Macek – 12. Pěst

Můj mega plán „brod“ zatím jel jak po drátkách. Do kamrlíku jsem si postupně natahal věci. Byla tam taková stará skříň, všechno jsem si vytřel a vyčistil. Jsem taky nějaká uklízečka, ne? Použil jsem i bedýnky. Některý byly stejný, tak jsem je slepil čtyři nad sebe a zepředu je prořízl, takže to byl takovej regálek s dvířkama. Provizorní, ale na spodky to stačí. Vzadu jsem našel nějakou desku, položil jsem to na bedýnky a byl z toho stolek. Jako na tu bídu se musím poplácat po rameni. Měl jsem z toho radost.

Spaní bylo horší. Magda mi půjčila nějaký deky a karimatku. Udělal jsem si z toho v rohu takový ležení. Dospod jsem dal dost kartonů, nahoru karimámu a ty deky. Když to sroluju, snad nikdo nepozná, že tu někdo spí. Ale je to furt zem, není to postel. Bude mi asi dlouho trvat, než si na to zvyknu. Ale dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat.

Musel jsem taky vychytávat hygienu. Štěstí při mně stálo v několika věcech. Za prvý, o úklidovku ani o kamrlík se nikdo moc nestaral. Nikdo neměl tendenci tam něco kontrolovat. Akorát tam nebyl klíč, takže jsem měl obavu, aby tam někdo přece jen nezabloudil. Další štěstí byla lednice, moc toho nenakupuju, ale hodí se to. Lednice je v kuchyňce pro všechny. Vlastně celá kuchyňka je oukej. Další štěstí bylo, že když jsem nezakódoval, tak to nikomu nepřišlo divný. Teda doufám, že se to někde neukazuje. Ráno jsem tam jako už byl, a tak si všichni mysleli, že jsem přišel první. Že jsem si chvíli předtím čistil u umyvadla zuby, to už nikdo nevěděl. Nesmím teda zaspat, to by byl konec. Večer tam zas jsem a uklízím. Počkám, až všichni odejdou, a voilà, je to moje X+1. Vymyslel jsem to i s prádlem. Bude ze mě pradlenka Madlenka, ponožky a spodky si přežmouchnu holt v umyvadle a ostatní pořeším… nějak. V úklidovce je taky umyvadlo, výlevka a dal jsem si tam šňůru na prádlo.

První noc v mým novým bejváku byla trochu bezesná. Spíš jsem čuměl do stropu, několikrát jsem byl číhat, když jsem slyšel divný zvuky. No divný, prostě jiný prostředí a nejsem na ně zvyklej. Zato jsem zvyklej spát nahatej a poprvé jsem si ani neuvědomil, že tam běhám nahatej. Ráno jsem vstal, jako když mě proženou mlátičkou, ale rozhejbalo se to.

René si na mě vzpomněla a volala mi, ještě než odjela.

„Ten magor se normálně se mnou začal hádat, jestli jsem se učila, nebo ne! Chápeš to? Kámo, já mu řekla všechno a on nebyl vůbec spokojenej. Začal se na mě vysírat, že jsem se na to ani nepodívala. A já v tom ležela snad celej tejden. Na toho si dej pozor, je podlej! Hele kolik máš zkoušek?“

„No chtěl jsem jít na Hadra, ale nestihl jsem to. Takže nic moc.“

„Liáno, zaber trochu! Zdá se, že to docela flákáš!“

To už jsem jí neříkal, že ve škole to teď pro mě není důležitý. I když trochu se ještě posnažím. Vedoucí z koleje mi poslala na mail info ohledně toho stýpka. Musím si to zkusit vyřídit. Sehnat nějaký papíry a poradit se na studijním. Zdá se, že je to zas na dobrý cestě, tralala tralala.

Karlos začíná uvažovat, že se na Romana fakt vykašle. Bude to mít těžký se s ním domluvit, ale držím mu pěsti. A sobě taky, protože když se z baru vracím, tak jdu do tiskárny nad ránem a musím zas odkódovat. Jestli to jednou udělám blbě a budu muset volat panu Ondrovi, tak jsem KO. Taťka je z toho taky nervózní. Prej musím bejt extra opatrnej.

Taky jsem volal doktorce Bláhový. Zatím setrvalý stav, ale nic se prej nehorší. To mě moc nepotěšilo, ale mám bejt prej trpělivej. Trpělivej jsem a ještě unavenej. Hoooodně unavenej. Protože po šichtě v baru jsem se na koleji vyspal. Tady musím vstát dřív, než někdo přijde, a jít dělat. I když se občas zašiju. Jdu jako do školy a vlezu si do kamrlíku a natáhnu se. Ale není to ono. Pak zas jako přijdu a jdu dělat. Zatím to funguje a mám připravený odpovědi na všetečný otázky.

Musel jsem dost zvostra volat Amíkům, protože na mým účtu se objevila částka, která vím přesně, od koho byla. Byl jsem vzteklej. Nejsem žádnej chudák a nestojím o nějaký litování, to fakt ne!

„Marťas, neser mě, hned ti to vrátím. Já neb…“

„Kili, brzdi. Kdybych nemohl, tak ti to nepošlu. A sereš mě ty! Nech si prosím aspoň trochu pomoct. Hele vrátíš mi to, až bude čas. Třeba za chvíli budu pod mostem já. A jak je?“

„Na hovno, bolí mě záda. Jinak to jde, zvyknu si. Hele ten můj manévr zatím drží. Řekni, že jsem geniální!“

„Tos byl dycky, držím palce. Snad tě tam nevyhmátnou, a když, tak co. Nic hroznýho to není.“

„A co u vás? Stejská se vám po mně?“

„Paráda vůbec se nám odtud nebude chtít. Je to všechno free. Peníze dobrý, práce dobrá, super. Liáno, stejská, moc. Stejská se mi po tom čase na základce a na střední. A to už se nevrátí, to jsme byli spolu každej den. Všichni, i s Terkou. Hodně jsme o tom mluvili, prostě škola skončila… Hele zase se budem vídat, neboj. Měl by sis někoho najít, abys na všechno taky nebyl sám. A já vím, že to dáš, protože s nějakým blbounem bych se nekamarádil, hahaha!“

Ondra

Teda novej rok a už jedeme zase fofrem jako o závod. Zakázka se povedla a máme celkem dobrý vyhlídky. Všechno funguje, až se mi to zdá podezřelý. A taky, že jo.

