Valčepo 27. kapitola

Olivier na tváři vykouzlil úsměv tak široký, až ho zabolely panty. V tu chvíli si připadal jak dítě, které se konečně dočkalo Štědrého dne. Pak ale zvážněl.

„Šimone, jestli máš nějakou neodkladnou práci, pár dní to přece ještě vydržíme. Já nechci, abys odjížděl z Prahy dřív, dokud si nebudeš jistý, že tam nejsi potřeba. Nejsme malé děti a těch několik dní to ještě zvládneme… Nechci, abys kvůli mému sobectví něco zanedbal a pak z toho vznikly třeba trable. Vyčítal bych si to. Jsi si jistý, že opravdu můžeš dorazit?" zeptal se starostlivě.

Netušil, že to Šimon vezme tak šmahem. Do budoucna si zapsal do hlavy poznámku, že nesmí takto vydírat. Nikdy to nedělal. Vlastně celé roky… naposledy někdy v dětství použil tento psí pohled. Byl si vědom, že jeho světlounké oči působily na lidi, kteří ho měli rádi, a oni mu pak nedokázali nic odmítnout. Pamatoval si, že tímto zvlášť dobře dokázal zneužívat právě Karlu, která jeho pohledu, kterým prosil před obědem o švýcarskou čokoládu, jež mu vozila, nedokázala odolat. Když si na to teď vzpomínal, styděl se, i když věděl, že ona by si tu čokoládu zpátky do Prahy stejně neodvezla.

Vtom si ale uvědomil poslední slova, která Šimon vyřkl.

„Ty pojedeš vlakem? To myslíš vážně? Aha… Dobře, to by nemělo být tak složité. V Praze se zeptáš a pak už přestupuješ jen asi dvakrát, v Hranicích na Moravě jsou myslím jen tři nástupiště, tam by ses nemusel ztratit, a Vsetín ani nástupiště nemá, tam se zkrátka zeptáš. Anebo pro tebe na Vsetín přijedu…," přemýšlel a v myšlenkách viděl ztraceného Šimona. „Jel jsi někdy vlakem, že jo?"

„Jistěže jel! Já to zvládnu," zazubil se brunet. V ten moment ho napadlo, že by si tato tři slova měl někam zarámovat. Tušil, že to jednou bude to poslední, co kdy řekne. Na Hlavním nádraží už byl, vlakem už jel. O tom žádná. Ale kdy to bylo? Tušil, že když mu bylo jedenáct a jel na školní výlet… To bylo poprvé a taky naposledy. Sám nejel nikdy, proč taky. Auto bylo pohodlnější, hromadná doprava obecně byla stísněná, cesta s ní nepříjemná a dlouhá. Jenže teď už se mu nechtělo čekat, nemohl! Už s ním potřeboval být…

„Jinou možnost ani nemám, bez auta. Busem by to bylo na tejden, nehledě na to, že do autobusu už lézt nechci," řekl, skládaje si trička a kalhoty. Pak se ale zvedl, podíval se do šťastných šedých očí a usmál se. Přešel do vedlejšího pokoje, kde popadl krabičku, již si sehnal před pár dny. Tu pak přinesl zpět, a ještě před uložením do cestovní tašky ukázal černovláskovi její obsah.

„Podívej, jak jsem se vybavil. Mám nové prášky, dokonce i to adrenalinové pero! Tedy, asi bych byl raději, kdyby ses nerozhodl pořídit si hned vedle domu včely nebo něco na ten způsob, ale pro jistotu…," usmál se. Ve městě to všechno nepotřeboval, věděl ale, že na vesnici v lesích by bez těchto věcí opravdu být neměl. Doskládal všechno oblečení a začal si nosit i zbytek věcí, včetně tašky s hygienou.

„Základní výbava," pokrčil rameny, když viděl, jak Olivier povytahoval obočí nad krémy na ruce, laky na vlasy, gely a dalšími podobnými věcmi. „Nekoukej tak, vážně to jsou jenom základy!" našpulil rty brunet. „Pasta, kartáček, sprcháč, další, tohle je na vlasy, tohle taky, to si mám mazat na obličej, tohle je na ruce… A taky lubrikant. Jestli ti tak moc záleží na tom, abych toho netáhl tolik, můžu vyndat ten, ale až nám dojde tvůj, už si bez šprcky nevrzneš," vyplázl na něj hravě jazyk. „A že dojde brzo, to ti slibuju. Až přijedu, zatáhnu si tě do postele a půjdeme zkoumat, jestli se v ní vážně jde ztratit, co ty na to? Panebože, já se tak těším, až už budu s tebou…"

„Ty jsi neuvěřitelný, tak já tě před pár dny tituluju princeznou… Nu, lubrikant bych právě vložil na první místo v žebříčku spolu s kartáčkem na zuby. Ty v Jednotě prodávají strašné a konkrétně lubrikant jsem tam neviděl vůbec, takže to je nezbytná výbava!" ušklíbl se. „Ale já tě rozhodně omezovat nebudu, dokonce snesu i gel na tvých vlasech, ačkoliv pak ztrácejí svou smyslnost…," zamyslel se vážně, ale když viděl, jak se Šimon začal smát, vysvětlil. „Ano, nesměj se mi, tvé vlasy jsou krásné, když s nimi nic neděláš. Když je slepíš nějakou chemií, za jedno to nejsi ty a pak, nemohu se s nimi mazlit. Ale je to na tobě, nechci ti nic zakazovat a budu respektovat vše, co na sebe napatláš… Teda, rtěnku bych asi nesnes, ale jinak bych tak nějak pochopil všechno… Nesmíš se však divit, že ti budu říkat princezno…," řekl rezolutně.

„A včel se neboj, ty jsou daleko v lese, určitě si je před barák stěhovat nebudeme, ale i kdybych je neměl, stejně by lítaly. S tím nic nenaděláme, budeme muset dávat velký pozor. A ten vlak – díval jsem se – z Hlaváku ti to jede před půl jednou, přestupuješ v Hranicích a na Vsetíně pak budeš o tři čtvrtě na pět. Tam tě počkám. Tou lokálkou, která jede pět kilometrů za hodinu, tě cestovat už nenechám. Chci s tebou být co nejdřív. A ještě něco, než se přerazíš u toho balení, mám pro tebe překvapení, dárek…"

„Vážně?" rozzářil se brunet, všeho nechal a vrátil se před počítač. „Co je to? Jestli to bude korunka a lodičky…," zhrozil se vzápětí, pak se ale znovu tiše rozesmál, když si vzpomněl, jak černovlásek básnil o jeho vlasech. Jistě, že si do nich nic dávat nebude, ne s ním. Patlal si je do práce a do společnosti, ale v Olivierově přítomnosti by tak akorát zašpinil polštář a veškerý lak v prvních chvílích vypotil, nehledě na to, že miloval, když se mu šedoočko prohraboval ve vlasech.

Taky tušil, že by to do lesa bylo poměrně nepraktické. Ale s sebou si to vzít zkrátka musel, až se bude vracet do Prahy, nevěděl, jestli bude čas stavit se v bytě. Navíc byl zvyklý nosit to všude, kam se hnul, potřeboval to nyní už jen pro klid duše. Dva z krémů, které si s sebou vezl, si vzít taktéž musel. Dostal je v nemocnici, měl si jimi každé ráno jedním a večer druhým mazat onu jizvu. Doufal, že pak bude méně výrazná.

„Tak co je to? Pořídil sis nějaký sprej proti pavoukům? Nebo mi chceš zahrát na housle? Nebo zazpívat? Ale něco pěknýho, nějakou pohádku, vařečku a pánev neberu. Nebo má nějaké z tvých zvířat mladé? Psi! Mají štěňátka? To by bylo skvělé! Představ si, že bys měl najednou patnáct štěňátek, droboučkých a úžasných…," nadchl se Šimon z té představy.

„Štěňata?" zakoulel očima Olivier. „Tak to nevím. To by ti naši pumři museli být nějaké šílené hříčky přírody, takže to nehrozí, leda by si odběhli a někdo by mi ta štěňata přišel okřápat o hlavu. Ale kdybys opravdu chtěl, nějaké ti pořídím, nakonec, čtyři nebo o jednoho víc, to už je jedno. Mám pro tebe však něco jiného, ale neřeknu ti to, protože je to překvapení. A teď mi pověz, co ti mám udělat na večeři," rychle to zamluvil Olivier, ačkoliv věděl, že Šimon to z něj bude páčit dál – pokud mu nenabídne něco lepšího k zamyšlení.

