„Víš, jak amerikánští domorodci krotí koně?“ zeptal se Leopold. „N-ne…“ „Ze suché trávy udělají vích a pak jim ze srsti vyčešou prach prérie. Potom vezmou pokrývku, pod kterou spí, a tou koně třou, aby si zvykli na jejich pach. A potom se úplně každého místa na jejich těle dotknou dlaní. Začnou ušima a končí na slabinách. Nejtěžší je břicho a mezi zadníma nohama.“ Jak mluvil, hladil svého mladého pána stejně jako indiáni koně. Všude a důkladně.
„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu,“ smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.
Svet sa zmenil. Bez zásahu katastrofy či politického pričinenia. Stačilo, že bytosti zaznamenané na zdrapoch legiend presiakli do sveta ľudí. Držať ich v okovách tajomstva bolo náročné a útvary po celých štátoch to stálo značnú dávku síl. O to viac, keď útokov začalo pribúdať a Adrienovi do náruče sa zosypala všetka ich váha.
Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil.
Jenže ta otázka byla tak… výstižná. A rezonovala s mým neodbytným celodenním ‚Proč ne?‘Neber to blbě, ale vo nudě to fakt bejt nemá.
Soren zabublal smíchy. „Hahaha, tak tohle sedlo!“ Pak po očku mrkl na vedle sedícího Killyho, doufal, že u něj zahlédne aspoň náznak úsměvu… Killian ale vypadal, jako kdyby se díval spíš skrz monitor. „Hej, ty to vůbec nesleduješ!“ drbl do něj Soren.
Môj boj zjesť, čo som si navaril, preruší klopanie. Zvláštne, určite už všetci od tej babizne vedia, že som v karanténe, tak kto čo chce? Cez kukátko nikoho nevidím. Otvorím dvere, či niekto nestojí na schodoch v bezpečnej vzdialenosti. Nikde nikoho, ale pred dverami je zohnutý papier. Niekto mi nechal odkaz. Ahoj, Koviďák, susedka z prízemia hovorila, že…
Chris vešel dovnitř a Mart málem zapomněl na všechny nepříjemnosti. Měl pocit, že ještě nikdy ho neviděl tak krásného a vzrušujícího. Opálená kůže se slabě leskla, pod ní lehce hrály pevné svaly. Černé oči hořely temným plamenem.
Když se opřel lokty o stůl a pohrával si s šálkem, nebyl už jeho pohled tak ustrašený jako předtím. Spíš naopak, byl ďábelský. I když mu též lehce zčervenaly tváře a lehce se kousal nervozitou do rtu, byl jeho pohled pevný a rozhodný. Když viděl, že se nemám k odpovědi, napil se své kávy a nepouštěl mě při tom z očí.
A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.
Odvrátil se od portrétu, s bolestnou vzpomínkou došel k oknu. Ruch večera a přicházející noci ho nelákal. Měl pár známostí, letmých a na konci vždy bolestných. Uzavřel se do sebe, soustředil veškerou svou energii na práci. Znásobil svůj majetek, těšil se z drobností, ale nic už nečekal. Bílá záře krátce protnula tmu, sáhl po komunikátoru. „Co se děje, Vintne?“ „Neznámé plavidlo skočilo, ale v závěsu stáhlo ještě jedno. Zřítila se.“
Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“
VAROVÁNÍ:
Venku, třeba ve skateparku, jsem se přistihl, jak po očku sleduji jiné kluky. Obzvláště ti ve skejtovém oblečení a machrovsky nasazených kšiltovkách s rovnými kšilty vyvolávali zvláštní mrazení v těle. Nakonec jsem si ve skateshopu pořídil snapback s koženým kšiltem, nasazoval si jej na hlavu při svých utajených sexuálních hrátkách a vždy docílil nádherných orgasmů. Někdy jsem kšiltovku položil před sebe, moje cákance končily na ní, částečně jsem je slízával z koženého kšiltu a zbytky na ní zasychaly.
S těmi slovy zvedl peřinu, odkryl svoji nahotu a já uviděl tu krásu, po které jsem tak dlouho toužil. Jeho velký, silný úd trčel do prostoru jako betonový stožár z hustého houští. Jeho tělo i přes prodělané problémy bylo stále celkem zachovalé a dávalo najevo, že až přijde čas, bude opět ve formě jako dřív. „Vidíš, co jsi způsobil? Pomůžeš mi s tím? Prosím."
„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.
Prebudil som sa v malinkej tehlovej miestnosti so špinavým matracom a k tomu zviazaný. To som si zavaril. Začal som so sebou hádzať, kričať, ale nič nepomáhalo. Ako by aj mohlo? Tí ľudia mali prax. Keď ma začalo od kriku bolieť hrdlo, prestal som kričať a začal sa obzerať okolo seba. No, obzerať je možno silné slovo, okolo mňa boli štyri steny a na jednej z nich boli dvere. Okno tam nebolo žiadne. Tri zo stien vyzerali ako pristavené neskôr, aby sa väčší priestor rozdelil na malé cely. To bolo asi všetko, čo som dokázal vypozorovať. Teda, zo stropu ešte visela žiarovka, ale vypínač tam nebol.
Překvapeně zamrkal na kluka, kterýho měl před sebou. Tak to byl dobrej fór – jeho ex tu před ním stál jak špatně vyřezaný svatý někde u polní cesty, evidentně po tom, co zas dostal košem od nějaké své další známosti, a asi čekal, že si navzájem padnou do náručí – všechno zlé pak bude zažehnáno a svět bude stejný jako dřív. No ještě to tak, to by mu chybělo ke štěstí!
Mladík se podíval na tvář toho, kdo se právě stal svědkem jeho tajemství. Viděl všechnu bolest, smutek, strach i slzy. On sám taky plakal. Přitiskl hlavu k jeho krku, ovinul mu kolem něj ruce. „Mám strach.“ „Půjdu s tebou, budu vždycky u tebe, slibuju.“ Teo ho ještě pevněji sevřel. Lukáš to bral jako ano.
Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… „Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.
Probudilo ho teplo ranního slunce. Protáhl se a vstal. Rozhlédl se. Na místě, kde poprvé otevřel oči, byl už stařec v plné práci. Světlonoš opět seděl opodál na patách, opřený rukama o trávu a pozorně sledoval starcovu činnost. Stařec zaníceně hnětl hlínu a tvořil z ní tělo. První se zvolna vydal od lesa přes louku k nim. „Tak, hotovo! Ještě dát život,“ oprášil si stařec ruce.
Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.
„Podívej, tady, jak ti ústí močová trubice, můžu zajet napravo i nalevo, asi tak půl centimetru od špičky žaludu, není to nijak moc citlivé místo,“ řekl a zároveň mi to místo jemně masíroval prstem. „Pokud bys chtěl trochu intenzivnější požitek, můžu zajet z boku žaludu, jak je tady po stranách krásně zaoblený,“ a prstem mi přejel boky žaludu kolem jeho špičky.
Miluji tě.
Po vybalení jsem šmejdil po baráku a objevil jsem pěknou, velkou pomlázku. Když jsem s ní švihl, pěkně zasvištěla. V té chvíli jsem pojal myšlenku, která se měnila velmi rychle v touhu praktikovat obvyklou velikonoční tradici. Věděl jsem, že Tobi dělá něco v kuchyni, tak jsem se potichu vplížil a spustil známou velikonoční koledu: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“
Strana 48 z 100
