Povídky

Když nastal večer, vlastně spíš noc, a celá akce byla u konce, tak jsem Tomáše odvlekl do stanu. Spíš jsme se podpírali a ve své fantazii jsem v každém doteku viděl víc. Když jsem ho chytil kolem ramen a on mě kolem boku a prsty mi zasunul do kalhot, věděl jsem, že to jde správným směrem. Nevěděl. Mýlil jsem se. Bral mě jako kamaráda. I položení hlavy na rameno jsem si vyložil jinak. Běžně mi dával pusu na krk, což bylo jeho gesto, že si někoho váží, jsem si také vykládal jinak.

Jediné spolehlivé místo, kde lze nalézt pevnou půdu pod nohama, je vždy úplné dno.

Když se probudil, byla pořád hluboká noc. Měl žízeň, a tak vstal z postele, šel ke kuchyňské lince a napil se vody. Když šel zpátky k posteli, uvědomil si, že Honza leží úplně nahý a odkrytý. V tu chvíli na něj dostal šílenou chuť. Alespoň se dotknout – nebo přivonět.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.

Začátek krásného dne se záhy změnil pro desítky tisíc lidí v peklo na zemi. Hořící inferno dvou věží na Manhattanu si budou pamatovat do konce života. Panika, strach a zoufalství, boj o přežití, hledání svých blízkých a zase zoufalství se plížily všude okolo stejně jako všudypřítomný prach, který se zvedl po pádu Dvojčat. Fiktivní příběh dvou zoufalých mužů, již už ztratili víru, který vám nabízíme, by mohl být jeden z mnoha, které se tenkrát odehrály.

Normálně na prázdný profily nereaguju. Nemá tu nic o sobě. Jen věk. 25 let. O deset mladší než já. Ještě tu chybí modrá hvězdička, že se právě zaregistroval. Normálně na prázdný profily nereaguju, jenže jsem nadrženej jak háravá fena. Už asi týden jsem s nikým nešukal a ten tlak se nedá vydržet.

Po zbytek zhruba pětiminutový chůze nemluvíme – správně odhadl, že když vůbec netuší, která bije, bude lepší, když bude mlčet… Vydrží mu to ale jenom do tý doby, než před jedním relativně obyčejně vypadajícím vchodem zastavím a potutelně na Matese mrknu.

Max málem v kanceláři Lloydovy pojišťovny přeskočil stůl a vrhl se nebohému úředníčkovi po krku, kdyby ho Michal s Kristýnou nestáhli zpátky, čímž tomu nebožákovi na druhé straně pravděpodobně zachránili život. Od té doby, kdy zjistil, že Calamares se spolu s dalšími loďmi pohřešuje, tak po ateliéru, bytě a nově i kanceláři lodního registru lítalo všechno, co nebylo přišroubované.

Díval se, jak knoflíčky jeden po druhém kloužou z dírek, jak odhalují bledou kůži pod košilí, kousek po kousku. Když košile nakonec lehce sklouzla na zem, přistoupil k Rubenovi a rukama se dotkl jeho hrudi. Prsty přejel po tmavých chloupcích, pak pomalu zamířil k vztyčeným bradavkám. Políbil Rubena pod rameno a dlaněmi pokračoval přes ploché břicho. Proužek chloupků pod jeho prsty ho navedl až k okraji kalhot.

Přikročil k mladíkovi, jemně ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Nedokázal zadržet spokojené zamručení. Vyskočil oknem. Věděl, kam míří a jaké to může a asi i bude mít následky, už nemohl couvnout. Uvědomoval si, že letí, ale silné paže ho držely pevně.

„Víš, jak jsem ti říkal, že znám hodně různejch doučovacích metod? Tak tahle na tebe tenkrát očividně nezabrala… Čili vyzkoušíme jinou.“ A než se stihne zeptat, jakou, nebo spíš v jeho případě prohodit něco posměšnýho, přetáhnu ho tím páskem přes podbřišek. Zatím ho má chráněnej trenýrkama i tričkem, i tak se ale hodně lekne a cukne sebou. A to jsem přitom schválně mířil vejš, než hodlám zamířit vzápětí.

A my chtěli moc. Cítil jsem, jak moc, když jsme se konečně zas líbali a já mu nedočkavě sahal na poklopec. Péro měl krásně tvrdý, to bylo znát i přes džíny. I mně hrozilo, že mi pták protrhne kraťasy. A když po něm hmátnul Kuba, cítil jsem, jak mi vlhnou trenky a tvrdou koule. To prostě muselo ven.

Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout. „Vypij to, prosím.“ Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá.