Filtr povídek

Olivier se zadíval na růži ve své dlani. Vzápětí však svůj zrak upřel na Šimona. Neusmál se, nemohl a ani nechtěl. Stále nechápal, o co se snažil. Řekl mu přece jasně, že nedokáže jeho povahu pochopit, že s ním žít nemůže. Je jiný. Oba hráli na své housle, jenže každý úplně jinou píseň, a proto to zkrátka nemohlo ladit. Možná Šimon neměl hudební sluch a nevadilo by mu to, ale Olivier tuhle povahovou disharmonii nemohl snést. A hnědovlasý mladík to nejspíš ještě nepochopil.

Pozoruju jeho zamračenou tvář… a teprve po chvilce si uvědomím, že se celou dobu nervózně koušu zevnitř do rtů. Úplně nejradši bych ho teď povalil na zem a tu jeho nasranost z něj prostě zlíbal. Anebo taky vyšukal. No, proč troškařit, klidně obojí. Ale kdyby byť jenom věděl, že se mi to honí hlavou, tak by mě asi zabil, tak moc nasranej teď je.

VAROVÁNÍ: Obsah může narušit víru čtenáře v jedno nebo více věroučných dogmat. Autor prohlašuje, že nemá žádné relevantní důkazy pro v textu uvedené spekulace, tvrzení a děje, vše si bohapustě vymyslel a předem se omlouvá všem „slušným lidem“, jejichž přesvědčení by mohlo být tímto textem jakkoliv dotčeno či uraženo.

Byl jen náhrada? Pobavení, které si nemohl ve velkém městě se svým postavením dovolit? Olivier nevěděl, a už nad tím ani dál nechtěl přemýšlet, protože tušil, že na odpověď nikdy nepřijde. Na co však přijít chtěl, byly ty odmítnuté smlouvy. Šimon vyměnil peníze za lásku, a pokud by mu toto Olivier odpustil… Ne, to by mu odpustit nedokázal…

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

Pokud jde o lásku, nejsou namístě žádné předsudky, milovat lze v každém případě i ďábla, je to nakonec vždy jenom trochu složitější chemický proces.

V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí…

Byl jsem taky jako u vytržení. Ne z akvárií, ta jsem znal, ale z Marka a jeho nadšení. Stejně jako Marek pozoroval ryby a zkoumal obyvatele akvárií, zkoumal jsem já Marka. Pozoroval jsem každý jeho pohyb. Jeho tělo se nezastavilo, pořád se všelijak proměňovalo, stejně jako těla ryb za sklem. Marek pořád střídal svoje pozorovací pozice a se zaujetím zíral do modravých hlubin.

Až po několika desítkách vteřin se mé tělo konečně uvolnilo, úplně jsem se do Olivera zapřel a hlasitě vydechl. Otřel mi břicho kapesníčkem, poté kolem mě ovinul své paže a pevně mě objal, čímž jen provazy kolem mého těla více přitlačil na kůži. Jakmile své sevření opět uvolnil, čekal jsem, že nás začne rozvazovat, místo toho mě jen hladil po těle a nechával nás stále svázané k sobě. A stejně, jak nás k sobě poutaly provazy, proplétalo se i něco uvnitř nás. Možná srdce, možná duše. Věřil jsem, že to také cítí. Musel.

Po té větě, kterou slyšeli, se po sobě s Honzou překvapeně podívali. Co by asi tak mohli jejich kolegové z frýdeckého oddělení mít, že je nutná jejich přítomnost? Ta otázka běhala hlavami obou mužů, než Sam odpověděl, že za chvilku dorazí, a Honza na dálnici víc šlápl na plyn.

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.