Oliver – 29. kapitola

Po tom kolosálním selhání jsem raději celý únor řešil bakalářku, než abych chodil na další rande. Měl jsem v plánu odevzdat ji až v červenci a obhájit v září, jelikož na státnice jsem se chystal už v červnu.

David, poslední, se kterým jsem si stále psal, byl ale trpělivý. Nijak na mě netlačil, a když jsme se na začátku března sešli, mohl jsem hrdě říct, že se má emoční zhroucení omezila na naprosté minimum. Naopak mi připadalo, že jsem byl víc otupělý než kdy dříve. Zda to bylo dobré znamení, jsem nedokázal posoudit.

"Takže dokončuješ bakaláře v oboru překladatelství."

"Přesně tak," přitakal jsem, "asi z toho nekouká tolik peněž co z IT, ale celkem mě to baví, takže to asi přežiju."

"Já bych řekl, že překladatelství je velmi žádané," namítl David, "takže i poměrně dobře honorované." Posunul si brýle trochu výš ke kořeni nosu a napil se kávy. "Ale víš co… I kdyby nebylo, hlavní je, že tě to baví."

"Jo, zatím mi to škola ještě úplně neznechutila," uchechtl jsem se.

"A jak ses vlastně dostal k celému BDSM? Měl jsi ve svém okolí kamarády, kteří to provozovali?"

"Ne, to ne," zavrtěl jsem hlavou. "Můj… bývalý přítel mě k tomu přivedl. Co ty, jak jsi zjistil, že se ti to líbí? Vím, že už jsme to řešili ve zprávách, ale moc si to nepamatuju."

"Pozoroval jsem náznaky už od puberty. Jen jsem to nedokázal pojmenovat, takže mi většinu odpovědí dal internet. Postupně jsem objevoval, jak moc mě baví dominantní a submisivní dynamika, objevil jsem kouzlo provazů, spankingu, daddy kink… Ale neboj, vím, že tobě se celá ta hra na taťku a chlapečka nelíbí."

"Ne, to rozhodně nelíbí," zakřenil jsem se. "Kdybych musel někdy říkat ‚taťko‘ komukoliv jinýmu, kdo není můj táta, asi bych vzal nohy na ramena."

"Jsi docela výjimka, mám pocit, že teď to provozují snad všichni. Ale v pohodě, nelpím na tom, všechno se dá přizpůsobit tak, aby to bylo příjemné oběma stranám. Jen ta dominantní role je pro mě opravdu podstatná."

"Na první pohled tak úplně nevypadáš. Zdání asi klame."

"Tak… nejsem ten typ, co by se potřeboval projevovat kdoví jak nahlas, co by potřeboval okamžitě sázet rozkazy… Nechávám tomu volný průběh. Doufám, žes nečekal velkýho drsnýho dominanta, co by tě nutil oslovovat ho ‚pane‘ hned nad kafem," pronesl odlehčeně.

"Vlastně jsem naopak příjemně překvapený," přiznal jsem. A opravdu – David na všechno šel mnohem pozvolněji. Několik schůzek jsme si opravdu jen povídali a poznávali se, až jsem měl pocit, že u toho povídání zůstaneme snad navždycky. Ne že by to nebylo fajn, David byl milý a inteligentní, necítil jsem se s ním pod tlakem a připadalo mi, že tentokrát by to nemuselo skončit naprostým fiaskem.

Poprvé mě vzal k sobě domů až po čtvrté schůzce, když jsme si domluvili všechna pravidla, stopku a probrali veškeré hranice. Když mě políbil, necítil jsem nic. Byl to první člověk, který mě od rozchodu s Oliverem líbal. Nečekal jsem, že mi srdce vyskočí z hrudníku ani nic podobného, ale doufal jsem, že bych mohl cítit alespoň něco. Oplatil jsem mu polibek a nechal se nasměrovat do ložnice. Natiskl mě břichem ke zdi vedle nočního stolku, pomohl mi z trika, a když jsem byl do půli těla nahý, otevřel si druhý šuplík u nočního stolku. Vytáhl z něj kožená pouta, spoutal mi jimi ruce za zády a poté ode mě poodstoupil.

"Nehýbej se."

Nic jsem na to neodpověděl, jen vyčkával, až se ke mně vrátí. Trvalo to pár desítek vteřin, než ke mně znovu přistoupil, chytil mě za vlasy a pomalým tahem mi zaklonil hlavu.