Volal mi zákazník, že jsme jim natiskli letáčky na jiný papír. Dohledal jsem si všechny papíry, tisknul to Franta. Byl jsem vzteklej do běla, je to nový zákazník, velká zakázka a vypadalo to i na dlouhodobou spolupráci. Klient mi říkal, že odcházejí od původní tiskárny kvůli nespolehlivosti. A tohle je první dodávka pro ně. Do prčic! Takže jsem nás vychválil a hup, je to blbě. Super.

Vletěl jsem do haly a štěknu na Toma:

„Pojď se mnou!“

Jdu rovnou k Frantovi a ukazuju mu zakázkový list a vzorek výtisku.

„Co mi k tomu řekneš?“

„No co? Co je?“

„No je to blbě, blbej papír! To nevidíš, nebo co? Tady máš na zakázkovým listě papír C20 a na cos tisknul?“

„Aha, hmmm, to je C29… To ale přivezl mladej…“

„Tome, přiveď ho, fofrem!“

Zavolal na něj, šel zrovna kolem.

„Dobrý den,“ usmál se, ale když nás viděl, koukal už vyplašeně.

„Kiliáne, vy nevíte, co je C29 a C20?“

„Vím, prosím.“

„Tak proč jste to přivezl Frantovi blbě?“

„Ale já vždycky vozím, co mi kdo nahlásí, já do papírů nekoukám, to mají u sebe oni.“

„Hele mladej, já jsem ti určitě říkal C20.“

„Franto, tys to měl zkontrolovat!“

„Tak když řeknu, že chci C20, tak mu věřím, to už bych si to mohl vozit sám, ne? Beztak je tu na hovno, a ještě to kurví!“

Tak to mě teda nasralo! Nevěřícně na něj koukám. Když mu hořela koudel u prdele, tak mu byl Kilián dobrej. A teď ani neuzná svůj díl viny? No to jsem měl o něm jiný mínění.

„Neserte mě!“ zařval jsem, všichni se zarazili. Kilián udělal krok dozadu a koukal do země. „Ta zakázka se musí předělat, hned!“

„Ale já teď jedu emhádéčko.“

„Franto, do prdele, ty neumíš česky? Hned! A náklady navíc budete platit s Kiliánem!“

Kilián ani nepípnul, Tom taky ne. Věděl, že to nemá teď smysl. Franta ještě něco mrmlal, ale šel to udělat.

Při omluvným telefonu už jsem byl celkem v klidu. Budou to mít hotový odpoledne a gratis. Snad to ustojíme, i když bych si nejraději nafackoval.

„Ondro, hele já bych se ani moc nedivil, kdyby to Franta fakt podělal. Je poslední dobou jak vyměněnej.“

„No dobrý, Tome, a co mám dělat? Věřit jednomu, nebo druhýmu? Jsou v tom oba a oba to musí napravit. Bohužel.“

„Jo to jo, s tím nemám problém. Jen ti to říkám, jestli nemá nějaký trable, víš! Jo a taky až budeš rozdělovat ty náklady, tak jednu třetinu dej mně. Jsem tam mistr a taky mám odpovědnost.“

Zamžoural jsem na něj a usmál se.

„Dobře, Tome, díky. Zkusím s Frantou pak promluvit. Hele, a ještě… no, nebo nic.“

„Co je, nakousl jsi to, tak dělej, mluv.“

„Prdelka se mi zdá nějakej mdlej, sotva se plouží, taky bych se nedivil, kdyby to zmotal. Nevíš, co se s ním děje? Neříkal ti něco?“

„Pravda, občas je takovej bez života. Hele neříkal mi nic, on se moc o sobě nebaví. Ani s klukama, vlastně nikdo o něm nic moc neví.“

„Hmmm…,“ pokrčil jsem rameny, co se dá dělat.

Za chvíli jsem na chodbě potkal Kiliána.

„Pane Ondro, chtěl jsem se omluvit za tu chybu, já to neudělal schválně. Nevím, jak se to stalo.“

„Děkuji, já vím. Ale napravit se to musí. Příště si dáte oba větší pozor.“

„Jo, to určitě, já to budu kontrolovat dvakrát nebo třikrát.“

V duchu jsem se zas musel usmát nad tou jeho upřímnou snahou. Je to vrabčák rozvrkočenej. Naše Prdelka.

Macek

Průser. Když já fakt nevím, jak jsem to mohl zvorat. Vždycky si píšu na papírek, co mám komu přivézt. A tohle bylo předevčírem. Papírek jsem našel ještě v kapse a u Franty tam celý den byly jen C20. Mohl jsem to splést i já, ale měl jsem pocit křivdy. Podle mě říkal celej den C20.

Pan Ondra byl fakt hodně nasranej, až jsem se lekl, jak zařval. Pak jsem se mu omluvil a byl už docela v pohodě. Kolik to tak může stát? Zkusím to vyšpízovat od Toma.

Měl jsem po náladě, odpoledne jsem se na chvíli zašil do kamrlíku a pak tradááá do baru. Když jsem šel zpátky asi v jednu ráno, tak mě zastavili dva chlapíci.

„Pan Chalupa?“

Přidal jsem do kroku, co po mně kdo chce takhle v noci?

„Dlužíte nám peníze, víme?“ Jeden mi zastoupil cestu.

„Já vám nic nedlužím!“

„Koupili jsme váš dluh a změnil se tam úrok. Tak jsme se jen přišli seznámit a popovídat si.“

„Jak změnil úrok? To přece nejde.“

„Myslíte? No tak teď budete platit dva tisíce měsíčně, rozumíte?“

Usmíval se na mě medově a prokřupnul si prsty. Tak to jsem v prdeli. To mě zabijou.

