Povídky

Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout. „Vypij to, prosím.“ Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá.

Rychle jsem se svlékl a natáhl si štulpny. Vsunul jsem do sebe anální kolík a zkusil jsem, jestli funguje. Už při nejslabším nastavení jsem cítil, jak vibruje. Zase jsem ho vypnul, na něj ještě bude čas. Dal jsem věci na stranu a nachystal jsem si provazy. Svázal jsem si nohy u kotníků, pak nad a pod koleny. Kratším provazem jsem připevnil pouta k mým svázaným nohám a uzel udělal co nejdále. Pak jsem si lehl na břicho, nasadil si kuklu a dal ruce do pout. Chvíli jsem váhal, pak jsem zacvakl jednu ruku. Martin se ještě sprchoval, tak jsem zacvakl i druhou a zkusmo se vzepřel v poutech. Držela, jak měla, a stejně tak i provazy. Tak už je to zase tady, pomyslel jsem si. A tentokrát dokonce dobrovolně. Ležel jsem tam takhle oslepený a spoutaný v kozelci a poslouchal jsem.

Otevřel jsem láhev a nalil, přiťukli jsme si. Napil se a díval se na mě přimhouřenýma očima. Trochu mě to znervózňovalo. Kdysi na mně poznal, že mě holky neberou, a rovnou se zeptal. Vyvedl mě tenkrát dost z míry, ale řekl, že to prostě chce vědět a že se jinak nic neděje. A teď jsem měl najednou chvilku pocit, že mě vlastně balí. Flašku jsme vytáhli, ani jsme nevěděli jak.

„Haf." „Tak šup, mazej se obléci!" Podíval jsem se na něj s jednoznačnou otázkou v očích. Neverbálně jsem dostal jednoznačnou odpověď. „Ano, Pane." Vstal jsem tedy a odešel jsem k brance se obléci, i když nerad. Pospíchal jsem, a tak jsem byl brzo zpátky. „Vidím, že se snažíš, čubí. To jsem strašně rád. Tak co, jak ses měl, přemýšlel jsi o tom, co chci a co budeš?"

Aleš se skoro vypotácel, rudý v obličeji a se slzami na krajíčku, jak si uvědomoval. Zmizel na záchody. Seděl na poklopu, utíral slzy pokoření, jen tam prostě čekal, až to přejde. Po ne zrovna krátké době si opláchnul obličej studenou vodou, moc to teda nepomohlo, ale co nadělá.

Calamares mířila s cestujícími z Miami do Nassau a on stále pod vedením Declana trénoval svoje hlasivky. Ne všechno se mu podařilo naučit ještě před vyplutím, takže si to teď vyžíral pod taktovkou toho irskýho spratka, který mu lezl svojí nadřazeností pekelně na nervy. Opřít, furt opřít, no jo. Tak ať mu to ukáže, trouba jeden zrzavý! Kdyby mohl, hned teď vytře věčně ulepenou podlahu u lodního baru a tím mokrým hadrem ho flákne přes ksicht!

Nevyznal jsem se v sobě. Něco se vynořilo z hlubin mého já a naprosto mne ovládlo. Bylo to tak příjemné a krásné, že to nechtělo uvolnit ani na chvíli místo pro mé druhé já, to lidské.

Marek scházel po schodech se svazkem dokumentů ke kapitánově kanceláři v mezipalubí. Měl radost, že dneska má po úklidu čítárny volno, a těšil se, že se na chvíli projde po přístavní čtvrti. Calamares v Charlestonu kotvila už druhý den a on zatím neměl čas vystrčit paty z lodi. Zaklepal na dveře a po melodickém „Vstupte“ vešel do místnosti. Kapitán seděl za stolem, vypisoval nějaké hlášení a požádal při tom Marka, aby mu lejstra založil do pořadače.

Sledoval jeho záda, jak mu na nich pracují svaly, stejně jako na pažích. A byl to hodně hezký obraz. Delší zvlněné vlasy na sluníčku zářily barvou roztavené mědi. Cítil, jak mu z toho pohledu tvrdne péro. Výborně, takže to bude skutečně zajímavá plavba, jestli se mi postaví pokaždé, když na něj takhle kouknu, pomyslel si pobaveně. Vůbec ho dopředu nenapadlo, že tahle Tomova poloha na lodi bude ještě ta nejméně dráždivá.

„Co sem lezeš?!“ vyštěkl. „Já jdu za panem Poláškem.“ „No tak to pozor na poklopec, mladej. Možná by sis měl zaskočit nejdřív do rytířskýho sálu a z nějakýho brnění si tam uzmout plechový gatě.“ Ron jediným pohledem zaregistroval pootevřené dveře do kanceláře. Takže ať už tam seděl kdokoliv, musel je slyšet. To není dobrý začátek…

Měl jsem najednou chuť tu chvíli protáhnout do nekonečna, toužil jsem po tom, aby se na mě už pořád díval takhle zvídavě a se zájmem a důvěřivě a plaše a roztouženě, a tak jsem hodil za hlavu veškerý naše neshody a dal jsem mu všechno, co jsem si v jeho očích přečetl, že chce. Protože tentokrát to nebylo takový to jeho dupnutí já chci, ty musíš. Tentokrát to bylo spíš já bych chtěl, a co ty, nechtěl bys taky?

„Bože, tak už to vybal!“ zakoulí na mě očima. „Divný je akorát to, jak kolem toho brousíš!“ Chvilku se mu dívám do očí, přemýšlím, jakým stylem to podat. Tohle téma mezi náma ještě nikdy na přetřes nepřišlo, pokud nepočítám pár občasnejch narážek, který měly vyznít spíš vtipně, takže vůbec netuším, jak to Dam celý vezme… Nakonec si povzdychnu a rozhodnu se skočit do toho rovnýma nohama.

„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“ „Moje narozeniny?“ „Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“ „Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“ „Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“ „Já ne, protože jsem divnej.“