Marek a já – 12. kapitola: Dárek

Leželi jsme na bílé posteli. Marek ležel na zádech a díval se na mě. Ležel jsem na břiše a ruce jsem měl pod hlavou. Díval jsem se na Marka. Nic jsme neříkali. Nemuseli jsme. Užívali jsme si šťastný pocit vzájemné přítomnosti.

„Marku?“ snažil jsem se ten mír co nejmíň narušit.

„No?“

„Já tě tak miluju. Strašně moc. Jsem s tebou tak hrozně moc štastnej.“

„Já taky,“ odpověděl klidným hlasem Marek a pohladil mě, „jsem fakt rád, že jsme se našli. Myslím tím, že i když se známe už dlouho, že… jsme se ve skutečnosti poznali až teď. Nebo… já nevim, jak to říct… Jako kdybych poznal nějakou další dimenzi nebo co.“

Sevřelo se mi srdce a zvlhly mi oči. Marek se usmál a pohladil mě. Dlouze jsme na sebe dívali.

Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi. Marek ticho prudce přerušil:

„Ty vole, teď jsem si vzpomněl, že já mám od tebe vlastně dárek?“

Rychle vyskočil a rozeběhl se do koupelny. Vrátil se a v ruce držel malý balíček převázaný červenou stužkou. Posadil se na postel a začal se dobývat do balíčku. Zašustil papír. Marek potichu rozbalil boxerky a natáhl ruce s nimi před sebe.

„Jé! To ale nejsou ty, co jsem prohrál?“ otočil se na mě.

„Ne, tyhle jsou nový.“

Marek rychle vstal, shodil ručník z beder a navlíknul se do boxerek. Pružná látka přede mnou vykouzlila Markův zadek. Udělal cvičně dva dřepy. Pak se otočil ke mně, postavil se na jednu nohu a zvedl druhé koleno nahoru k hrudníku. Totéž provedl s opačnou nohou. Udělal dřep s koleny od sebe. Svaly na jeho chlupatých nohou ladně cvičily.

„Ty vole, jsou super!“ Sedl si ke mně na postel a políbil mě: „Děkuju! Ty budu nosit, dokud se na mně nerozpadnou.“

„Ale občas si je přepereš, viď?“

Marek se smíchem vyprsknul.

Postavil se, abych na něj dobře viděl, a díval se na mě. Přejel si rukou dvakrát penis, který se v boxerkách rýsoval směrem k jeho pupíku. Pak zajel rukou na svůj velký pytel v rozkroku, pohladil si ho a jemně si ho pomačkal rukou.

„Jsou suprový, krásně pohodlný. No schválně, přesvědč se sám,“ a přistoupil co nejblíž k posteli, složil ruce podél těla a vystrčil ke mně svoje boky.

Zopakoval jsem na boxerkách předchozí pohyby jeho ruky. „Jo, všechno je na nich super,“ souhlasil jsem. Posunul jsem se na posteli kousek dozadu a ukázal na uvolněné místo. Marek si lehnul ke mně na záda a opřel se o lokty. Dívali jsme se spolu na jeho plné boxerky.

Rukou jsem pohladil Markův už ztopořený penis a jemně krátce stisknul konec jeho tlustého žaludu. Penis se dvakrát rychle vzepjal a potřetí zůstal plně vypružený. Přejížděl jsem pomalu přes boxerky směrem k rozkroku a občas stisknul palcem a ukazovákem tlusté tělo Markova penisu. Marek se díval na moji ruku a pozorně sledoval moji práci.

„Hrozně se mi líbí tvoje péro,“ řekl jsem.

„Děkuju.“

„Taky se ti líbí?“ zeptal jsem se šibalským tónem.

„Jo. Já jsem spokenej.“

Dojel jsem pomalu až k jeho naběhlým varlatům. Marek trochu roztáhl stehna, aby mi udělal místo pro ruku. Přejížděl jsem po jeho velkých varlatech jemně dlaní.

„Máš nádherný koule.“

Marek neodpovídal a jeho dech se zrychlil. Díval se dál.

„Udělej mi tam víc místa,“ řekl jsem.

Marek roztáhl nohy a pokrčil je v kolenou. Prsty jsem jemným tlakem pomalu hledal mezeru mezi jeho varlaty. Konečně jsem se dostal na tvrdé tělo penisu pod nimi a silně na něj prsty zatlačil. Markův penis se vzepjal.

„To je hustý,“ vydechl Marek.

Mačkal jsem jeho penis prsty postupně dál a pokračoval víc a víc hluboko do rozkroku. Dostal jsem pod Markovy koule až na konec, kde se penis zanořuje dovnitř těla. Palcem a ukazovákem jsem nahmatal celou šířku penisu, zatlačil prsty dovnitř a nořící se tělo penisu jsem stiskl, jako bych ho chtěl vytáhnout. Markův penis zapulzoval.

„Ty vole! Já mám péro až tak daleko, jo? Ty vole, tak to je hustý. To jsem vůbec nevěděl,“ kulil Marek oči na svoje poklady schované v boxerkách.

