Oliver – 2. bonusová kapitola

"Cítím se dotčeně. Fakt. Jste spolu už pět měsíců a tys mě ještě pořád nepředstavil."

"Nebyla na to správná příležitost, Nino. Vždyť to nevadí, představím tě určitě brzy."

"To známe," prohlásila a se zamračením si založila ruce na prsou. "Žádný takový. Půjdu s vámi na kafe. Nebo ne, ještě líp. Uděláme dvojrande!"

"Dvojrande?" zopakoval jsem po ní zmateně.

"Jo, dvojrande! Ty, já, Mára a Oliver."

"Jakože já půjdu na rande s tebou a Mára s Oliverem? To by mohlo fungovat," ušklíbl jsem se a Nina teatrálně protočila oči.

"Tak jistě, takhle přesně by to bylo ideální. Vsadím boty na to, že by se Mára nechával pravidelně spankovat jen proto, aby mohl zkoumat svůj práh bolesti vyvíjející se v čase s různými proměnnými nebo tak něco." Na moment se zarazila, načež prudce zavrtěla hlavou. "Ne, dobrý, nic takovýho mu říkat nebudu, ještě by se toho chytil."

"Máš moc bujnou fantazii," odfrkl jsem si pobaveně. "A jestli tě to uklidní, řekl bych, že Oliver by na to nepřistoupil."

"Hned se cítím líp," zakřenila se. "Takže tenhle pátek? Zarezervuju tu dobrou vietnamskou restauraci. Teda pokud má Oliver rád asijskou kuchyni."

"Kdo by neměl rád asijský jídlo? Nikoho takovýho neznám," zavrtěl jsem hlavou.

"Nikdy nevíš! Mára třeba nemá rád indickou, což jsem zjistila až po letech, co jsem ho tam tahala."

"Vidíš? A nikdy ti to neřekl. Docela často přemýšlím nad tím, jak dlouho předtím, než jste spolu začali chodit, tě vlastně miloval."

"No přece odjakživa. Jsem k pomilování!" prohlásila Nina.

"Tak samozřejmě, ty pomilováníhodná. Já teda radši půjdu. Vypadá to, že bude pršet, a jestli to pak namrzne, tak se v těch teniskách rozsekám. Musel bych se k Oliverovi klouzat po zadku."

Po cestě domů jsem se stavil pro pár čerstvých závitků plněných rýžovými nudlemi, zeleninou a krevetami, jelikož jsem na ně po rozhovoru o asijské kuchyni dostal pořádnou chuť.

K Oliverovi jsem dorazil, když na zem začaly dopadat první kapky deště, čipem jsem si otevřel a vklouzl do chodby. Výtah byl už od předchozího dne rozbitý a stále to nevypadalo, že by ho někdo měl v plánu opravit, ačkoliv jsme rozhodně nebyli jediní, kdo to nahlašoval správě.

Trmácel jsem se tedy do šestého patra a už od třetího jsem funěl nadávky na všechny strany, ačkoliv mě nikdo nemohl slyšet. A jestli ano, asi se náramně bavil mým utrpením.

V šestém patře jsem se zadýchaně opřel o dveře a čtyřikrát jsem minul klíčovou dírku, než se mi konečně podařilo odemknout.

"Čau," zavolal jsem, když jsem se v mezichodbě zul a otevřel druhé dveře vedoucí do předsíně.

"Ahoj, nezmoknul jsi?"

"Ne, těsně jsem se tomu vyhnul," oznámil jsem a vešel do obýváku.

Oliver seděl na gauči, něco ťukal do notebooku a místností se linula vůně deště, jelikož balkonové dveře byly otevřené dokořán. Došel jsem k němu, položil na stůl papírovou tašku se závitky a sklonil se pro polibek. "Jak bylo v práci?"

"Skvěle, kdybych si ji nemusel tahat i domů. Promiň, dej mi deset minut a budu se ti věnovat."

"Jasný, já se mezitím najím. Večeřel jsi?"

"Po cestě domů jsem si něco koupil," broukl a oči nespouštěl z obrazovky.