„Máš rád francouzská jídla? Teď nemyslím šneky nebo žáby, ale obyčejné maso, hovězí s bylinkami a bramborami, a moučníky – umím výborný Crème Brûlée nebo Tarte Tatin. Rád bych ti uvařil něco speciálního na uvítanou, četl jsem totiž někde, že láska prochází žaludkem…," culil se do kamery a viděl, jak se Šimonovi, který by snad s chutí snědl i suchý chleba, sbíhají sliny. Nechápal dost dobře, jak to dělal, že i přes svou sedavou práci vypadal pořád tak dokonale. A že toho hnědovlásek dokázal spořádat…

Brunet polkl sliny a do kamery se zazubil, kývaje hlavou v souhlas. Aby byl upřímný, chutnali mu i ti šneci, takže zrovna o tohle by se nebál, nehledě na to, že Olivier skutečně uměl vařit.

„Jestli to uděláš ty, bude to skvělé," nadhodil spokojeně. A myslel to vážně – od něj mu chutnalo úplně všechno, doteď si pamatoval na ty skvělé chleby se škvarky a následující den s medem, na výborného králíka a na všechno ostatní, co u něj kdy jedl.

Vybavoval si, jak se odstěhoval od rodičů. Ze začátku si chtěl vařit sám, doopravdy. Skončil ovšem po prvním dni, kdy mu vajíčka zasvinila celou mikrovlnku. Trvalo týdny, než se konečně dokopal vyčistit ji.

Znovu se pustil do balení. Několikrát se skutečně málem přerazil, spoustu věcí přinesl a zase vyndal, protože i on zhodnotil, že zas tak podstatné, aby se s nimi chtěl táhnout vlakem, nebyly. Nakonec na chvíli zauvažoval, jestli by si neměl vzít větší tašku, jelikož se mu všechno to oblečení a polovina drogerie zaboha nedařilo narvat dovnitř. Slyšel, jak se mu černovlásek tiše smál, a tak se na něj zašklebil.

Vzal ještě jednu, stejně velkou, do níž dal nějaké teplejší oblečení a zbytek hygieny. Taky boty, doklady a osobní věci, vzal si i něco na doma, co se nestyděl zašpinit. I druhá taška byla po chvíli narvaná k prasknutí. Otočil se na šklebícího se Oliviera a úšklebek mu vrátil.

„Hotovo! Vidíš, mám tam všechno. Už se tam sice nic nevejde, ale taky už tam nic dalšího dávat nechci, takže…," a v ten moment se zarazil. Očima několikrát přejel z plné tašky na pobaveného Oliviera a pak zase zpět, než mu to došlo.

„Sakra! Ten notebook měl být uvnitř! Doprdele," zanadával frustrovaně. Tušil, že Olivier tohle věděl. Na jinou stranu, když nad tím zpětně přemýšlel, i kdyby to nakrásně věděl, o pomoc by ho brunet stejně nepožádal, takže to mohlo být jedno.

„Fajn, vezmu ještě cestovní batůžek," navrhl sám pro sebe. Nakonec měl dvě cestovní tašky, batoh a tašku na noťas. Viděl, jak černovlásek na druhé straně koulel očima. Zřejmě už tušil, že tato Šimonova cesta bude přinejmenším zajímavá. „Ty se mi moc nesměj, polovinu těch věcí už zpátky do Prahy netáhnu. V rámci stěhování, takže kdybys mi tam někde uvolnil nějakou poličku…," nadhodil. Věcí měl jako na dva měsíce v džungli a už teď pochyboval, že jestli to takhle půjde dál, bude byť minimální šance, že se to všechno do Olivierova domku vůbec vejde.

„Jak tě tak pozoruju, nejraději bych si pro tebe do té Prahy přijel. Sakra – kdyby to nebylo tak daleko! Ale na tom Vsetíně mě určitě počkej. Tam to stihnu určitě. Kdyby ti cokoliv chybělo, můj otec si tu nechal polovinu šatníku. Něco z toho oblečení možná ani neměl na sobě. A i tady na Moravě máme obchody s různými věcmi. Třeba s pohorama. Tenisky jsou fajn, ale… však poznáš sám časem. Nechtěl bych tě tahat po obchodech, viděl jsem, jak jsi protáčel oči, když ti navrhla matka, že s tebou půjde nakupovat. Ale neboj, se mnou jsou nákupy jedna radost, vyberu ti boty, ty řekneš, jestli se ti líbí, jestli ti sedí, a rychle pryč. Já tě rozhodně trápit nebudu…"

Olivier věřil tomu, že obchody, které navštěvuje on, se mu budou líbit mnohem více než butiky, do kterých by ho tahala jeho matka. Z nějakého prapodivného důvodu už z něj cítil mnohem více kluka, který si raději obuje pohorky a obleče džíny a tričko než formální oblek, ve kterém ho poznal. Netušil, jestli tu změnu v něm udělal on, nebo toto prostředí v něm probudilo zapomenuté touhy mládí, které viděl na obrázku. Hlavně však doufal, že ho pobyt v zemi Nikoho neomrzí. Že mu dál bude ochotně a s radostí pomáhat vždy, když bude mít čas, že bude milovat chladné večery u ohně, krmení králíků a jízdu na koni, že ho v zimě nebudou iritovat vysoké závěje sněhu, které bude muset ráno co ráno odklízet, aby mohl vyjet s autem z garáže…

Jiný svět, jiný život, ale věřil, že se Šimon dokáže přizpůsobit natolik, že bude mít tenhle kraj rád stejně jako Oliviera.

***

Další den Šimon vstával poměrně brzy. Výjimečně se vzbudil sám – nemohl totiž dospat, jak byl nedočkavý. Tolik už se těšil do Olivierovy náruče!

Rychle se stavil do firmy vyřídit poslední nezbytnosti, oznámil své sekretářce a pár dalším lidem, že nakonec svůj odjezd uspíšil, a dohodl s nimi plán na další dny. Ujistil se, že kdyby se cokoli dělo, napíší mu mail nebo zavolají. Taky se stavil v jedné restauraci, aby si vzal nějaké jídlo na oběd. Po delším vybírání skončil u řízku, u kterého pamatoval, že si ho vozil na školní výlety. Byla to osvědčená klasika.

V půl dvanácté dorazil zpět do svého bytu. Sbalil si poslední věci a pokusil se pobrat všechny své tašky – zhruba v ten moment pochopil, že tohle možná vážně nebyl nejlepší nápad, jaký měl. Ještě předtím se převlékl – vlasy si nechal neupravené, jen si je rozčesal, ačkoli to moc poznat nebylo. Na sebe si hodil tenisky a černé rifle, košili a sako už si měnit nechtěl. Bylo to jeho oblíbené, nehledě na to, že kdykoli se na něj podíval, stále z něj cítil všechny ty vzpomínky s ním spojené. Tahle látka už zkrátka patřila na Moravu.

Pod tíhou tašek tlumeně nadával, nakonec se ale přece dobelhal k taxíku, nastoupil a oznámil, kam chtěl jet. Cestou ještě vytáhl telefon a rozklikl svůj sms chat s Olivierem.

Jsem na cestě směr Hlavní nádraží. Už se nemůžu dočkat, až budu s tebou…

A skutečně – celou cestu byl jako na trní, cítil, jak blízko černovláskovi byl, a tolik se na něj těšil! Už ho chtěl objímat a líbat, už ho chtěl držet, koukat mu do očí, naživo, a milovat se s ním…

Konečně auto zastavilo. Zaplatil a vystoupil, pobral všechny tašky a znovu se rozešel. Viděl, jak ho všichni lidé kolem pozorovali jako muzejní exponát.

I přes původní nejistotu, kterou z obrovského nádraží měl, nakonec dokázal vylézt na správný perón. Úlevně si vydechl, sesunul se na lavičku a položil si tašky. Zdravá ruka ho bolela, vlastně ho bolelo celé tělo. Že on si toho nevzal míň…

Viděl, jak se mu lidé procházející kolem začali vyhýbat, tak se na ně zašklebil. Netušil, jak musel vypadat, rozvalený na lavičce a všude kolem věci, tedy alespoň než k němu přišel jakýsi muž, aby mu oznámil, že zde nocovat nemůže.

