Marek a já – 32. kapitola: Pacient

Probudily mě paprsky ranního slunce, vnikající do ložnice. Po víkendu stráveném v penzionu jsme spali opět úplně nazí. Zvykl jsem si na to. Ne, že by mě Markovo nahé tělo nevzrušovalo, právě naopak, ale vnímat na své kůži dotek teplého Markova těla ve mně vzbuzovalo obrovský pocit klidu a bezpečí. Někdy jsem svým tělem cítil tepající Markovo srdce nebo jeho pomalu oddychující hruď, jindy mě Marek ve spánku uchopil jen tak za penis, a nebo jsem měl svůj penis zasunutý mezi jeho stehny. Marek měl tvrdé spaní, tomu moje převalování vůbec nevadilo. Mě sice občas vzbudilo, když se Marek ve spánku pohnul, ale vlastně jsem byl rád a vždy se k němu ještě víc přitulil.

Marek ještě spal, ležel na zádech a já měl ruku položenou na jeho hrudi. Cítil jsem, jak je moje ruka přilepená k Markově vlhké kůži, která byla nasáklá našimi včerejšími dárky. Také moje hruď byla lepkavá a tiskla se k Markově paži.

Prohlížel jsem si Marka, jak spí. Jeho vousky, jeho rty, profil jeho nosu, zavřené oči s řasami… Marku, ty jseš tak krásnej, pomyslel jsem si. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Tyjo, ty jsi krásnej, honilo se mi dokola hlavou a můj mírně nateklý penis se začal zvedat. Byl sevřený mezi našimi horkými těly a dotýkal se Markovy ruky. Začínal do Marka tlačit, jako by ho chtěl probudit.

Marek se trochu zavrtěl a zívnul si, aniž by otevřel oči. Pohladil jsem ho prsty jemně po vousech. Markova ústa se pomalu rozšiřovala do úsměvu. Prsty jsem ho něžně šimral ve vouskách a Marek potichu zavrněl. Nakonec pootevřel jedno oko a s nádherným úsměvem se na mě rozespale podíval.

„Dobré ráno, Kousíčku,“ řekl potichu.

„Dobré ráno, Marečku.“

Marek se pomalu přetočil na bok, aby se ke mně mohl přitulit do objetí. Zanořili jsme se vzájemně do sebe a propletli se rukama i nohama. Markovy paže mě pohltily a ucítil jsem krásnou sytou vůni, která z Markova těla sálala.

„Chtěl bych se dneska celej den válet,“ zamručel Marek.

„Můžeš,“ odvětil jsem.

Marek se trochu zamračil.

„Nebo ne?“ zeptal jsem se.

„Noha. Furt bolí.“ Marek si povzdechl a obličej zabořil do mého ramene.

„Marečku? A nechceš si s tím zajít k doktorovi? Třeba s tím fakt něco máš. Co?“ hladil jsem ho po vlasech.

„Hm,“ zahučel mi Marek potichu do ramene a zhluboka si vzdychnul.

Jen tak jsme leželi, Marek asi přemýšlel a já nevěděl, jak mu mám pomoct.

Nakonec se Marek posadil a rozhlížel se kolem sebe po pokoji.

„Musim zavolat do práce, že nepřijdu,“ vytahoval nohy zpod přikrývky.

„Počkej, podám ti mobil,“ vylezl jsem z postele.

„Dík.“

Vyskočil jsem a našel Markův telefon.

„Na. Marku? Já zatím skočím pro čerstvý rohlíky, jo?“

„Jé,“ rozzářil se rozčepýřený Marek. „My budeme mít čerstvý rohlíčky, jo?“ usmíval se.

„No jo,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba s máslem a medem. Chceš?“

„Jó,“ těšil se Marek. „A bude kakao?“ mrknul na mě.

Markův širokánský úsměv od ucha k uchu mě rozesmál.

„Jo. Bude i kakao.“

***

V naší ulici byla malá pekárna. Občas sem Marek ráno skočil pro čerstvé pečivo, zatímco já se teprve cachtal v koupelně a věnoval se ranní hygieně. Proč jsem sem nikdy vlastně nešel ráno pro čerstvé pečivo já? Došlo mi, co Marek všechno ráno stihne, než se vydá do práce. Zatímco já jsem vždycky rád, že se vůbec vyhrabu z postele.