Vytáhl jsem z papírové tašky krabičku se závitky a k tomu i kelímek s omáčkou. Namočil jsem do ní první závitek a s chutí se pustil do jídla. Miloval jsem, jak se rýžový papír táhl, a když ho člověk konečně ukousl, ucítil čerstvou zeleninu, krevetu a koriandr. Zpočátku mi silné aroma a chuť koriandru vadily, postupně jsem si na ně ale zvykl a v současnosti pro mě vietnamská kuchyně bez koriandru nebyla perfektní.

"Co to máš?" zeptal se Oliver.

"Letní závitky."

"To jsem nikdy nejedl. Znám jen takový ty smažený, to jsem dřív jedl dost často."

"Tys nikdy neměl čerstvý závitky?" podivil jsem se. "Ale třeba Bún bò Nam Bộ jsi někdy jedl, ne?"

"Asi… ne?" nakrčil obočí, odklepl něco na notebooku a vzápětí ho zaklapl.

"Počkej… my spolu nikdy nebyli na vietnamským jídle?"

"Vždyť víš, že většinou si vaříme sami, jdeme do italský, indický nebo do bageterie."

"No to jo, ale… ježiš, musíš ochutnat!"

Natáhl jsem k němu krabičku se závitky a pohledem ho pobídl, aby si nabídl. Nedůvěřivě si tedy jeden vzal a nakrčil nos: "Lepí to."

"Je to rejžovej papír," pokrčil jsem rameny.

"A co v tom je?"

"Samý věci, co máš rád – okurka, mrkev, rýžový nudle a krevety. Tak už na to tak blbě nekoukej a ochutnej."

Měl jsem si Oliverův výraz vyfotit. Jak závitek chvilku s nakrčeným nosem propaloval pohledem, potom si opatrně kousl, ale vzápětí musel zesílit stisk zubů, aby sousto vůbec odkousl. Chvilku jen tak žvýkal a přemýšlel, zda mu to chutná, ale nakonec se zašklebil ještě víc a jen s veškerým sebezapřením sousto polkl.

"Fuj! Co to sakra bylo za pachuť?"

"Nevím, vždyť krevety máš rád."

Zamračeně začal oždibovat každý kousek zvlášť a zjišťoval, co ho tak znechutilo. Když ukousl lístek koriandru, vyplivl ho zpět do dlaně a dramaticky na lístek ukázal zbytkem závitku.

"To je tohle! Nejodpornější věc, jakou jsem kdy jedl. Co to sakra je?"

"Koriandr," oznámil jsem pobaveně, "bylinka, která se používá ve vietnamské kuchyni dost často."

"Tak si myslím, že tu kuchyni asi vynechám."

"Pozdě. Nina nám tam zarezervovala místa na páteční večer, čímž ti oznamuju, že jdeme na dvojrande, tak doufám, že nic nemáš."

"Mám. Osypky z tohohle zelenýho blevajzu. Co tam jako budu jíst?"

"Řekneš si to bez koriandru. Nebo si dáš něco, v čem koriandr není," pokrčil jsem rameny. "Ale myslím, že ti to zachutná. Mně poprvý taky moc nejel, ale časem jsem si ho zamiloval. Fakt!"

"Dík, dej si i za mě," odfrkl si a strčil mi zbytek svého závitku do pusy. Otřel si ruku do ubrousku a sjel mě pohledem: "Takže se budu seznamovat s tvými kamarády?"

"Už to tak vypadá. Nina si vydupala, že už tě chce konečně poznat. A počítej s tím, že Mára bude mít spoustu vědeckých dotazů, předpokládám, že týkajících se BDSM."

"Neuvidíme se náhodou poprvé?" podivil se.

"Jo, ale Mára tohle úplně neřeší. Zajímá se hlavně o fakta a zajímavosti a cokoliv, co může spočítat. Navíc, já už znám spoustu tvých kamarádů, tak by nebylo od věci, abys poznal i ty mé."

"Znáš jen kamarády z klubu. Ty z práce ne. Respektive viděl jsi je jen na svatbě Reného a Elen, takže si je asi moc nepamatuješ."

"No to fakt ne. Tam jsem měl oči pro někoho jiného," prohlásil jsem a významně se na něj zadíval.

Oliver se tiše uchechtl, položil mi dlaň na koleno a stiskl.

"Elen to tak slušelo, že jsem od ní opravdu nedokázal odtrhnout pohled," dodal jsem a vysloužil si plesknutí přes stehno.