„Děláte si srandu? Tady bych nespal, ani kdybych vážně neměl na výběr," odfrkl si pohoršeně Šimon, očima okatě přejížděje po nedopalcích od cigaret, prázdných lahvích od alkoholu a všeho možného sajrajtu.

Nakonec se mu podařilo nastoupit do vlaku, dokonce i správného. Posadil se na jednu prázdnou čtyřku sedadel, tašky si pokládaje na ony prázdné sedačky. Paží se opřel o okýnko a zadíval se ven, ve snaze ignorovat hluk kolem, a rozbalil si řízek, který si s sebou vezl. Kdyby tu nebyl takový randál, pomyslel si, mohl by třeba i pracovat… Nebo volat s Olivierem, ale to se i jemu zdálo neslušné vůči zbytku vagónu.

Do patra, v němž byl, přišla jakási žena s dítětem. Na sobě měla elegantní oblečení, kabelku, podpatky… Očima přejela po zaplněných místech, až skončila u Šimona zabírajícího čtyři sedadla. Nesouhlasně si odfrkla.

„Vidlák jeden," poznamenala, očima skenujíc tašky a řízek v jeho ruce.

„Vidlák, vidlák… Co je to vidlák?" zeptalo se dítě, které se ženy drželo za ruku.

„Vidlák je, zlatíčko, nevzdělaný a hloupý člověk, který není schopný, když cestuje sám, zabrat jen jedno sedadlo," odvětila nevzrušeně. I když mluvila tiše, tato slova už postřehl i Šimon.

„Prosím?!" zamračil se a přejel ji pohledem, paže si zakládaje na hrudi. Byla to bruneta, to poznal podle odrostů, ale byla obarvená na blond. Temné, skoro černé oči, postava nic moc, zhodnotil si pro sebe.

„Víte, u vás na vesnici je tohle nejspíš normální, ale tady jste v Praze. Nemůžete se chovat méně sobecky? Najdou se lidé, kteří by se rádi posadili."

„Tak v tom případě se mohou posadit na kterékoli z volných míst kolem," odtušil brunet nezaujatě. Pak se ale zarazil. „Počkat. U nás na vesnici?" zeptal se a zamračil se. „Dovolte? Já jsem Pražák!" sykl a založil si paže na hrudi.

„To určitě," slyšel ještě ženu odpovídat, než i s dítětem sešla po schodech zpět do přízemí. Dál s ním nechtěla mít nic společného. Zbytek vagonu z něj však nespustil oči, alespoň dokud nedorazil do své stanice, nesebral se a nevystoupil.

Na další vlak čekal, slušně řečeno, hodnou chvíli. Ze začátku byl rád, jelikož tentokrát byly vagóny členěny na jednotlivá kupé a on doufal, že najde nějaké, ve kterém by nikdo nebyl. To se mu i povedlo, hned vzápětí za ním ale vešel jakýsi muž a posadil se naproti. A pak další, další a další, a než se nadál, seděl narvaný mezi nimi a přemýšlel, jestli už někdy slyšeli o deodorantu.

Jednomu z mužů zazvonil telefon. Zvedl se proto a odešel na chodbičku vést dlouhý, nezáživný rozhovor, z nějž, bohužel, slyšel Šimon každé slovo, včetně stěžování si, že ten měšťák v sáčku, co seděl vedle, nedokázal ani dát si tašky nahoru. Kdyby nad tím přemýšlel hlouběji, třeba by ho i fascinovalo, že právě tašky už kdosi komentoval, jen jeho původ odhadl úplně obráceně.

Loktem se opřel o rám okna a zadíval se ven. Pozoroval, jak kolem ubíhala krajina, jak se čím dál víc objevovaly lesy, vesnice, příroda… Líbilo se mu to. I když měl dojem, že mu z hlučného muže za dveřmi asi praskne hlava, taky se v něm víc a víc rozprostíralo nadšení. Už jen kousek, maličký, a bude s ním…

Olivier už raději čtvrt hodiny před příjezdem vlaku stepoval na nádraží. Stál pod střechou, protože mrholilo, ale počasí mu jeho dobrou náladu nemohlo zkazit. Uvnitř něj se každá buňka tetelila štěstím a v tu chvíli si uvědomil, že se ještě nikdy na nic takhle netěšil. Ani jako dítě necítil takový zvláštní tlak na hrudi a jen pomyšlení, že už nebude trvat dlouho a bude mít svého Šimona v náručí a ucítí jeho vůni, mu vyčarovalo úsměv na tváři. Měl dojem, že se snad ani nedokáže z přílivu takových slastných pocitů vzpamatovat. Neustále se uculoval a nemohl se přiblblého úsměvu zbavit, jen myšlenka na shledání mu neustále tvořila husí kůži. Připadal si nezvykle, tohle nebyl on, toto z něj udělal Šimon a on jej za to miloval, protože tolik pocitů, které teď zažíval, nepocítil snad za celý život.

Podíval se na hodiny a jen doufal, že vlak nebude mít zpoždění, protože v autě zanechal krabici s mňoukající chlupatou modrou britskou princeznou. Byl pro ni včera až v Ostravě. Chtěl pro Šimona něco, co mu bude připomínat majestátnost a luxus, který zanechal v Praze, a to tahle britka dokonale splňovala. Byla stejná princezna, jako byl Šimon, a Olivier věřil, že si zamiluje její přítomnost v době, kdy bude muset zůstat doma a pracovat, zatímco černovlásek se bude věnovat zvířatům divočejším.

Včera mluvil o štěňatech, bude tedy mít kotě, které bude jen jeho.

Jules s Vernem se netvářili moc nadšeně, ale respektovali šedou kuličku v Olivierově náručí, jež na ně prskala a ježila se.

Šak ony si psiska zvyknú, pomyslel si, ale v tu chvíli už slyšel skřípění brzd zrychleného vlaku přijíždějícího od Hranic.

Pokoušel se sledovat všechny dveře a lidi z nich vystupující, až najednou uviděl tu podivnou postavičku v saku obloženou cestovními taškami. Srdce se mu zatetelilo, v podbřišku mu ne motýli, ale snad kolibříci začali poletovat a on se rozběhl za ním, aby mu pomohl. Šimon měl ruku stále ještě v sádře a černovlásek už z dálky slyšel, jak tlumeně nadává na svá zavazadla. Sotva je všechny vytahal z vysokých schůdků vlaku, mrsknul je na zem, ale to už u něj stál Olivier, který ho přitiskl do náručí tak silně, že mu málem sebral veškerý vzduch.

„Livi, Livi, Livi!" rozzářil se Šimon, odhodil i poslední tašku a v přívalu štěstí jej chytil pod zadkem, sádra nesádra ho zvedl a párkrát se s ním zatočil. Pak ho postavil zpět a omluvně se usmál, než se na něj znovu natiskl, pevně ho objal, hlavu si zabořuje kamsi do jeho ramene. Pořádně se nadechl jeho vůně, a ještě víc k sobě přimkl jeho pevné tělo. Hodnou chvíli tak jen stál, tiskl se k němu a objímal ho, hodnou chvíli se nezmohl na nic víc.

„Hrozně moc jsi mi chyběl!" vydechl pak, natáhl se a políbil ho na šíji, pod ucho, za něj i na něj. Prsty zdravé ruky mu zapletl do vlasů a maličko se odtáhl, aby se mohl podívat do zářivých a šťastných šedých očí. Miloval ty nádherné hloubky. Oba se usmívali jako zamilovaní blázni, kterými i byli, a tak se brunet znovu natiskl na muže před sebou, ruku v sádře mu obmotal kolem krku a zdravou mu položil na tvář, po níž ho pohladil. Usmál se ještě víc a konečně nalepil své rty na ty jeho. Jazykem mu vplul do úst, líbal ho a hladil po tváři, držel u sebe, jak nejpevněji dokázal. A v ten moment neexistoval čas a prostor, v ten moment nebylo nic podstatnějšího než tam dál stát, nechat oblečení, co měli na sobě, moknout deštěm, a být spolu…

„Těch pár dní mi připadalo jako roky, nemohl jsem se dočkat. Byl jsem opravdu jako malé dítě! Co ty všechno se mnou dokážeš udělat?" mumlal mu Olivier kdesi do hrudi, stále ho pevně svíraje.

„A teď pojď, začíná víc pršet, kromě toho, čeká na tebe v autě ten dárek a je strašně nerad sám. Je mi v lecčems podobný."