V pekárně to krásně vonělo čerstvým pečivem, až jsem dostal chuť skoro na všechno a chtěl koupit od každého něco. Ale dneska koupím jenom rohlíky a slíbil jsem si, že sem budu chodit ráno častěji. A třeba i s Markem. Můžeme jít vlastně spolu na ranní procházku…

Přede mnou stála žena s malým klukem, který měl přimáčknutý nos na sklo pultu a stejně jako já nevěděl, co by chtěl dřív.

„Mamí, já chci tohle!“ zapíchl prst do skla.

„Nevotravuj!“ okřikla ho žena.

Koupil jsem rohlíky, které sváděly k zakousnutí, a vyšel z pekárny. Po ulici šel muž se psem, který se zastavil a nasával vůni vycházející z otevřených dveří.

„Nech toho! K noze!“ cukl muž vodítkem, až se psovi podsmekly nohy.

Ach jo, pomyslel jsem si. Proč lidi pořád někoho komandujou… Nebudu takovej. Nechci.

***

Odemkl jsem dveře bytu.

„Už jsem tady!“

„Juchů,“ ozvalo se tlumeně z toalety. Pak zaševelilo spláchnutí a Marek otevřel dveře. Vypajdal ven do předsíně.

„Uka, uka!“ vrhnul se nedočkavě ke mně.

Rozesmál jsem se a otevřel papírový pytlík s čerstvými rohlíky.

„Jé,“ Marek vytáhnul rohlík a zakousl se do něj. „Mmmm…,“ huhlal s plnou pusou žvýkající suchý rohlík. „Ten je výbornej.“

„Marku, ten rohlík měl bejt s máslem a medem.“

„Já vim,“ polknul Marek a usmál se na mě. „Můžu bejt s tebou zase v kuchyni?“

„No jasně. Ale budeš hodnej…“ A teď komanduju já Marka, došlo mi. „Promiň,“ pohladil jsem ho. „Jo, pojď, ale vopatrně.“

„No, vono to ani jinak nejde,“ Marek opatrně pajdal směrem do kuchyně. „Vezmeš mi prosím tě zase polštářek?“ otočil se na mě s prosebným výrazem.

„Jasně!“ skočil jsem do ložnice pro polštář.

Marek se v kuchyni usadil, položil si nohu na druhou židli, na kterou jsem mu dal polštář, a já se pustil se do přípravy snídaně.

„Volal jsem do práce,“ přežvykoval Marek dál suchý rohlík, zatímco já jsem další mazal máslem a dal mezitím ohřát mléko na kakao. „Dali mi dneska volno. Tak zajdu k tomu doktorovi.“

„To je dobře. Já budu v práci jenom chvilku, musím tam něco dneska odevzdat, a na oběd už přijdu, jo? Nakoupím cestou z práce, to zvládnu.“

„Fakt? Ty budeš na voběd doma? Tyjo, super.“

„No jasně. Musím se o tebe přece postarat, ne?“

„Ale já nejsem invalida,“ namítal Marek.

„No to nejsi, ale nemůžeš tady s tou nohou pořád běhat. Jo Marku, jak se vlastně dopravíš do tý nemocnice?“

„Vemu si tágo,“ pokrčil Marek rameny.

„To pro tebe nemůžou poslat sanitku?“

„Ty vole, pro drna, co si zvrknul kotník, nebudou posílat sanitku.“

„Tak, hotovo. Dobrou chuť,“ přinesl jsem na stůl rohlíky s máslem a medem a dva hrnky horkého kakaa.

„Jé, děkuju. Dobrou chuť,“ usmál se Marek a zakousl se do rohlíku s medem. „Mmm…,“ olízl se a s plnou pusou se na mě krásně usmál. „Vlastně jo,“ pokrčil Marek rameny, „možná jsem trochu invalida,“ mrknul šibalsky na mě.

***

Dosnídali jsme a sklidil jsem ze stolu.

„Tak Marku, já asi půjdu. Ať jsem co nejdřív doma, jo?“ stál jsem u čistého stolu a díval se na Marka. „Tak víš, co? Ne, že tady budeš zlobit.“

„Jak zlobit?“ díval se na mě Marek.

„No jako běhat po bytě a něco dělat. Víš, jakej jseš neposeda.“

„Já a neposeda?“ zabořil si Marek prst do hrudníku.

„Jo. Jako invalida bys měl bejt pěkně v posteli.“

„A v posteli můžu zlobit?“ mrknul na mě šibalským pohledem.

„Jo. V posteli můžeš,“ usmál jsem se.

„Juchů,“ zvedl se Marek a opatrně pajdal do ložnice. „Au…“

Lehl na postel a pozoroval mě, jak se oblékám.

