druhé v noci.

„Každoročně navštěvujeme s Radimem Morávkem a Helenou v předvečer Mikuláše jeden dětský domov. Jak jistě víte, Helena má teď starostí nad hlavu a já jsem tím pádem přišel o druhého parťáka. Proto verbuji vás. Jste ideální jak zjevem, tak i povahou. Anděl je zkrátka hodný, je protikladem čerta, který dětem hrozí peklem, pakliže zlobily, a anděl má pak za úkol je uklidnit, aby mohly v klidu spát. Tak to vidím já. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit dle své vůle a povahy. Jen bych byl rád, kdyby se děti nedozvěděly, že čert drobí, to by byla moje pekelná autorita v háji a ony by zase celý rok zlobily,“ pokrčil rameny Damian, zvedl se a odnesl prázdné sklo do kuchyně. „Dělat anděla je těžké, ale pro vás to bude hračka. Myslím, že si to užijete. Ale řekněte mi, vy jste to nikdy jako dítě nezažil? Přece aspoň ve školce jste je musel zažít…“

Eda se zatím položil na záda na huňatý běhoun, pozoruje divadlo stínů, které mu na stropě utvářely plameny. Damian se po chvíli posadil vedle něj. Měl výborný výhled do jeho obličeje. Muž to nekomentoval, ačkoli se tak trochu zdálo, že by si sám na zem nelehl ani za nic.

„Tedy, s vaší čertovskou identitou se na mě můžete spolehnout,“ zazubil se mladík, čímž zopakoval známou hlášku Tomáše Holého z Jak dostat tatínka do polepšovny a moc důvěryhodnosti si tím nepřidal. „Budete skvělý čert. Hodíte se na to. Jste spravedlivý, a to čerti být musí, co jsem tak pochopil. Zvláštní úloha, ale sedí k vám. Čert bere do pekla jen zlobivé děti. Musí tedy být do jisté míry dobrý. Jestliže anděl uklidňuje tak nějak všechny, má svou úlohu snazší. Ačkoli je pravda, že každý si zaslouží nějakou naději. Bez ohledu na minulost,“ odtušil, prohlížeje si onu plameny osvětlenou tvář. Damian Kraus byl vážně krásný muž. Kdyby Eda uměl kreslit, nakreslil by ho. Chápal, proč se lidé snažili v minulosti navzájem se zvěčňovat. Kdyby si on měl vybrat, kdo by si to zasloužil, byla by to tato tvář.

„Co se mě týče… To je složitější. Víte, já do školky tak nějak chodil-nechodil. Ne že bych nechtěl, jako dítě jsem ale byl docela často sám – myslím jako úplné dítě – protože jsem nikdy neměl ani sourozence, ani nikoho takového, a najednou se dostat mezi další bylo docela děsivé. Ne že bych se s nimi nechtěl seznamovat, chtěl jsem. Vážně jsem chtěl, bylo mi pět a byl jsem nadšený. Jenže to nešlo úplně tak, jak byste si asi představoval. Učitelky mě moc nemusely, byly ze mě nešťastné. Nemám jim to za zlé, byly to hodné ženy. Jen nevěděly, co si se mnou počít. Snažily se nějak mě přimět poslouchat a zapojovat se a já se jich tak trochu bál. Moc jsem tam chodit nechtěl. Často jsem dokonce utíkal, ač to asi bude znít hloupě. Při podobných akcích tím spíš,“ vysvětlil tiše. Už ho to dávno nemrzelo. Ani tehdy to nebyly vyloženě bolestné vzpomínky, jen byl zmatený, a to v průběhu let odeznělo. Bylo mu ale líto, že se tehdy nesnažil o něco víc. Kdyby se snažil, učil by se mezilidským vztahům pomalu a postupně spolu s ostatními. A pak, eventuelně, by s nimi dovedl držet krok.

„Povězte mi také něco, prosím. Něco o sobě. Řekl jsem vám už spoustu věcí, vím zcela jistě, že jste si utvořil obrázek. Máte na to hlavu, je to pro vás nutnost. Mně ale neříkáte nic. Chtěl bych vás trochu znát.“

„A co byste chtěl vědět?“ zeptal se jej Damian. Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že váhá. Tedy, lépe – že nechce odpovědět na všechny otázky, že tu odpověď neslibuje, zatím. Eda tušil, že ji nebude chtít poskytnout na nic z toho, co by rád věděl. Něco jej napadlo.

„Půjdete za mnou?“ natáhl k němu ruce. Bylo to přesně něco, co muž slyšet nechtěl. Hleděl na něj s kapkou zděšení.