Začal sbírat těžké tašky, Šimonovi nechal jen příruční a už běžel přes koleje směrem ven k parkovišti. Sotva seděli v autě, Olivier sáhl na zadní sedadla pro malou bedýnku a položil ji Šimonovi na klín.

„Tady… na uvítanou… pro tebe."

Připadal si neohrabaný, nevěděl přesně, co říct, a také se dost bál, že se Šimonovi nebude líbit nebo že z nějakého důvodu nemá kočky rád. Někteří lidé to tak mají, zvířata milují, ale kočky rádi nemají. Doufal však, soudě podle toho, jak jej zná, že on mezi tyto osoby patřit nebude. Že dokáže respektovat povahu a tyhle miciny ji mají obzvláště nestálou a vrtkavou. A vzápětí si připomněl jeho obrázek – na slona tedy nezapomene nikdy, ale pokud si dobře pamatoval, mezi těmi všemi zvířaty byla i kočička.

Brunet jen povytáhl obočí. Dárek je nerad sám? Na patnáct štěňátek to nevypadalo, na to byla krabice moc malá. Ještě jednou si ji změřil pohledem, než konečně zvedl víko a podíval se dovnitř. A v tu chvíli měl dojem, že se mu asi zastavilo srdce.

Jen naprázdno otevřel pusu a pozoroval chlupatou kuličku, která na něj upírala nevinné oči. Taky otevřela pusu a hlasitě zamňoukala a on ji stále beze slova sledoval, zmražený v pohybu. Doslova.

Byla… byla úžasná. Tak sladká, roztomilá, a přitom tohle plemeno moc dobře znal, tak… vznešená.

Jeho vlastní princezna.

Odložil víko kamsi na palubní desku auta a natáhl se, aby kočičku vyndal. Byla heboučká, sametová. Prohlížela si ho stejně zvědavě, jako on ji, zatímco si ji Šimon jemně přitiskl na hruď a opatrně ji pohladil, bál se, aby drobnému zvířátku neublížil. Měla srst barvy Olivierových očí, to si všiml hned. Byla úžasná…

Vrátil ji zpět do krabice, odložil a otočil se na černovláska, který ho nervózně pozoroval, jako by se ptal: Líbí? 

A tak se konečně zářivě usmál a natiskl ho na sebe, jak nejpevněji dokázal.

„Je úžasná, dokonalá… Livi, děkuju!" řekl mu, natáhl se a políbil ho. Opět se zazubil a opět se vrátil k chlupaté kuličce, kterou si posadil na klín a začal se s ní znovu mazlit. „Děkuju ti…"

Olivier si viditelně oddechl a pousmál se.

„Tak to jsem rád."

Připoutal se, věnoval mu rychlou pusu a nastartoval.

„Jedeme domů…"

Cestou vyprávěl Šimon Olivierovi šílené zážitky z vlaku a ten ho jednu chvíli litoval, druhou se pak smál a celkově se cítil tak šťastný a spokojený, jako už dlouho ne. Kočička spokojeně předla Šimonovi v náručí a on věděl, že ti dva budou nerozlučná dvojka.

Jakmile projížděli okolo rýzně, Olivier se musel pousmát. Věděl, že tahle cesta pro ně bude už navždy mít zvláštní kouzlo. Podíval se na Šimona, aby se přesvědčil, jestli se i on na ni dívá s nostalgií, a všiml si jeho saka.

„To je to sako! Že je to ono? To, cos měl tenkrát na sobě, když jsi tu zapadl…," neodolal a dotkl se jej, jako by se hmatem chtěl přesvědčit, že se nezmýlil.

Brunet se zazubil a pokýval hlavou.

„Moje nejlepší," upřesnil. „Po návštěvě čistírny už dokonce ani nesmrdí," chlubil se a tiše se rozesmál, když si vybavil, co všechno tahle látka zažila.

Konečně auto zastavilo. Odložil kočičku a vystoupil, v ten moment se však ozval štěkot a sotva stihl udělat pár kroků, přiřítily se k němu dvě neřízené střely, hlasitě ho vítajíce. Klekl si, nečekal však, že mu psi přímo vpadnou do náruče, a než se nadál, ležel povalený na zádech a cítil jejich jazyky snad všude po celém obličeji. Rozesmál se, zdravou rukou je začal střídavě hladit a drbat.

„Mně jste taky chyběli," dostal ze sebe mezi smíchem, „ale francouzáky si dávat nebudeme," napomenul je, jako by mu mohli rozumět. Konečně se posadil a setřel si z obličeje sliny, natáhl se a začal se znovu věnovat oběma psům. Tušil, že sako už měl, minimálně zezadu, opět celé od prachu, v ten moment mu to ale bylo jedno.

„Psiska jedny nezbedné! Jste se zbláznili, či co? Celý život vás učím, abyste po lidech neskákali! Ale co já tady vůbec vykládám – nevychovaní jsou! Je to moje chyba!" mávnul jen rukou Olivier, když viděl, že chlupáči se jeho slovům vůbec nevěnují. Věděl, že to by na ně musel křiknout jinak, aby mu stáli u nohou a ani se nehnuli. Nechtěl jim, ale hlavně Šimonovi kazit přivítání. Netušil, nakolik byl z jejich lásky nadšený a jak moc bude nadávat, že jeho oblíbené sako bude s takovou zase tak akorát na odvoz do čistírny. Alespoň pozná, že když překročí pomyslnou čáru do světa Nikoho, není radno na sobě mít ani saténové sako, ani nové lakýrky.

Tolik se toho ještě musí naučit, kluk jeden měšťácká! 

Mezitímco se hnědovlásek vítal se psy, Olivier odnesl z auta kotě, jež se s nelibostí dívalo a prskalo na chlupáče. Ti si okatě nárokovali toho, z něhož si poslední hodinu udělalo pelíšek. Hned poté už společně s hnědovláskem nanosil ostatní tašky dovnitř.

Ten se nestačil divit, když procházel kuchyní a viděl prostřenou tabuli.

„Nečuč tak, přece jsem ti slíbil slavností večeři, nevím jak ty, ale já teda hlad mám," zadíval se na něj a byl by přísahal, že zaslechl, jak Šimonovi kručí v břiše. Nebylo vyloučeno, že to zpíval jeho žaludek, protože obědval brzy a později už se nestíhal najíst.

„A po večeři bych ti rád věnoval ještě jeden dárek, který jsem do auta vzít nemohl," řekl a zachytil Šimonův pohled, o němž netušil, co si myslet. „Tvrdil jsi mi, že mě chceš rozmazlovat, ale to já tebe taky, chci tě rozmazlovat tak, abys nikdy nepomyslel na to, že se tady nudíš a že mě i tohle všechno kolem opustíš, takže povinně přijmeš ještě jeden dárek, o kterém jsem si jistý, že z něj budeš ještě nadšenější než z téhle modré darebačky," řekl jedním dechem a ukázal na klubíčko chlupů spící ve svém pelíšku nahoře na kamnech.

Šimon si svlékl zaprášené sako a beze slov se na onu látku ušklíbl. Nevadilo mu, jak nyní vypadalo, vlastně s tím tak nějak počítal. Než se však odebral k prostřenému stolu, otočil se ještě k černovláskovi. Stál u něj blízko, skoro se dotýkali trupy, a zdravou ruku mu položil na bedra, těsně nad zadek. Usmál se.

„Nechci, abys nad tímhle takhle přemýšlel. Chceš prozradit tajemství? Já se do tebe zamiloval někdy ve chvíli, kdy jsi mě vytáhl z toho bahna. Zamiloval jsem se, i když jsi mi na hlavu vylil ledovou vodu, mluvil jsi se mnou… no, tak, jak jsi se mnou mluvil, a choval ses ke mně jako k v praxi nepoužitelnýmu idiotovi. Já se do tebe zamiloval… Chápeš? Teď, v tenhle moment už mě odsud do práce budeš vykopávat násilím, obávám se. Prosím, neboj se… Neodjedu ti. Neublížím ti. Miluju tě. Dobře?" řekl, znovu se usmál a opatrně jej políbil. Jazykem mu zajel do úst, hladil ten černovláskův a vyzýval ho k pomalému, zamilovanému tanci.