"Otevři," pobídl mě a ke rtům mi přitiskl silikonovou kuličku roubíku. Neváhal jsem, ústa otevřel a nechal si je vyplnit roubíkem. Pevně mi řemínek utáhl za hlavou a já začínal pociťovat stoupající vzrušení. Chytil mě zezadu za krk a posunul k posteli. Shodil mě na ni na záda a stáhl mi kalhoty i se spodním prádlem. Natáhl se za sebe ke krabici, kterou předtím vytáhl, a vzal do ruky kožené důtky.

"Roztáhni nohy a nech je tak." Vzápětí mi konci důtek začal zlehka přejíždět po břiše, stehnech i rozkroku. Dráždil mě dlouho, mohly to být celé minuty, než přišla první rána přímo mezi stehna. Zakňučel jsem do roubíku a prohnul se v zádech. Další a další rány dopadaly na můj rozkrok, stehna, břicho i hrudník. Kroutil jsem se pod ním a nohy navzdory jeho slovům neustále dával k sobě.

"Tys mě snad neslyšel?" napomenul mě, položil mi dlaně na kolena a prudce mi nohy roztáhl. "A nech je tak."

Muselo mi mezi nohama přistát ještě minimálně dalších deset ran, než mě přetočil na břicho, vytáhl na kolena, hrudníkem mě však nechal položeného na posteli. Musel jsem kolena rozjet od sebe, abych udržel balanc, jelikož ruce spoutané za zády to dělaly jaksi náročnější.

Dlaní mi přejel po levé půlce a zlehka mě popleskal. Poté už mi na zadek začaly dopadat rány důtkami, ostré, přesně mířené. Nešetřil mě, ale pokaždé, když už jsem se začal příliš kroutit a skuhrat, zvolnil a jen mě hladil po zadku. Po takových čtyřiceti ranách mě znovu přetočil na záda a odhrnul mi vlasy z rudého obličeje. Sténal a kňučel jsem do roubíku dobrých dvacet minut, během kterých mě vyplácel, takže mě to celkem vyčerpalo.

Sevřel v dlani mou erekci a začal rukou pomalu pohybovat, volnou rukou mě chytil pod krkem a zlehka stiskl. Zároveň pohyby rukou zrychloval, až dokud jsem se pod ním nesvíjel vzrušením, v ten moment pustil můj krk a nechal mě udělat se na břicho. Ještě chvilku poté mě jen sledoval, otřel mi břicho a pohladil mě po stehnu.

"V pořádku?" zeptal se, když mi vyndal z úst roubík a pomohl mi se posadit.

"J-jo, všechno dobrý," vydechl jsem. Opravdu se mi na tu půlhodinu podařilo vypnout. Sice to ani zdaleka nebyla taková smršť pocitů jako s Oliverem, ale pomalu jsem se smiřoval s tím, že tak už se asi nebudu cítit nikdy. Nikdo nebyl jako on. Nemohl být.

Přesto jsem se s Davidem vídal pravidelně, vždy alespoň jednou do týdne, občas i dvakrát nebo třikrát. Zval mě k sobě sice častěji, jelikož jsem však musel kombinovat směny na recepci se školou, neměl jsem na to kapacitu. A ani příliš velkou motivaci. Bylo fajn jednou dvakrát za týden vypnout u kvalitního BDSM sexu, to rozhodně ano. Připadalo mi, že jsem začínal být celý klidnější a možná i spokojenější. Rozhodně jsem se cítil nejlépe za posledních deset měsíců.

Březen uběhl jako voda a stejně tak rychle ubíhal i duben, venku se oteplovalo a mně připadalo, že už jsem snad konečně vyrovnaný. Vyrovnaný s rozchodem s Oliverem. Vyrovnaný s tím, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho. Že už nikdy nebudu milovat. A že svět se kvůli tomu pravděpodobně nezboří.

Ale ani v nejmenším to neznamenalo, že bych zapomněl.

Budík zapípal jako obvykle, abych vstal na denní směnu do hotelu, a já zamžoural na display.

Čtvrtek, 21. dubna 2022, 6:50.

21. dubna.

Dnes mu bylo třicet.

Pamatoval jsem si jeho narozeniny pomalu lépe než ty své, které byly o necelý měsíc později. Rozešli jsme se jen pár dní před nimi, takže jsem je nechtěl vůbec slavit.

