Šel tedy, cestou sebral Sněžníka a spolu odešli do hlubokého lesa. Nebyl ovšem takový necita, dá se říci, že ho měl rád více, než bývá zvykem. „Běž dál sám a už se nevracej! Král chce, abys byl mrtvý, ale zabít tě nedokážu." Tak se tedy rozešli. Náhončí na hrad a princ hlouběji do lesa. Šel dál a dál, dokud ho nohy nesly. Časem přišel na palouk, kde byl domek. „Je tu někdo?"
„Jste v pořádku? Omlouvám se, v pět ráno jsem nikoho nečekal, je to moje chyba, promiňte. Jak je vám? Vezmu vás do nemocnice, jen na sebe něco hodím,“ chrlil ze sebe omluvy, v hlase zřetelná starost. Tomáš konečně pořádně zaostřil pohled. Vážně vypadal jako zápasník, široká ramena, svalnatý hrudník, břicho jako skála, stehna vzpěrače a vypracovaná lýtka, vyděšené černé oči v neoholené tváři. Mluvil na Tomáše rozechvělým, hlubokým hlasem. Byl prostě zatraceně sexy.
Dřív, než jsem stačil něco odvětit, si mě přitáhl do náruče a pomalu přiložil své rozesmáté rty na ty mé naštvané. Nečekal jsem to a celý se zachvěl. V podbřišku mě zašimralo z toho letmého doteku našich rtů. Polibek byl sice krátký, ale přesto tak intenzivní. Takhle jsem si naši první pusu představoval. Sice ne za takové situace, ale přesně takhle.
Miluje ten pohled zezadu, jak se mu penis pohupuje pod kulkama. Vezme ho do dlaně. Igo zaskučí. Nechce se takhle udělat, nesnáší to. Když ho David honí zezadu na čtyřech jako čokla. Dráždí ho u toho dildem. Nesnáší to a stejně se udělá, protože to nejde oddálit. Už to nejde. David zpracovává jeho péro čím dál tím rychleji, nabodává ho na uměláka, až Iga nutí přirážet na všech čtyřech jako čuba.
„Co mám dělat?“ zeptal se potichu. „Vůbec nic jiného než jindy,“ posadil jsem se a natáhl k němu ruku. Nechal jsem ho dojít k sobě a potom si ho z té osušky vybalil. Jako předčasný vánoční dárek. Vtiskl jsem mu polibek na břicho a pak i kousek níž, těsně nad kořen penisu a jedním plynulým pohybem si ho stáhnul k sobě.
To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!
Když chcete ulovit žraloka, nemůžete klást pasti na břehu moře. Musíte políčit tam, kde se pohybují, a zaútočit v místech, kde by to nejméně čekali. Ovšem, co když máte žraloka uloveného a chcete se ho pouze zbavit? Tuším, že skutečný žralok by s radostí hupsnul do vody a odplaval. S Jonatanem to bude podle mě mnohem složitější.
Dneska Páníček od rána nebyl doma a před chvílí mi přišla SMS, že je na cestě domů a mám na něj čekat připravený. Dobře, už se nemůžu dočkat. Mám pro něj překvapení a teď je ta správná chvíle ho použít. Vytáhnu ze své tajné skrýše, no tajné, spíše soukromé, kam Páníček nikdy nechodí, několik propriet a jdu se rychle připravit. Chtěl bych se pro svoji Lásku dnes pěkně vyzdobit.
Abyste rozuměli, moje pondělní rána bývají otravná, depresivní a během každé jízdy do práce mám pocit, že začínající týden bude ještě delší vopruz než ty ostatní. A tak se to opakovalo několik měsíců až do toho dnešního. Do okamžiku, kdy jsem vlezl do busu MHD, kterým jezdím pravidelně, den co den a zatím se v něm nestalo nic, co by mi bránilo otevřít knížku a za těch několik nutných zastávek přelousknout další kapitolu.
Dovolil mu, aby ho vedl po cestě ke zdánlivě temné straně, a ukázal mu, jakou rozkoš dokáže vytěžit z bolesti. Přestal mu vzdorovat, nechal ho, aby přivedl jeho ruce k těm nádherným ztvrdlým bradavkám, a nechal se přimět mu je mačkat, kroutit a drtit mezi prsty, až se vzpínal v bolestivých grimasách, přesto mu nezpochybnitelně dával posunky znamení, aby se neopovážil přestat.
Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…
Ve sprše jsem si Damiána k sobě konečně přitiskl a políbil. Neodolal jsem a přejel mu rukou nejen přes hrudník, ale i přes rozkrok. Líbilo se mi, že reaguje okamžitě. Ale on se odtáhl a přes šumění vody mi do ucha zašeptal: „Nejsme tu sami, neprovokuj.“ Tak jsem toho hodně nerad nechal.
Tohle je kniha knih, nesmím prozradit, kdo mi ji dal, ale funguje. Stačí vložit něco z majetku vašeho objektu, nebo třeba vlas, a on přijde a splní každou vaši tělesnou touhu. Ale pamatujte: jen třikrát a dost! Pak musíte knihu položit tak, aby ji někdo našel. Nesmíte ji půjčit, nesmíte ji darovat, nesmíte ji položit tak, aby ji našel někdo určitý, jinak zničíte její kouzlo…
Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.