Pustil jsem rukou penis a pohladil Marka po chlupatém pupíku. Natáhl jsem se k Markovým rtům a políbili jsme se. Marek se podíval zpátky na boxerky, pohladil se přes penis a zajel si rychle prostředníkem do rozkroku, jako by chtěl zkontrolovat, že tam ten objev stále je. Podíval se na mě, ohrnul spodní ret a uznale pokýval hlavou:

„Hustý…“ Dal mi krátkou pusu a vesele řekl: „Tak děkuju!“

***

Odpočívali jsme.

„Chceš jít někam ven?“ zeptal se Marek a bylo vidět, že jeho neposedná nálada se začíná pomalu probouzet.

Zavrtěl jsem hlavou. Marek mě pohladil.

„Dám prádlo do pračky,“ zvedl se a v boxerkách odešel do koupelny.

Prohlížel jsem si byt. Tady bydlí, tady žije, tady je Marek doma, pomyslel jsem si. Byl jsem v jeho bytě rád. Vzpomněl jsem si na svůj byt a padla na mě tíseň. Vynořila se mi představa místa, kde jsem měl být doma já, ale připadalo mi najednou smutné, ponuré, prázdné, plné leda tak samoty a šedi. Rychle jsem myšlenky zahnal, naštěstí se Marek vrátil z koupelny.

Došel k oknu, roztáhl pomalu látkovou žaluzii a pustil do ložnice zapadající slunce. Jeho nahé tělo se rozzářilo v oranžovém světle. Marek vypadal krásně, v nových bílých spoďárech až nevinně.

„Tak co? Nezajdem někam na večeři?“

Pokrčil jsem rameny. „Vypadáš jako anděl,“ řekl jsem místo odpovědi.

Marek se zasmál: „Ty jsi debil!“

Díval se na mě, jak ležím na posteli a nemůžu z něj spustit oči. Úsměv mu zmizel, došel ke mně a sedl si na postel. Otočil se hlavou na mě, pohladil mě a zašeptal:

„Sorry, nemyslel jsem to tak…“

Rychle jsem se zvedl, přiložil se k jeho zádům a objel ho kolem pasu: „Neříkej už nic.“

Dali jsme si pusu.

„Miluju tě, Marku.“

Marek se mi díval chvíli do očí a začal mě intenzivně líbat. Vymanil se z mého objetí, povalil mě na postel, líbali jsme se dál a Marek mě hladil po celém těle, jako by nevěděl, kde dřív.

Zalehl mě potom svým tělem a díval se mi zblízka do očí. Zašimral mě svým nosem na mém a dal mi měkkou pusu na rty:

„Nemáš hlad? Uvaříme si něco.“

„Tak jo,“ usmál jsem se na něj.

Marek vstal, došel ke skříni a otevřel dvířka.

„Dal jsem do pračky i tvoje věci. Pujčim ti něco.“

Chvíli se přehraboval v šuplíku, až vítězně vytáhl malý kousek hadříku.

„Zkus si je,“ hodil ho na mě.

Chytil jsem modro-bíle pruhované trenky. Natáhl jsem si je.

„Jsou mi. Dík. Jsou krásný.“

„Slušej ti. Tak jdem na to?“

„Jdem.“

Přestože slunce pomalu zapadalo, v rozpáleném bytě bylo pořád vedro, takže jsme chodili po bytě bosi, jenom ve spodním prádle.

Marek koukl do ledničky:

„Tak co si dáme? Moc tu toho neni… Můžu udělat vajíčka. Vlastně nemáme žádný pečivo… A co bys řekl…,“ dostal nápad.

Podíval se do skříňky a vytáhl konzervu s hráškem.

„Hráškové omeletě?“ vítězně se na mě usmíval s plechovkou v ruce.

„Vypadáš jako z reklamy na hrášek.“

Marek se rozchechtal: „Ty jsi vůl!“

„No tak jo. Můžu ti pomoct?“

„Jo, támhle dole najdeš pánvičku,“ ukázal prstem a sáhl do ledničky pro vajíčka a máslo.

Marek sáhl po dálkovém ovládání a pustil hudbu.

Dali jsme se spolu do vaření. Vzduchem se nesla vůně rozpuštěného másla. Markovy ruce hrály po kuchyňských potřebách, skoro koncertovaly a Marek se u toho pohupoval do rytmu. Když promíchával hrášek v pánvi, tvářil se jako dýdžej a druhou rukou na prázdné vedlejší plotýnce dělal, jako by skrečoval gramodeskou. Rozesmál jsem se.

„Za chvilku to bude… Vyndáš prosim tě talíře? Jsou ve dvířkách za tebou.“

„Jasně!“ vytáhl jsem talíře, našel příbory, skleničky, ubrousky i slánku.

Na světle dřevěném stole jsem se snažil z toho mála vykouzlit sice jednoduché, ale příjemné prostředí.

„K pití máme něco?“

„Jo, v lednici je pomerančovej džus.“

Sáhl jsem do lednice pro džus. Ještě jsem vytáhl ze skříňky džbánek a napustil do něj studenou vodu. Stůl byl nakonec docela zaplněný, měl jsem z něj dobrý pocit. Podal jsem talíře Markovi u sporáku.