"Neprovokuj," upozornil mě a naklonil se blíž, aby mě mohl políbit. Jen co se ale naše rty setkaly, znovu se ode mě odtáhl.

"Tohle nedám, ta chuť korandiru je cejtit všude."

"Koriandru," opravil jsem ho.

"To je fuk!" Zněl tak pobouřeně, až jsem měl chuť se začít smát. Kdo by to byl řekl, že ho tak traumatizuje obyčejná bylinka.

"Já si pak vyčistím zuby, abys už netrpěl, ty můj chudáčku," pronesl jsem až příliš teatrálně a procítěně a popleskal ho po tváři.

"Když vařím něco s houbama nebo nivou, zavíráš se na balkóně a skrz okno na mě děláš znechucené grimasy, takže toho nech!"

Zasmál jsem se a s chutí se pustil do dalšího závitku. Oliver nade mnou jen znechuceně zavrtěl hlavou, znovu otevřel notebook a pronesl: "Mám od přátel z klubu nabídku víkendové chaty. Chtěl bys jet?"

"A kdy to bude?"

"Příští víkend. Jelo by se v pátek odpoledne, je to asi osmdesát kilometrů odsud v jedný vesničce. Byl bys pro?"

"Klidně. Předpokládám, že to bude hrací víkend, že?"

"Překvapivě. Pořádá to Aleš, ten Lukyho dominant. Mělo by se nás tam sejít tak osm nebo devět, takže to zase nebude žádná velká akce," vysvětlil, prolétl očima příchozí maily a poté notebook znovu zaklapl. "A už fakt končím, přísahám."

"Jo, musíš někdy taky odpočívat," přitakal jsem, nacpal si do pusy zbytek závitku a zvedl se, abych odklidil odpadky.

Zamířil jsem pak rovnou do koupelny, na kartáček jsem nanesl trochu pasty a začal si pořádně čistit zuby, abych toho chudáka nesnášejícího koriandr netraumatizoval ještě víc. S kartáčkem v puse jsem pochodoval sem a tam, zamířil jsem do předsíně a pak i do obýváku.

"Přísahám, že jestli tu podlahu zase pocintáš pastou, tak to budeš slízávat a já tě přitom budu řezat rákoskou."

"He tě fuht vaví vyhrohovat mi hákofkou," zahuhlal jsem a došel až k němu. Posadil jsem se mu obkročmo na klín, ignoroval jeho nesouhlasný pohled a v klidu si dál čistil zuby.

"Máš pět vteřin na to ze mě slézt. Pak zažiješ mordor."

Nevzrušeně jsem pokračoval v čištění. Trochu víc jsem se nad něj nahnul a provokativně nadzvedl obočí, když v tom pěna, která stékala po kartáčku, kápla Oliverovi na tričko.

"Tos udělal schválně."

Prudce jsem zavrtěl hlavou a začal se rychle škrábat na nohy.

"Eriku!"

Začal jsem couvat dozadu.

"Stůj!"

Rozeběhl jsem se do koupelny, až mi ponožky podklouzly na té naleštěné podlaze, a tak tak jsem to vyrovnal a zapadl do koupelny. Zamkl jsem za sebou a vyplivl pastu do umyvadla.

"Eriku! Postav se svému osudu čelem a vylez. Hned!"

"Až naprší a uschne."

"Už napršelo a asi to v noci namrzne, to je skoro to samý. Vylez!" Bouchl do dveří a já se zahihňal.

"Asi si dám rovnou sprchu, když už tu jsem," oznámil jsem mu skrz dveře a ignoroval jeho neúnavné bušení.

Až když jsem pustil vodu, konečně to utichlo a já se v klidu osprchoval. Dával jsem si načas a doufal, že mezitím vychladne a ušetří mě. Umyl jsem si vlasy, pořádně se osušil a jen s ručníkem kolem pasu opatrně pootevřel dveře. Obezřetně jsem vykoukl, ale po Oliverovi jako by se slehla zem. Udělal jsem pár kroků vpřed, když vtom ke mně přiskočil zezadu, sevřel mě kolem pasu a zvedl ze země.

Ručník odlétl na zem a já hlasitě vyjekl: "Polož mě!"

"Až naprší a uschne," zopakoval stejným tónem, jaký jsem použil předtím já na něj, a odnesl mě do ložnice.