„Hmmm…“

„Tak to je dobře, Chaloupko, jste takovej hezkej, čerstvej, to by byla vážně škoda! Mazlíku!“

Poplácal mě po tváři a oba odešli. Zamrazilo mě. Třásly se mi kolena. Mazlíku? Buď mě stáhnou z kůže, nebo jim budu někde vydělávat jako děvka. Ufffff. Vrátil jsem se zpátky do baru.

„Co se ti stalo, jsi celej bílej! Dej si colu. Kili, co je?“

„Karlos, jsem v průseru…“ Celý jsem mu to vyblil.

„Hele to je blbý, já ti půjčím, ale tohle vypadá, že ti to budou furt zvyšovat a nezaplatíš to nikdy. Hele, teď klid, já se poptám a zkusím zjistit, co to je zač. Říkáš, že mluvili s přízvukem? Jak se jmenovala ta firma? Máš na ně telefon?“

„Byla to nějaká Martina, doma mám nějaký papíry od nich. Zítra to donesu. Karlos, já jsem tak blbej.“

„To teda seš, proč jsi neřekl? Kvůli blbejm pár tisícům budeš v takovým průseru. Bože, ty seš vůl. Vždyť bych ti ty peníze půjčil a mohl jsi to splácet bez úroku. Liáno, já tě snad zastřelím sám. Musíme z toho nějak vybruslit.“

„Díky,“ pípnul jsem.

„Běž domů a zejtra všechno přines. Ach jo.“

Domů, teda do tiskárny jsem šel jak na jehlách. Chvílema jsem popobíhal. Museli mít zmáknutý, kde se pohybuju. Teda to není nic příjemnýho. Nejraději bych si dal do huby. Karlos mě ale trochu uklidnil. Snad mě v tom nenechá samotnýho. Nemohl jsem vůbec usnout, táta mi taky nadával, a kdyby prej mohl, dá mi pár facek. No jo, jenže jak z toho ven? Kdyby mi půjčil Karlos, tak bych to mohl celý splatit.

Ráno jsem vstal a šel do školy, ve studovně jsem aspoň našel chvíli klidu a trochu se fakt učil. Pak jsem se vzbudil, a jestli je pravda, že když usnete na skriptech, tak vám to naskáče do hlavy, tak můžu jít z fleku na zkoušku. Hahaha.

V hlavě se mi honilo tolik věcí, že bych nejraději někam utekl, od všeho, od všech. Někam na sluncem zalitej ostrov s pískem a tam bych se jen válel a válel a plaval. Usmíval jsem se nad tou představou a pak jsem si napustil kýbl a šel mejt hajzly. No taky romantika. Byl jsem unavenej, hlavně moje hlava byla unavená. Neustálý skoky. Jednou jsem opravdu rád, že to jde dopředu, že to zvládnu, a pak zas takovej sešup dolů. Měl bych si lehnout na koleje a byl by klid.

Táta přišel tentokrát za mnou do mýho kamrlíku, koukal na mě, jen koukal a já v hlavě slyšel zas ty jeho poslední slova. Zas jsem ho viděl s úsměvem na tváři na posteli v tý posraný nemocnici. A pak najednou přišla mamka, pohladila mě a já si připadal jak Harry Potter. Ty vole. Byl to asi sen, nebo polosen, nebo já nevím, co to bylo. Bylo mi dobře, skoro jako kdybych byl na tom ostrově.

Ondra

„Ondroslave, budeme zas letos dělat chatu?“

„Ségra, určitě. Máme už tradici, určitě s náma počítaj.“

„Dám to teda dohromady a domluvím termín, jo?“

Každej rok děláme s firmou minimálně dvě akce. V létě nakonec moc ne, protože každej je někde na dovolený. Na jaře jezdíme na víkendovku do penzionu k našemu známýmu na Šumavu. Kdo chce, jede, platím ubytko a ostatní si platí každej sám. Je to fajn, chodíme po lese, občas zajedem někam dál a hlavně v sobotu večer je zábava, posedíme, pokecáme. Taková stmelovačka, v práci na to není čas. A lidi si popovídaj, líp se pak pracuje. Jezdí nás hodně, a kdo nemůže, většinou ho to mrzí. Za to jsem rád.

„Petro, tentokrát to platí i pro Prdelku, jo? Už je náš!“ mrknul jsem na ni.

„Super!“ smála se a odběhla ladit výlet.

V kuchyňce jsem potkal Frantu.

„Franto, jsi v pohodě? Hele s tou zakázkou… to byl fakt průser.“

„Jsem, proč bych nebyl? A že sis tady nechal neschopnýho blba, za to já nemůžu!“ vyjel na mě trochu nakvašeně. No to mi teda moc v pohodě nepřijde.

Zabodl jsem do něj pohled a studeně mu odpověděl:

„Proč myslíš, že je neschopnej? Před Vánoci jsi nic takovýho neříkal, to ti nevadil, ne?“

„Nikdo se mě neptal.“

Začal jsem jít do obrátek, to je tak těžký bejt v klidu! Práce s lidma je tak náročná, uffff!

„Ty nebudeš rozhodovat ani hodnotit, kdo je schopnej a kdo ne!“ cedil jsem mezi zuby.

„Jo a kdo se ti tady celou dobu stará o mašiny, co bys musel dát za servisy? Hmmm? A nějakej zmrd se tady začne roztahovat?“

„Franto, fakt brzdi, neser mě! Co je s tebou, v pohodě teda opravdu nejsi, to vidím!“

„Ty nebudeš rozhodovat ani hodnotit, jestli jsem v pohodě, do toho ti nic není! Mám práci, šéfe!“

Ty vole, málem jsem rozmáčkl hrnek, ale udržel jsem se. Nasral mě teda dost, ale většinou kolem sebe člověk kope, když má nějaký problém. Necháme to uležet, ale navážet se do lidí tady nikdo nebude. A do Prdelky už tuplem ne!

Kilián si řekl o volno, že musí něco zařídit doma. Tak doufám, že se taky trochu srovná. Je bílej jako stěna a mám zas strach, aby v něčem nejel.