„Prosím, prosím,“ zadíval se na něj Eda psíma očima a natáhl k němu ruce. „Je tu čisto, nedávno jsem tu uklízel, a je to moc hezké.“

Chytil jej za ruku a zatáhl za ni. Nepředpokládal, že by měl takovou sílu, aby Damiana přetáhl násilím, spíš se muž sám nechal, jelikož byl tak nějak smířen se situací. Hlavy měli nedaleko od sebe, a tak ji Eda natočil, aby si svého nadřízeného prohlédl. Pak se zase zadíval nahoru. Usmál se.

„Vidíte ty stíny?“ zeptal se, aniž by bral v potaz, že to bylo naprosto samozřejmé.

„Vždycky jsem chtěl s někým pozorovat hvězdy. Nedostal jsem se k tomu. Tohle je ale podobné,“ nadhodil jemně a ukázal nad sebe, na zvláštně zakřivenou linii tvořenou světlem. „Znáte ten příběh o lidech odsouzených strávit celý život v jeskyni? Byli svázaní tak, že se nemohli pohnout, hlavu natočenou jen na jednu stranu, a to směrem ke zdi. Za nimi hořel oheň. Celý život, od mala, tak pozorovali jen a pouze stíny lidí, zvířat, kteří za nimi chodili, a mysleli, že to je svět. Že nic dalšího za tím vším není. Jeden z nich se jednoho dne probudil a zjistil, že je rozvázaný. Utekl. Byl naprosto zděšený, šokovaný, překvapený, protože všechno, co znal, bylo najednou jiné. Stvůry, které oheň udělal děsivě velikými, byly třeba úplně maličká zvířátka. Poznal svět, zvykl si na něj. A když se vrátil, chtěl osvobodit i své spoluvězně. A ti se odmítli té jeskyně vzdát. Mysleli, že nic dalšího mimo to, co znají, není, že nic lepšího není a zároveň že svět kolem je hrozivý tak, jak to vídali. Nechtěli se vzdát něčeho, o čem se přesvědčovali tak dlouho.

Myslím, že i vy jste v takové jeskyni. Nezlobte se, to není nic proti vám. Každý v ní jsme, v něčem. Naše hlava je naše jeskyně. Možná proto se přirozeně bojíme šera a stínů. Protože víme, kolik toho dovedou skrýt. Co bych ale chtěl říct je, že do takové jeskyně se člověk dostává už v útlém dětství. Kdyby vás tam někdo svázal teď, už se nenecháte. Kam tím mířím – ani vy jste nemohl mít úplně snadné dětství, vidím to na vás. Vím to. Chtěl bych vědět, co vás utvářelo. Lidé se s podobnými věcmi svěřují neradi, zejména když už podvědomě tuší, že jejich příšery ve skutečnosti nejsou tak děsivé, jak vypadal jejich stín. Společnost má pak tendence se takovým příšerám smát. Slibuju, že já se smát nebudu,“ nadhodil, hlavu už zase natočenou směrem k němu. Celé to byla metafora, doufal ale, že byl pochopen. Hleděl kamsi do něj, skrz jeho oči, a čekal, co mu Damian řekne. Kdyby mohl, nakláněl by hlavu na stranu. Také už si z jeho chování odvodil mnohé. Toužil jej znát víc.

Damian si podložil hlavu rukou a natočil se k němu. Mlčky pozoroval jeho řasy i plné rty, které v třepotajícím se světle ohně vypadaly snad ještě sytěji rudé než jindy. Jeho společník byl klidný a uvolněný. Damian věřil tomu, že kdyby nepromluvil, Eduard by byl schopen u hřejivého tepla usnout. Netušil, co by mu měl vyprávět. Nechtěl se mu svěřovat se svými nočními můrami, ačkoli mu věřil, že by se mu nesmál. Dokonce věřil i tomu, že by u něj nepozbyl respektu. Přesto se nedokázal odhalit až na kost. Nebyl ani důvod. Nikdy nebyl sentimentální a nikdy se nesvěřoval rád. A tohle sentimentalitou už hodně smrdělo. Leželi u krbu, byla hluboká noc, a on se měl zpovídat téměř cizímu člověku s něčím, z čehož mnohé nevěděla ani jeho bývalá žena…