Hodil mě na postel na břicho, a než jsem se stačil přetočit, přilehl mě a na zadku mi začala přistávat jedna rána dlaní za druhou. Hlasitě jsem naříkal, ale zároveň se i smál, což ho jen pobídlo, aby s ránami neustával.

"Au, au! JAU! No tak, au, to stačí."

"Že chceš ještě? No já si to myslel. A víš, že sis neřekl o obojek, když jsi přišel? No to je dalších pět."

Zadek mě pálil jako čert a jediné, co Olivera drželo trochu zpátky, byl fakt, že na výprask používal svou dlaň. Cítil to tedy stejně jako já.

"Tak," vydechl, když mě naposledy pořádně pleskl. "To bychom měli. Deset ran za pastu na mým tričku a pět ran za zapomenutý obojek."

"A těch zbylejch dvacet nebo kolik ran bylo jako za co?" zaúpěl jsem.

"Za ten debilní koriandr."

***

"Nastudoval jsem si menu týhle restaurace," řekl Oliver a ukázal na vietnamský nápis nad vchodovými dveřmi. "A zjistil jsem, že mám docela dost na výběr. Asi si dám nějaký kari. Nebo možná rýžový nudle, i když v některých byl ten zelenej prevít napsanej taky."

"Fakt nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak dramatickej kvůli koriandru," uchechtl jsem se a chytil ho za ruku.

"Nejsem dramatickej, jsem znechucenej," opravil mě.

"Doufám, že přijdu ještě na něco, co ti nechutná. Je to fakt sranda."

"No tak to jsem opravdu rád, že se dobře bavíš," zabrblal. "Ještě ke všemu na můj úkor, ty škodolibej parchante."

Zakřenil jsem se na něj a pronesl: "Máš poslední šanci dát mi pusu, než začneš omdlívat."

"Žádnou si nezasloužíš. Zato takovejch deset přes zadek."

"Ty vůbec nejsi originální!"

"Chceš, abych byl originální? No fajn, jak je libo."

To už k nám ale přicházela Nina s Márou. Jen co si nás všimla, okamžitě začala nadšeně mávat, až rukou málem sejmula dítě, které jeho táta nesl na ramenou.

"Ahoj," uculila se na nás a dala mi pusu na tvář. Poté se obrátila k Oliverovi a ještě než k ní stačil natáhnout ruku, skočila mu kolem krku a pevně ho objala. "Konečně tě poznávám."

Zasmál jsem se nad Oliverovým zaraženým pohledem. Tenhle týden dostával fakt sodu. Nejdřív ta událost s koriandrem, pak pokapané tričko pastou a teď ho tu objímal naprosto cizí člověk.

"Nino," poklepal jí Mára na rameno. "Já bych řekl, že ne každý chce, abys ho hned objímala."

"Blbost, moje objímání je super," prohlásila, a když Olivera opravdu pustila, široce se na něj usmála. "Že jo?"

"No… j-jistě," vydoloval ze sebe, stále dost v šoku.

"Vidíš?" otočila se vítězoslavně na Máru.

"Je společenskou konvencí, že —"

"Nech to být," poplácal jsem ho po rameni a také mu Olivera představil.

Usadili jsme se k rezervovanému stolu v rohu místnosti a Nina se nadšeně zatetelila na židli: "To je tak vzrušující! Nikdy jsem na dvojitým rande nebyla."

"Z mých statistik vychází, že často lidi chodí na dvojité rande, aby si domluvili skupinový sex," řekl Mára neutrálním tónem, jako by mluvil o počasí.

Já a Nina jsme se na sebe zaraženě podívali, načež jsme oba najednou vyprskli smíchy.

"Jen abych si to ujasnil, proto jsme se dneska nesešli, že ne?" ujistil se Oliver, naprosto konsternovaný Márovou přímostí.

"To fakt ne," uchechtl jsem se.

"Ne no, s Erikem už jsme to řešili dávno. Jedině že bych si vzala připínák a —"

"Tak já myslím, že už by stačilo," přerušil jsem Ninu, červený až na zadku.

"Řešíte opravdu fascinující témata," poznamenal Oliver. "To by mě nenapadlo."

"My vždycky!" prohlásila Nina pyšně.