„Navíc, nesmíš zapomínat na mamku," řekl, pokoušeje se o důležitý tón hlasu. Na chvíli se odmlčel a sledoval, jak černovlásek překvapeně povytáhl obočí, nechápaje, proč ji brunet zmiňoval. „To víš, už se mě tak lehko nezbavíš. Přece jen, chtěl jsi, abych plnil všechny své sliby, a já už jí přislíbil, že nám bude zařizovat svatbu," poznamenal nevinně a zazubil se. „A že mi vybere oblek. Pokud si v tu dobu stále ještě budu mít koho vzít, tedy, kdo by si chtěl vzít mě, jsem pro všemi deseti," zasmál se uvolněně.

„A k tomu překvapení… Říkáš, že budu ještě nadšenější než z kočičky? To nevím, to podstatně zužuje možnosti. Co by to…," zamyslel se, pak se ale napřímil a vytřeštil na Oliviera oči. „Livi! Ty si vážně vezmeš ten kroj? Jako teď? Ale to na tobě moc dlouho nevydrží… Takže bys mohl být rovnou bez veškerého oblečení. Bože, to je dokonalá představa, jenže jestli se zahradník, vozíček a sluha změní v nahou kuchařku, nenajím se ani já, ani ona, a ještě oba dva přijdeme o nevinnost. Jestli ještě nějakou máme…"

„Že já jsem kdy něco takového vypustil z úst," chytil se Olivier teatrálně za hlavu. „Kroj necháme na jinou příležitost, nerad bych o něj přišel, mám totiž jenom jeden a budeš se asi divit, ale šít fakt neumím a je mi jasné, že by mohl skončit trochu pošramocený. Tedy, ne že bych ti nevěřil, ale zkrátka… nebudeme to riskovat."

Poslední slova už si mumlal pro sebe, zatímco vytahoval hovězí i brambory z trouby kamen.

„Nevinnost? O tomto slovu by se dalo dlouze polemizovat," promluvil tiše, když zasedl spolu s Šimonem ke stolu. „Jak se to vezme, oba jsme už dávno o věnec přišli, ale dá se tomu říkat nevinnost? Když se teď na tebe tak dívám, ty zůstaneš nevinný vždycky. I když se zlobíš a vztekáš, v tvých očích vždycky ta nevinnost bude… Nikdy jsem ti neřekl, jak je zbožňuju, jak jsou nádherné, hned ten první den, kdy jsem je uviděl… Jsou jako moře u francouzské riviéry. Propadl jsem té skryté nevinnosti už tenkrát. Netušil jsem, co mám dělat, vykolejil jsi mě dokonale a já se pak choval naprosto nepředvídatelně. Víš, kolik pocitů se ve mně pralo? Musel sis o mně tenkrát myslet, že jsem blázen s rozdvojenou osobností, ale já jsem se jen bránil, abych tvým očím a tobě celému nepropadl. Byl jsem na tebe zlý, protože jsem tě chtěl odradit, abych tě už nemusel vidět. Myslel jsem, že když zmizíš rychle z mého života, že lépe zapomenu. A celé toto prapůvodně zavinily ty tvé nevinné oči. Takže si myslím, že ty asi nikdy o nevinnost nepřijdeš. Když celou tu dobu bilancuju, to já jsem ten ďábel, který ti nevěřil, který ti neustále ubližoval, ačkoliv teď popřu tvá slova – nikdy jsem se k tobě nechoval jako k nepoužitelnému idiotovi. To jsem si o tobě nikdy nemyslel."

„No, já si toho tenkrát myslel spoustu, to mi věř… Ale rozdvojenou osobnost jsem ti nepřipsal. Jenom jsem tě tehdy moc nechápal," přiznal Šimon zamyšleně. „Ale to už bylo dávno… všechno. Teď jsem tady, s tebou, ne? Tak na to nemysleme, ani na ty dva hloupé týdny od sebe, ani na neshody na začátku. Teď už to bude dobrý. Věřím tomu. Chci tomu věřit. Víš?" nadhodil, pak se ale usmál. Sám už to všechno hodil za hlavu dávno. Tak to dělával a asi se téhle vlastnosti nikdy nezbaví – nedokázal dlouze litovat všech svých minulých rozhodnutí.

Leckdo by řekl, že byl poměrně lehkomyslný a nezodpovědný, protože s tímto přístupem pak bylo velmi snadné znovu a znovu opakovat stejné chyby. Jenže zároveň, lze v tomto světě vůbec fungovat, když s sebou člověk i v hezkých chvílích tahá těžké břemeno minulosti? Co bylo, bylo. Už to není. Je třeba se z toho poučit, ne na těchto základech vytvářet přítomnost. Na to je důležité myslet, to je důležité pochopit. Protože člověk, jehož přítomnost tvoří dlouhé probírání minulosti, přestává být skutečným, živým člověkem. Stává se z něj loutka dávno ztracených časů. A život je příliš krátký na to, aby nebyl žit.

Společně se najedli, vesměs v tichu. Chvilkami sice Šimon maličko bojoval s masem, které mu jednou rukou zaboha nešlo nakrájet – měl pak pocit, že byl Olivierovi akorát pro smích, i když smát se mu ho neslyšel, přesto měl však v sobě valnou část dřív, než se černovlásek stačil rozkoukat. Celou dlouhou dobu byl odkázán na vlastní kuchařské schopnosti, které ho sice bavilo trénovat, výsledky těchto pokusů už ale zas tak hvězdné nebyly…

Když Olivier viděl, jak bojuje s nožem, který si nemůže vinou sádry pořádně přidržet, přešel k němu, zezadu jej objal, sebral mu příbor a maso nakrájel. Šimonovy vlasy ho šimraly na tváři a on nedokázal odolat a políbil jej do nich.

„Taky věřím, že všechno zlé už jsme si vybrali, ale titěrný pocit strachu někde v hloubi mysli ve mně bude asi ještě dlouho. Stále nedokážu uvěřit, že mě potkalo takové štěstí, jako bych měl dojem, že si ho nezasloužím za to všechno, co jsem ti provedl. Vím, že na tohle nesmím myslet a svou lásku si musím hýčkat bez zbytečných obav… Však mě to jednou naučíš. Miluji tě a budu si tě hýčkat, proto mám pro tebe ještě jeden dárek. Pojď," chytil jej za zdravou ruku a táhl ven z chalupy.

Téměř běželi překvapivě horkou nocí až ke stájím.

Vstoupili a uvnitř se nacházel jen jeden koník. Ebenová klisna podupávala a zafrkala, těšíc se na dobrotu, kterou neopomněl Olivier doma přibrat. Nyní křížaly podsunul Šimonovi do rukou a řekl: „Od této chvíle je Lady jenom tvoje, úplně celá… I s tím hříbátkem, které nosí pod srdíčkem," nejistě se pousmál.

A v ten moment brunet ztratil veškerá slova. Tohle… tohle vážně nečekal a překvapilo ho to snad ještě víc než kočička, kterou dostal u nádraží. Jeho milovaná klisna na něj koukala, očima jej žádala o křížaly, které držel v rukou, a na krku se jí leskla rudá stužka, mašle, kterou jí z ní Olivier uvázal.

„Livi, to… to je…," snažil se dát dohromady slova, kterými by vyjádřil, jak se v ten moment cítil, jenže nic vhodného nepřicházelo. A tak nechal slova slovy, odložil krabičku a vtiskl si černovláska do objetí. Vzápětí se odtáhl a políbil ho snad na každičký kousek obličeje, na čelo, tváře, bradu a nos, ale nezapomněl ani na rty. Rukama ho stále tiskl k sobě a jen sakra stěží se držel, aby se mu oči nenaplnily slzami. Věděl, že tohle na něm šedooký poznal. Usmál se, jak nejlépe dokázal.

„Livi, to je… Uh, k čertu se slovy, děkuju ti! Nevím, co říct nebo udělat, prostě… prostě ti děkuju. Panebože, já tě miluju," řekl a znovu se mu natiskl na rty do dlouhého polibku. A pak se odtáhl, popadl krabičku s křížalami a přešel ke klisně, již začal krmit a hladit po krku.