„A… nechceš se se ještě vycákat?“

Zamyslel jsem se. Chtěl jsem. Ale věděl jsem, že nemůžu. Posadil jsem se k Markovi na postel.

„Marku…, já bych chtěl. Moc bych chtěl. Ale fakt už musím jít. V pátek jsem zdrhnul dřív, tak to musím dneska dodělat. Vždyť jsem za chvíli doma. Hm?“ pohladil jsem ho po vousech.

„Hm,“ posmutněl Marek.

„Ještě umeju ty skleničky,“ vzal jsem ze stolku u postele skleničky od vína, které jsme včera večer popíjeli.

„Nech to bejt, dám je pak do myčky.“

„No vidíš, že jseš neposeda. Lež. Vždyť je jenom vopláchnu.“

Vzal jsem skleničky a donesl je do kuchyně. Oplachoval jsem je pod tekoucí vodou. Jedna sklenička ale najednou v mé ruce udělala pink a sklo se rozlomilo na dvě poloviny. Moje druhá ruka ale pokračovala v jejím mytí, takže jsem prsty dlouze přejel přes čerstvě odlomenou hranu skla.

„Jau,“ zasykl jsem.

Podíval jsem se na svůj prst. Byla na něm dlouhá řezná rána, ze které začínala vytékat krev.

„Kurva…,“ řekl jsem si potichu pro sebe. „Marku?!“

„No?“ ozval se Marek z ložnice.

„Do píči…,“ zaláteřil jsem polohlasem, protože z rány se začínala hrnout krev. „Jsem se asi říz!“ zavolal jsem.

„A jéje,“ ozvalo se tlumeně z ložnice.

Za chvíli vykouknul Marek. „Počkej, přinesu lekárničku,“ otevřel Marek skříň v předsíni. „Drž si to.“

Stiskl jsem si prst palcem, aby z něj netekla krev. Marek připajdal s lékárničkou do kuchyně.

„Ukaž, přelepim ti to. Sedni si.“

„Dík.“

Posadili jsme se ke stolu, Marek otevřel lékárničku, vytáhnul papírovou náplast a kousek odtrhnul. 

„Tak ukaž,“ řekl Marek s připravenou náplastí.

Podal jsem Markovi ruku.

„Pusť to.“

Povolil jsem prsty. Objevila se rána, která se rozšklebila a vyhrnula se z ní nová, jasně červená krev.

„A jejej,“ Marek vzal rychle ubrousek, aby krev zastavil. Stisknul mi prst a ránu stáhnul náplastí k sobě.

„To sroste. Hlavně to nesundávej a moc s tím nehejbej. Prostě žádný honění, jo?“ usmál se na mě.

Při pohledu na zakrvácené ubrousky mě polil studený pot.

„Marku, mně je nějak blbě.“

„Polož si hlavu na stůl.“

Dal jsem ruce na stůl a položil si na ně hlavu. Marek si sedl vedle mě a hladil mě po vlasech.

„Co? Dobrý?“

Udělalo se mi trochu líp. Seděl jsem u stolu s hlavou položenou na stole a byl nešťastný z toho, jaký jsem nemehlo. To mám za to… Za co vlastně? Vybavil se mi kluk v pekárně i pes na vodítku. Za trest. To mám za trest.

„Jo, už dobrý,“ vzdychnul jsem s oroseným čelem a podíval se nešťastně na Marka. „Jsem nemehlo, co?“

Marek se usmál a pohladil mě: „Nejsi. To se stane.“

„Měl jsem tě poslechnout a dát je do myčky. Marku, promiň.“

„Co? Já se přeci nezlobim. Taks je nedal do myčky, to je toho,“ pokrčil Marek rameny.

„Ne, to nemyslim. Ale… to mám za to, že jsem chtěl, aby bylo po mým. Promiň Marku, omlouvám se. Nezlob se.“

„Ty šmoulo, pojď sem,“ objal mě Marek. „Já se nezlobim. Já vím, že jsem neposeda.“

„Děkuju,“ podíval jsem se na prst.

Marek se potichu rozesmál.

„Čemu se směješ?“

„Nám! Jaký jsme lazaři!“ chechtal se Marek.

Rozesmál jsem se.

„Marku…,“ pohladil jsem Marka po tváři. „Miluju tě.“

„Já tě taky miluju.“

Políbili jsme se.

„Tak já půjdu, jo? Ať jsem co nejdřív doma.“

Ještě jsme se trochu pomazlili, dali si na rozloučenou dlouhou pusu a já vyrazil konečně do práce.