Jak asi on slaví své třicátiny? Udělá mu někdo dort stejně jako já vloni? Bude na něj někdo čekat doma s romantickou večeří? A proč nad tím, do háje, vůbec přemýšlím?

Vyhrabal jsem se z postele, spěšně se osprchoval a upravil, kafe jsem si udělal na cestu do termosky a v 7:20 už jsem vyrážel na tramvaj. Ranní vzduch byl stále ještě chladný, takže jsem si přes sebe přehodil lehkou bundu, kterou jsem do té doby jen držel v ruce. Jen tak tak jsem stihl tramvaj, rychle do ní naskočil a nechal se odvézt těch sedm zastávek až k cestě lemované stromy, jež vedla k hotelu.

"Ahoj, Eriku," pozdravila mě Olga, "dneska nestíhám, musím si od manžela vzít malýho a jít s ním k doktorovi. Přečteš si prosím všechny informace v počítači?"

"Jasně, jen utíkej!" přitakal jsem. Většinu času jsem se teď v práci učil, jelikož ve třetím ročníku nám veškeré předměty končily o něco dřív, abychom měli čas připravit se na státnice. Do konce tohoto týdne jsem tedy měl odevzdat dvě seminární práce, ale hotové jsem samozřejmě měl velké kulové. Chtěl jsem tedy v práci napsat alespoň jednu z nich.

Kolem čtvrté odpoledne mi přišla SMS od Davida.

'Co si udělat pěkný večer u mě doma? Provazy v hlavní roli. A taky něco dobrýho na zub.'

Pousmál jsem se a zkontroloval počet slov – 840 ze zadaných 1 000. To bych mohl zvládnout.

'To by šlo. Dorazím na půl devátou.'

Jelikož jsem se však v práci trochu zdržel, dorazil jsem až deset minut před devátou. Zazvonil jsem, a když mi David otevřel, omluvně jsem se na něj usmál. Posunul si brýle blíže ke kořenu nosu a prohlásil: "Tohle je půl deváté? Máš dvacet dva minut zpoždění, můj milý."

"Omlouvám se," broukl jsem, "měl jsem toho v práci hodně."

"Nevadí, dvaadvacet ran vařečkou a následných dvaadvacet minut klečení na hanbě tě naučí dochvilnosti." Poté si mě k sobě ale, navzdory svým slovům, přitáhl a dlouze mě políbil na rty. Zvykl jsem si za ty necelé dva měsíce na jeho polibky, nevadily mi a občas jsem mu je i docela rád oplácel. Obvykle jsem u něj nepřespával, ale často jsem se zdržel i několik hodin po akci, kdy jsme si jen povídali. Ale vždy, když zabrousil k Oliverovi, tedy k mému bývalému příteli a dominantovi, jelikož jméno neznal, jsem mlčel. Nechtěl jsem o něm mluvit. Kdybych totiž začal, pravděpodobně by se mi všechno vrátilo jako bumerang.

Celkově jsem mohl říct, že byl David moc fajn společník, se kterým jsem se cítil příjemně. Žádné velké emoce, žádné divoké bušení srdce, jen prosté sympatie.

"Do naha," pobídl mě. Svlékl jsem si bundu, poté košili, džíny, spodní prádlo i ponožky, odklidil jsem vše na skříňku vedle botníku a nechal se odvést do kuchyně. Ohnul mě přes kuchyňský stůl, vyndal slibovanou vařečku a poté klidně pronesl: "Budeš počítat, ano?"

"Ano," vydechl jsem a chytil se bočních hran stolu. Vzápětí mi na půlkách začaly střídavě přistávat rány vařečkou, hlasité a ostré, sotva jsem je stíhal počítat. Dvaadvacátá mě donutila poslední číslo hlasitě vyjeknout. Se zakňouráním jsem zůstal položený na stole a pokoušel se tu bolest rozdýchat. David mi ale nenechal příliš času ani prostoru. Přikročil zpět ke mně, chytil mě za paži a narovnal. Dovedl mě do obýváku a ukázal na kout místnosti mezi televizí a vysokou pokojovou rostlinou v mohutném květníku.

"Klekni si tam čelem ke zdi, kleč hezky narovnaný jen na kolenou a ruce dej za hlavu."