„Určitě se chci dívat, dost mě to zajímá z té vizuální stránky,“ odvětil jsem. Vzal mi kůžičku nad varlaty, celkem hodně ji napnul k sobě a v místě, kde se kůže napojovala na tělo mého penisu, se vytvořil pomyslný trojúhelník. Přiložil hrot jehly a pomalu začal vyvíjet tlak. Ucítil jsem nepatrné píchnutí, pak přišel moment, kdy mi projela jehla skrze kůžičku, já zatnul snad všechny svaly a zhluboka jsem vydechnul.
Začal chodit pracovat na lavičku do parku, čekal na mladíka a často se i dočkal. Bylo to jako droga, den, kdy nepřišel, byl k nesnesení. Uvědomoval si, že stačí gesto, slovo a snad by měli možnost promluvit si. Měl ale obavu, že když to udělá, přijde i o ty malé chvíle, bez nichž by už nemohl být.
Jemný dotek prstů na jeho zadním vstupu a nesmlouvavý příkaz, aby se uvolnil. Zachvěl se v předtuše věcí příštích a povolil, co nejvíc to šlo. Cítil, jak se do něj neodbytně dobývá jeden kluzký prst, a poddal se tomu. Druhý následoval vzápětí. Několik minut se v něm oba pohybovaly a roztahovaly ho. A pak už na své nedočkavé růžici cítil špičku dilda. Zatlačil trochu proti, aby dobyvateli cestu usnadnil. Ze rtů mu utekl hlasitý vzdech, ani ne tak kvůli tomu, co se mu dělo fyzicky, ale spíš kvůli tomu, že dobře věděl, kdo se nad ním v tu chvíli se zaujetím sklání.
„Neplatí mi za sex. Máme medzi sebou určitý druh… proste vzťah. Ale to je jedno. No tak ten chlap, čo bol s ním…, mal by záujem o spoločnosť…, o tvoju spoločnosť.“ Viktorovi zabehla slina. Prudko sa nadýchol a rozkašľal. Pár ďalších cestujúcich na neho upriamilo svoju pozornosť. Viktor sa znova narovnal. „Čo? Veď to bol krásny chlap…, takí ako on… za to nemusia platiť?“
„Pojď…“ To bylo všechno, co jsem ze sebe dostal, a sledoval, jak se mu ten usměvavý výraz změnil nejdřív na údiv a pak na touhu. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbil. Za ruku jsem si ho vedl za sebou. Podařilo se mi cestou do ložnice všechny nepříjemné myšlenky a otázky odsunout do úplně nejzazšího koutku mysli. Natáhl jsem se na postel. Damián se nerozhodně zastavil hned u dveří.
Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.
Pokud bych byl s ním, pořád bych se díval přes rameno. Nikdy by to neskončilo. A nejhorší je, že bych pan nemohl říkat: no to víte, zkrátka se to tak nějak přihodilo, ani nevím jak. Vždyť bych si ho utrhl sám jako jablko ze stromu! A že shnilý? To už nikoho nezajímá, jak je ti po něm blbě. Nemáš to přece žrát blbečku. Ne? Jednoduchý. Já nechci. Miluju Sáru.
„Ugh! Dnes nebudu mít svůj den,“ napadlo ho hned po probuzení. Ranní pohled do zrcadla mu tuhle teorii potvrdil. Vypadal jako obrázek. Od Piccasa. V odraze na něj koukala divná, zubatá šmouha a on si pro jistotu zkontroloval, jestli nemá oko v podpaží. Fajn, bylo třeba s tím něco dělat – povinnosti nepočkají. Sprcha, cereálie, honem popadnout kolo a vzhůru do školy.
Sotva se stihnu napít, zabliká studiový telefon. Zmáčknu tlačítko, rutinně se ohlásím: „Noční Jízda Top rádia, kdo se dovolal do studia…?“ Na druhé straně zní povědomý hlas jednoho ze stálých posluchačů. „Ahoj, tady Michal.“ „Ahoj Michale, dlouho jsem tě neslyšel. Jak se máš…?“ prohodím ležérně. „Kubo, moc dobře ne. Měl jsem teď hodně těžké období. Ale poslouchal jsem skoro každý den.“ Vzpomněl jsem si, že Michal volá většinou o zkouškovém, když se učí. Je říjen. Mívá moc krásný a veselý hlas. Dnes je to jiné.
Kousek od lesa je maličké městečko, ve kterém stojí továrna, a v ní pracují dva bratři, Jan a Marián. Chlapci to jsou jako lusk, příroda na nich rozhodně nešetřila. Ten den jako každý jiný po práci vyrazili k domovu v sousední vesnici na druhé straně lesa. Nasedli do autobusu a už se těšili na večeři i postel. Osud s přírodou však byli proti. Když bratři měli přejet po jediném mostě přes jedinou řeku v kraji, zjistili, že dlouhotrvající deště rozvodnily tok a ten strhnul most. Jak se teď dostanou domů?
„Tak vidíš,“ začal ho Kamil po té zčervenalé kůži na zadku hladit. „Na mluvení jsi měl plno času přes den. Teď už je pozdě.“ Ben se akorát nesouhlasně ošil, ale Kamil si z toho nic nedělal. Ostatně, to Benovo neustálé vrtění, které cítil přímo na svých stehnech, se mu moc líbilo… A to se ještě nemá důvod moc vrtět! Za chvilku si zacvičí mnohem intenzivnějc…
Strana 46 z 95