Ale jen taková malá komická vsuvka stačila k tomu, aby opadla počáteční rozpačitost a konverzace plynula o poznání přirozeněji. A i když se zpočátku zdálo, že Nina je na Olivera opravdu příliš, ve spojitosti s Márou, který to celé balancoval svou vědeckou podivností, to kupodivu fungovalo.

"Přemýšlím, který z těch tří druhů kari si dám."

"Dej si to zelený, příjemně pálí a má výbornou chuť," doporučila mu Nina. "Dávám si ho často."

Objednali jsme si, já své obvyklé Phở Gà, jelikož jsem jejich ikonickou polévku zkrátka miloval, Nina také, jen s hovězím masem. Mára si dal své oblíbené Bún bò Nam Bộ a poprosil o více koriandru stranou.

"Jak ten koriandr můžete jíst? Já ochutnal od Erika jeden závitek, ve kterém byl, a zapřísáhl jsem se, že už to nikdy nestrčím do pusy."

"A víš, že v tom kari, které sis objednal, je taky koriandr?" upozornil ho Mára.

"Cože?" nakrčil Oliver obočí. "Ale já jsem se díval, co je součástí toho jídla."

"Je přímo v té kari pastě."

"Ale vůbec tam není cítit," skočil jsem Márovi do řeči. "Fakt, přísahám."

"Přesně," přidala se Nina, "měla jsem tu kari minimálně pětkrát a nikdy jsem chuťově nepoznala, že by obsahovalo jen stopu koriandru."

"Takže můžeš být v klidu," zazubil jsem se na Olivera a položil mu dlaň na stehno.

"No dobře," povzdechl si, "ale radši bych to nevěděl."

Soucitně jsem Olivera poplácal po stehnu – už ho stihli naprosto rozhodit oba. Nina, když mu skočila kolem krku, a Mára zase, když mu oznámil, že je v kari pastě koriandr. Teď už by jen stačilo, abych tomu nasadil korunu já, a už bych Olivera nikdy nedostal mezi své kamarády.

"A kdy vlastně plánujete představit toho druhého rodičům?" zeptala se Nina.

"No… tak naši Olivera viděli na tý svatbě Elen a Reného, nepočítá se to?" řekl jsem. "Už tehdy měli takový podivný narážky, jako by věděli něco, co já ne."

"No… oni asi ne, ale René s Elen jo," broukl Oliver a já na něj zmateně pohlédl.

"Cože?"

"Potom," odmávl to a nechal mě přesně tak zmateného a zvědavého, jak jsem to absolutně nesnášel.

"Olivere!" Štípl jsem ho do stehna a zamračil se na něj, ale on se místo toho znovu otočil na ty dva naproti nám a pokračoval.

"Je pravda, že jeho rodiče nás sledovali docela dost. Akorát Erik si toho nevšiml, protože měl oči samozřejmě jen pro mě."

Protočil jsem oči a znovu ho štípl. Pleskl mě přes ruku, ale nic víc neudělal, jelikož jsme oba byli nastavení stejným způsobem. Tedy nijak se na veřejnosti neprojevovat.

Sice jsem díky němu znal spoustu lidí, kteří na veřejnosti svého partnera tahali za vlasy, kárali, zlehka fackovali nebo dokonce i nechali klečet, ale já o nic takového nestál. A on taky ne. Dle mého názoru takové věci patřily do naprostého soukromí nebo do úzce vybrané společnosti, kde s tím všichni souhlasili.

"A já bych Erika chtěl s rodiči seznámit brzo. Tedy… pokud o to bude mít zájem."

"Mám, jen jsem z toho trochu nervózní." Poté jsem se obrátil na Ninu s Márou: "Oliver totiž ještě nikdy domů nepřivedl kluka."

"Fakt ne?" podivila se Nina.

"Ne," zavrtěl Oliver hlavou, "vlastně jsem představil jen jednu svou bývalou. Jinak nikdy nikoho."

"Ale rodiče to ví, ne? Jak to máš."

"Tak nějak," pokrčil rameny, "dávkuju to. Ale než tam Erika vezmu, budou to vědět úplně."

"A přesně proto jsem nervózní," dodal jsem. "Třeba budou proti a budou mě nesnášet."

"To fakt ne, neboj. Oni vědí, že jsem randil i s kluky."

"Ale to, že momentálně chodíš půl roku se mnou, zatím neví."

"Tak napůl," opravil mě. "Buď v klidu, pracuje se na tom."