Poslechl jsem a s nespokojeným kňournutím dal ruce za hlavu. Zavřel jsem oči a má mysl se automaticky přesunula ke vzpomínce, ve které jsem na hanbě klečel naposledy.

Oliver si klekl za mě a já pochopil, proč jsem měl kolena přiblížit k sobě. Klekl si tak, aby se mi koleny natiskl k vnější straně lýtek a svým tělem tak těsně na to mé. Mezi námi byly jen mé ruce, které jsem stále držel zkřížené za zády. Už to bylo dost neobvyklé – při trestání si většinou držel poměrně odstup. Místo toho mě volnou paží objal kolem pasu, zlehka mi zatáhl za vlasy a pomalu, doslova mazlivě mě začal líbat na krk. A já se pod jeho doteky začal roztékat. O to víc, že jsem to absolutně nečekal.

"Můžu se prosím otočit?" zeptal jsem se opatrně a ruce stále ukázkově držel za zády.

"Mhm," zamručel souhlasně Oliver.

"Používej slova," odcitoval jsem jeho slova a vyčkával, jak zareaguje.

Tiše se zasmál, políbil mě za ucho a šeptl: "Ano, smíš se otočit."

Zavrtěl jsem hlavou a napomenul sám sebe. Už dlouho se mi při hrátkách nestalo, abych na tak dlouho vypnul a přesunul se do vzpomínek. Za ním.

Kolena mě bolela stejně jako zadek, oba vjemy jsem ale vřele uvítal – donutily mě soustředit se na něco jiného. Začínal jsem se vrtět, ačkoliv jsem vnímal sotva pár minut.

"Ještě minuta," uslyšel jsem. Mlčky jsem vydržel celých těch šedesát vteřin a poté se na jeho povel znovu postavil. Přitiskl se na mě zezadu a začal mě líbat na krk. Automaticky jsem hlavu naklonil tak, abych mu svůj krk odhalil ještě více. Vzrušení stoupalo.

Náhle mě chytil za zápěstí a začal mi je provazem svazovat k sobě. Zavrávoral jsem, jelikož jsem to nečekal, ale velmi rychle jsem se znovu vzpamatoval. Za svázané ruce mě odvedl do ložnice, kde ve svazování pokračoval. Přitiskl mi je k hrudníku a utáhl provaz několikrát kolem těla. Poté mi udělal úvaz kolem břicha a začal k němu připevňovat jedno a pak druhé stehno. Dalším úvazem přivázal lýtka ke stehnům, takže jsem byl velmi pevně, ale zároveň velmi odhaleně svázaný. Poslední provaz šel kolem obličeje, přes oči, pod nosem, dvakrát mi ho utáhl kolem úst, ale ještě předtím mi do nich nacpal nějakou látku. Provazy ji pak jen zafixoval, abych nemohl mluvit.

"Všechno v pořádku?" ujistil se.

"Mhmm," zahuhlal jsem do roubíku se zavřenýma očima, přes které jsem měl utažený provaz. Uslyšel jsem trhání kondomu a jen chvilku poté do mě pronikl dvěma nalubrikovanými prsty. Dával přípravě dost času, ostatně jako pokaždé. Ani tak ale netrvalo dlouho a začal do mě ostře přirážet, přidržoval si mě za svázané nohy a po chvilce jednu pustil, aby mě mohl začít uspokojovat. Skoro jsem to ani nepotřeboval – tohle byla přesně ta pozice, přesně ta scéna, která mě tak vzrušovala.

Zrychloval pohyby pánve i ruky, místností se linulo dvojí vzdychání, mé tlumené roubíkem, a vzápětí jsem dosáhl silného orgasmu. On mě následoval jen o pár vteřin později a s výdechem mě nechával v mém vlastním světě.

Rozvazoval mě o poznání opatrněji, každé otlačené místo políbil, a když už jsem zůstal jen já, mé nahé tělo a otlaky od provazů, přitáhl si mě do náruče.

"Líbilo se ti to?" zeptal se.

"Moc," zamručel jsem a nechal se od něj hladit ve vlasech.

"Víš…," začal po chvilce, zatímco já díky jeho péči už napůl usínal. "Napadlo mě…, jestli bychom náš vztah nechtěli posunout."

Zbystřil jsem. "Jak to myslíš?"

"Tak, jak to říkám. Zatím mám pocit, že jsme pořád spíše milenci než partneři. Chtěl bych to posunout dál, pokud o to máš zájem."