„Lady…," zašeptal její jméno a předal jí poslední dobrůtku, načež ona spokojeně zařehtala. Pohladil ji i po temně hnědém těle, tam, kde se teď musel skrývat malý zázrak… Hříbátko…

„Tak já z tebe mám maminu. Bude hříbě…," řekl fascinovaně, když se opět vrátil k hlavě klisny a láskyplně ji kolem temného krku objal. „Hříbátko… Panebože, roztomilé, malinké… Frajerko moje, já se bál, že tě zanedbávám, když se na tebe pro své vlastní pozadí skoro neposadím, a ty zatím pracuješ na výrobě hříbátka… A pak že si nejsme podobní… Co to melu? Bože, já jsem tak nadšenej, že už nejsem schopen ani normálně mluvit," posteskl si mezi šťastným smíchem. Konečně koně pustil a vrátil se za černovláskem, kterého si znovu natiskl do objetí. „Děkuju…"

***

Na ebenovém parketu temné noci tančily miliony nejkrásnějších tanečnic. Zářily do tmy, některé skromněji a některé naopak upoutávaly pozornost všech očí sledujících jejich magické vystoupení, některé parket neopouštěly a některé se na něm mihly jen na malý, maličký moment, po němž se zase ztratily v dálce.

Temnou nocí se nesl šum lesa, malé říčky i zvířat, která krajinu obývala. Po stéblech trávy začínaly jako magické víly tančit první světlušky a tam, vprostřed toho všeho, ležela na louce dvě mladá těla, propojené duše a srdce bijící jedno pro to druhé. Po jejich bocích leželi jejich věrní strážci a snad hlídali, aby je nikdo neoddělil, aby už jejich lásku nikdy nikdo nenarušil.

A hnědovlásek rukou v sádře objímal Julese, jemuž alespoň volné konečky prstů vplétal do srsti, zatímco volnou pravačkou tiskl ruku černovláska.

„Myslíš…," zašeptal, pohled stále upřený na oblohu. „Myslíš, že jedna hvězda zvládne splnit něco tak velkého? Změnit osud, zaručit, že všechno dopadne tak, jak bych si přál? Myslíš, že když to samé přání uložím více světélkům, bude větší pravděpodobnost, že se mi splní? Protože já mám přání dvě a nevím, jestli si je mohu přát obě," zamyslel se zelenooký tiše. Pozoruje všechnu tu krásu, kterou jim obloha poskytla, přemýšlel… A přitom se stále usmíval. Byl tak šťastný…

Černovlásek vedle se otočil na bok, stejně jako brunet, a jejich oči se střetly. Odráželo se v nich štěstí a láska, souznění a nebe plné hvězd… A taky otázka, z šedých očí vyzařující.

Co by sis přál? 

Snad ho to jen zajímalo, snad si to přál vědět, protože měl, stejně jako Šimon, pocit, že by mu v ten moment snesl i modré z nebe. A snad od obojího trochu. A hnědovlásek se usmál ještě víc, vesele se zazubil a v očích se mu zajiskřilo.

„Moje přání je stále stejné…," odvětil tak jistě a zároveň samozřejmě, a tak to i cítil. Věděl, že takhle je to správně, že se nic z toho, co se dělo, nedělo jen tak. Rozpletl jejich prsty a natáhl se před Olivierovy rty, kde ve vzduchu palcem a ukazováčkem naznačil úsměv, sám se přitom stále zubil.

„Víš, minule, když jsme tady leželi, říkal jsi mi, že nejde o nic speciálního. Že svůj úsměv nepovažuješ za kdovíjaký poklad a krásu. Tehdy jsem ti nemohl odpovědět, nevěděl jsem, zda bys tu odpověď vůbec chtěl slyšet, ale teď… Chci ti v tomhle odporovat tak dlouho, než sám změníš názor. Máš nádherný úsměv, nejnádhernější, jaký jsem kdy viděl, víš? Ty jsi nádhernej celej… Tvoje rty, oči, vlasy, každý kousek kůže… Jsi jako panenka z nejvzácnějšího porcelánu, jako nejčistší andílek, a zároveň ten nejzákeřnější a nejsvůdnější ďábel pod sluncem. A pro něco tak vzácného, jako pro tvůj úsměv, se pak skutečně vyplatí nechat padat hvězdy. Bože, já tě tak miluju…"

Olivierovi se do očí nahrnuly slzy, které hned setřel, jako by se na za ně styděl.

„Já… já netuším, co všechno dokáží hvězdy. Nikdy jsem je o nic neprosil, možná proto, že vím, že to, co jsem opravdu chtěl a potřeboval, jsem měl vždycky jenom ve svých rukou. Dnes je to ale jiné, vím, že pokud chceme být šťastní, musíme se snažit oba. A víš co? Stále si myslím, že v tom, co bude a jak moc toho spolu dokážeme, nám pomohou jen tím, že budou každý večer svítit nad našimi hlavami a dělat naší lásce úžasné kulisy. Šimone, nikdy jsem nikoho tak moc nemiloval jako tebe. Jsem ti vděčný za to, že jsi mi dokázal odpustit. Já ti asi nedokážu slovy říct, tak jako ty, jak tě vidím já, slova lásky jsem nikdy neuměl vyslovovat, přesto vím, že mě chápeš, že cítíš, že jsi moje všechno. Moje princezna, můj Malý princ, můj zatvrzelý Pražák, můj středobod vesmíru… Můj Šimon. Moje půlka duše, která mi tolik chyběla a již jsem podvědomě celý život hledal, a přitom se tolik bál ji najít. Nebojím se už, s tebou už nemám strach z ničeho. Přes to všechno nemohu slíbit, že někdy neuteču, a jen pevně doufám, že ty svůj slib dodržíš a doběhneš mě. Máš povolení v takovémto případě mi dát pár facek," zasmál se.

Usmíval se dál, protože si vzpomněl na Šimonovo přání: „Slibuji ti, že se budu smát často, a myslím, že se k tomu nebudu ani muset nějak nutit… Jen se na tebe podívám a nedá se jinak. Všichni lidé se na tebe smějí, viděl jsem to v dědině. Kdokoliv tě viděl, smál se na tebe. Jsi takové sluníčko, které to v lidech přirozeně vyvolává – touhu se na tebe usmívat… A já se pak můžu užárlit…," zvážněl a teatrálně povzdechl, hned nato ale ústa opět roztáhl do širokého úsměvu.

„Jsem žárlivý a budu žárlit, možná ti jednou za čas i ztropím scénu, ale to všechno jen proto, že tě miluju, že jsem sobec a že tě chci jen pro sebe. Nejraději bych tě tady zamkl a nikam nepouštěl, ale vím, že to nemohu. Snad od tebe nežádám příliš, ale buď prosím tolerantní."

Objal ho a chvíli jen potichu tiskl.

„Další mé hrůzostrašné vlastnosti ti teď neřeknu, protože mám strach, že bys mi utekl," uchechtl se, když viděl, jak Šimon vykulil oči. „A nejsem romantik, dokážu zkazit každou krásnou romantickou chvíli, já vím, a tak tedy musíš přijít na scénu ty a všechno to zase dát do pořádku… Myslíš… tedy… zatančil by sis se mnou?"

Šimonovi se zalesklo v očích. V hlavě se mu vybavila svatba, na níž spolu byli, celý obřad, který strávili odděleně… Vzpomněl si, jak si celou dobu připadal. Jak moc to bolelo, jak byl ukřivděný a poničený, zlobil se na Oliviera, že se ráno nezachoval jinak, a zlobil se na sebe, že mu to vadilo. Vzpomněl si, jak se celou dobu bavil s kýmkoli, hlavně ne s černovláskem. Vybavil si, jak moc se snažil přinutit ho žárlit…

Nyní se nad tím skoro zastyděl. Tušil, že zrovna tohle se mu povedlo, i když to tehdy nevěděl. Pamatoval si, jak se zoufale snažil upoutat černovláskovu pozornost, jak si přál, aby za ním přišel, požádal ho o tanec, aby si ho odvedl… Jak si přál, aby ho Olivier chtěl. Přál si, aby o něj jevil zájem, aby žárlil, aby ho chtěl jen pro sebe, protože chtěl být žádaný, chtěl být milovaný a chtěl to všechno právě od něj.

Ten večer měli být spolu. Kdyby se ráno domluvili jinak, kdyby se pochopili… Na jinou stranu, taky by všechno mohlo být horší. Kdyby Šimon tehdy netančil snad s každou dívkou v sále, Olivier by mu neodjel. On by se nenaštval a nešel za ním tak, jak šel. Všechno by si nevysvětlili a nebyli by spolu.

A přesto, tehdy měli tančit spolu, jen spolu. A teď… Usmál se a nadšeně kývl hlavou.

„Moc rád…," zašeptal. Viděl andělský úsměv svého společníka, viděl hvězdy v jeho očích a přísahal by, že je tím nejšťastnějším člověkem na světě.