***

V práci jsem udělal jen to nejnutnější, abych mohl co nejdřív vypadnout. Do klávesnice jsem naštěstí bušil i přes své zranění bez problémů a na říznutí brzy zapomněl. Šéfová byla naštěstí s mou prací spokojená a pro dnešek mě propustila.

„Moh bych poprosit ještě o půl den volna taky na zítra? Musím se totiž doma starat o nemocného.“

„Samozřejmě,“ podívala se na mě šéfová přes brýle. „Budete potřebovat ošetřovné?“

„Né, jen bych si vzal půl dne volna. Je to jen na zítra. A dneska teda,“ rozhodil jsem rukama.

„Aha. No tak si to napište,“ podala mi šéfová dovolenku a dělala u toho trochu obličej, aby to nebylo jen tak.

„Děkuju.“

Vyplnil jsem rychle dovolenku a poslal Markovi esemesku: „Za chvilku budu doma :-*“

Píp píp: „Uz jsem skoro na rade :D Kdo bude doma driv jo? ;)“

Rozesmál jsem se, jak je Marek krásně potrhlej. Miluju ho. Jo vlastně – vždyť musím ještě na nákup! Ale to bude rychlovka, protože to mám naštěstí už rozmyšlený. No tak schválně…

***

Strčil jsem klíč do dveří bytu. Trochu jsem tipoval, že Marek bude už určitě doma, přestože nákup jsem zvládnul celkem rychle. Bylo ale zamčeno. Takže ještě není…

Vešel jsem dovnitř, položil batoh s nákupem na zem a zouval si tenisky.

„Baf!“ vykouknul Marek zpoza rohu dveří do ložnice.

„Ty vole!“ hrklo ve mně. „Marku, tohle mi nedělej.“

„Nachytal jsem tě, viď?“

„Jo. Co ten doktor?“

„Čum, vole, co mám!“ smál se od ucha k uchu a vylezl ze skrýše, aby se ukázal.

„Ty jo, hustý. Co to je?“ zíral jsem na jeho nohu s barevnými pásky.

„Tejpy, vole. Doktor říkal, že jsem měl docela štěstí. Tohle mi ten kotník zpevní. Můžu s tím dokonce vopatrně chodit. Dobrý, ne? A hlavně – už to skoro nebolí!“ smál se s pusou od ucha k uchu.

„To je super.“ Dřepl jsem si k Markově noze, abych se na barevné tejpy podíval zblízka.

„Marku, tobě voholili nohu?“ hladil jsem ho po oholené pokožce v dolní části lýtka.

„No jo. Aby to drželo. To je přilepený, víš?“

„Aha.“

„A hele, co ještě mám!“ vytáhnul Marek z kapsy lahvičku.

„Co to je? To ti dali na ten kotník?“ vstal jsem.

„Ne,“ zasmál se Marek. „To je dezinfekce, na ten tvůj prst.“

„Jé, děkuju.“

„Uka!“

Podal jsem Markovi ruku se zalepeným prstem.

„No jo, máš to nějaký voteklý,“ zkoumal Marek můj prst. „Já ti to přelepím, jo?“

„Tak jo,“ usmál jsem se. Prst jsem sice oteklý vůbec neměl, ale těšil jsem se na to, jak se o mě bude Marek také starat.

„Půjdeme s tím do ložnice, jo?“ mrknul na mě a otevřel skříň, kde byla lékárnička.

***

Přesunuli jsme se do ložnice a posadili se na postel.

„Lehni si a dej sem ruku.“

Lehl jsem si na postel vedle Marka a podal mu ruku. Marek si ji položil na klín.

„Kdyby to bolelo, tak říkej au. Jo? Nekoukej se.“

Otočil jsem hlavu. Cítil jsem, jak Marek pomalu odlepuje náplast. Došel až k ráně.

„Au,“ řekl jsem potichounku, protože rána trochu zaštípala.

Marek opatrně strhával dál náplast.

„Au,“ šeptal jsem.

„A je to dole! A jéje…“

„Co?“

„Nekoukej se.“

Z dálky mi prst pofoukal.

„Dobrý?“

„Jo, už jo.“

„Teď to možná bude trochu štípat, jo?“

Marek mi dezinfekcí začal opatrně čistit ránu.

„Au… Au… Au…,“ říkal jsem schválně potichu, přestože štípání dezinfekce nestálo za řeč. Ale líbilo se mi, jak mi Marek citlivě ránu čistí.

„Pokrč trochu prsty.“

Marek mi obtočil prst novou náplastí.