Macek

Jedu domů a mám takovej pocit osvobození. Jako bych všechen ten bordel nechával za sebou. Mám taky docela nabitej program. Budu spát u dědy, ten měl panečku radost! Má nějaký příbuzný, ale asi daleko, prostě je spíš nějak sám. Jak jsem vytušil z náznaků, nechce o tom mluvit. Aspoň vidím, že každej máme to svý trápení, a víte co? Docela mě těší, že někomu udělám radost.

Těším se za mamkou. Nejdřív musím na úřad pro rodnej list, tak ho tam hned ukážu. A taky jsem si chvíli psal s Jirkou… Z toho měl radost zejména Žán. Úplně se v trenkách tetelil a převaloval jak krtek. Ale ještě není nic jistýho. S rodným listem v kapse jsem šel k dědovi. Betyna se přede mnou rozvalila jak děvka a chtěla asi udrbat. Děda se smál a já byl taky od ucha k uchu.

U mamky mě zastavila recepční s tím, že doktorka Bláhová tady dneska není. Čekal jsem teda, až přijde pan doktor Hruška. Zamířil si to ke mně rázně. Postavil jsem se.

„Dobrý den, vy jste pan Chalupa, že ano? Pamatuji si vás.“

„Dobrý den, ano. Tady je rodný list, ale mám jen tento, můžete si to kdyžtak ofotit?“

„Určitě, jsem rád, že ho máte. Pojďte se mnou.“ Dokonce se na mě usmál.

V jeho kanclu to ofotil a podal mi zpátky originál.

„Pane Chalupo, já vím, že za ní chodíte jen vy. Ti vaši příbuzní, co tady vyhrožovali právníky a tak, už se tu neukázali. Teda možná ta paní jednou dvakrát. Tenkrát jsem ale bohužel nemohl jinak.“

„Hmmm…“ A že se choval, jako kdybych něco ukradl, to už si debil asi nepamatuje. To bylo tenkrát hrozný.

„Řekněte mi, prosím, na vás telefon a heslo, které budeme používat při telefonickém podávání zpráv.“

Hahaha, vole! Telefon už dávno máte a voláme si s doktorkou Bláhovou bez hesla. To jsem samo nepráskl.

Mamka zas koukala mimo mě, ale byla pohyblivější. Už si i sedá a s oporou někoho trochu chodí. Zase mě to sejmulo. Když jsme zavřeli dveře, tak to ze mě šlo ven. Už mi bylo i jedno, kdo mě vidí. Doktor zvedl obočí a pak se zatvářil celkem chápavě. Chytil mě za paži, podepíral a odvedl mě zpátky k sobě. Snad si ještě napravím názor. Nasměroval mě do křesla a kecnul tam mnou. Udělal mi kafe a já si jen utíral oči a nos. Už je to dlouho a ztrácím naději. Doktor mě ale trochu povzbudil, prej ať jí dám čas a nehážu flintu do žita. Ten stav není tak beznadějnej. Vykládal dlouho a něčemu jsem ani nerozuměl. Nakonec mi trochu vlil optimismus do žil.

S dědou jsem šel za taťkou a všechno mu povykládal. Zapálil jsem svíčku a ponořil se do temnejch myšlenek ohledně budoucnosti. Dluh, vymahači, tiskárna, škola – všude průser. Boha Mária, Kili, nestačí, že okolo jsou blbci, ještě ty seš vůl jak Brno. Neubránil jsem se vzpomínkám, škola, doma… Tady jsme běhali jako kluci s Marťasem po sídlišti. Připadám si, jako by mi bylo sedmdesát, jsem tak vyčerpanej.

Jirka mi napsal, že bude mít návštěvu. Takže to znamená, že asi nic nebude. Těšil jsem se na odvaz a že trochu vypnu. Žán se urazil a nemluvil se mnou. Pak přišla esemeska…

„Jedině by ses mohl přidat…“

Ups. No to teda nevím. Chtěl jsem jít do známýho a očekávanýho, ale takhle?

„Nevím, abych nepřekážel. A kdo tam bude?“

„Kluk skoro ve tvejch letech, taky zlobí a taky se chce naučit krotit zlobidla.“

„Aha, a není to nějakej magor?“

„Ne, dělá judo. Je v pohodě.“

„Ještě napíšu, asi za hodinu.“

No tak teda to nevím. Judo, to tam se mnou flákne o stůl a ještě mi dá dvojtečku! Žán mi zas řekl, že jsem podělanej a že už ode mě opravdu odejde. To bych chtěl vědět jak. Hahaha. Prej se už najust nikdy nepostaví, že si mám najít někoho jinýho na mazlení. To já bych si rád našel, ale momentálně nejsem jaksi naladěnej, ani vlastně nejsou příležitosti. Kam se dostanu? Do kuchyně v baru a do tiskárny. Hlodá to ve mně jako červ. Ne, nepůjdu tam a basta.

Drbu Betynu a děda trochu dříme. Tady si můžem zahrát třeba dámu nebo tak. To bude užitečnější.

Ne, nevydržím to, půjdu. Potřebuju se vybít, potřebuju se uklidnit. Ne, jo, ne.

Tak si to rozpočítám na Betynu. Bé ano, é ne, té ano, ypsilon ne, en ano, á ne. Hmmm, tak nikam nejdu. Co by řekl asi Martin, ten mě vždycky ponoukal do dobrodružství a hlídal za bukem. Tak na Žána… Žet ano, á ne, en ano.

„Jirko, přijdu.“

„Super, čekáme.“

Ondra

Byl jsem celý nesvůj. Mamku jsem poslal skoro do háje, pak jsem to žehlil. Naštěstí byla chápavá a věděla, že to není nějaký rozmar a že mě asi něco trápí. Netrápilo mě něco, ale někdo. Prdelka. Odjel a mně se začalo stýskat. Byl tady poslední dobou skoro furt. A já si asi zvykl. Ani jsem si to neuvědomil. A teď tu pár dní není a mně je… smutno? Ty vole, smutno? Přistihl jsem se při tom, že v kanclu čumím na dveře, jako bych je hypnotizoval a čekal, až se objeví Prdelka s kýblem.