„Livi, nebudeš sám… Víš, jak budu žárlit já? Už jen ten Pierre mi všemi těmi pohledy na tebe zvedal tlak. Budu ti žárlit nazpátek, budu si tě majetnicky držet, kdykoli to půjde, a dovolíš-li mi to, budu tě objímat a líbat klidně před celým světem, aby viděl, že jsi jenom můj…," zašeptal brunet, natiskl jej na sebe a políbil, než konečně vstali. Oba se natáhli, aby toho druhého chytili kolem pasu, a vzápětí ruce zase stáhli. Oba byli zvyklí v tanci vést, zastávat roli muže, a pro oba byl tenhle moment zvláštní. A brunet se usmál, natáhl se a obmotal paže okolo Olivierova krku, zatímco černovlásek ho chytil za boky a majetnicky si jej přitáhl k sobě, až se jim otřely klíny. Projela jím touha. Nikoliv ta živelně sexuální. Byla to touha jej mít blízko, co nejblíž, souznít s ním, být nejen jedna duše, ale snad i jedno tělo.

Vydechl mu do ramene a našel si jeho ústa na krátký polibek. V ten moment se cítil tak šťastný, tak celistvý jako ještě nikdy předtím. Pocit splynutí s tělem toho druhého se umocnil, když se nad východním kopcem objevil půlměsíc, jehož slabá záře se odrazila v oceánových očích jeho milence.

V tu chvíli ho obklopila hrdost. Uvědomil si totiž, že ty jiskry a ohně, které se v nich skrývaly, dokázal vyvolat jen on. Na nikoho jiného se ty oči nedívaly s takovou vášní a životem. V tu chvíli se mu vybavily vzpomínky na setkání ten večer v dešti, už tenkrát je tam viděl, ale přisuzoval jim jiný význam. Šimon byl divoký a nespoutaný, stejně jako příroda kolem. Ale z těch studánek, přestože působily čertovsky, vyzařoval zvláštní klid a jistota, kterou Olivier potřeboval vidět. Zadíval se znovu vzhůru k nebi a hned zpět na jeho tvář. Ovládly ho emoce…

„Toutes les choses qui sont belles,

n'ont pas à venir du paradis…" 

Na chvíli se vzpamatoval a uvědomil si, že mu Šimon nemůže rozumět, a pokračoval česky.

„Hvězdy blednou, a ráj, to zapovězené místo, se otevírá.

Vstoupiv do něj, nezavrhnou mě, nemohou, 

leč oni, snaživše se přesvědčit, že toto místo nenáleží mé duši, 

já pevně stojím a nenechám si toto právo upřít."

Zabořil hlavu do andělovy hrudi. Nikdy nikomu básně nerecitoval, ale stud necítil. Jen s ním chtěl tančit – ten tanec, který jim byl dosud upírán.

„Nehraje nám hudba," podotkl, „les sice umí krásně zpívat, ale já na tuto píseň neumím tančit."

V ten moment se Šimon usmál tak, jak to dokázal jen s ním. S Olivierem. Na nikoho jiného se takhle neusmíval a moc dobře to věděl.

Tohle udělal pro něj. Pro šedookého muže, nyní stojícího před ním. Pro něj změnil sám sebe, pro něj dokázal, co zvládl jen pro Alexe s Míšou kdysi dávno, a ještě o něco víc. Pro něj, jenom pro něj. Takový, jaký byl teď, byl jenom s ním.

A v tu chvíli se mu v hlavě vybavila píseň, která jako by tou nocí byla předem vybrána. Píseň, jejíž slova nikdy nechápal tak, jako právě s černovláskem, tam pod hvězdami, a on v tu chvíli najednou věděl…

Chtěl mu ji zazpívat, protože chtěl, aby tohle věděl. Chtěl, aby chápal, co všechno pro něj znamená, chtěl navždy pohřbít všechny pochybnosti. A tak se naposledy usmál, natiskl se na něj a nechal první slova tiše proříznout noční tmu. Všechno jako by najednou ztichlo, jediný zvuk znící nocí byl jeho hlas, prostřednictvím něhož se nyní snažil sdělit, jak moc černovláska miluje.

„Remember when I told you

(Pamatuj si moment, kdy jsem řekl)

No matter where I go

(Že nezáleží na tom, kam půjdu)

I'll never leave your side

(Protože vždycky budu na tvé straně)

You will never be alone

(A ty nikdy nebudeš sám)

Even when we go through changes

(I když se budeme měnit)

Even when we're old

(I když zestárneme)

Remember that I told you

(Pamatuj, že jsem ti řekl)

I'll find my way back home

(Že najdu svou cestu domů)

I could never let you go

(Nikdy bych tě nezvládl nechat jít)

Couldn't run away if I tried

(Nezvládl bych utéct, kdybych to zkusil)

Cause even when I'm all alone

(Protože i když jsem úplně sám)

You still got a hold on my mind

(Mám v hlavě tebe)

And I'll always let you know

(A proto ti vždycky budu dokazovat)

That I'm always gonna hold on

(Že já to všechno vždycky vydržím)

And I told you right from the start

(A jak jsem řekl už na začátku)

You just say the word and I'll go

(Stačí, abys řekl jediné slovo, a já půjdu)

No, it doesn't matter how far

(Ne, nezáleží, jak daleko)

Cause your love is all that I know

(Protože to jediné, na čem mi záleží, je tvá láska)

Baby, you just stay where you are

(Zlato, jen zůstaň, kde jsi)

And you know I won't be too long

(Víš, že nebudu pryč dlouho)

Hold on

(Tak vydrž)

Hold on

(Vydrž…)

Remember when I told you

(Pamatuj si moment, kdy jsem řekl)

No matter where I go

(Že nezáleží na tom, kam půjdu)

I'll never leave your side

(Protože vždycky budu na tvé straně)

You will never be alone

(A ty nikdy nebudeš sám)

Even when we go through changes

(I když se budeme měnit)

Even when we're old

(I když zestárneme)

Remember that I told you

(Pamatuj, že jsem ti řekl)

I'll find my way back home"

(Já najdu svou cestu domů)

Další slova mladík neznal, nerozuměl jim. Uměl jen anglickou část písně, a tak jen broukal dobře známou melodii a tiskl k sobě svou milovanou lásku.

„No, I won't ever loose… 

(Ne, já nikdy nemohu prohrát)

As long as you're there

(Dokud budeš tady)"

Zpíval pomalu, pomaleji, než byla píseň napsána jejími autory. Pohupoval se do rytmu, stejně jako černovlásek, držel ho u sebe a vychutnával si ten nádherný moment, kdy byli jen sami dva na louce zdobené noční rosou, kdy na ně shlíželo nebe plné hvězd a oni měli oči jen pro sebe. Byl to jen jejich tanec, jen jejich chvíle a nikoho jiného.

„Remember when I told you

(Pamatuj si moment, kdy jsem řekl)

No matter where I go

(Že nezáleží na tom, kam půjdu)

I'll never leave your side

(Protože vždycky budu na tvé straně)

You will never be alone

(A ty nikdy nebudeš sám)

Even when we go through changes

(I když se budeme měnit)

Even when we're old

(I když zestárneme)

Remember that I told you

(Pamatuj, že jsem ti řekl)

I'll find my way back home

(Že najdu svou cestu domů)"

Poslední slova hnědovláska se ztratila ve tmě a pohyb obou tanečníků ustal. Stále však zůstali v objetí, stále se však drželi a jen vnímali tlukot srdce toho druhého.

„Livi…, chci, abys tohle věděl," zašeptal pak brunet.