"A ty… chceš?" zeptal jsem se opatrně. Tohle jsem absolutně nečekal.

"Ano, já bych chtěl."

"A… proč?" Hloupěji má otázka už ani znít nemohla.

"Protože jsem se do tebe asi zamiloval, Eriku," odpověděl upřímně a já na něj vytřeštil oči. Prudce jsem se posadil a zíral na něj v naprostém šoku. Tak teprve tohle jsem absolutně nečekal.

"T-ty mě… ale…," koktal jsem a cítil, jak se mě zmocňuje panika.

"Co cítíš ty?" zeptal se klidně, jako bychom řešili, kdo půjde dolů pro pizzu.

"Já…," začal jsem opatrně. Nedokázal jsem mu ale lhát. "Já ti nechci ublížit."

"Ublížíš mi, pokud neodpovíš popravdě. Nic není horší než přetvářka."

Odmlčel jsem se a cítil, jak mi srdce buší až někde v krku. Tak takhle se Oliver cítil, když jsem se mu tehdy poprvé vyznal? A vzápětí udělal ohromnou scénu, že mi neodpověděl to samé.

Odkašlal jsem si a natáhl se pro peřinu, abych se jí mohl zakrýt. Náhle mi totiž bylo nepříjemné být před ním tak odhalený.

Věděl jsem, co bych měl udělat. Měl bych to s ním zkusit. Moc hodný a chytrý chlap, se kterým mi to klape v posteli tak moc, jak jen to je v rámci současné situace možné. Který se o mě zajímá. Který o mě evidentně stojí.

Ale který si zaslouží někoho, kdo ho bude také milovat. A to já nejsem. Nemohu být.

Ne, dokud je tu Oliver.

"Promiň…," špitl jsem. "Já… nemůžu. Je někdo jiný, kdo… kdo…"

"Ke komu něco cítíš," doplnil mě.

"A-ano. Já… omlouvám se," vyhrkl jsem. "Moc se omlouvám, nečekal jsem, že se tohle stane. Promiň. Jsi vážně moc fajn a —"

"To je dobré, Eriku," přerušil mě. "Nemusíš se omlouvat. Nemusíš mi to vysvětlovat. Chápu to."

"Nezlobíš se?" podivil jsem se.

"Neříkám, že nejsem zklamaný, ale… člověk zkrátka neovlivní, co ke komu cítí. To se děje samo, přirozeně."

Bylo tohle to, co jsem měl Oliverovi dát? Takovéhle pochopení? Jenže já věděl, že ona si jeho lásku nezasloužila. Nebylo to fér. Ani vůči němu, ani vůči mně.

"Děkuju…," vydechl jsem. "Já si hrozně vážím toho, jak… jak se k tomu stavíš."

"To jsou zkušenosti, Eriku," pousmál se, "z jedné i z druhé strany. Každý je jiný. A občas prostě… některý věci nevyjdou, i když bychom si to hrozně přáli. Ale tak to holt chodí."

Přisunul jsem se k němu blíž a pevně ho objal kolem krku. Peřina mi sklouzla do klína, to mi ale bylo úplně jedno.

"Třeba to někdy vyjde," zamumlal jsem, "třeba se někdy, možná v jiný fázi potkáme a všechno do sebe zapadne. Ale teď… nemohl bych ti oplatit to, co bys mi dával."

"Rozumím," pohladil mě po nahých zádech. "Chceš jít?"

"Asi ano," špitl jsem. "Ráno musím na seminář."

Oblékl jsem se, trochu se upravil, abych venku nechodil jako strašidlo, a rozloučil se s ním. Netušil jsem, zda to bylo sbohem, nebo jen zatím, ale když jsem se poté pomalým krokem ploužil na tramvaj, pociťoval jsem poprvé po roce smutek kvůli někomu jinému než jen kvůli Oliverovi.

I tak nikdo nebyl tak velkou součástí mé mysli a mého srdce. Skoro bych až řekl, že si jeho část ukradl. Pravděpodobnější však bylo, že do něj vryl sám sebe tak hluboko, že jediná možnost, jak ho přestat milovat, by bylo vyrvat si ten tepající orgán přímo z hrudi.

Podíval jsem se na display telefonu, který ukazoval, že je přesně 23:16. Vzhlédl jsem k obloze a vdechl chladný noční vzduch.

Všechno nejlepší, Olivere.