Stočil jsem oči ke klukovi, kterej mě obsluhoval. Štíhlej blonďák, jen o málo menší než já, do čela patka nabarvená nazeleno. Docela mu to slušelo. Ale kouknul se mi do očí a já byl v tu chvíli mimo. Modrý oči s takovejma nějakejma jiskřičkama, ty oči vypadaly strašně radostně a odvázaně. Prostě mě dostaly. Málem jsem neřek svoji objednávku. Vytáh jsem peněženku a podal mu bankovku a pořád koukal na ty oči: „To je dobrý…“
Do penzionu V Lese, což je ve skutečnosti dokonale vybavený hotel pro rekreační pobyty mužomilovných mužů, uprostřed přírodního parku, v náruči okouzlující přírody, se jezdí s úmyslem nabažit se mezimužského erotického života. Všichni hosté to vědí a všichni to chtějí. A proto si všichni od začátku vybírají to, co chtějí, přesněji toho, koho chtějí.
Vlastně ani neví, proč tu stojí. Teda, jasně, ví. V rámci objektivních příčin (tenhle termín fakt od jisté doby nesnáší!) mu totiž bylo zhruba před třemi měsíci vysvětleno, že by se sebou měl něco dělat. Vysvětleno mu to bylo rázně všemi lidmi okolo, hromadně a bez možnosti odmlouvat. Přitom všechno bylo v pohodě, žádnou intervenci nepotřeboval.
Rozsvítil jsem tlumené světlo a lehl si na postel. Díval jsem se na Marka. Jak otevírá láhev a nalévá víno, jak vidličkou loví olivy a přendává je do misky. Rád jsem ho pozoroval. Připadalo mi, že Marek umí všechno. Všechno, do čeho se pustil, dělal s takovou jakoby jistotou a samozřejmostí.
Ošemetná věc je ta pravda, málokdo má odvahu ji říkat a stejně tak málokdo má chuť ji opravdu slyšet. Pokud už po tom skutečně zatoužíte, ptejte se malých dětí nebo starců, ti první ještě nevědí, jak je nebezpečná, a těm druhým je to už jedno.
Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří. Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.
Tahem ho přiměl zvednout levou nohu tak vysoko, až ji chodidlem zapřel o opěradlo gauče. Ta vypjatá poloha ho nutila nadlehčit se na špičce stojné nohy, ale nebyla nijak zvlášť nepohodlná. Pro něj ne. Aby si dopřál ještě víc pohodlí, zapřel se rukou o pokrčené koleno a trochu vystrčil zadek. Druhou ruku nechal volně viset podél těla.
„Nastupuju do nové práce. Ta stará mě začala docela zmáhat a finančně na tom budu v té druhé firmě o dost líp,“ odpověděl mu doufaje, že se jeho detektiv nebude moc vyptávat. Štědrý den byl za necelý týden a on měl den před ním pohovor s novým šéfem, vysvětlil mu pak.
Když Carlova přezdívka kolem půl pátý konečně zezelená, připadám si trochu jako feťák, co se konečně dočkal svý dávky: tělem mi projede chvění doprovázený hřejivým pocitem, úleva, nedočkavost, natěšenost, radost… A zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje široký úsměv. Který hned tak někdo nesmaže.
Chopil jsem se dokonalé situace a neodpustil si zavtipkovat: „Podívej, jak jsem kvůli tobě celý vlhký…, co s tím teď uděláš?“ o pár kroků jsem se k němu přiblížil, zvedaje na něj pohled s vyzývavým úšklebkem na rtech. „Hmm, buďto to všechno z tebe vysaju…, nebo tě smočím ještě víc, tak, že už ti to ani vadit nebude,“ vyslovil do mého obličeje a já cítil to stoupající napětí mezi námi a zvedající se teplotu v celé místnosti. A když se dva jeho prsty ocitly na mém boku a nepatrně mě na něm hladily, že jsem to skoro necítil a spíše to jen šimralo, už jsem se v hlavě modlil ke všem svatým.
Bavilo mě ho pozorovat. Byl plně soustředěný a věděl, co chce. Když se pro něco natahoval, pozoroval jsem jeho krásně vytvarovaná chlupatá lýtka, svaly na jeho pažích, snažil jsem se zahlédnout dolíčky pod nimi nebo aspoň kousek pupíku, který mě tak vzrušoval. Marek to věděl a občas se krásně usmál a lišácky na mě zamrkal.
Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.
Do krku se mi nahrnula žluč. "Č-červená," vydoloval jsem ze sebe. "Omlouvám se, není mi dobře, musím… musím —" Vystřelil jsem na nohy a vběhl do koupelny. Prudce jsem za sebou zabouchl dveře, po cestě k záchodu ze sebe serval obojek, a jen co jsem dopadl na kolena k záchodové míse, vyzvracel jsem snad celý obsah svého žaludku. Dávil jsem se, žaludeční šťávy mě pálily v krku i nose a po tvářích mi stékaly horké slzy.
Většinou postačí, když jenom posloucháme, co nám osud říká, málokdy mluví jen tak do větru, jenom ten jazyk si většinou vybírá trochu svéhlavě a to, co nám říká, není vždy to, co chceme zrovna slyšet.
Roman seděl zaražený a přehrával si v hlavě všechny možné scénáře. Od těch špatných až po ty možné dobré, než se vrátil zpět do reality a kouknul na Sama, jak se před ním schovává se sklopenou hlavou. I když na něj nechtěl tlačit, stejně ho nakonec znovu pobídnul.
Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.
A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.
Rychle vyskočil a rozeběhl se do koupelny. Vrátil se a v ruce držel malý balíček převázaný červenou stužkou. Posadil se na postel a začal se dobývat do balíčku. Zašustil papír. Marek potichu rozbalil boxerky a natáhl ruce s nimi před sebe.
Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.
Musel jsem přiznat, že mě současná práce bavila o dost víc než brigáda v bance. Daleko více jsem tady mohl komunikovat s lidmi a zároveň jsem měl mnohem méně času na to, abych se propadal do depresivních stavů. Přesto nebyl den, kdy bych na Olivera nemyslel. Nebylo ráno, kdy bych ho těsně po probuzení ještě se zavřenýma očima nehledal vedle sebe. Nelákalo mě sbližovat se s nikým jiným. Neviděl jsem v tom smysl. Připadalo mi, že už nikdy nebudu chtít nikoho jiného než jeho.
Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.
Seděl pootočený k Samovi a sledoval nadšení v jeho tváři. Občas sice výraz vystřídal smutný pohled, když se dostal k tomu, jak propásl jejich důležité chvilky, a dokola se za to omlouval, ale při ujištění, že si to pak všichni vynahradí, povídal dál a dál, protože Roman ani snad neměl co říct a většinu doby mlčel. U nich se toho moc nedělo. Život jim proudil stále stejně pomalým a nudným tempem, na rozdíl od toho Samova, který ho v ty dny zajímal nejvíc.
Zůstanu opřenej o tu lampu a sleduju jeho záda, dokud se mi neztratí ve tmě. Snažím se zahnat slzy, který se mi hrnou do očí, ne, nechci kvůli němu zas brečet, a rozhodně ne tady. Ne pod tou jedinou lampou, kde je na mě ze všech stran vidět.
V tu chvíli ho obklopila hrdost. Uvědomil si totiž, že ty jiskry a ohně, které se v nich skrývaly, dokázal vyvolat jen on. Na nikoho jiného se ty oči nedívaly s takovou vášní a životem. V tu chvíli se mu vybavily vzpomínky na setkání ten večer v dešti, už tenkrát je tam viděl, ale přisuzoval jim jiný význam. Šimon byl divoký a nespoutaný, stejně jako příroda kolem. Ale z těch studánek, přestože působily čertovsky, vyzařoval zvláštní klid a jistota, kterou Olivier potřeboval vidět. Zadíval se znovu vzhůru k nebi a hned zpět na jeho tvář. Ovládly ho emoce…
Rozběhl jsem k nástupišti a nedočkavě vyhlížel vlak. Objevil se v zatáčce, nekonečně pomalu se přibližoval. Konečně se ozvalo ohlušující skřípění brzd. Vlak zastavil a trhnul sebou. Začaly se otevírat všechny dveře a z nich vystupovat cestující. Snažil jsme se najít Marka v davu.
Strana 51 z 112