Od tý pokažený zakázky nemůžu ani pořádně spát. V noci se mi rojí v hlavě obavy o Prdelku. Jak sakra mám zjistit, jestli v něčem nejede? Asi ho budu sledovat, jenže není blbej a všimne si mě, a jak to budu vysvětlovat? Zdají se mi děsný sny, vzbudil jsem se úplně mokrej a už nezabral.

„Ahoj Petře, prosím tě, potřebuju prášky na spaní.“

„Ale, ale, ale, podívejme se. Tak jo, přijď si pro ně!“

„Tak mi pošli jen recept, ne?“

„Ne!“

„Super. Jsi tam po třetí? OK, tak se stavím v pět.“

No to trochu smrdí, to už tam podle mě nikdo nebude. Kdyžtak ho plácnu přes hubu, nemám na ty jeho výmysly náladu.

„Hele, Ondro, potřebuju vyzkoušet novej ultrazvuk. Svlíkni se.“

„Ses posral, ne? Si to zkoušej na sobě.“

„Ondro, nedělej drahunu!“

Co s ním, to je prostě Péťa. Tak jsem jen vzdychnul a odevzdaně si sundal triko a položil se na lehátko.

„A jak se furt máš?“

„Na hovno, nemůžu spát. Jsem v nervu a mám obavy.“

„Aha, a co tě žere?“

Ten blbec ze mě vytáhl skoro všechno, jen jsem mu neřekl pravej důvod svýho rozpoložení. A on mi mezi tím terapeutickým výslechem rozepnul kalhoty, stáhnul mi je i s trenkama a já blbec ještě zvedl zadek, abych mu to ulehčil. Ani jsem to nevnímal a najednou jsem měl namazaný koule gelem a jezdil mi po nich ultrazvukem. Pak mi namazal břicho a jezdil tam.

„Hele asi ti to napíšu, protože jsi fakt mimo, když tohle s tebou nic nedělá.“

Uvědomil jsem si, že mi namazal ptáka a jezdil tím kovovým nesmyslem po něm. Byl jsem mrtvej.

Utřel mě ručníkem a starostlivě se na mě zadíval.

„Ondine, prosím tě, ber to jen občas, fakt jen v krizi, slib mi to, jo? Je to návykový a pak se povezeš, je to jak droga.“

Slovo droga ve mně zarezonovalo a trochu jsem se lekl. Musím na to dát pozor.

„Petí, díky, jo, slibuju. Vezmu si ho dneska a pak už zas ne. Fakt slibuju.“

„Jo a potřebuju ti udělat prohlídku a vyzkoušet nový techniky, ale dneska ne. Jsi fakt marnej. Dávej na sebe pozor!“

Taky jsem se nepoznával, tohle se mi stávalo při minulým rozchodu. Ale teď jsem se sakra s nikým nerozešel. Jen jsem měl strach o jednoho cizího kluka. Tak proč jsem tak marnej? Z hlavy mi nešel a v srdci se mi začaly dělat výhonky něčeho, o čem jsem v tu chvíli nevěděl. Podvědomě jsem to cítil a moje já se asi bránilo, nechtělo už zažívat novej pád na držku, novej restart…, to bylo tak vysilující. Už ne.

Macek

Měl sem staženej zadek, ufff. Adam byl strašně milej, hezkej. Vyšší než já a teda fakt sportovec. Džíny měl obepnutý a zadek v nich jak lusk. Tričko taky víc ukazovalo, než skrejvalo. Svaly na něm jen hrály. Jirka si nás oba vychutnával. Bavili jsme se o kdečems, jako bychom se vyhejbali tomu jednomu tématu. Adam byl taky pěkně nervózní a o mně ani nemluvím. Jedinej Žán furt řval, že chce už ven, že to nedává, že se dusí, že mu je blbě, že se mu zvedá kufr, že bude blejt a kdoví co všechno. Vždycky jsem ho utřel, že do týhle šlamastiky nás dostal von, tak ať drží předkožku za zuby! Na chvíli se nasral a pak začal znova. Bóže, to je vůl.

„Tak kdo z vás zlobil víc? Adame, postav se.“

Adam zrudnul jako malina a pomalu si stoupnul.

„Kiliáne, teď ty.“

Adam na mě koukal a já zrudnul taky. Pomalu jsem se postavil, stáli jsme proti sobě. Naše pohledy bloudily sem tam, prohlíželi jsme si jeden druhýho, nervózně přešlapovali, občas kradmo koukli po Jirkovi. Srdce jsem měl v krku a nevěděl jsem, co bude. Jirka se bavil, nepokrytě nás sledoval a culil se. Občas si na nás sáhnul a my rudli ještě víc.

„Adame, dej mi ponožky! A ty ho pěkně sleduj!“

Kluk vytřeštil oči, asi nečekal, že to půjde odsud. Teda já je vytřeštil taky. Začal jsem zrychleně dejchat a Žán, kdyby měl ruce, tak si zevnitř otevře můj poklopec. Napětí se dalo krájet. Oči nám jezdily sem tam. Adam se na mě podíval a já sledoval, jak si roluje po chodidlech ponožky dolů a dává je Jirkovi.

Mě čekalo to samý a věděl jsem, že mě sledujou dva páry očí, a najednou sundat si blbý ponožky bylo docela těžký. Už jsem se styděl teď. No potěš koště.

„Tak a teď probereme vaše přestupky, hoši. Tak co ty, Kiliáne?“

Ty vole, já nevěděl, že to bude jako fakt! Ale hra dobrá, já toho posral dost, ale přiznávat se ke všemu nechci, že jo.

Polykal jsem naprázdo a zakuňkal:

„Posra… teda zkazil jsem v práci jednu důležitou zakázku.“

„A ty?“

„No, no já jsem zapomněl na trénink a neomluvil se,“ kníkal taky zkroušeně.

„Hoši, hoši, rostete pro kriminál. To nemůžu takhle nechat! Adame, taky si myslíš, že Kilián zlobil víc?“

No a ten debil samozřejmě hned přitakal, daleko veselejc:

„Jojo, to si myslím, ten trénink nebyl tak důležitej.“

„Adame, dej mi triko a kalhoty. Jo a moc se neraduj!“

Abych koukal, mi nikdo říkat nemusel. Mlsal jsem ho pohledem, jak si stáhl triko, tý jo, svaly se na něm rozehrály a pak se zbavoval kalhot. Měl pěkný chlupatý nohy.