„Dík,“ Marek rozdělil omeletu na pánvi na půl, nandal na talíře a podal mi je.

„Neotáčej se. Až řeknu,“ zastavil jsem ho.

Položil jsem talíře na stůl, rychle ještě narovnal ubrousky.

„Tak už můžeš.“

Marek se otočil a vykulil oči: „Ty vole! Jaks to udělal?“ Přišel ke stolu a pokýval hlavou: „Ty jsi hustej.“

Objal mě a políbil. Marek hudbu vypnul, jako by chtěl, aby nic nenarušovalo čistotu místa. Usadili jsme se ke stolu.

Marek nalil džus a já dolil sklenice vodou. Cinkli jsme si sklenicemi. Pomalu jsme se dali do jídla a nikam nespěchali.

„Je výborná,“ pochválil jsem Markovo kuchařské umění.

„Dík.“

Bylo ticho, jen občas zacinkal příbor. U decentně prostřeného stolu vypadal Marek oblečený jen do spodního prádla nádherně. Čistě, nevinně. Na jeho kůži dopadalo zapadající slunce. Usmívali jsme se na sebe. Napadlo mě, že tohle je naše první, opravdová společná večeře.

Dojedli jsme, seděli a dívali se na sebe. Marek ke mně natáhl ruku. Chytil jsem ho.

„To bylo supr,“ stiskl mi dlaň.

„Půjdeme se projít ven?“ navrhnul jsem.

Marek zakýval nadšeně hlavou.

„Ale budeš mi muset půjčit něco na sebe.“

„A jo!“ vyprsknul se smíchem. „Já dal do pračky všechny tvoje věci!“

Poklidili jsme rychle kuchyni a šli do ložnice. Marek chvíli přehraboval věci ve skříni. Pak mi podal černé kraťasy s gumou a světle béžové triko. Oblečení mi bylo.

„Voalá,“ rozhodil Marek rukama.

Podíval jsem na Marka. Měl na sobě béžové kraťasy a černé tričko. Vyprsknul jsem smíchy:

„Ty vole, budeme vypadat jak dvojčata.“

Postavil jsem se před zrcadlo a podíval se na nás dva vedle sebe. Dali jsme se oba do smíchu. Vypadali jsme jako šachovnice.

„Ať je vidět, že k sobě patříme, ne?“ smál se Marek.

***

Stmívalo se. Prázdná ulice byla ale stále rozpálená a ze zdí domů sálalo teplo. Kdosi někde cvičil na housle. Z dálky se ozýval smích.

„Půjdeme se podívat k řece?“ navrhnul Marek.

Přikývl jsem. Chytil jsem Marka za ruku a pomalým krokem jsme si beze slov užívali klidný podvečer města. Došli jsme na nábřeží. Pod kovovým zábradlím se pomalu převalovala řeka, na hladině se odrážely pruhy světel z protějšího břehu. Marek mě objal jednou rukou kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Položil jsem si hlavu na jeho rameno. Dívali jsme se na světla před sebe.

Zvedl se vítr a stromy kolem zašuměly. Ve vzduchu byl cítit zvířený prach.

„Asi se něco žene. Půjdem?“ zeptal se Marek.

„Radši jo,“ souhlasil jsem a vydali jsme se zpátky.

Došli jsme k Markovi domů. Marek rozsvítil jen tlumené světlo v ložnici a otevřel okno.

„Možná přijde bouřka,“ vyhlížel z okna do ulice. „Nebojíš se?“

„Ne.“

Opláchli jsme se a vlezli si do postele. Marek se na mě usmíval. Byli jsme oba dva štastní. Nic víc, nic míň. Chvíli jsme se sebe dívali. Marek natáhnul ruku za hlavu, zhasnul a ze tmy mě políbil:

„Tak dobrou.“

„Dobrou. Marku,“ pohladil jsem ho po tváři, jejíž strniště bylo hebké na dotek.

Zaposlouchal jsem se do šumění větru venku. Za chvíli jsme usnuli…

Uprostřed noci mě něco probudilo. Látková žaluzie se kývala ve větru, který pronikal otevřeným oknem dovnitř. Ve vzduchu byl cítit déšť. Pohnul jsem se a zvedl Markovu ruku, kterou měl položenou přese mě. Marek se probudil.

„Zavřu okno,“ zašeptal jsem.

Venku šuměl vítr a padaly první těžké kapky. Zavřel jsem okno a vrátil se k Markovi. Za oknem se rozšuměl prudký déšť, začal bubnovat na sklo.

Zablesklo se. Tmou problikla modře osvětlená linie Markova nahého těla. Tlumeně zahřmělo. Přál jsem si další blesk, který by na Marka zase zasvítil. Zablesklo se. Marek tiše zamručel a převalil se na záda. Další blesk několikrát zablikal na jeho hruď a osvítil bradavky s malými chloupky kolem. Hlídal jsem každé zablesknutí a v duchu počítal vteřiny do zaznění hromu. Nakonec i mě přemohl spánek.