Povídky

Než se stačím nadechnout k odpovědi, přiletěla další rána. Zadek mě pálí, ale neodvážím se pohnout. Pak cítím, jak mě hladíš po rozbolavělé kůži. Palec zabloudil až k díře. Jemně ji promneš a při tom stále lehce honíš moje péro stažené dozadu. Zatlačíš palcem a lehce pronikneš do mne. Jednou, dvakrát, pak ale přestáváš. Plesk, další rána mi přistála na půlce a v dalším okamžiku cítím v rýze tvůj vztyčený penis. Projíždíš s ním nahoru a dolů, je tvrdý jako kámen. Lehce se zavrtim, abych se nasměroval dírkou na tvůj žalud. Plesk. Půlky se mi stáhly bolesti a leknutím.

A pak mě najednou něco napadlo: tak o tomhle to celý je, že? O tom, že v Oliverovi se perou dvě jeho já, jedno, který mě poslouchat a respektovat nechce, protože mě považuje za vetřelce, kterej se do jeho života nemá co plést, a druhý jeho já, který mě naopak poslechnout chce, protože… mu to prostě dělá dobře… Bylo mi jasný, že jestli spolu tady tyhle erotický hry chceme hrát častěji, budu mu muset vysvětlit, že mám v sobě taky dvě já – jedno obyčejný, běžný, kamarádský, a druhý dominantní, který ale přebírá kontrolu jenom v určitých situacích, a samozřejmě po vzájemné dohodě.

Max seděl při světle jedné svíčky na podlaze, opíral se o bar a přímo z lahve pil víno, které našel v jedné z beden ve skladu. Jeho matka by to zcela jistě odsoudila jako jednání bez úrovně, ale jemu to bylo úplně fuk. Na okenní tabulky bubnovaly drobné kapky deště a on měl pocit, že prší i v něm samotném. Rozhlížel se po velkém a pustém prostoru, pozoroval stíny, které na stěny vrhalo skromné světlo, a měl strašnou chuť do všeho kopnout.

„Jak jsi mohl?“ zašeptal přítel. „Neměl jsem na výběr,“ podotkl a opět vzhlédl. Střetli se očima. V jedněch se zračila nevěřícnost, v druhých tiché odhodlání. „Vždy máme na výběr!“

Když ho obracel k sobě, zahlédl Simon na malinký okamžik i ve tmě obrys mužovy tváře. Byl divný. Ale nevěděl čím. Jedno si však uvědomil. Ten člověk zcela určitě nevypadá jako ostatní lidé. To ještě netušil, že je to jen chabý popis skutečnosti…

Rozrazil jsem domovní dveře dokořán, připravenej se do toho rozmazlenýho spratka obout dřív, než se vůbec nadechne a zkusí na mě nějaký ty svoje výsměšný řečičky, ale stačily mi tři vteřiny, aby mi došlo, že můžu všechny svý rozčilený komentáře a výbuch spravedlivýho hněvu klidně zase spolknout. Nepadly by na úrodnou půdu. Oliver totiž očividně nebyl ve stavu, aby mě vnímal. „No pane jo, ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se a ustoupil jsem o kousek stranou, aby měl aspoň šanci trefit se do dveří. „Ty si ešte tu?“ vydrmolil ze sebe a lehce zavrávoral. Zjevně mu dělalo problém mluvit a jít zároveň. „Hm, a ty jsi konečně tu,“ utrousil jsem a popadl jsem ho za loket, abych ho už konečně vtáhl dovnitř a mohl za náma zavřít.

Pole a lesíky za oknem vystřídaly řady domů a je jasné, že budu za chvíli v cíli, vlak začíná zpomalovat a ozývá se i občasné zapísknutí brzd. Zastavujeme, oblékám si bundu, s batohem v ruce vystupuji a s dalšími lidmi vcházíme do hlavní haly. Rozhlížím se a zjišťuji, že na mě už čeká. Poznávám ho okamžitě. Má přesně tu bundu, ve které je na včera poslané fotce. Vyšší kluk se širokými rameny a světle hnědými vlasy. Také mě evidentně poznal a mává na mě. Na chvilku opět znejistím, ale pak si sám sobě v duchu říkám: ‚Nebuď srab!‘, nadechnu se a jdu rovnou k němu.

Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku. S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu. „Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí. „Už zase?!“ „Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.

Jazykem bloudil po hrudi, vzal mezi rty vzrušenou bradavku, zajel jazykem do pupíku. Na okamžik k němu vzhlédl a viděl, jak má zavřené oči a slastně pootevřené rty. Výborně, pomyslel si a rukou začal bloudit po zádech. Přesunul se dopředu a opatrně položil dlaň na knoflík od kalhot.

Leželi jsme u sebe a vzájemně se hladili. Jenom zlehoučka nechali prsty popojíždět všemi zákoutími našich těl. Do všech míst jako v pomyslném bludišti. Poutníci putující k branám slasti. Dlaně sjely do našich klínů. Vzájemně si laskáme naše miláčky. Ruce poklepávají po hrázích jako tanečnice v Moulin Rouge. Měsíční světlo a odlesk sněhu postříbřily naše těla. Hledající, vyzývající, pronikající. Přichází odměna našeho snažení a toužení. Nevýslovně slastná. Jen příliš krátká. Zachycujeme svými ústy až v bolestném polibku její prchavost.

Doma jsem vytáhl kraslice, včetně mého pokusu o Boschovské vejce a naaranžoval jsem je do košíku na předsíni a pak jsem se vydal nazdobit jablůňku před vraty. Dřevěná vajíčka jsem ještě trochu přetřel včelím voskem, barevné šňůrky vydržely od posledně, tak jen je pověsit. Malé štafle, ze kterých jsem vajíčka věšel, se mi občas lehce křivě bořily do hlíny, takže jsem měl chvilkami strach, jestli ze štaflí nehodím tlamu, ale zvládl jsem to. Slezl jsem dolů, oprášil ruce a poodstoupil, abych si prohlídnul dílo. Jo, dobrý, pravidelný. Otočil jsem se a zůstal jsem koukat. Kus ode mne byl bílej ušák. Koukal na mě asi stejně udiveně, jako já na něj. Na chvilku zapanáčkoval, ale jak jsem se hnul, tak vzal do zaječích a zmizel.

Trhal jsem jednotlivé malé voňavé květy a zasunoval je mezi prsty. Chlapeček jemňoučko vzdychal. Já jednou rukou hladil zespoda polštářky, zatímco jazyk se mazlil s nehty. Šeříková vůně navozovala v mé mysli další něžné doteky. Oči občas pohlédly před sebe. V nazlátlých vlasech vyšlehávaly drobné ohýnky jak ze žhnoucích uhlíků prastarých obětišť. Zavřené oči lemovalo stejně nazlátlé husté obočí a dlouhé nepatrně se chvějící řasy. Pootevřené rty zvaly k polibkům, mírně sešpulené jak po hře na Panovu flétnu.