Asi nemusím zmiňovat, že role se pak vyměnily. Za chvíli jsme tam stáli jen v boxerkách, na kterých byly napnutý boule.

„Adame, ohni se přes stůl. Bude to jenom zahřívací kolo.“

Adam se v trenkách ohnul přes stůl, svaly se mu napnuly, jak se chytil stolu, dejchal jak o závod. Já taky a srdce mi bušilo. Ještě nikdy jsem nebyl v roli pozorovatele s vědomím, že za chvíli budu já ten pozorovanej a bitej. Rajcovalo mě to, a když jsem uviděl první ránu páskem přes tu jeho prdelku, tak jsem byl u vytržení. Půlky se mu zatřásly, celej se napnul a pak zas povolil. A přišla druhá, třetí…, pětadvacátá. Funěl, kňučel a ke konci už kníkal au, au, au. Žán je pěkně sobeckej a jen furt ryl, že jsem měl bejt první já, že už ho mám z toho stolu sundat, pak zas, že mu mám rovnou sundat trenky, že chtěl vždycky zkoušet speleologii. Bezohlednej buran je to.

„Popolez nahoru a lehni si na stůl celej. Zvedni nohy.“

Jirka vzal rákosku. Adam všechno bez řečí splnil a zvedl chodidla ke stropu. Dostal na ně asi deset mírnejch. Občas mu ujelo takový zastřený:

„Jó!“

Pak se měl postavit a já koukal, že měl na trenkách pěknej flek a že se mu asi protrhnou.

Na řadu jsem přišel já. Vědomí, že mě Adam chlípně pozoruje, mě dostávalo skoro do transu. Zadek se mi třásl pod každým plesknutím pásku. Bylo to super.

„Kili, Adam je switch, takže posledních pět dostaneš od něj. Protože když jsi tady, tak ho nebudu zaučovat na sobě, ale na tobě. Jo a má pro nás ještě překvápko, viď?“

„Hmm… no já nevím, myslel jsem, že budem sami.“

„Adame, řekl jsi, že chceš něco vyzkoušet, cos ještě nedělal, a že mi to řekneš a zkusíme to. Jestli ti vadí Kilián, tak mu zavážem oči.“

„Jirko, to ne, uvidíme…, prosím.“

„Oukej, furt platí, děláme jenom, co vy chcete.“

Těch pět posledních bylo skoro něžnejch a bylo jich teda několikrát pět, protože Adam u toho dosával přednášku, kde to víc bolí, kam mířit, jak odhadnout sílu…

„Nohy nahoru!“

Tý vole, jako dostat na chodidla, to bylo něco novýho. Ze začátku divnýho, pak děsně rajcovního. Teda jako velký šlupky bych asi nedal, ale tohle bylo takový akorát. Jirka to uměl a měl odhad.

Nápad se zavázanýma očima se ale nakonec ujal. Zavázal nám oči oběma.

„Tak aspoň vám nevypadnou oči z ďůlků.“

Hahaha, no to měl pravdu, protože jsem nemohl odtrhnout oči od Adamovy boule a od jeho libovýho zadku. Byl úžasnej, nesmělej, a když se nám pohledy propojily, tak se tak malinko pousmál. Měl jsem chuť se na něj vrhnout, dotknout se ho, pohladit ty bicáky a prsa. Stisknout půlku. Bohužel ale v režii to měl někdo jinej a my museli poslouchat. Stejně i Adam mě pozoroval a hladil pohledem. Tak oba namlsaný jsme teď stáli a jen slyšeli, co se děje.

„Kiliáne, otoč se, tak a teď si hoši sundejte trenky a držte je v ruce.“

Za chvíli jsem cítil, že mi vzal trenky z ruky a na nos se mi přilepila látka. Bylo to jasný, cítil jsem klučičinu a moje to nebyla. Adamovy trenky byly voňavý, neměl je asi dlouho. Míchala se v nich vůně vypranýho prádla s vůní toho kluka. Zhluboka jsem se nadejchl. Slyšel jsem, jak se Jirka uchechtnul a plácl mě po zadku. Pak jsem zaslechl funění a taky plácnutí. Bylo to blízko u mě.

„Adame, udělej malej krok dozadu, tak ještě…“

Ta kráso, mě vomejou. To s Žánem nevydržíme, ten začal řvát, ať ho chytnu, že už bude stříkat. Totiž na lopatkách a na svých hýždích jsem ucítil jeho. Jeho záda a jeho hýždě. Sice jsme úplně vejškově nelícovali, ale tak nějak to sedlo. Vyrazil jsem ze sebe vzrušenej výdech.

Z druhý strany se ozvalo:

„Ty vole.“

„Nesmíte nic dělat, jasný? … Nic neslyším, jasný?!“

„Ano.“

„Ano, prosím.“

„Víc se k sobě přitiskněte!“

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale bylo to neskutečný, zády jsme byli k sobě přilepený. Já cítil každý jeho nádech, zavrtění, škubnutí. Cítil jsem jeho lýtka, zadek, dotýkali jsme se zezadu rukama. Jirka kolem nás chodil a rákoskou občas podráždil koule a Žána. Podle toho, jak se Adam třásl, tak jeho taky nešidil.

„Tak a teď konečně dostanete, co zasloužíte. Kili půjde první.“

Odlepili jsme se a Jirka mě dovedl ke stolu a zas jsem se předklonil. Akorát jsem zjistil, že už na něm na zádech leží Adam, protože můj obličej se ocitl asi někde u jeho pupíku. A ramena jsem měl na jeho slabinách.

„Chyť se ho za ruce.“

Natáhl jsem trochu ruce a chytil jsem se za Adamovy bicepsy. Wau, to nevydržím. A pak to začalo, pásek lítal vzduchem, měl jsem zarytý prsty do jeho rukou a fňukal. Cítil jsem jeho péro, jak pulzuje a teče.