„Prosím… Ať se stane cokoli, ať už na tom budeme jakkoli, já tě miluju a ty to musíš vědět, dobře? Slib mi to. Slib mi, že si to budeš pamatovat. Všechno ostatní ti klidně budu opakovat do skonání světa a přesvědčovat tě, klidně celé roky, ve všem ostatním po mně klidně chtěj důkazy, klidně mě vyslýchej dle libosti, ale o tomhle nikdy nesmíš pochybovat. Můžeš mě soudit, můžeš mi nadat, můžeš cokoli, to všechno k tomu patří, ale musíš mi slíbit, že nikdy nezapomeneš, že tě miluju. Ne že tě mám možná maličko rád. Ne že mi na tobě asi trochu záleží, nic takového. Že tě miluju. A všechno, co k tomu patří. Že bych pro tebe udělal, co bude v mých silách. Že jsi moje všechno. Víc nechci. O všem ostatním už můžeš pochybovat a chtít, abych ti to vyvrátil, mně to nevadí, ale o tomhle ne. To musíš vědět a být si stoprocentně jist, dobře? Miluju tě. A ať už budu kdekoli, vždycky se za tebou nakonec vrátím. Vždycky nakonec najdu svou cestu domů…"

Olivier jen bezhlasně přikývl. Nemohl ze sebe vydat ani hlásku, cítil, že kdyby opravdu chtěl promluvit, nejspíš mu dojetím selže hlas. Toto mu ještě nikdy nikdo neřekl, nikdo do něj a jeho země Nikoho nevložil tolik lásky jako právě muž, o kterém si ještě před pár týdny myslel, že nic jiného než velké město a život v něm pro něj nepřipadá v úvahu.

Předal mu svůj život na stříbrném podnose.

Zavřel oči a dál svíral svého milence, doufaje, že pochopí…

„Děkuji," víc říct nedokázal, ale věděl, že Šimon slyší tlukot jeho srdce, které bije synchronně s hnědovláskovým.

Epilog

Hvězdná obloha, ebenová čerň zdobící letní nebe nad krajinou prostou světel z měst. Měsíc se schovává ve stínu země a nezastírá miliony světýlek, které jim září nad hlavou. Každé z nich tam svítí pro ně. Každá hvězda pro ně má nějaká poselství, která jim napsal osud, jejž jednou spolu měli zažít.

Vědí, že ne vždycky bude jejich cesta zalitá sluncem, že přijdou i mračna a zcela jistě i bouřky, stejně divoké jako ty, které jednou za čas dorazí k nim do hor, ale věří tomu, že se přes ně dokáží dostat. Síla jejich lásky se nenechá rozmetat jednou silnou vichřicí, jež přichází nečekaně, ale také rychle mizí a hned po ní následuje slunce, čistý jiskřivý vzduch, který vyžene všechny neshody, jež mohou jejich odlišnými povahami vzniknout.

Sedí na louce, stejně jako tenkrát, v objetí, a naslouchají písni lesa, který dokáže stvořit celý orchestr. Šumění stromů doprovází tisíce cvrčků, kteří si sladili své housličky na jednu notu, houkání sovy i kvákání žab, které se nese od nedalekého potoka, jehož zurčení dělá píseň dokonalou.

Všechno tohle je pro Oliviera přirozené, ale dosud to vnímal jinak. Obyčejně – tento koncert pro jednoho nemá váhu. Ale teď tam sedí oba, s aurou lásky okolo sebe, slyší každou notu, kterou jim divoká příroda zahraje.

Slyší odlišné tóny, vidí pestřejší barvy, a najednou je na obloze mnohem více hvězd než jindy. Jako by Šimon, jenž sedí vedle něj, dokázal jeho smysly zbystřit, znásobit, udělat svět mnohem krásnější, než byl.

V objetí své hnědovlasé lásky od něj odplouvají všechny nejistoty, nedůvěry, které má v sobě dlouhá léta hluboko zaseté vinou jedné zpackané lásky. Nyní je čas se oprostit od minulosti, nenechávat ji v sobě tlít, ale zvednout se, zakopat ji někam hluboko do země a tam ji nechat dřímat.

S hnědovláskem chápe, že jediné, co je důležité, je žít teď, přítomností, tímto okamžikem, spolu a s důvěrou, kterou si projevují. Láskou, jež je všude okolo nich, nejen v jejich srdcích. Láskou, kterou oba věnují zvířatům a ony na oplátku zase jim, láskou k přírodě, která jim vytvořila zelený domov v krajině, kde je ještě všechno v pořádku.

Šimonova slova i píseň jsou to nejdražší, co mu kdo dal, a věří v jejich upřímnost. Věří, že když otevře brány svého srdce dokořán, už nikdy mu nebude ublíženo. Touto nocí a vyznáním uzavírá démony své minulosti hluboko dovnitř, a naopak cele otevírá srdce člověku, který si jej zaslouží.

Nyní cítí, že může hrdě pozvednout svou hlavu a podívat se do očí svému osudu, který se ani tvrdohlavostí černovlasého muže nenechal obalamutit a sám zatvrzele lpěl na tom, co je napsáno v jejich společné knize.

Zlatý inkoust dlí pouze na prvních stránkách, ale zbylou část románu jejich života musí dopsat sami, svými činy, svou trpělivostí a tolerancí, kterou budou muset oba využívat mnohem víc než ostatní.

Nejen odlišnost jejich povah, ale i to, v jakých podmínkách vyrůstali, jim tvoří překážky, které budou muset v budoucnu překonat. Nechť jim v tom pomáhá láska.

Tráva, na níž sedí, je nepatrně lechtá, tvoří příjemný koberec lákající k položení se, a tak neodolají a lehnou si, stále v objetí. Zrak neodpoutávají od noční oblohy a hnědovlasému se v ten moment v hlavě promítá jejich poslední noc, kdy takhle leželi. Vzpomíná, co všechno se stalo, co všechno je dovedlo právě do tohoto momentu, a nedokáže se ubránit úsměvu. Tehdy si přál černovláska políbit, chytit jej za ruku, vtisknout si ho do náruče. Tehdy si přál, aby byl jenom jeho. A teď?

Usměje se ještě víc. Ví, že budoucnost může skýtat stejně radosti jako bolesti, ví, že i bílá růže má svůj stín. Že projít růžovou zahradou také znamená projít trním. To všechno ví. Ale nebojí se toho. Snad byla celá jejich pouť napsaná ve hvězdách. Snad to takhle všechno mělo být. A snad je jejich úlohou to do těch hvězd vepsat, jak nejlépe to budou umět…

Nebojí se. Nechce se bát. Protože právě v ten moment, kdy ho stébla příjemně šimrají za krkem, v moment, kdy si na sebe tiskne svého nejmilejšího a pozoruje miliony světel nad svou hlavou, v ten moment je šťastný. A ať už bude jejich budoucnost jakákoli, za tyhle nádherné momenty to zkrátka stojí.

Pár metrů od ležící dvojice zapraskají větvičky. Nemají však čas strachovat se o totožnost nově příchozích – chvíli nato totiž oba chlupáči dojdou až k nim a stulí se jim k bokům, každý k jednomu z nich. A tak oba leží dál, přitištění k sobě a drží se za ruce, prsty propletené. A v ten moment je jedno, co se dělo a bude dít. Je jedno, odkud jsou – protože v tu chvíli jsou jen spolu. Milují se. A na tom záleží.

A brunet se nezmůže na nic než na šťastný úsměv, který nemůže schovat. Dál si vybavuje, co všechno předcházelo téhle chvíli, vybavuje si své vlastní dětství a dospívání a přemýšlí…

Už si je jist. Už nepochybuje. Když se tehdy chtěl přestěhovat kamsi do lesů, když chtěl zvířata a klid, nebyl to jen hloupý sen jeho naivního já. A tehdy to věděl, jen to skryl, schoval před sebou samým – tohle byla jedna z těch chvil, pro něž to chtěl učinit. Tehdy snil o takovém momentu, i když si ho nedokázal představit přesně. Snil o takovém poutu s přírodou a zvířaty, jaké získal, a snad i o poutu k jednomu protivnému bačovi země Nikoho, kterého tak moc miluje. A právě v ten moment to je tak čisté a jasné.

Stejně tak čisté a jasné jako letní nebe té noci, kdy na něm není ani mráček, který by dvěma mladíkům zakrýval výhled na oblohu plnou blyštivých světýlek… Tu noc se rozhodla putovat po nebi a plnit přání všem, kteří pozvedli hlavu k výšinám a chtěli spatřit nebeské divadlo.

Temné nebe jednou za čas osvítí dlouhá čára, která nad obzorem pohasne, a tiché přání dvou lidských duší odlétá spolu s ní a ztratí se kdesi v dáli, kde bude zapsáno v knize jejich osudu. Jejich přání jsou totožná, ne však lehce splnitelná.

Oba ví, že pro jejich splnění musí použít notnou dávku trpělivosti, tolerance, shovívavosti k odlišnostem toho druhého, a k tomu jim buď ku pomoci jejich láska, která je obklopuje a žhne z jejich aur stejně jako ta nejzářivější hvězda.

KONEC (ačkoliv ne úplně definitivní)