"Je pravda, že Erik to doma oznámil tak brzy, že tam ani nebyl prostor pro nějaké dohady," uchechtla se Nina. "Kolik že ti bylo, když ses jim vyoutoval?"

"No o rok míň, než když jsem to řekl tobě, takže patnáct."

"A chudák Nina pak byla zklamaná, protože si myslela, že si Erika jednou vezme," poplácal ji Mára po hlavě.

"To stále platí, pokud bychom náhodou oba skončili ve třiceti sami," ohradila se Nina a poté všechny u stolu přejela pohledem. "Ale asi je blbý to takhle říkat před partnerama nás obou."

"Možná malinko," zakřenil jsem se na ni.

"Tak to si ho případně užij. Vždycky mi vyjí všechny zásoby sladkostí," podotkl Oliver a já se na něj nevinně uculil. "Minulý týden jsem si koupil velké balení gumových medvídků. A včera zjistím, že je jich tam jenom sedm?"

"Jsem na ně dostal chuť, když jsi zrovna pracoval, tak jsem se neměl jak zeptat, jestli můžu."

"Googlil jsem si to a v tom balení jich bylo sto patnáct. STO! PATNÁCT! A ty ses o ně postaral během jednoho odpoledne."

"Během dvou," opravil jsem ho a ignoroval Ninin smích a komentáře o tom, jak jsme roztomilí.

Ale musel jsem jí dát za pravdu. Rozčilující se Oliver byl vážně roztomilý. O to hezčí bylo uvědomění, jak moc se musel před mými kamarády uvolnit, aby se takhle vůbec vyjadřoval.

Stále mi však hlavou vrtala jedna věc.

"Jak jsi to myslel, že Elen s Reném věděli?" vyzvídal jsem, zatímco Oliver odemykal dveře.

Strávili jsme s Ninou a Márou skoro čtyři hodiny, takže už bylo po jedenácté večer. Ale mně se absolutně nechtělo spát. Zato zvědavost se stále stupňovala.

"No… nesmíš se na mě ale zlobit."

"Cos provedl?" zeptal jsem se podezřívavě.

Posadili jsme se na gauč, Oliver se chvilku nejistě ošíval a pravděpodobně hledal ta správná slova, než konečně spustil: "Dva týdny před svatbou měl René rozlučku se svobodou. Všichni jsme se tam samozřejmě dost zlili a já… jsem Renému v opilosti řekl, že jsme spolu chodili. A že jsem to pak strašně posral. A že… se hrozně bojím, že až tě na tý svatbě oslovím, pošleš mě do hajzlu."

Zaraženě jsem na něj zíral. Ano, připadalo mi, že na mě oba koukali trochu divně, obzvlášť Elen ze mě nespouštěla pohled, ale nepřikládal jsem tomu velkou váhu.

"René to samozřejmě řekl Elen a pak za mnou přišli s tím, jestli si s tebou mají nějak opatrně promluvit. To jsem dost důrazně odmítl a požádal je, aby ti hlavně nic neříkali. Což, jak vidím, splnili, vzhledem k tomu, jak se právě tváříš."

"Neměl jsem tucha, že to ví." I když při zpětném vybavování některých Reného průpovídek se mi to začínalo spojovat.

"Zlobíš se? Že jsem mu to řekl?"

"Ne, nezlobím," zavrtěl jsem hlavou a přisunul se k němu blíž. "Fakt sis myslel, že tě pošlu do hajzlu?"

"Rozhodně. Byl jsem si naprosto jistý, že už dávno někoho máš. A i kdyby ne… Nevěřil jsem, že mi dáš ještě šanci."

"Nedokážu si představit, že bych ti ji nedal. Už když jsme tam vedle sebe seděli na tý houpačce… Cítil jsem, že je to šance, kterou nesmím promarnit."

Oliver chytil mou dlaň do těch svých a jemně ji stiskl: "I když mi vyjídáš zásobu gumových medvídků, neměnil bych. Takže doufám, že to vydržíš až do těch třiceti a nevezmeš si raději Ninu."

I když mi vyjídáš zásobu gumových medvídků, miluju tě. To tím říkal.

Ta slova jsme nepoužívali často, právě naopak. Já už však nepochyboval o tom, že i nevyřčená byla naprosto a absolutně pravdivá.