„Auuu, jauuuu, joooo. Dělej.“

Adam mě chytil pod lopatkama a Jirka mu dával další přednášku o spanku. Pochopil jsem, že on už zavázaný oči nemá. Za chvíli přišla na řadu rákoska, byly to mírný rány. Ale teda dělalo to pěkný věci. Žán chvíli nadával, že tohle nemá zapotřebí a že jsem debil. Dokonce se mi zdálo, že dnešní akci vzdává a chystá se ke spánku.

Jirka mě poplácal po zadku.

„Hodnej kluk, šikovnej. Tak vstávej.“

Uvědomil jsem si, že se teď ukážu zepředu i Adamovi a moc se mi vstávat nechtělo.

„Můžu, Jirko?“

„Jo, sundej mu to.“

Ještě než jsem vstal, tak mi Adam sundal z očí pásku. Mžoural jsem mu do břicha, trochu mi zvedl hlavu a dal mi pusu.

„Bylo to krásný školení,“ zaculil se na mě.

Pak se to zas vyměnilo. Adam mě chňapl za ruce a stiskl moje bicepsy, teda o dost menší. Za chvíli mi je už drtil, že jsem hekal taky. Adam se kroutil a sténal, fňukal, naříkal a vždycky se po ráně zase sešteloval a držel jako beran. Měl jsem pocit, že Žán už exploduje a slepí nás klihem. Ale musím ho pochválit, vydržel to. Adam taky.

Po chvilce vorazu měl Adam předvést, co chtěl vyzkoušet. Byl rudej jak malina a koktal:

„No já, víš, já chtěl… no nevím. Třeba příště… pozděj.“

„Adame, dělej! Cos chtěl?“

„Kolíčky,“ pípnul.

„No super a jak, kam? No mluv sakra!“

„No já jednou viděl, jak si je frajer cvakal na předkožku a pak to celý stáhnul dolů… Ale nevím, jestli bych to zvládnul.“

No a pak jsem koukal s vyvalenýma očima. Adam si musel lehnout na záda na stůl a Jirka naslinil dřevěnej kolíček, vzal ho za předkožku, zasunul mezi ni a ptáka a zacvakl mu ho tam.

„Do prdele, je to skvělý!“

Pak přišly na řadu ještě dva. Koukaly mu z ptáka, bylo to srandovní. Žán to bedlivě sledoval, až mi přišlo, že to študuje.

„Jestli si to chceš stáhnout, tak si to poprvé udělej sám.“

Adam se prodejchal, vzal si ptáka a pomalu si stahoval předkožku dolů a kolíčky se pomalu sunuly. Adam zařval a ony úplně odpadly. Vzdychal, funěl a Jirka už na nic nečekal a řekl, ať to dokončí. Podíval jsem se na Jirku a on kývl. Začal jsem Adama hladit. Dva tři tahy a bylo vymalováno.

„Chceš to taky zkusit?“

Žán se natřásal, jo, jo, jo.

„Jo.“

Takže divadlo se opakovalo, akorát mně to dělal Adam. Naslinil a zasunul a u toho mě hladil a prohmatával. Žán čuměl jak vejr, že prej se cejtí jako utěrka na prádelní šňůře. Tak jsem ho chytil a začal stahovat. Ufff. Do prdele, do prdele! To byla síla, cítil jsem Adamovy ruce, a když kolíčky odpadly, tak jedna jeho ruka začala pumpovat Žána, už ani nekvikl a vyjádřil se. Já jsem se pustil do kosmu a řval jako tur. Adam si na mě lehl, objal jsem ho. Ani nevím, jak dlouho jsme se tam hladili. Pak se mi to rozplynulo.

K dědovi jsem šel tak roztřesenej, uvolněnej a s debilním úsměvem na tváři. Spolu jsme si dali ještě sklenku vína a já usnul.

Druhej den mě vzbudila Betyna a děda. Prej jdou ven, ať ještě ležím. Jenže mně to bylo líto, a tak jsem vyskočil z postele, že hned budu a půjdu taky.

Děda stál v pokoji s otevřenou pusou a vyjukaně na mě koukal. Do prdele. Já zapomněl, že jsem spal nahatej. Ruce jsem vymrštil před sebe a sedl si na postel.

„Tys dostal na zadek?“

Do prdele.

„Já, no… já, omlouvám se, já zapomněl, že nemám trenky. Promiňte.“

„Kiliáne, prosím tě, nežvaň. Mně je to jedno. Já tě neukousnu, že seš nahatej, je mi úplně fuk. Jen někdo tě bije? Slyšíš? Bije tě někdo?“

„Dědo, no to včera večer…, no byl jsem u kamaráda a…“

Děda se na mě zkoumavě zadíval a asi nebyl takovej páprda.

„Tys to chtěl?“

Sklopil jsem hlavu a špitnul:

„Hmm…“

„Tak to je ta lepší varianta. Lidi dělaj v tomhle různý věci. Jen jsem se lekl, že ti někdo ubližuje. Teda že tě nutí násilím.“

„Ne, je to dobrovolný.“

„Dobře, tak do toho mi nic není. A tvůj seřezanej zadek mi nevadí, kdysi jsem měl sám chuť tě seřezat. Chichi. Tak nebuď jak zmoklá slepice, já to nikomu vykládat nebudu, taky jsem měl svoje libůstky, nejsi sám. Jsi pěknej kluk, tak užívej života, dokud můžeš. Ale dávej si pozor, rozumíš? Tak a pojď.“

Koukl jsem na něj a najednou jsem měl potřebu mu svěřit i zbytek.

„Když já ještě ke všemu mám rád kluky…“

„No bóže, to já stejně tušil. Každej jsme z jinýho těsta, a co? Já mám zas rád koblihy.“

Děda se na mě culil, teda to až řeknu Marťasovi, že děda Hrabánek byl zamlada pěknej kanec. Hahaha. Začal jsem se zvedat a děda mi nechal soukromí.

Ondra

Co to je na chodbě za řev? To snad někoho vraždí.

„Pomoc!“ dolehlo ke mně.

Vystartoval jsem a na chodbě vidím scénu… co to jako je?