„Tak hotovo. A máš to taky votejpovaný. Lepší?“

„Jo, mnohem lepší. Děkuju.“

„Pojď sem,“ ukázal si Marek na klín.

Položil jsem si hlavu Markovi na klín. Marek mě vískal ve vlasech. Díval se na mě a usmíval se.

„Chceš, abych tě vycákal?“ zeptal se.

Péro se mi okamžitě postavilo.

Přetočil jsem se na záda. Díval jsem se na Marka a usmíval se na něj. Hledal jsem, jak vyjádřit svoje emoce, svou nepopsatelnou lásku k Markovi. Líbilo se mi, jak se o mě stará a chce mi udělat radost. Penis se mi začal v rychlých intervalech napínat. Marek nic neříkal, také se jenom usmíval a díval se mi do očí.

„Chceš?“ řekl po chvíli něžným hlasem, vískal mě jemně ve vlasech a v očích mu jiskřilo.

Široce jsem se na něj usmál a péro v trenkách sebou divoce sebou zamávalo, jak strašně chtělo ven. Břicho se mi stáhlo vzrušením do křeče, až jsem se trochu nadzvedl. Potichu jsem se tomu zasmál.

Marek na mně viděl, jak jsem strašně moc rozdrážděný, ale nic neříkal, jen se na mě usmíval a dál se mi díval do očí.

Penis v kalhotách se mi opět několikrát vzepjal a opět mi projela břichem křeč. Dech se mi zrychloval.

„Chceš, já to vim,“ říkal Marek něžně a nádherně se usmíval.

Penis se mi vzrušením vzpínal v pravidelných intervalech.

„Marku…,“ zašeptal jsem. „Strašně mě vzrušuješ.“

Marek se začal potichu smát.

„Jak to?“

„Já nevim. Prostě tak. Tím, že jseš. Jakej jseš.“

„A jakej jsem?“

„Krásnej. Nejkrásnější na světě.“

„Fakt?“

„Jo.“

„Ty vole,“ rozesmál se Marek a cuknul sebou.

„Co je?“

„Ty mě taky rajcuješ, abys věděl!“

Otočil jsem se na bok, zabořil obličej do Markova pupíku a rukama ho objal kolem pasu.

„Nechci vycákat,“ řekl jsem tlumeným hlasem do jeho trička, které krásně vonělo.

„Proč ne?“

„Až večer.“

„Ty vole… A ty si myslíš, že to vydržím?“ smál se.

„Jo,“ zahuhlal jsem do pupíku.

Marek se rozchechtal: „Nene!“ a svalil se na záda.

Vyšplhal jsem pomalu po něm a lehl si na jeho pevné, svalnaté tělo. Prohlížel jsem si ho a hladil ho ve vlasech.

„Jak to, že jsi tak krásnej?“ 

„Nevim. Možná proto, že ty jseš taky krásnej,“ říkal potichu usmívající se Marek.

Naše vzpínající se penisy do sebe vzájemně tlačili a chtěli moc k sobě. Ve svých trenkách jsem cítil mazlavé vlhko.

„Ale já nevim, jestli to vydržim,“ švitořil Marek.

„Proč?“

„Protože jsem hrozně nadrženej,“ vískal mě ve vlasech.

„Já vim. To je dobře.“

„Ty chceš, abych zase hodně cákal, přiznej se.“

„Ne.“

„Ne?“ zeptal se překvapeně.

„Já chci, abys večer to… vytek.“

„Né,“ zaskučel Marek a rozchechtal se.

„Ty nechceš?“

„Chci, vole! Právě, že chci. Už teď ale chci!“

„To vydržíš. Vydržíš?“

„Ale něco za něco.“

„A za co?“

„Hmm…,“ vyšpulil Marek ret a usilovně přemýšlel. „Já do tý doby něco vymyslim, jo?“

„Tak jo,“ usmál jsem se, v napjatém očekávání. „To jsem zvědavej.“

Marek si hrál s mými vlasy a prohlížel si mě.

„Tak ty chceš, abych večer vytek, jo?“ přemýšlel tichým hlasem. „Budeš mít zase mokrý péro?“

„Jo. Už mám,“ špitl jsem.

„A voňavý trenky?“

„Taky. Ale až večer.“

Marek mě silně objal a přitiskl k sobě. Dlouho jsme pak na sobě jenom tak leželi, vískali se navzájem ve vlasech a nemohli se na sebe vynadívat.

„Marku,“ zašeptal jsem, „já jsem zapomněl vyndat nákup.“