Povídky

„Kde je Adam?“ vyhrkne Alessio. Všechny ruce ukážou na dveře. Alessio se narovná a odfrkne. „Zbabělec.“ Otočí se a odejde. „Tak na to se nedá nic říct,“ pronese Casimir. „Zajímalo by mě, co se s ním děje. Nechápu to.“ Casimir to tuší, ale říct to nehodlá. Alessio vztekle rázuje na záchody. Má tušení, že by bylo zbytečné jít k Julianovi, že by před ním opět utekl. Opláchne si tvář. Posmutní. Opravdu v něm vidí bratra? Vyspal se s ním jenom kvůli tomu? Co když je oba dva srovnal a on vyšel hůř? Co když Virgiliovi nestačí a je horší? Mohl Adama uspokojit lépe než on?

V pátek ve čtyři odpoledne jsem tedy dorazil do svého bytu, který už byl okupován Tadeášem. Samozřejmě, jiného domácího mazlíčka jsem neměl. Ten kluk byl z mého příjezdu natolik nadšený, až mi div neskočil kolem krku, jakmile mě spatřil mezi futry. Kdybych mu do zadku vrazil dildo s oháňkou, jistě by s ním i samým štěstím vrtěl. Divil jsem se jeho radosti přesně minutu, než ze sebe vysypal, co si na mě vymyslel.

„Lásko?“ vytrhává mě ze vzpomínek známej hlas. Naléhavej. Zezadu. Přišel z vopačný strany, než jsem ho čekal.

Šramot uvnitř místnosti ho děsil i lákal, bál se, že ztratí odvahu. Prudce otevřel a vrazil dovnitř. Baterku namířil do prostoru, zaznamenal pohyb, snažil se tím směrem zacílit kužel světla, srdce mu bušilo, pot se perlil na čele. Měl nepříjemný pocit, rychle se otočil, chtěl vyběhnout ven, ale nemohl. Spatřil siluetu postavy, která právě zavírala dveře.

U regálu se zastavil kluk, kterej něco chvilku hledal a pak se otočil na prodavačku, která vezla přepravky s jogurtama: „Promiňte, dobrý den, máte droždí?“ Ukázala bradou na regál: „Támhle. A jestli tam není, tak už došlo.“ Otočil se k regálu, kde byla prázdná krabice, ještě ji zvedl a trochu s ní zatřásl, jako by čekal, že se tam odněkud alespoň jedna kostka vynoří, a povzdechnul si.

Odkryji si svoji tvář a propálím ho vážným pohledem. „Nejsem člověk, se kterým bys chtěl něco mít. Jakmile s někým jsem… ve vztahu mám sklony žárlit. Hodně žárlit,” zapřu se o dlaně a vysunu se k čelu postele. Kovové příčky se mi zaryjí do kůže, má to na mě uklidňující účinek. Jsem doma, na svém území. „Jsem majetnický a žárlivý. Mám sklony to přehánět.”

Wik nepřišel do školy. Ve čtvrtek a v pátek jsem to tak nějak čekal. Ale nebyl ve škole i celej další tejden… Od tý fotky jsme si nepsali. Přemejšlim, že bych mu napsal, ale nevim co a hlavně, messenger píše: naposledy aktivní před 10 dny. Druhý den je pořád offline. V sobotu už je to 14 dní. Wik, kterej normálně visí na mobilu celej den. Mám strach, co se stalo.

Nicméně místo kavárny nebo hospody jsem mu poslal svoji adresu a pozval ho k sobě rovnou na následující den. Neměl jsem (nechtěl jsem mít) nikterak velkou představu o tom, co ho tíží na srdci, ale něco mi říkalo, že bych to nerad řešil na veřejnosti. A pak přišla ta super noc. Spát se mi sice chtělo dál, ale nějak to nešlo. V hlavě se mi ve finále nehonilo nic, ale srdce mi pořád bušilo jak blázen a trápila mě šílená žízeň. A když v noci pořád pijete vodu, pak zákonitě stále chodíte na záchod. Teprve kolem páté ranní jsem konečně vytuhl.

Ruku v ruce jsme mířili k lesnímu jezírku. A Matheu mi vyprávěl sen, ve kterém se mu zdálo o mně. Prý jsme spolu měli domeček na samotě, u domku se pásli dva koně a my na ně koukali velkým oknem z ložnice. Zrovna jsme se probudili – z toho měl Matheu největší radost, že mohl ráno jen tak ležet vedle mě. A já si to představil a hlavou se mi prohnaly myšlenky jiného typu: Ležíme vedle sebe – oba nazí…

„Představ si, přijel Jarda. Pamatuješ? Ten kolega, co jsem ti o něm vyprávěl. Tak jsme si dali večeři, povídali až do jedenácti. Byl na dovolené v Thajsku. Alexi?“ Zdeněk byl nervózní. Nechtěl Alexovi lhát, ale taky věděl, jak moc je žárlivý. Taky věděl proč. Jeho bývalý, Karel, ten byl Alexovi nevěrný pořád. A on se toho neumí zbavit. Je nedůvěřivý, podezírá a někdy taky pěkně bouchne.

Za poslední léta jsem si x krát představoval, jak šťastný bych byl, kdyby mi Sten sdělil, že mě miluje nebo že mě nebere jen jako kamaráda. On mi skutečně pověděl něco na ten způsob, ale rozhodně to nebylo tak očividné jako od Radka. Neznělo to tak jasně. Bylo to: „Tě asi jako mám rád ne jen jako kámoše?”

Usmál jsem se a podíval se na něj. Chtěl jsem mu nějak vyjádřit vděčnost za dnešek, ale hlavně že se mě snažil pochopit. Přistoupil jsem blíž k němu a dal mu pusu na tvář.

Vypotácím se z jeskyně. Wik už je dávno u ostatních. Jdu vzadu. Dejchej, dejchej, hlavně klid. Vrátíme se, budem balit, půjdem na nádraží. Samý nudný věci. Snažím se uklidnit. Ve skutečnosti je to pravda. Balíme, uklízíme. Teda snažíme se schovat všechen bordel, aby ho učitelky neobjevily. Nakonec nestíháme, takže se to moc neřeší. Až na nádraží zjistíme, že vlak má zpoždění. Wik někam zmizel. Asi se šel vychcat, potřebuju taky. Teda ne že bych se s nim chtěl ocitnout na jedněch záchodech. Ale na nich není. Až když se vracím, uslyším ho za rohem, jak telefonuje.