„Narodili jsme se s Viliamem jako nechtěné děti.“ Možná to nebyl ideální začátek vyprávění, protože viděl zděšení v Eduardově obličeji. „Ne, nelitujte mě, tohle mě nikdy netrápilo. Babička – Magdalena se nás ujala v podstatě hned po narození. Rodiče neustále cestovali po světě a nijak o nás tehdy a ani později nejevili zájem. Já jsem to přijal jako fakt a nikdy jsem je jako rodiče ani jako autority nebral. Jsou to pro mě cizí lidé a nemyslím si, že bych o něco přišel. Vyrůstal jsem tedy v rodině právníků, kde se případy probíraly snad i u nedělního oběda. Děda brzy, velmi brzy poznal, že je ve mně potenciál stát se jeho nástupcem. Už jako hloupé dítě jsem všechny dirigoval s přirozenou elegancí a logicky jsem se začal zajímat o jeho práci. Děd mi dokonale vyšlapal cestičku, učil mě a vedl, pomáhal, ukazoval…,“ odmlčel se. Víc vědět nemusel. Damian si svědomitě hýčkal své kostlivce a nemínil se o ně dělit.

Eda na moment sklopil oči. Tak trochu chápal, co přesně znamenala ona vyšlapaná cestička. Potenciál stát se nástupcem advokáta, ano, to v něm přece viděli také. Už od dětství byl předurčený následovat svého otce, od dětství ho do toho matka tlačila a nikdy nepřestala. Formovalo to jeho život. Samozřejmě se jako dítě zajímal, chtěl svého otce znát, a práce byla tak to jediné, přes co jej skutečně poznat šlo. Jeho chůva se tehdy pokusila zjistit o něm co nejvíc informací a po večerech si vyprávěli o jeho činech – těch známých, publikovaných veřejnosti – a bavili se přemítáním, jaký to asi byl muž. Dítě udělá cokoli, aby poznalo své opatrovníky, tím spíš, pokud se u jejich stolu neustále mluví o práci, jak Damian zmiňoval. Protože je zoufale nechce ztratit. A oni vědí, jak tuhle touhu využít. Právníci na to byli podezřele dobří.

„A co váš bratr?“ zeptal se pak. Vzpomněl si, jak sám toužil po sourozenci, den za dnem. Muselo být tak krásné mít aspoň jednu jedinou duši, která na tom byla jako on. Která zrovna studovala, rozhodovala se, kam povedou její kroky, trápila se láskou… Duši, která také nerozuměla dospělému světu.

„V tom potenciál pracovat jako advokát nebyl?“ Moc by tomu nevěřil. V Edovi taky nebyl. Kde byli ambiciózní rodiče, případně prarodiče, tam se potenciál našel, i kdyby mu dítko utíkalo sebedovedněji.

„Jste dvojčata, takže jste museli být neustále všude spolu. Ve školce, ve škole, v pokoji. I tyhle věci jste museli dělat spolu. Proč nepracuje ve firmě? Nechci tvrdit, že by měl mít polovinu vašeho křesla – teda, asi bych to i tvrdil, ale mám trochu pocit, že by vás to mohlo naštvat, vzhledem k vaší reakci, když jste s ním minule mluvil, a já bych vás naštval nerad. Tak tedy, proč nepracuje pro vás, třeba jako zaměstnanec? Já vím, že jste tvrdil, že je to sobecký parchant, ale takový se přece nikdo nenarodí. A vy jste s ním vyrůstal den co den. Jestliže ho něco změnilo, musíte vědět, co to bylo, ne?“

Damian se zamyslel a nepřítomně se zadíval kamsi za Eduarda, jako by ve tmě pokoje hledal odpovědi.

„Kdysi jsme byli s Viliamem dobrý tým – ještě ve školce. Máte dobrou představu o tom, jak na sobě lpí jednovaječná dvojčata. Děti nás moc neměly rády, snad proto, že nám záviděly. Často nás odstrkovaly, že vypadáme jako cikáni, a později jsem si uvědomil, že se nás možná i bály. Já jsem roztržky řešil ústně, on pěstičkama. Nic to neměnilo na tom, že jsme byli každý úplně jiný. Já jsem byl rozvážný a dokázal jsem vymámit z jalové krávy tele, Viliam zbrklý a dělal neuvážené věci. On nejraději venku lezl po stromech, jezdil na poníkovi, běhal po Klánovickém lese. Já na druhou stranu o toto nemíval velký zájem a raději jsem seděl nad knížkami. Nejdřív obrázkovými encyklopediemi, jakmile jsem se naučil číst, četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, samozřejmě knihy úměrné věku. Opravdu jsem v pěti nedával Dostojevského, Melvilla nebo Poea.