Nějaká holka stojí u zdi a řve, Kilián leží na zemi a vedle něj leží kýbl s hadrama. A teď to nejhorší, Franta. Franta stojí nad Kiliánem a kope do něj. Zlomek sekundy. Jak kdyby do mě bodli nůž. Splašily se mi kladiva. Dva kroky a otáčím Frantu k sobě a vyletí mi ruka. Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly, Franta si ustlal. Seběhli se další.

„Petro, vem ji někam k sobě. Už to bude dobrý, nebrečte! Pájo, svaž toho hajzla, volejte policajty a sanitku, Tome. Dělejte.“

Mezitím se přesouvám na zem. Kilián jako by nevnímal, třese se a je zamotanej do klubíčka, rukama si chrání hlavu. Položím mu ruku na rameno a pohladím ho.

„Kiliáne, Kiliáne, to jsem já, Ondra, už je to dobrý. Haló!“

Zpod jeho rukou se vyklube čupřina a zadívají se na mě dvě kukadla, vyplašený, vyděšený. Z nosu mu teče rajská.

„No Kiliáne, pojďte, můžete vstát?“

Vůbec nemluvil, jen koukal. Koukal po chodbě a po Frantovi. Tak jsem vzal ten zbitej uzlíček pod koleny a ramenama. Tělíčko toho prcka se ke mně přitisklo jako opičí mládě, zahrabal mi tvář pod rameno a tričko mi začalo vlhnout od krve a od slz. Stále se třásl.

Odnesl jsem ho k sobě.

„Tome, dej pryč ten bordel z gauče.“

Tom udělal místo a položili jsme ho na gauč, ani se mě nechtěl pustit, koukal na mě tak oddaně. Ten pohled už nevymažu z paměti. Hladil jsem ho po vlasech. Tomáš mi strčil do ruky namočený ručník.

„Co vás bolí?“

Měl jsem co dělat, abych taky nezačal brečet. Viděl jsem toho vrabčáka, neřval, jen se mu tiše kutálely slzy a koukal se na mě.

„Já… já… jsem… mu… nic… proč? Proč mi to udělal?“

Tomáš to nevydržel, chytil mě za rameno a odešel.

„Já nevím, Kiliáne. Asi je to magor. Kde vás bolí?“

Sahal si na břicho. Do prdele, snad mu nic nenatrhl. To je debil, ten poletí! A říkal jsem si stejnou otázku. Proč to Kiliánovi udělal? A co ta holka? Proč jsem ho neochránil, měl jsem tam být rychleji.

Už jsem slyšel houkačku. Kilián se trochu uklidnil, už se přestal třást. Utřel jsem mu oči a ještě ho pohladil po tváři. Zpětně jsem si uvědomil, že je jak kost a kůže, když jsem ho nesl, cítil jsem ty žebra. Ani moc nevážil. Ach jo, co to s ním je?

Doktor ho prohlídl a vzal si ho s sebou na rentgen. Holka byla Frantova dcera, dostala prášek na uklidnění.

Franta seděl u zdi a nic neřekl, na otázky policajtů neodpovídal. Řekli jsme, co jsme viděli.

„Vy jste dcera?“

„Ano.“

„Vy jste ale nezletilá, kde máte matku?“

„Mamka je nemocná, asi má slepák. Přišla jsem tátovi říct, že je v nemocnici a jsme s bráchou sami doma, a on se rozzuřil.“

Frantu odvedli.

„Aha, dobře. No ale to musím nahlásit na sociální odbor. Máte u koho být?“

Holka těkala očima sem a tam. Bylo mi jasný, že je můžou dát do nějakýho děcáku. Petra mě předběhla.

„Jo, děti budou u mě.“

„A vy jste příbuzná?“

Petra koukala na holku a na mě a na holku.

„Jsem teta, že jo?“

Policajt koukal a sepsal, co mohl.

„Pane Jasný, ještě vás možná předvoláme. Určitě taky pana Chalupu a tady mladou slečnu.“

Macek

Vyšel jsem s kýblem na chodbu a uviděl Frantu a nějakou holku. Asi jí bylo tak čtrnáct patnáct. Brečela, Franta byl zády ke mně a něco na ni hulákal. Zdála se mi vyděšená, jak mě uviděla, tak jsem měl pocit, že ty její oči prosí o pomoc.

Šel jsem tam a Franta se otočil a pak už jsem viděl jen jeho pěst, auuuu. Svalil jsem se na zem a majznul se do hlavy. Řev, jekot a najednou kopance do břicha. Zakryl jsem si hlavu a schoulil se. Holka řvala, Franta řval.

„Ty jeden zmrde. A ty neřvi, jsi stejná kurva jako máma!“

„Pomooooc!“

Pak už jsem nějak vypnul. Pak mě někdo chytil za rameno. Vykoukl jsem opatrně. Byl to pan Ondra, ulevilo se mi. Měl jsem to částečně v mlze, ale pak jsem se vznesl a přistál v měkké náruči a najednou mi bylo dobře. Tohle jsem už tak dlouho necítil, být tak blízko u někoho. Cítil jsem se najednou tak bezpečně. Až se mi nastartoval Macek plačka a najednou mi začaly téct slzy. Samy od sebe.

Odvezli mě do špitálu a pohonili mě po všech čertech, aby řekli, že mám odpočívat a že jsem v pořádku. Nic zlomenýho, nic natrženýho, jen naraženiny a budu mít moncla.

Volala mi Petra, že na mě čeká před špitálem. Vymluvil jsem se, že musím ještě do práce převlíct se a že jsem v pohodě. Pan Ondra prej musel někam odjet. Mermomocí mě chtěla odvážet, jenže já neměl kam. Naštěstí pospíchala pro nějaký děti, a tak jsem ji přesvědčil, že jsem oukej a zavolám kámošovi. Musel jsem zavolat před ní. Volal jsem Karlosovi, sice nic nechápal, ale pak jsem mu to vysvětlil a omluvil se z dnešní šichty.

Když to všechno utichlo, tak jsem se zahrabal do deky a nechal si zdát o té pevné náruči, co mě ukolíbala, a úplně všechno se to ve mně rozpustilo.