Čím jsme byli starší, tím víc nás tyto odlišnosti rozdělovaly. Nakonec jsme se s dědem odstěhovali z farmy do bytu v centru. Viliam zůstal v Horoušanech s Magdalenou. Abyste mi rozuměl, to já jsem chtěl odtamtud pryč. Nebavilo mě to na vesnici, kde neměli ani knihovnu, ve třídě byli všichni hloupí – tenkrát, pro mě, jistěže tam bylo plno chytrých dětí, ale většina měla stejné zájmy jako bratr, nebo seděli u počítačů a hráli hry. Já… nechtěl jsem jimi pohrdat, ale cítil jsem se tam svázaný, divný. Chtěl jsem pryč, do města. Tušil jsem, že se tam ztratím, že si mě nikdo moc nebude všímat. Děd mi našel soukromou základní školu, která se věnovala nadaným dětem. Tam jsem si najednou přišel úplně normální, ačkoli to první půlrok pro mě bylo neskutečně náročné. Byl jsem zvyklý se flákat po dva roky základky, na kterou jsem chodil v Jirnech. Tato škola na mě měla najednou mnohem větší nároky, ale byl jsem tam šťastný. Další velmi příjemná věc byla, že jsem měl obrovskou knihovnu jen přes cestu. S bratrem jsme se pak viděli zřídka, vím ale naprosto jistě, že neměl zájem o právničinu, a i kdyby měl, nikdy by mě jako svého šéfa neuznal.“

Eda odtrhl pozornost od stínů i plamenů, otočil se na bok, celým tělem se tak přibližuje ke svému společníkovi, a nepatrně pokrčil nohy, hlavu si podkládaje paží. Damian měl jeho plnou pozornost. I on se na něj otočil, hleděli si do očí.

„Neříkáte mi všechno,“ poznamenal Eda tiše, ale vcelku jistě. „Musíte být dobrý právník, pane Krausi, velmi dobrý. Chtěl bych vás někdy vidět u práce, tedy, u soudu. Ale zapomínáte, že já byl tehdy u toho, když jste se s bratrem bavil. Nenávidíte ho, víc než koho jiného, a on to má podobně. Odloučení vždy udělá své, dokonce dovede zničit krásné vztahy, ale nevzniká v něm nenávist na život a na smrt. Na tu je potřeba víc. Dobrý tým by se snažil zůstat při sobě. Ať už jste byli odlišní, nebo ne, jste bratři, vy jste byl ochoten se za vás dva pohádat a on poprat.“

Měkce se usmál. Bylo mu jasné, že z tohoto víc nedostane.

„Třeba mi to někdy řeknete. Rád se to od vás dozvím. Jste zajímavý člověk, pane Krausi – výjimečný právník, a přesto ještě daleko lepší osobnost. I když nečtete. Ačkoli tu knihu, co jste mi věnoval, byste dočíst mohl. Mám ji nahoře, rád vám ji někdy půjčím,“ poznamenal spíš tak mimochodem. Pousmál se, natáhl se a odsunul muži vlasy z obličeje. Nepatrně prsty pohladil jemnou kůži.

„Lidé vás respektují, protože vidí, že jste úžasný. Nedovedete si představit, jaký obdiv byste vzbuzoval, kdybyste sám v sobě viděl víc než jen svou práci. Neměl byste zapomínat, že můžete daleko víc. Nechápu vaši ženu. Kdybych já byl s vámi, jen tak vás neopustím. Jste přesně takový, jaký by manžel měl být.“

Damian si téměř neslyšně povzdychl. Neucukl, když se jej Eduard opět dotýkal – něžně a důvěrně. Nedodržel slovo a Damian zjišťoval, že je to pro něj téměř bolestivé. Z Eduardových slov čišela náklonnost, něžnost, u každého jiného by to byl znak touhy se sexuálně sblížit. V jeho očích ale viděl, že tomu tak není.

„Ale nejste se mnou," řekl téměř vyčítavě, „idealizujete si mě. Kdybyste se mnou žil, pochopil byste, že to není jednoduché. Nebyl jsem dokonalý manžel a jedno vím naprosto jistě – jsem tuctový, nezajímavý, nudný člověk. Jediné, co na mně může někoho lákat, jsou peníze. Nic zvláštního jsem nedokázal. Jako člověk jsem uzavřený a fádní, nehledejte ve mně nic speciálního, nenajdete to. Lidé mě respektují jenom proto, že je dokážu vytáhnout z problémů. Milenky pak proto, že nejsem lakomý… Měli bychom jít spát, přestože ráno pojedeme později. Pokud si dobře pamatuji, první schůzku mám na desátou.“